ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.5003.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 5003/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy ve věci péče o nyní již zletilé V. J. , dříve S. a V. S. , děti J. S. , a JUDr. V. S. , o zvýšení a zrušení výživného, o žalobě pro zmatečnost podané otcem proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2004, č. j. 53 Co 127/2004-589, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 11. 2003, č. j. 5 P 640/98-572, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 65 C 9/2005, o dovolání otce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2007, č. j. 11 Cmo 157/2007-67, takto:
Usnesení vrchního soudu se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 4. 2004, č. j. 53 Co 127/2004-589, odmítl odvolání podané otcem proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 11. 2003, č. j. 5 P 640/98-572, kterým bylo rozhodnuto o zvýšení a s účinností od 1. 10. 2000 o zrušení výživného na dnes již zletilého V. J., dříve S. a o zvýšení výživného a s účinností od 1. 10. 2003 o zrušení výživného na dnes již zletilou V. S. Městský soud dovodil, že otec přes výzvu soudu k odstranění vad odvolání, učiněnou usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 2. 2004, č. j. 5 P 640/98-583, a doručenou mu dne 21. 2. 2004 („fikcí“ podle ustanovení §46 odst. 2 o. s. ř., když zásilka adresovaná otci na jím uváděnou adresu Praha 10, Krymská 18, byla uložena na poště dne 18. 2. 2004 a otec si ji nevyzvedl), v odvolání neuvedl, v čem je spatřována nesprávnost napadeného rozsudku nebo postupu soudu a čeho se jako odvolatel domáhá. Vycházeje z ustanovení §205 odst. 1 o. s. ř., podle něhož musí být v odvolání vedle obecných náležitostí stanovených v §42 odst. 4 o. s. ř. uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu (odvolací důvod) a čeho se odvolatel domáhá (odvolací návrh), dospěl k závěru, že pro tento nedostatek nebylo možno v odvolacím řízení pokračovat, a proto muselo být odvolání otce podle ustanovení §211 a §43 odst. 2 o. s. ř. odmítnuto.
Proti tomuto usnesení městského soudu a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 11. 2003, č. j. 5 P 640/98-572, podal otec žalobu na obnovu řízení a žalobu pro zmatečnost.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 4. 2005, č. j. 65 C 9/2005-5, vyloučil žalobu na obnovu řízení k samostatnému projednání. Vrchní soud v Praze poté usnesením ze dne 20. 9. 2005, č. j. Ncp 1490/2005-9, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 65 C 14/2005, jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 5.
V žalobě pro zmatečnost podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2004, č. j. 53 Co 127/2004-589, podle ustanovení §229 odst. 3 a 4 o. s. ř. otec namítá, že „bylo rozhodnuto o odmítnutí odvolání bez nařízení jednání a věcného projednání s odůvodněním, že nebylo k výzvě soudu doplněno“; tvrdí, že o tom, že mu byla doručována „nějaká výzva k doplnění odvolání se stanovenou lhůtou“, nevěděl. Za chybné považuje zjištění městského soudu v jeho rozhodnutí, že „nedoručené a neoznámené uložení usnesení soudu prvního stupně ze dne 10. 2. 2004 bylo doručeno fikcí dne 21. 2. 2004“, neboť podle jeho názoru „nesplněnou zákonnou podmínkou pro uplatnění ust. §46 odst. 2 a 4 o. s. ř. pro náhradní doručení je, že se adresát v místě doručení zdržuje, i když zde nebyl zastižen, a že mu je zanecháno písemné oznámení o uložené zásilce“; v jeho případě ani jedna z obou podmínek nebyla splněna. Je přesvědčen, že doplnění odvolání ze dne 29. 4. 2004, podané proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 11. 2003, č. j. 5 P 640/98-572, které bylo doručeno Městskému soudu v Praze dne 30. 4. 2004 (tedy ve stejný den, kdy rozhodoval o odmítnutí odvolání) má veškeré náležitosti požadované ustanovením §205 a násl. o. s. ř. Ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 2. 2004, č. j. 5 P 640/98-583, otec uplatnil zmatečnostní důvod podle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) a g) o. s. ř., když namítá, že toto rozhodnutí „spočívalo mimo jiné na rozhodnutích soudkyně Mgr. V. O., která rozhodovala jako vyloučený soudce“, a že její rozhodnutí „vycházelo ze zřejmých trestných činů této soudkyně uvedených v odůvodnění odvolání z 29. 4. 2004 a doručeném do podatelny soudu dne 30. 4. 2004“.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 11. 2005, č. j. 65 C 9/2005-14, žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žaloba pro zmatečnost byla podána v zákonné tříměsíční lhůtě, že odvolání podané otcem v původním řízení nemělo zákonem požadované náležitosti („nebylo zřejmé, do jakého výroku odvolání směřuje a v jakém rozsahu – ve vztahu ke kterému dítěti a za jaké období je podáváno“) a že otec byl proto správně soudem vyzván k jeho doplnění, což ve stanovené lhůtě neučinil; výzvu považoval za řádně doručenou na adresu trvalého bydliště otce Praha 10, Krymská 18 (§46 odst. 2 o. s. ř. v tehdy platném znění). Protože odvolání otce nebylo možno projednat, bylo správně podle ustanovení §205 odst. 1, §211 a §43 odst.2 o. s. ř. odmítnuto.
K odvolání otce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 11. 2006, č. j. 11 Cmo 314/2006-33, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vycházeje z toho, že předpokladem pro odmítnutí odvolání otce postupem podle ustanovení §43 odst. 2, §211 o. s. ř. v souvislosti s ustanovením §205 odst. 1 o. s. ř. bylo řádné doručení usnesení obsahujícího výzvu k doplnění odvolání, vytkl soudu prvního stupně, že otce nepoučil podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že „je třeba, aby tvrdil, kde jinde se zdržoval, a aby o tom nabídl důkaz“; ke skutečnosti, že se otec zdržoval jinde než na adrese v Praze 10, Krymská 18, kde je stále hlášen k trvalému pobytu, zatím nebylo provedeno žádné dokazování.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 1. 2007, č. j. 65 C 9/2005-43, žalobu pro zmatečnost znovu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházeje z názoru, že ani v řízení ve věcech péče o nezletilé, v němž soud není vázán rozsahem odvolání, nemůže odvolací soud přezkoumat výrok, který odvoláním napaden nebyl, a že z odvolání otce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 11. 2003, č. j. 5 P 640/98-572, není zřejmé, do jakého výroku odvolání směřuje a v jakém rozsahu („ve vztahu ke kterému dítěti a za jaké období je podáváno“), dovodil, že Obvodní soud pro Prahu 5 postupoval správně, když usnesením ze dne 10. 2. 2004, č. j. 5 P 640/98-583, vyzval otce k doplnění jeho odvolání. Výzvu k doplnění odvolání považoval za doručenou otci uložením na poště dnem 23. 2. 2004 (§46 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném v rozhodné době); vycházel z toho, že otec jako adresu pro doručení uváděl nadále svůj byt v Praze 10, Krymská 18, kam si pravidelně (2x týdně) chodil vyzvednout poštu, a proto se „nemůže dovolávat toho, že se v bytě, který jako doručné místo označil, nezdržuje“.
K odvolání otce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 6. 2007, č. j. 11 Cmo 157/2007-67, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a „pro stručnost“ odkázal na „podrobné a přiléhavé odůvodnění napadeného usnesení“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal otec dovolání, v němž žádá o rozhodnutí právní otázky zásadního významu, „ jak psané hmotné právo učinit platným a závazným i pro praktickou činnost soudců, jejichž jednání a vzájemné vztahy tomu odporují“, a „jak prakticky zabezpečit rovnost občanů soudců a nesoudců před zákonem, pokud stávající zákonná úprava dokladovaná na shora uvedených příkladech umožňuje jejich trestnou nepostižitelnost za spáchané trestné činy a vede je ke zjevné přetrvávající soudcovské zvůli“. Nesouhlasí zejména se závěrem soudů, že „neměl údajně prokázat tvrzení, že mu nebyla poštovní doručovatelkou zanechána výzva k vyzvednutí poštovní zásilky a tím se měl ocitnout v důkazní nouzi“. Upozorňuje, že „včas a v odvolací lhůtě doručil soudu prostřednictvím pošty jím podepsané odvolání“, že soud „účelově odmítl provést jím navržené důkazy výslechem bratra, jeho sestry, zprávou pošty, doplňujícím výslechem poštovní doručovatelky a účelovým zfalšováním protokolu z výslechu G. Č.“, a polemizuje s obsahem protokolu o jednání Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2007, v němž „v účelově neuvedené části výpovědi poštovní doručovatelka přiznala, že se běžně lidsky mýlívá, když výzvy o uložení zásilek vhazovala do jiných doručných schránek než adresátům“, a „potvrdila nebydlení otce pod doručnou adresou, když jej za 14 let doručování nikdy neviděla“, a „nepotvrdila, že by mu dne 18. 2. 2004 vhazovala do schránky oznámení o uložení zásilky soudu“. Ve vztahu k žalobou pro zmatečnost napadenému usnesení městského soudu o odmítnutí odvolání dovozuje, že „účelově se soud omezil na formální projednání žaloby a její odmítnutí z důvodů zfalšovaného doručení poštou výzvy otci proto, aby se vyhnul věcnému projednání údajného dlužného výživného“. Dovolatel má zato, že soudce JUDr. M. Ch. (soudce Městského soudu v Praze, který v řízení o zmatečnostní žalobě rozhodoval u soudu prvního stupně) a další soudci JUDr. I. K., JUDr. H. V., Mgr. V. O. (aniž by však ve vztahu k nim uvedl, jakou konkrétní věc projednávali či v ní rozhodovali) „se ve své činnosti povýšili nad platné zákony, porušili ústavní rovnost všech občanů před zákonem a jako ústavní činitelé si ve svých funkcích přivlastnili beztrestnost spojenou s obrovskou mocí soudců na ostatními občany nesoudci“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o usnesení, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (když právní otázku, zda okolnost, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ve věci uvedené v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř. neobsahuje náležitosti uvedené v ustanovení §205 odst. 1 o. s. ř., brání dalšímu pokračování v odvolacím řízení, odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání otce je opodstatněné.
V posuzované věci podal otec žalobu pro zmatečnost - mimo jiné - podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2004, č. j. 53 Co 127/2004-589, jímž bylo odmítnuto jeho odvolání podané proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 11. 2003, č. j. 5 P 640/98-572, kterým bylo rozhodnuto o zvýšení a s účinností od 1. 10. 2000 o zrušení výživného na dnes již zletilého V. J., dříve S., a o zvýšení výživného a s účinností od 1. 10. 2003 o zrušení výživného na dnes již zletilou V. S., s odůvodněním, že otec v odvolání neuvedl, v čem je spatřována nesprávnost napadeného rozsudku nebo postupu soudu a čeho se jako odvolatel domáhá, že vady odvolání nebyly přes výzvu soudu odstraněny a že pro tento nedostatek nelze v odvolacím řízení pokračovat (§211, §43 odst. 2 o. s. ř.).
Podle ustanovení §205 odst. 1 o. s. ř. v odvolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu (odvolací důvod) a čeho se odvolatel domáhá (odvolací návrh).
Podle ustanovení §209 věty první a §43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu soudu prvního stupně usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
Podle ustanovení §211 a §43 odst. 2 o. s. ř. není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, odvolací soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení (tj. odvolání), odmítne.
Podle ustanovení §212a odst. 1 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí soudu prvního stupně lze přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§205 odst. 2 o. s. ř. ).
Podle ustanovení §212a odst. 2 o. s. ř. rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, nelze přezkoumat podle odstavce 1, neobsahuje-li odvolání přes výzvu soudu (§43 a §209 o. s. ř.) ve věcech neuvedených v §120 odst. 2 žádné odvolací důvody.
Ve věcech uvedených v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř. (tj. ve věcech tzv. nesporného řízení) - a takovým je také řízení ve věcech péče o nezletilé, které soud může zahájit i bez návrhu ve smyslu ustanovení §81 odst. 1 o. s. ř., je pro odvolací řízení příznačné, že vychází z principů úplné apelace. Takovou věcí je i řízení o zvýšení a zrušení výživného na dnes již zletilé děti V. J., dříve S., a V. S., které bylo zahájeno v době jejich nezletilosti, a bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 P 640/98.
Z ustanovení §212a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava zde jednoznačně rozlišuje mezi rozsudky a usneseními, jimiž se rozhoduje ve věci samé, které byly vyhlášeny (vydány) ve věcech uvedených v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř., a usneseními jen procesní povahy na straně jedné a mezi rozsudky a usneseními, jimiž se rozhoduje ve věci samé, které byly vyhlášeny (vydány) ve sporném řízení (a dále v řízení o výkon rozhodnutí, v exekučním řízení, v konkursním a vyrovnacím řízení a v insolvenčním řízení), na straně druhé. Z ustanovení §212a odst. 2 o. s. ř. současně vyplývá, že neúplnost odvolání, spočívající v tom, že neobsahuje žádný odvolací důvod, lze odstraňovat pomocí §209 a §43 o. s. ř. s upozorněním na možnost odmítnutí odvolání (srov. §43 odst. 2 o. s. ř.) jen tehdy, směřuje-li odvolání proti rozsudku nebo usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, vyhlášenému (vydanému) ve sporném řízení, v řízení o výkon rozhodnutí, v exekučním řízení, v konkursním a vyrovnacím řízení nebo v insolvenčním řízení; jen v těchto případech platí, že, nedoplní-li odvolatel přes výzvu soudu odvolání o vylíčení odvolacího důvodu, brání to ve smyslu ustanovení §212a odst. 2 o. s. ř. pokračování v odvolacím řízení a odvolání musí být odmítnuto podle ustanovení §209, §211 a §43 odst. 2 o. s. ř. Ve věcech uvedených v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř. a u usnesení jen procesní povahy je odvolací soud povinen přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně, i když odvolání neobsahuje žádné odvolací důvody. Jinak řečeno u odvolání, které bylo podáno proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, vyhlášenému (vydanému) ve věcech uvedených v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř., a proti usnesení jen procesní povahy, nebrání neuvedení odvolacího důvodu v pokračování v odvolacím řízení; odvolání nelze z tohoto důvodu odmítnout a odvolací soud napadené rozhodnutí přezkoumá z pohledu všech v úvahu přicházejících odvolacích důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 13/2004, které bylo uveřejněno pod č. 115 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V žalobou pro zmatečnost napadené věci otec v odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 11. 2003, č. j. 5 P 640/98-572, vydanému ve věci uvedené v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř. (ve věci péče o nezletilé) uvedl pouze to, že „do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, č. j. 5 P 640/98, ze dne 5. 11. 2003, doručenému dne 29. 12. 2003, podává odvolání s návrhem na jeho zrušení pro nesprávnost jeho výroku, chybnost předchozího řízení a překážku v osobě soudkyně“, s tím, že „odůvodnění odvolání doručí dodatečně“.
Usnesením ze dne 10. 2. 2004, č. j. 5 P 640/98-583, Obvodní soud pro Prahu 5 otce vyzval, aby doplnil své odvolání ze dne „5. 1. 2004“ (správně ze dne 2. 1. 2004) tak, „aby v něm bylo uvedeno, vedle obecných náležitostí, v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu a zejména pak, čeho se odvolatel domáhá (§205 odst. 1 o. s. ř.)“.
I když je nepochybné, že otec v odvolání ze dne 2. 1. 2004 neuvedl, v čem spatřuje nesprávnost rozsudku soudu prvního stupně nebo postupu soudu (odvolací důvod), vymezil v něm dostatečně určitě, proti kterému rozhodnutí odvolání směřuje, v jakém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně napadá (soudu vytýká „nesprávnost jeho výroku, chybnost předchozího řízení a překážku v osobě soudkyně“) a čeho se odvoláním domáhá („jeho zrušení“). Vada odvolání (neuvedení odvolacích důvodů) – vzhledem k tomu, že odvolání směřovalo proti rozsudku soudu prvního stupně vydanému ve věci uvedené v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř. - tedy nebránila jeho věcnému vyřízení a podmínky pro vydání výzvy k odstranění této vady odvolání a následně pro jeho odmítnutí podle ustanovení §211 a §43 odst. 2 o. s. ř. nebyly splněny (srov. též právní názory vyjádřené například v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 3. 1979, sp. zn. 3 Cz 18/79, uveřejněném pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 27 Cdo 208/98, uveřejněném pod č. 106 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, anebo v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98, uveřejněném pod č. 2 v časopise Soudní judikatura, ročník 1999).
Jestliže za této situace soudy považovaly odvolání otce za neprojednatelné pro nedostatek odvolacích důvodů, je právní posouzení věci nesprávné. Otázka, zda vůbec a kdy bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 2. 2004, č. j. 5 P 640/98-583, obsahující výzvu k odstranění vad odvolání, otci doručeno, není za tohoto stavu významná.
Vznáší-li otec v dovolání výhrady proti osobě soudce Městského soudu v Praze JUDr. M. Ch., který v posuzované věci (o zmatečnostní žalobě) rozhodoval u soudu prvního stupně jako samosoudce (a dalším soudcům JUDr. I. K., JUDr. H. V., Mgr. V. O., aniž by však ve vztahu k nim uvedl, jakou konkrétní věc projednávali či v ní rozhodovali), uplatňuje tím zmatečnostní důvod podle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., kterým se však soudy dosud vůbec nezabývaly.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu v potvrzujícím výroku není správné. Nejvyšší soud České republiky je proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. června 2010
JUDr. Mojmír Putna , v. r.
předseda senátu