ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.5172.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 5172/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně A. Z. , zastoupené JUDr. Ing. Igorem Kremlou, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Višňovkou č. 25, proti žalované Adria-Neptun spol. s r. o. se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 26/784, IČ 40766419, zastoupené JUDr. Vladimírem Trnkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí č. 9, o 131.039,- Kč s příslušenstvím vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 9/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. července 2008 č.j. 62 Co 190, 191/2008-123, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.090,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Vladimíra Trnky, advokáta se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí č. 9.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jí žalovaná zaplatila 131.039,- Kč s úroky z prodlení ve výši, kterou v doplnění žaloby vyčíslila. Žalobu odůvodnila tím, že u žalované pracovala od 4.4.1997 do 31.12.2005 jako recepční v hotelu Zlatá hvězda v Třeboni. V průběhu pracovního poměru byla žalovanou „značně zkrácena na finančním ohodnocení její práce“, když jí nebyly uznávány a propláceny hodiny odpracované přesčas včetně příslušných příplatků, ani poskytnuty příplatky za práci v noci, a kromě toho jí žalovaná neumožnila čerpat přestávky v práci na jídlo a oddech. Bylo sice ujednáno, že mzda i příplatek za práci v noci a za případnou práci přesčas v maximální výši 12,5 hod. za měsíc jsou zahrnuty ve smluvní mzdě, avšak toto ujednání je neplatné, neboť žalobkyně „neměla prakticky žádnou možnost ovlivnit znění dohod o poskytnutí smluvní mzdy“. Žalobkyně také „na základě pokynů žalované musela vyplňovat pracovní docházku do předem připraveného plánovacího kalendáře, aniž by měla možnost fakticky zaznamenat a u žalované uplatnit skutečně odpracovanou pracovní dobu“. Vzhledem k tomu žalobkyně požadovala, aby jí žalovaná zaplatila za roky 2003, 2004 a 2005 rozdíl mezi „čistou mzdou“, jež jí byla vyplacena a mzdou, která jí měla být vyplacena po zohlednění jejích nároků na příplatky za práci v noci, na mzdu a příplatky za práci přes čas, a na „náhradu odpovídající náhradě přesčasové práce“ za přestávky v práci, které jí nebylo umožněno čerpat.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16.8.2007 č.j. 27 C 9/2006-81 žalobu zamítl a žalobkyni uložil, aby zaplatila žalované na náhradě nákladů řízení 30.356,90 Kč „k rukám právního zástupce žalované“; usnesením ze dne 31.1.2008 č.j. 27 C 9/2006-105 soud prvního stupně poté, co přiznal svědkyni Renátě Piklové svědečné ve výši 1.805,50 Kč, rozhodl, že žalobkyně je povinná zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 částku 1.508,50Kč na náhradě nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že recepční zaměstnané u žalované se mohly v rámci denních směn nechat zastoupit jiným zaměstnancem hotelu za účelem čerpání přestávek v práci. V rámci nočních směn pak byla vytíženost recepce malá a žalobkyně tedy měla možnost čerpat přestávky v práci; bylo jen na ní, zda této možnosti využije. Domáhala-li se žalobkyně proplacení mzdy za veškeré odpracované směny, soud prvního stupně poukázal na ustanovení §5 odst. 2 zák. č. 1/1991 Sb. o mzdě, podle něhož bylo možné sjednat mzdu v kolektivní nebo pracovní smlouvě již s přihlédnutím k případné práci přesčas, a dovodil, že v tomto případě nepříslušela zaměstnanci ani mzda ve smyslu §5 odst. 1 zák. o mzdě a ani náhradní volno. V projednávané věci se účastníci v dohodě o poskytování smluvní mzdy dohodli, že příplatek i mzda za případnou práci přesčas v maximální výši 12,5 hodin za měsíc jsou zahrnuty ve smluvní mzdě. Ze skutkových zjištění potom vyplývá, že souhrn skutečně odpracovaných hodin nepřesáhl v žádném ze tří let, za které žalobkyně své nároky požadovala, souhrn maximální možné výše dohodnuté práce přesčas, takže „veškeré odpracované směny byly žalobkyni proplaceny“. Nárok na příplatky za práci přesčas by podle názoru soudu prvního stupně „vznikl pouze za předpokladu, že by žalobkyně v jednotlivých letech odpracovala více hodin, než kolik činil součet hodin odpovídajících fondu pracovní doby a přesčasových hodin v rozsahu 12,5 hodin týdně, tzn. 150 hodin ročně, které rovněž byly pokryty účastníky sjednanou mzdou“. Ze skutkových zjištění však vyplývá, že skutečný počet žalobkyní odpracovaných hodin je nižší, než činil součet hodin odpovídající fondu pracovní doby a přesčasových hodin v rozsahu 150 hodin ročně. Výši příplatku za práci v noci stanovilo v předmětném období ustanovení §5 nařízení vlády č. 333/1993 Sb.; ze skutkových zjištění plyne, že žalovaná však ve skutečnosti zaplatila za roky 2003, 2004 a 2005 žalobkyni „částku vyšší než za jakou jí vznikl nárok“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.7.2008 č.j. 62 Co 190, 191/2008-123, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení potvrdil, ve výroku o nákladech řízení státu jej změnil „jen tak, že náklady činí 2.050,50 Kč“ a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 37.842,- Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Trnky. Odvolací soud vycházeje z toho, že soud prvního stupně provedl ve věci rozsáhlé dokazování, na jehož základě zjistil úplně a spolehlivě skutkový stav věci, že provedené důkazy hodnotil postupem uvedeným v §132 o. s. ř., dovodil, že těmto skutkovým zjištěním odpovídá i zcela správné právní posouzení věci, „s nímž se odvolací soud ztotožňuje, a proto na ně plně odkazuje“. Žalobkyně ve svém odvolání neuvedla žádné nové skutečnosti, neboť argumentovala stejně jako v řízení před soudem prvního stupně. Lze proto uzavřít, že neunesla důkazní břemeno ohledně odpracované doby, práce v noci, přes čas a přestávek v práci a v návaznosti na to i vymáhaného finančního nároku.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že „rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení věci“ a že řízení je postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v otázkách, „zda zaměstnanci, u něhož byla mzda sjednána, již s přihlédnutím k případné práci přes čas, náleží podle ust. §5 zákona o mzdě mzda či nikoli“, zda zaměstnavatel mohl určit vnitřním předpisem pořadí nároků za práci přes čas odlišně od ustanovení pracovně právních předpisů, zda lze rozsah přesčasové práce posuzovat podle tzv. „fondu pracovní doby“, zda v případě nesplnění podmínek pro nerovnoměrné rozvržení pracovní doby je nutno považovat rozvržení za rovnoměrné, zda lze nároky za práci přes čas kompenzovat jiným plněním, např. odměnou, a co se rozumí přestávkou v případě prací, které nemohou být přerušeny a zda se tato přestávka započítává do pracovní doby; uvedené otázky v dovolání podrobně zdůvodnila. Namítala rovněž, že odůvodnění prvoinstančního rozsudku je zcela nepřehledné, zmatečné a tím i nesrozumitelné, a že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je ryze formální a nelze z něj žádným způsobem přezkoumat, na základě jakých skutečností a úvah odvolací soud k rozhodnutí dospěl. Navrhla, aby dovolací soud i s přihlédnutím k těmto vadám řízení rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.
Žalovaná se podrobně vyjádřila k jednotlivým otázkám uplatněným dovolatelkou v jejím dovolání. Kromě jiného poukázala na to, že žalobkyně v průběhu celého řízení neuvedla, jak by měla otázka, zda přednostní poskytování náhradního volna za nařízenou práci přes čas je v souladu s tehdy platným právním řádem, souviset s uplatňovaným nárokem. Ostatně žalobkyně nebyla v průběhu celého řízení schopna soudu předložil rozpis svých tvrzených nároků podle jednotlivých měsíců, natož je prokázat tak, aby je bylo možné za každý jednotlivý měsíc přezkoumat.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatelka spatřuje otázky zásadního právního významu, které „rozsudky soudů obou stupňů řeší, resp. neřeší, ačkoli je řešit měly“, kromě jiného v tom, na základě jakých skutečností lze posuzovat rozsah přesčasové práce (zda to lze učinit podle „tzv. fondu pracovní doby“), „zda v případě nesplnění podmínek pro nerovnoměrné rozvržení pracovní doby je nutno považovat rozvržení za rovnoměrné“ (tedy vyjadřuje nesouhlas se závěrem soudů, že podmínky byly splněny) a rovněž v tom, „co se rozumí přestávkou v případě prací, které nemohou být přerušeny“ (tedy nesouhlasí se závěrem, že v posuzované věci byly dány podmínky pro čerpání přestávek v práci). Podstatou jejích námitek v uvedeném směru je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům soudy přihlížely a jak tyto důkazy hodnotily, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věcí významné. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Zmíněné výtky žalované nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který však nezakládá – jak zmíněno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
V rámci posuzování uplatněného nároku na doplatek mzdy za práci přesčas řešil soud otázku, jaké důsledky pro rozsah plnění má skutečnost, že mzda byla sjednána s přihlédnutím k případné práci přesčas. Z tohoto hlediska otázky určení pořadí nároků za práci přesčas a možnosti kompenzace nároků za práci přesčas (posléze uvedenou otázku zmiňuje soud prvního stupně pouze v rámci reprodukce vyjádření žalované) nejsou pro posouzení věci určující. Spatřuje-li proto dovolatelka zásadní právní význam v řešení právě uvedených otázek, dovolává se přípustnosti dovolání z důvodu, který nemá bezprostřední vztah k napadenému rozhodnutí, neboť posouzení této otázky samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé žádný vliv.
Dovolatelka dále vyslovuje nesouhlas s tím, jakým způsobem byla vyřešena – již výše uvedená - právní otázka „zda zaměstnanci, u něhož byla mzda sjednána, již s přihlédnutím k případné práci přesčas, náleží podle ust. §5 zákona o mzdě mzda či nikoli“. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech řešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu věci (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.) bylo v projednávané věci zjištěno, že žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 14.4.1997 jako recepční s nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobou – „14-ti denní rozvrh – krátký a dlouhý pracovní týden po 12 hodinových směnách“ tak, že pravidelně po sobě následovaly dvě ranní směny od 7.00 do 19.00, pak dvě noční směny od 19.00 do 7.00 a čtyři dny volna. Přestávky v práci v rámci směn recepční mohli čerpat při denních směnách tak, že je zastupoval jiný zaměstnanec hotelu, v noci, kdy nebyla recepce vytížena s ohledem na složení klientely a na to, že od půlnoci do 5.00 hod. se hotel uzamykal, byl pro čerpání přestávek „dostatek časového prostoru“. V dohodě o poskytování smluvní mzdy bylo kromě jiného ujednáno, že „mzda i příplatek za práci v noci a za případnou práci přesčas v maximální výši 12,5 hodiny za měsíc je zahrnuta ve smluvní mzdě“. Počet odpracovaných hodin v letech 2003, 2004 a 2005 byl nižší, než součet hodin odpovídajících stanovené pracovní době a hodin skutečně odpracovaných přesčas nad rámec stanoveného rozvrhu pracovních směn; žalovaná zaplatila žalobkyni po podání žaloby příplatek za práci v noci stanovený nařízením vlády č. 333/1993 Sb. pro rok 2003 ve výši 5,40 Kč/hod a pro roky 2004 a 2005 ve výši 6,- Kč/hod. Evidenci odpracované doby vyplňovali recepční sami a následně ji předkládali svému nadřízenému vedoucímu recepce ke schválení.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k době vzniku nároků, jejichž doplatků se žalobkyně domáhá - podle ustanovení (ke dni 1.1.2007 zrušeného) zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku - dále jen „zákona o mzdě“, a podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2005, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti – dále jen „zák. práce“ (srov. §364 odst. 1, 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce).
Podle ustanovení §96 odst. 1 věty první zák. práce prací přesčas je práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby a konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn ( §84 až 85a a §87 odst. 2).
Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona o mzdě za dobu práce přesčas přísluší zaměstnanci mzda, na kterou mu vznikl za tuto dobu nárok, (dále jen „dosažená mzda“) a příplatek nejméně ve výši 25 % průměrného výdělku, pokud se zaměstnavatel se zaměstnancem nedohodli na poskytnutí náhradního volna v rozsahu práce konané přesčas místo příplatku. Neposkytne-li zaměstnavatel zaměstnanci náhradní volno do konce třetího kalendářního měsíce po výkonu práce přesčas nebo v jinak dohodnuté době, přísluší zaměstnanci k dosažené mzdě příplatek podle věty první.
Podle ustanovení §5 odst. 2 zákona o mzdě pokud byla mzda sjednána v kolektivní nebo v pracovní smlouvě již s přihlédnutím k případné práci přesčas, příplatek ani náhradní volno podle odstavce 1 nepřísluší. V kolektivní nebo v pracovní smlouvě lze sjednat mzdu již s přihlédnutím k případné práci přesčas, je-li současně sjednán v rámci stanoveného limitu práce přesčas nejvyšší rozsah práce přesčas, kterou může zaměstnavatel zaměstnanci nařídit.
Z uvedených ustanovení vyplývá, že zákon stanoví kogentně nejnižší výši příplatku za práci přesčas, nabízí možnost dohody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem o poskytnutí náhradního volna v rozsahu práce konané přesčas místo příplatku, a konečně umožňuje, aby si zaměstnavatel se zaměstnancem dohodli podle své úvahy mzdu již s přihlédnutím k případné práci přesčas v pracovní či jiné smlouvě, anebo, aby možnost poskytování mzdy již s přihlédnutím k případné práci přesčas byla sjednána v kolektivní smlouvě. Není tedy ničím vyloučeno, aby bylo dohodnuto, že mzda jako taková bude poskytována s přihlédnutím k případné práci přesčas v určitém předem dohodnutém rozsahu, zatímco za další práci přesčas nad stanovený (dohodnutý) maximální rozsah zaměstnanec obdrží mzdu s příplatkem ve výši nejméně 25% průměrného výdělku. Je-li k případné práci přesčas přihlédnuto při sjednání mzdy, pak v takovém případě zaměstnanci za práci přesčas v dohodnutém rámci již nepřísluší ani příplatek či náhradní volno, ale ani další mzda, protože k ní již bylo při sjednávání mzdy za výkon sjednaného druhu práce přihlédnuto.
Uvedené vztaženo na posuzovaný případ znamená, že žalobkyně by mohla obdržet další mzdu s příplatkem za práci přesčas (náhradní volno by nepřicházelo v úvahu – srov. §5 odst. 1 věta druhá zákona o mzdě) jen, kdyby bylo prokázáno, že pracovala přesčas nad rámec dohodnutých 12,5 hodin přesčasové práce, k nimž účastníci přihlíželi při sjednávání mzdy žalobkyně za vykonávanou práci. Ve prospěch opačného názoru nelze důvodně argumentovat „zněním současné právní úpravy nároků z práce přesčas“, ani právní úpravou odměňování přesčasové práce účinnou do 31.12.2000, vzhledem k tomu, že se na projednávaný případ nevztahují, a ani nelze na jejich základě dovozovat, že by právní úprava, na základě níž je projednávaná věc posuzována, vylučovala smluvní volnost účastníků pracovního poměru při sjednávání mzdy s přihlédnutím k případné přesčasové práci v dohodnutém rozsahu.
Protože rozsudek odvolacího soudu je věcně správný a protože nebylo zjištěno (dovolatelkou namítané vady řízení, které měly vyplývat z „nepřehledného“, popř. „nesrozumitelného“ odůvodnění nebyly natolik významné, aby dovolatelce znemožnily rozsáhlou polemiku s důvody rozhodnutí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 14.790,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 4., §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem ve výši 15.090,- Kč. Protože dovolání žalobkyně ve věci samé bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradila. Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokáta, která žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. května 2010
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu