ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.4950.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 4950/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce R. J., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. Č. r., s. p., zastoupenému advokátem, o neplatnost rozvázání pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 7 C 40/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. května 2008, č. j. 30 Co 167/2004-178, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 15. 12. 1999 (doručeným žalobci dne 23. 12. 1999) sdělil žalovaný žalobci, že s ním podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí. Závažné porušení pracovní kázně žalobcem spatřoval v tom, že „nevyznačil hmotu k těžbě při prodeji dříví nastojato podnikatelskému subjektu“, že „vykazoval práce - výchovný zásah v porostě 819 B3, které nebyly provedeny“, že „bez písemného zmocnění od lesního správce uzavřel s p. Š. smlouvu o prodeji dříví nastojato v porostech“ a že „nechal zpracovat samovýrobu v porostě bez příslušné smlouvy“.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou v řízení před soudem prvního stupně), aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby mu žalovaný zaplatil náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 15. 7. 1994 jako revírník s místem výkonu práce v oblasti Lesní správy J.. Namítl, že při prodeji dříví nastojato vyznačil hmotu k těžbě barvou nebo sekerou a že výchovný zásah v porostě proveden byl. Smlouvu s panem Š. bez písemného zmocnění lesním správcem Ing. Ch. ze dne 4. 1. 1999 skutečně sám podepsal, avšak „učinil tak na základě slibu ing. Ch., že svůj písemný souhlas dá dodatečně“; byl v dobré víře, že nečiní nic, čím by se dopustil porušení pracovní kázně. Nedopatřením také došlo k tomu, že přehlédl jedno z čísel porostu uvedených ve smlouvě a k těžbě došlo asi o 400 metrů dál (v porostu 885 C 10). Tímto jednáním však žalovanému škoda nevznikla a navíc toto nedopatření muselo být žalovanému „známo nejpozději 16. 9. 1999, kdy porovnáním mezi smlouvou a číselníky, boletou a výrobním lístkem musel žalobce tuto těžbu v porostu zjistit“; lesní správce o umístění této těžby i v porostu věděl, „protože ji přejímal svým cejchem již v první polovině září 1999“.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 30. 5. 2001, č. j. 7 C 40/2000-57, určil, že výpověď z pracovního poměru „daná žalovaným žalobci dne 15. 12. 1999 a předaná dne 23. 12. 1999“ je neplatná, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 165.690,- Kč a „dále mu platit od 1. 5. 2001 do 1. dne po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci, 11.835,- Kč měsíčně“; zároveň rozhodl, že žalobce je povinen „zaplatit s. – ČR soudní poplatek 6.628,- Kč“ a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 31.938,- Kč k rukám „právního zástupce žalobce“. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný se „jakožto zaměstnavatel žalobce“ o jeho chování, které bylo důvodem k rozvázání pracovního poměru, dověděl dne 23. 9. 1999. S ohledem na to, že výpověď byla žalobci dána dopisem ze dne 15. 12. 1999, a že žalobci byla doručena 23. 12. 1999 (s odborovým orgánem žalovaného byla výpověď projednána 14. 12. 1999), dovodil, že žalovaný „tímto časovým posunem“ nedodržel běh subjektivní lhůty daný ustanovením §46 odst. 3 zák. práce a „z tohoto důvodu nemohla před soudem jeho výpověď daná žalobci obstát“. Protože v průběhu řízení „vznesl žalobce v souladu s §61 zák. práce požadavek na další zaměstnání ze strany žalovaného“ a žalovaný mu práci nepřiděloval, přiznal mu i „právo na náhradu ušlé mzdy v plném rozsahu“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 28. 3. 2002, č. j. 30 Co 417/2001-91, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o určení neplatnosti výpovědi, o náhradě mzdy a o nákladech řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (uvedl, že „ve výroku o soudním poplatku zůstává rozsudek okresního soudu nedotčen“). Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že „není rozhodující, kdy se o tvrzených nedostatcích v práci žalobce dověděl statutární zástupce žalovaného“, který rozhodl o tom, že žalobci bude dána výpověď z pracovního poměru. Vytkl však soudu prvního stupně, že se blíže nezabýval tím, co bylo ve zprávě ze dne „23. 9. 1999“ (správně ze dne 21. 9. 1999) uvedeno a zda skutečnosti uvedené ve zprávě jsou totožné se skutečnostmi, které byly uplatněny žalovaným jako důvody pro výpověď z pracovního poměru. První výpovědní důvod, že „žalobce na revíru Č. D. nevyznačil hmotu v těžbě při prodeji dříví nastojato podnikatelskému subjektu“, je vymezen příliš široce (není vymezen konkrétní porost, kde se tak mělo stát, není uvedeno, kdy k tomuto opomenutí žalobce mělo dojít); kdyby byla dána výpověď z pracovního poměru pouze z takto vymezeného důvodu, jednalo by se o výpověď neplatnou. Další důvody uvedené ve výpovědi z pracovního poměru nejsou ve zprávě ze dne 23. 9. 1999 uvedeny. Odvolací soud uzavřel, že „nemůže obstát závěr okresního soudu, že žalovaný jako zaměstnavatel se dověděl o důvodech výpovědi právě ze zprávy ze dne 23. 9. 1999“ a tedy ani závěr, že „nebyla zachována lhůta dvou měsíců ve smyslu ustanovení §46 odst. 3 zák. práce“. Soudu prvního stupně uložil, že, „pokud opětovně dospěje k závěru, že výpověď z pracovního poměru je neplatná“, musí věnovat větší pozornost nároku na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru. Soud prvního stupně totiž na procesní návrhy ohledně náhrady mzdy v průběhu řízení nijak nereagoval a odůvodnění rozsudku ohledně nároku na náhradu mzdy je pro svoji stručnost nepřezkoumatelné.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 1. 12. 2003, č. j. 7 C 40/2000-138, žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobci dne 15. 12. 1999 a předaná žalobci dne 23. 12. 1999 je neplatná, zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 14.525,- Kč „k rukám právního zástupce žalovaného“ a že žalobce je povinen zaplatit „státu – ČR na nákladech řízení“ 2.964,30 Kč. Rozsudkem ze dne 10. 8. 2005, č. j. 7 C 40/2000-157, doplnil předcházející rozsudek tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 165.690,- Kč. Po doplnění dokazování dospěl shodně s odvolacím soudem k závěru, že první výpovědní důvod je neurčitý. Další tři výpovědní důvody byly vymezeny dostatečně konkrétně, byly oprávněné a chování žalobce bylo natolik závažné, že „naplňuje skutkovou podstatu porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ a že zaměstnavatel – žalovaný „nemohl mít nadále zájem na trvání zaměstnaneckého poměru s žalobcem“. Vyšel z toho, že „za situace, kdy žalobce byl seznámen s vnitřními předpisy zaměstnavatele, byl povinen takovéto akty respektovat a způsob výkonu své práce jim přizpůsobit“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 16. 5. 2008, č. j. 30 Co 167/2004-178, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku v zamítavých výrocích a ve výroku o náhradě nákladů řízení státu potvrdil, ve výroku, jímž soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyšel z toho, že soud prvního stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav, provedené důkazy správně zhodnotil a nepochybil ani v právním posouzení věci. Dovodil, že výpovědní důvod (že žalobce vykazoval práce – výchovný zásah v porostu, které nebyly provedeny) není dán, neboť „není vyloučeno, že byla provedena v daném porostu probírka, kterou lze považovat za výchovný zásah“. U zbývajících výpovědních důvodů [že žalobce „bez písemného zmocnění od lesního správce uzavřel s p. Š. smlouvu o prodeji dříví nastojato“ a že „nechal zpracovat samovýrobu v porostě bez příslušné smlouvy“] se odvolací soud „zcela ztotožnil se závěry soudu I. stupně“, že oba dva výpovědní důvody nebyly uvedeny ve zprávě ze dne „23. 9. 1999“ (správně ze dne 21. 9. 1999) a že se tímto jednáním žalobce dopustil závažného porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Připomněl, že žalobce, „ač byl seznámen s konkrétními vnitřními předpisy, tak v souladu s tímto konkrétním vnitřním předpisem nepostupoval“, přičemž postupy, stanovené vnitřním předpisem žalovaného měly zamezit ztrátám dřeva při samovýrobě a žalovanému tak nezbývalo nic jiného, než požadovat po svých zaměstnancích dodržování přesných pravidel, aby ke ztrátám dřeva nedocházelo.
Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 6. 8. 2008, č. j. 7 C 40/20-184 uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 72.457,60 Kč k rukám „právního zástupce žalovaného“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že, i když odvolací soud dospěl k závěru, že dva výpovědní důvody nejsou dány, nevyvodil žádné závěry o výpovědi jako celku. Podle názoru žalobce nemůže být „formalita“, že neměl písemný souhlas k uzavření smlouvy o prodeji dříví nastojato, považována za závažné porušení pracovní kázně, když souhlas měl ústní a těžba dříví byla fakturována a prošla účetnictvím žalovaného nejpozději v dubnu 1999. Výpověď za toto „údajné“ porušení pracovní kázně obdržel až 23. 12. 1999, tedy po uplynutí lhůty podle zákoníku práce. Nesouhlasí také s tvrzením, že „zadal a nechal zpracovat samovýrobu v porostu“ bez příslušné smlouvy. Od počátku tvrdil, že z jeho strany došlo „k přehlédnutí v čísle porostu“, nikoliv k nedostatečné orientaci v terénu. V interní zprávě žalovaný uvedl, že „zjistil na odvozním místě hmotu, která je samovýrobou Š.“, a že „hmota k samovýrobě byla vyrobena současně se zpracovanou hmotou pro „L. M., a.s. v porostech“. Toto přehlédnutí žalobce zjistil žalovaný nejpozději 19. 9. 1999 a škoda L. M., a.s., nevznikla. Dovolatel je dále přesvědčen, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť není uvedeno, z jakých důkazů odvolací soud dospěl k závěru, že ze strany žalobce šlo o závažné porušení pracovní kázně, když „šlo o formální věc – nenechal si potvrdit od nadřízeného písemný souhlas a došlo k administrativnímu přehlédnutí v čísle při práci v terénu“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutková zjištění o tom, že žalobce „bez písemného zmocnění od lesního správce uzavřel s p. Š. smlouvu o prodeji dříví nastojato“, že „nechal zpracovat samovýrobu bez příslušné smlouvy“ a že se o těchto důvodech výpovědi z pracovního poměru žalovaný nedověděl dříve, jak dva měsíce před dáním výpovědi z pracovního poměru, odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud „zcela ztotožnil“) učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování (zejména z výpovědi svědků A. H., O. Š., Ing. J. Ch., P. Ž., R. J., Ing. R. F., Ing. Š. K. a Ing. B. J. a z listinných důkazů – smlouvy o prodeji dřeva nastojato v drobném ze dne 4/1/99, uzavřené jen žalobcem s O. Š., smluv o prodeji dřeva nastojato v drobném, uzavřených žalobcem „s dalšími subjekty – H., G., C., D.“, zápisu č. 72/246/99 ze dne 13. 12. 1999 o inspekční cestě P. Ž. a Ing. Ch., zápisu z porady č. 10 ze dne 14. 10. 1999, právy o provedeném šetření na LS J. ze dne 21. 9. 1999, obchodní smlouvy č. 246/04/98 mezi žalovaným a L. M., a. s., zprávy o objemu vytěženého dřeva v roce 1999 a číselníku dlouhého rovnaného dříví č. E 286132 ze dne 1. 9. 1999), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř., a vysvětlil, jakými úvahami se při posuzování jednotlivých důkazů řídil. Zdůvodnil, proč se žalovaný nemohl o důvodech k výpovědi z pracovního poměru dovědět již ze zprávy ze dne „23. 9. 1999“ (správně ze dne 21. 9. 1999) – zpráva obsahuje jiné údaje, než byly uplatněné výpovědní důvody. Protože odvolací soud výše zmíněné důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř., mají napadená skutková zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o. s. ř.
Namítá-li dovolatel, že z jeho strany došlo „k přehlédnutí v čísle porostu, nikoliv k nedostatečné orientaci v terénu“ a že skutečnost, že neměl písemný souhlas k uzavření smlouvy o prodeji dříví nastojato, je pouhá „formalita“, činí tak na základě vlastního hodnocení důkazů a ve skutečnosti tedy napadá hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě – jak uvedeno výše – není způsobilým dovolacím důvodem.
Obstát nemůže ani dovolatelova námitka, že, ačkoli odvolací soud dospěl k závěru, že dva výpovědní důvody nejsou dány, nevyvodil žádné závěry o výpovědi jako celku.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 15. 12. 1999 (doručeným dne 23. 12. 1999) – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 30. 6. 2000 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách) a zákon č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce [stejně jako ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce] patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Tyto právní závěry jsou aplikovány i soudní praxí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, ročník 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).
Pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce není podstatné, kolik (z více) jednání označených ve výpovědi jako porušení pracovní kázně bylo skutečně v řízení před soudem jako porušení pracovní kázně posouzeno, ale zda ono zjištěné (ona zjištěná) porušení pracovní kázně dosahuje (ve svém souhrnu dosahují nebo alespoň jedno z nich dosahuje) takové intenzity, že může být (mohou být) podřazeno (podřazena) pod pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ nebo „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“. Ani závěr soudu, že z více porušení pracovní kázně uvedených ve výpovědi z pracovního poměru došlo k porušení pracovní kázně jen v několika případech, automaticky neznamená, že tím intenzita porušení pracovní kázně (hodnocená zaměstnavatelem) musí být posouzena soudem jako nižší. Rozhodující je, zda zjištěné porušení pracovní kázně (bez ohledu na to, kolika skutky) dosahuje takové intenzity, aby mohlo být důvodem pro výpověď z pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2375/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 142, ročník 2005).
V posuzovaném případě odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z výše uvedených obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel. Správně s poukazem na to, že žalovaný vzhledem k charakteru své činnosti nemá možnost zamezit ztrátám dřeva např. oplocením, dovodil, že, jestliže žalobce nepostupoval v souladu s konkrétními vnitřními předpisy, které měly zamezit ztrátám dřeva při samovýrobě, ač s nimi byl seznámen, dopustil se závažného porušení pracovní kázně ve smyslu §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Nelze totiž přehlédnout, že nedodržování těchto předpisů je svojí povahou v podstatě umožněním přímých útoků na majetek zaměstnavatele – žalovaného (srov. obdobně ve vztahu k „nedovolené manipulaci s majetkem zaměstnavatele“ rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, pod pořadovým číslem 86).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu o věci samé je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. ledna 2010
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu