ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.4932.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 4932/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce A. J. R., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) K. p. a.s., V. I. G. 2) České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí v P., o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 198/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2007 č.j. 13 Co 224/2007-148, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu „žalovaní zaplatili společně a nerozdílně částku 250.314,- Kč“ jako náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „počínaje únorem 2000 začala žalovaná neoprávněně z nároku žalobce odečítat částku odpovídající 75% čisté minimální mzdy“, neboť „podle posudkové komise O. poklesl pracovní potenciál žalobce o 33%“, „zbývajících 67% mohl využít ve vhodném druhu pracovní činnosti“, a že „pokud žalobce nedosahuje alespoň takového výdělku, kterého ve zbývajícím pracovního potenciálu může dosáhnout“, je to z důvodu nedostatku pracovních příležitostí. Podle názoru žalobce však příčinou toho, že „byl a nadále zůstává nezaměstnaný, je jeho zdravotní postižení, nikoliv nedostatek pracovních příležitostí“ a zdůrazňuje, že mu žádná práce „zajištěna nebyla, takže ji ani nemohl odmítnout a žádnou částku si bez vážných důvodů vydělat neopomněl“. Ostatně také z potvrzení Ú. p. ze dne 28.8.2003 vyplývá, že „se vzhledem ke zdravotnímu postižení nepodařilo najít odpovídající zaměstnání“.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7.6.2006 č.j. 21 C 198/2002-108 (ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 14.2.2007 č.j. 21 C 198/2002-140) žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná 1) je povinna zaplatit soudní poplatek ve výši 10.012,- Kč na účet ČR – Obvodního soudu pro Prahu 1 a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobci „byla po celou dobu evidence u úřadu práce nabídnuta 2 pracovní místa vrátného“, do žádného z nich nebyl přijat; nabízená místa tedy žalobce neodmítl, ale místa pro něj vhodná „na trhu práce nejsou volná nebo nejsou k dispozici“ a dovodil, že žalobce „nemůže sehnat odpovídající zaměstnání kvůli svému zdravotnímu stavu“. Protože žalobce zejména prokázal, že „jeho invalidita je v příčinné souvislosti s pracovním úrazem z 29.5.1975, že s ohledem na zdravotní omezení, která má, se nemůže zapojit ani do rekvalifikace“, „ani sehnat zaměstnání odpovídající jeho zdravotnímu stavu“, je žaloba podle názoru soudu prvního stupně důvodná.
K odvolání obou žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.9.2007 č.j. 13 Co 224/2007-148 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že „prvnímu žalovanému se povinnost k zaplacení soudního poplatku neukládá“, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že „JUDr. M. C. se za řízení před soudy obou stupňů přiznává odměna a hotové výdaje ve výši 64.486,- Kč“. Odvolací soud vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl k závěru, že postup „krácení náhrad“ je správný. Zdůraznil, že podle „stávající konstantní judikatury“ zaměstnavatel je povinen hradit pouze takovou škodu, která vznikla následkem pracovního úrazu, a „není možné hradit újmu spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže mít poškozený příjem z vlastní výdělečné činnosti“. Podle názoru odvolacího soudu bylo třeba ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vycházet ze skutečnosti, že žalobce „byl v rozhodném období částečně invalidní, mohl vykonávat pro něho vhodná zaměstnání, např. ta, která byla uvedena v pracovní rekomandaci, jež byla součástí posudku posudkové komise sociálního zabezpečení“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž zejména namítá, že „je potřeba odlišit, zda je újma způsobená nedostatkem pracovních příležitostí, či zda je (třeba) příčinu hledat ve zdravotním stavu“. Zdůraznil, že „je logické, že osoba částečně invalidní si shání hůře zaměstnání než zdravý člověk“, avšak „nebýt pracovního úrazu, byl by žalobce zdravý a nebyl by pro něho problém sehnat práci a nečelil by nedostatku pracovních příležitostí“. V minulosti vykonával toliko manuální práci, „pro zastávání jiného druhu práce (např. v kanceláři) nemá kvalifikaci“, a dovozuje, že „při těžké poruše funkce kolenních kloubů a při progresi artrotických změn obou kolenních kloubů nemůže vykonávat práci, která by odpovídala jeho kvalifikaci“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá doplatku náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 1.1.2001 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.5.2001, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 177/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 227/2000 Sb., a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. §364 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení §190 odst.1 zák. práce jsou existence pracovního úrazu, vzniklého za stanovených pracovních podmínek, vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Odpovědnost za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění.
Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za tuto ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro následky pracovního úrazu dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalobce, jemuž byl dne 2.7.2001 vydán nový rodný list na jméno A. J. R., utrpěl dne 29.5.1975 pracovní úraz pravé nohy. V roce 1981 byl žalobce uznán plně invalidní, k 1.1. 1990 byl posudkovou komisí M. shledán jako částečně invalidní pro následky pracovního úrazu z roku 1975. Žalobce byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání od 7.1.1991 do 22.3.1992 a od 12.10.1998 dosud; Podle zprávy Ú. p. m. P. P, ze dne 11.1.2005 „není v celopražské nabídce volných pracovních míst pro uchazeče se základním vzděláním a zároveň poživateli část. invalidního důchodu žádné V.“. Původní zaměstnavatel žalobce – Ú. s. P. s.p., - zanikl ke dni 24.6.1998 bez právního nástupce; na základě „smlouvy o zajišťování odškodnění“ mezi ČR – Ministerstvem práce a sociálních věcí a Kooperativou pojišťovnou a.s. ze dne 28. prosince 1995, poskytuje žalobci „nároky za škody na zdraví vzniklých v pracovněprávním vtahu“ žalovaný 1). Vzhledem k tomu, že žalobce je poživatelem částečného invalidního důchodu, začal žalovaný 1) od února 2000 odečítat žalobci z náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti 75% minimální mzdy. Žalobce namítá, že tento postup je nesprávný, neboť není schopen najít vhodné zaměstnání z důvodu invalidity pro následky úrazu.
Za tohoto skutkového stavu je z hlediska žalobcem uplatněného dovolacího důvodu pro posouzení, v jaké výši žalobci přísluší náhrada za ztrátu na výdělku poskytovaná podle ustanovení §195 zák. práce, kromě jiného rozhodující závěr o tom, jaké mají pro placení náhrady za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zák. práce význam skutečnosti, že žalobce, který je jako částečně invalidní důchodce veden trvale od 12.10.1998 jako uchazeč o zaměstnání, pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nedosahoval žádný výdělek.
K předpokladům odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při pracovním úrazu podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce patří - jak již bylo uvedeno výše - také příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) a pracovním úrazem se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) není rozhodující průměrný výdělek před pracovním úrazem, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody.
Podle ustanovení §195 odst. 1 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity se poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Přitom se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení, ani k výdělku zaměstnance, který dosáhl zvýšeným pracovním úsilím.
Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) je majetkovou újmou, která se - jak vyplývá z citovaného ustanovení - stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; nepřihlíží se přitom ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení a k výdělku zaměstnance, který dosáhl zvýšeným pracovním úsilím. Tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením.
V ustanovení §195 odst. 1 zák. práce se výslovně neuvádí, jakým způsobem a za jaké období se stanoví výdělek zaměstnance po pracovním úrazu. Vzhledem k tomu, že náhrada za ztrátu na výdělku se vyplácí pravidelně jednou měsíčně (srov. §205b odst. 3 zák. práce), plyne z povahy věci, že pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity (při uznání invalidity není poškozený zaměstnanec povinen vykonávat jakoukoliv výdělečnou činnost) se zpravidla vychází z výdělku zaměstnance, který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje.
Podle ustanovení §195 odst. 3 zák. práce zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, která mu byla zajištěna, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku podle předchozích odstavců pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna. Zaměstnavatel zaměstnanci neuhradí škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat.
Od situace, kdy poškozený zaměstnanec nevyužije možnosti vlastní výdělečnou činností (možnosti nastoupit práci u určitého zaměstnavatele) získat příjem, která je popsána v ustanovení §195 odst. 3 zák. práce, je třeba odlišit stav, kdy poškozený zaměstnanec, který po zjištění nemoci z povolání není schopen vykonávat dosavadní práci, nemůže nastoupit jiné zaměstnání, které by bylo pro něj vhodné z hlediska jeho schopností, kvalifikace a zdravotního stavu, jen pro nedostatek pracovních příležitostí, tedy stav, kdy poškozený zaměstnanec má zájem využít pracovním úrazem sníženou (omezenou) pracovní způsobilost, avšak nemá možnost jej uskutečnit (tj. nastoupit vhodné zaměstnání) výlučně pro nedostatek pracovních příležitostí (tj. proto, že není volné místo, které by mohl zastávat).
I když odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou pracovním úrazem je tzv. objektivní odpovědností, je zaměstnavatel povinen nahradit jen takovou škodu, která poškozenému zaměstnanci vznikla následkem pracovního úrazu (tj. v příčinné souvislosti s pracovním úrazem). Skutečnost, že poškozený zaměstnanec, který pro následky pracovního úrazu nemůže konat dosavadní práci, nemůže nastoupit pro následky pracovního úrazu jiné zaměstnání odpovídající následky pracovního úrazu snížené (omezené) pracovní způsobilosti jen pro nedostatek pracovních příležitostí, není způsobena následky pracovního úrazu, ale situací na trhu práce. Je nepochybné, že u zaměstnance, který se pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí ocitl po pracovním úrazu bez práce, se změnily jeho sociální poměry (v tom, že nemá po pracovním úrazu příjem z vlastní výdělečné činnosti); z hlediska odškodnění pracovního úrazu je však podstatné, že situace na trhu práce postihuje všechny zaměstnance bez zřetele k tomu, zda jejich pracovní způsobilost byla snížena (omezena) následky pracovního úrazu nebo z jiných příčin. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) vyjadřuje nezpůsobilost zaměstnance dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením. Tím, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemá po pracovním úrazu žádný příjem, se na tomto účelu poskytování náhrady za ztrátu na výdělku nic nemůže změnit, neboť jinak by zaměstnanci byla odškodňována újma, k jejíž úhradě náhrada za ztrátu na výdělku nemůže sloužit; hmotné zabezpečení osob, které se ocitly bez práce, upravují zvláštní předpisy (srov. §12 a násl. zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, resp. s účinností od 1.10.2004 §39 a násl. zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů).
Z důvodu odpovědnosti za škodu vzniklou pracovním úrazem tedy nemůže být zaměstnanci, který pro následky pracovního úrazu není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma, spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže po pracovním úrazu mít příjem z vlastní výdělečné činnosti. Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity je - jak uvedeno výše - odškodnění snížení (omezení) nebo ztráty pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnosti dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením, odpovídá uvedeným požadavkům plně takový postup, který výdělek po zjištění nemoci z povolání určuje podle pravděpodobného výdělku (§17 odst. 4 zák. o mzdě), jehož by poškozený zaměstnanec dosáhl při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, jíž by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí; pravděpodobný výdělek je současně třeba stanovit ke dni, v němž poškozenému zaměstnanci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity.
Ze stejného právního názoru, který již dříve byl dovolacím soudem v obdobném případě vysloven (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.12.2000 sp. zn. 21 Cdo 2805/99, uveřejněný pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001) a který je v současné době soudní praxí jako správný přijímán, vycházel v posuzované věci i odvolací soud. Dovodil-li odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - že, byl-li žalobce v rozhodném období částečně invalidní, mohl vykonávat pro něho vhodná zaměstnání, „např. ta, která byla uvedena v pracovní rekomandaci, jež byla součástí posudku posudkové komise sociálního zabezpečení, kterým byl shledán částečně invalidním“, že tedy žalobce „nemůže mít příjem z vlastní výdělečné činnosti pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí“, lze přisvědčit jeho závěru, že „shledává postup prvního resp. druhého žalovaného, když přistoupil ke krácení náhrad, za správný“, neboť „zaměstnavatel je povinen hradit pouze takovou škodu, která vznikla následkem (v příčinné souvislosti) pracovního úrazu“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoli měnit.
Jestliže žalobce v dovolání zejména namítá, že „nebýt pracovního úrazu, byl by zdravý a nebyl by pro něho problém sehnat práci a nečelil by nedostatku pracovních příležitostí“, a že je sice „samozřejmé, že je nedostatek pracovních příležitostí pro zdravotně postižené občany“, avšak že toto zdravotní postižení způsobil pracovní úraz, přičemž pokud by měl lepší vzdělání, nebyl by pro něj problém pokračovat v částečné pracovní činnosti, je z uvedené argumentace nepochybné, že žalobce zaměňuje vznik škody z pracovního úrazu (spočívající v tom, že pro následky pracovního úrazu žalobce nemůže vykonávat stejnou práci a tedy dosahovat stejný výdělek jako před poškozením) s možností využít pracovní způsobilost, sníženou (omezenou) následky pracovního úrazu. Okolnost, že žalobce nebyl - až na výjimky - po pracovním úrazu zaměstnán [nevyužíval tedy svoji sice následky pracovního úrazu sníženou (omezenou), ale ještě zachovalou pracovní způsobilost, k dosažení výdělku] a nedosahoval proto z vlastní výdělečné činnosti žádný příjem, nebyla (a nemohla být) způsobena následky pracovního úrazu, neboť tyto následky pracovního úrazu neměly za následek úplnou ztrátu pracovní způsobilosti žalobce, ale jen její snížení (omezení). Uvedený stav tedy byl (a mohl být) jen následkem situace na trhu práce, spočívající v nedostatku vhodných pracovních příležitostí, které by odpovídaly zejména zdravotnímu stavu žalobce (jeho „zbývající“ pracovní způsobilosti). Skutečnost, že žalobce po pracovním úrazu v době po skončení pracovní neschopnosti nevyužil (nemohl využít) svou sníženou (omezenou) pracovní způsobilost, tedy již není v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, neboť jejímu využití nebránily (nemohly bránit) následky pracovního úrazu, ale jen jiné (výše zmíněné) okolnosti; újmu tím žalobci vzniklou proto žalovaná není povinna nahradit.
Žalobce svým tvrzením, že se mu „nepodařilo najít zaměstnání pro jeho zdravotní stav“, za daného stavu věci ve své podstatě sleduje, aby byl z důvodu odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech odškodněn stejně (ve stejném rozsahu) jako poškození, kteří v důsledku poškození zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání zcela ztratili pracovní způsobilost a stali se tak pro následky pracovního úrazu plně invalidní, ačkoliv - jak vyšlo za řízení před soudy najevo - žalobce má sníženou (omezenou) pracovní způsobilost „nejméně o 33%“ a i přes následky pracovního úrazu je způsobilý být za stanovených podmínek zaměstnán; takovému názoru, který nemá oporu v právním řádu, ovšem nelze v žádném případě přisvědčit.
Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu o věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným 1) a 2) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. ledna 2010
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu