ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.5206.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 5206/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce L. R. , zastoupeného JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Klatovech, Randova č. 204, proti žalované H. M. , zastoupené Mgr. Jindřichem Sojkou, advokátem se sídlem v Klatovech, Pražská č. 119, o zaplacení 1.633.537,70 Kč, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 94/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. srpna 2008, č. j. 15 Co 258/2008-320, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 42.342,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jany Toušové, Ph.D., advokátky se sídlem v Klatovech, Randova č. 204.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Klatovech dne 11.3.2005 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalované bylo uloženo zaplatit mu 1.633.537,70 Kč. Uvedl, že „žalovaná je jeho tetou, když byla manželkou jeho strýce pana M. H. M., zemřelého dne 5.11.1999“; že „žalobcova babička paní A. M., zemřela 29.11.1994“; že „v rámci původního dědického řízení po žalobcově babičce bylo rozhodnuto, že dědicem veškerého jejího majetku, včetně nemovitostí v Bottropu, je manžel žalované pan M. H. M.“; že „v souladu s německým hmotným právem však tento dědic nebyl oprávněn převádět vlastnictví k těmto nemovitostem na jakoukoliv třetí osobu, neboť žalobce měl postavení následného dědice“; že „přesto manžel žalované uzavřel se žalobcem kupní smlouvu dne 26.9.1997, na základě níž za kupní cenu 275.000,- DM prodal tyto nemovitosti žalobci a takto se dle německého hmotného práva bezdůvodně na úkor žalobce obohatil“; že „v roce 2001 vydal na základě nalezení závěti žalobcovy babičky paní A. M. Okresní soud v Bottropu rozhodnutí o dědictví, jímž zrušil původní dědické rozhodnutí ze dne 7.2.1995 a rozhodl novým dědickým rozhodnutím tak, že jediným dědicem po paní A. M. je žalobce“; že „v souladu s německým dědickým právem vstupuje do práv zůstavitele dědic okamžikem smrti zůstavitele“; že „v souladu s tímto ustanovením tak nabyl ke dni 29.11.1994 do svého výlučného vlastnictví žalobce mimo jiné i nemovitosti v Bottropu, tyto nemovitosti mu však za cenu 275.000,- DM převedl v rozporu se zákonem jeho strýc, manžel žalované“; že „žalobce by měl tak vůči manželu žalované nárok na vrácení celé zaplacené kupní ceny dle §812 BGB“; že „manžel žalované však zemřel 5.11.1999 a jeho jedinou dědičkou se stala na základě usnesení zdejšího soudu sp.zn. D 1136/99, ND 245/99, ze dne 20.3.2000 žalovaná, která odpovídá za dluhy zůstavitele pouze do výše dědictví, které bylo oceněno částkou 1.633.537,70 Kč“.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 4.2.2008, č.j. 9 C 94/2005-287, žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Uvedl, že „vzhledem k tomu, že soud musel aplikovat na daný případ znalosti z oblasti německého práva, požádal o informace o cizím právu platném na území Spolkové republiky Německo dle článku 1 bod 1 Evropské úmluvy ze dne 7.6.1968 podepsané v Londýně a dle Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o poskytování informací o cizím právu z 15.3.1978, podepsaného ve Štrasburku“; že „zásadně bylo vysvětleno, že se jedná v dané věci o právní dědické nároky v souvislosti s předdědictvím a následným dědictvím“; že „tvrzené nároky ohledně oprávněného obohacení zde tedy nehrají žádnou roli“; že „v daném případě měl žalobce jako následný dědic nárok na vydání dědictví okamžikem vzniku následného dědictví, tj. smrtí předdědice pana M. dnem 5.11.1999“; že „vzhledem k tomu, že následné dědictví vzniklo smrtí předdědice (pana M.), pak nárok na vydání směřuje na dědice předdědice, kterou je žalovaná, jak bylo zjištěno z obsahu připojeného spisu sp.z.n D 1136/99 zdejšího soudu“; že „žalovaná zde vystupuje jako právní nástupce zůstavitele, čímž odpovídá také i za jeho závazky, tedy i za jeho dluhy, ve smyslu §1967 BGB“; že „k námitce promlčení vznesené žalovanou soud uvádí, že dědický právní nárok na vydání podle §2130 BGB se promlčuje podle §197 odst. č. 2 BGB po 30 letech“; že „nárok žalobce tedy nemůže být promlčen“; že „z výkladové normy k §2111 odst. 1 BGB vyplývá, že se vznikem předdědictví dosáhne dědic nároku na pozůstalosti (což nemusí být jednotlivé předměty pozůstalosti)“; že „náhradou získaný surogát se účastní osudu pozůstalosti, a až do vzniku následného dědictví se proto počítá do majetku předdědice“; že „předmětem vydání je v daném případě tedy náhradou získaný surogát v podobě částky 275.000,- DM, což činí podle přepočtu, dle kurzovního lístku ČNB platného ke dni 26.9.1997, 5.134.250,- Kč“; že „vzhledem k tomu však, že žalobce požadoval na vydání částku ve výši nabytého dědictví po zemřelém M. M., tedy po předdědici, soud určil, že dědička předdědice – žalovaná je povinna zaplatit žalobci jím požadovanou částku ve výši 1.633.537,70 Kč“.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20.8.2008, č.j. 15 Co 258/2008-320, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Uvedl, že „v řízení jde o vztah mezi předdědicem a následným dědicem o vydání dědictví založený dle předpisů německého práva“; že „české právo takový vztah nezná a je zřejmé, že je-li sporný vztah založen závětí německé státní příslušnice vyhotovené dle předpisů německého občanského zákoníku, nepřichází rozumně v úvahu použití jiného hmotného práva“; že „nebylo zpochybněno, že M. M. původně nabyl dědictví dle první závěti A. M.“; že „po jeho smrti byla ale nalezena pozdější závěť, jíž zůstavitelka M. M. ustanovila tzv. předdědicem a žalobce následným dědicem“; že „protože v době nalezení pozdější závěti již M. M. nežil, rozhodl příslušný německý soud, že dědicem po A. M. je právě žalobce“; že „o tom svědčí pravomocné rozhodnutí Okresního soudu v Bottropu z 25.6.2001“; že „z něho je třeba vycházet ve smyslu §135 odst. 2 o.s.ř. s použitím §63 zákona č. 97/1963 Sb. a čl. 33 bod 1 a čl. 36 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001“; že „žalovaná ostatně existenci další závěti rušící závěť předchozí a ustanovení žalobce následným dědicem nezpochybňovala“; že „okolnost, že závazek M. M. nebyl v dědickém řízení zohledněn (viz. rozhodnutí Okresního soudu v Klatovech ve věci D 1136/99), nebrání, aby žalobce, jako oprávněný dědic, mohl svůj nárok úspěšně uplatnit žalobou“; že „je zřejmé, že M. M. se až do své smrti považoval za dědice majetku po své matce, nikoli za předdědice, byl proto v dobré víře, že může s majetkem neomezeně nakládat“; že „to ale nic nemění na tom, že dědicem po A. M. se stal po smrti M. M. žalobce“; že „nárok na vydání dědictví tedy žalobce uplatnil důvodně, a to správně proti právní nástupkyni předdědice“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že „nesouhlasí s rozhodnutím soudu ohledně rozhodného práva pro posouzení dané právní problematiky“; že „manžel žalované, od jehož osoby se předmětný právní problém odvíjí, žil dlouhodobě na území ČR, oženil se se žalovanou jako českou státní příslušnicí, měl v ČR povolení k pobytu a v ČR rovněž zemřel, proto dědictví po něm vypořádávaly české soudy“; že „proto v zájmu rozumného uspořádání právních vztahů se žalované jeví vhodnějším český právní řád a v tomto směru je zcela irelevantní, zda náš právní řád zná institut předdědice nebo ne, neboť je možné věc řešit komplexně na základě ustanovení upravujícího právní problémy obsahem a účelem nejbližšího“; že „ustanovení §2111 BGB definuje surogát jako předměty, které byly získány v průběhu předdědictví, tzn. že předdědic je povinen vydat dědici vlastní předmět dědictví, který dosud spravoval, a k tomu jsou navázána práva náhrady za rozbití, poškození nebo odnětí nějakého předmětu dědictví nebo to, co předdědic získal jiným právním úkonem s předmětem dědictví“; že „odvolací soud za tento jiný právní úkon považuje uzavření kupní smlouvy se žalobcem“; že „žalovaná však z textu uvedeného ustanovení a z jeho smyslu a výkladu dovozuje, že se musí jednat o právní úkon v souvislosti se základní povinností předdědice, tzn. správou tohoto majetku“; že „z tohoto pohledu nemůže jít o úkon přesahující rámec a vymezení správy předmětného majetku“; že „jestliže M. M. vycházel z toho, že je vlastníkem dotčených nemovitostí a tyto žalobci prodal, vyvstává otázka, zda jím získané finanční prostředky je možné chápat jako surogát ve smyslu ustanovení §2111 BGB, neboť samotné ustanovení BGB prodej předmětu dědictví předdědicem neumožňuje“; že „žalovaná se domnívá, že tento nárok se de iure vymyká definici surogátu a jedná se nepochybně o majetkový prospěch, tj. bezdůvodné obohacení předdědice“; že „jestliže předdědic je oprávněn v souladu s §2130 odst. 1 BGB předmět předdědictví pouze užívat a řádně jej spravovat (s péčí řádného hospodáře), pak vyvstává otázka, zda kupní smlouva, kterou pan M. M. převedl vlastnické právo k dotčeným nemovitostem na žalobce (nepochybně překračuje rozsah správy), je právním úkonem platným“; že „se domnívá, že z tohoto pohledu se musí jednat o úkon absolutně neplatný“; že „o tomto svědčí i skutečnost, že v následném dědickém řízení byly dotčené nemovitosti usnesením soudu v Bottropu přikázány žalobci do vlastnictví, a to na základě nově nalezené závěti“; že „za situace, kdyby kupní smlouva byla hodnocena jako úkon platný, existovaly by v podstatě dva nabývací tituly ve prospěch žalobce, a to kupní smlouva a usnesení soudu o dědictví“; že „jestliže hodnotíme kupní smlouvu po právní stránce jako smlouvu neplatnou, pak nepochybně musíme dojít k závěru, že z tohoto úkonu nemohlo být platně plněno a příjemce plnění musí toto vydat z titulu bezdůvodného obohacení, nikoliv jako surogát v rámci speciálních ustanovení BGB“; že „kdyby byl daný spor posuzován jako bezdůvodné obohacení, a to dle českého právního řádu i německého právního řádu, musela by být, vzhledem k uplatnění námitky promlčení, žaloba zamítnuta, neboť v obou případech běží tříletá promlčecí lhůta a nikoliv třicetiletá, jak je tomu u dědických nároků“; že „musí rovněž konstatovat, že závazek jejího zemřelého manžela pana M. M. vydat surogát nebyl projednán v rámci dědického řízení“; že „žalobce mohl jen stěží nárok po ní uplatnit bez toho, aby závazek byl dodatečně projednán v dědickém řízení“; že „byla ve své podstatě postavena před hotovou věc, aniž by mohla v rámci dědického řízení využít práv jí zákonem daných, např. odmítnutí dědictví“. Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že „se v daném případě nejedná o bezdůvodné obohacení“; že „vztah mezi žalobcem a panem M. M. vznikl na základě dědictví po paní A. M., která zemřela 29.11.1994“; že „vzhledem k tomu, že se jedná o vztah mezi předdědicem a následným dědicem, který české právo nezná, je zde namístě, aby se právní vztah řídil právem německým“; že „nelze uvažovat o neplatnosti právního úkonu mezi žalobcem a M. M., tedy kupní smlouvy mezi nimi uzavřené“; že „žalovaná v řízení před soudy obou stupňů poukazovala na to, že M. M. jednal v dobré víře, že je dědicem zůstavitelky a že tudíž může nakládat s předmětnou nemovitostí, jelikož pozdější závěť zůstavitelky byla nalezena až po jeho smrti“ a že „tím sama potvrdila, že se jedná o právní úkon platný“. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.
Ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu není dovolání žalované podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti tomuto rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud řešil otázku právního posouzení vztahu mezi předdědicem a následným dědicem, založeného podle německého práva, v případě, že podle později objevené závěti je nabytí dědictví potvrzeno původně následnému dědici a původní dědic podle této závěti nedědí. Tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující) a dovolatelka v dovolání namítá nesprávnost řešení této otázky, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (§7 odst. 1 o.s.ř).
Pravomocí se obecně rozumí oprávnění toho kterého státního orgánu řešit otázky, které zákon svěřuje do jeho kompetence. Pravomoc civilní se vztahuje na věci vypočtené v §7 a je vykonávána civilními soudy. Zákon vymezuje civilní pravomoc soudů věcně tak, že v občanském soudním řízení se projednávají a rozhodují před soudem věci vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i z obchodních vztahů.
Pravomoc civilních soudů vyjadřuje nejen poměr k pravomoci jiných státních orgánů České republiky, ale i k cizině, tj. k cizozemským soudům nebo úřadům. Občanský soudní řád neobsahuje úpravu pravomoci našich soudů ve vztahu k cizině. Určením podmínek věcné, místní a funkční příslušnosti však občanský soudní řád současně vymezuje příslušnost konkrétního soudu nejen ve vztahu k tuzemským soudům, ale i ve vztahu k cizím soudům. Pro řadu civilních věcí, kterých se týká místní příslušnost upravená občanským soudním řádem, je pravomoc upravena samostatně jak v mezinárodních smlouvách, tak v §2, §37 až 47 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 97/1963 Sb.“).
Účelem zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním č. 97/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je stanovit, kterým právním řádem se řídí občanskoprávní, rodinné, pracovní a jiné podobné vztahy s mezinárodním prvkem, jakož i stanovit postup českých justičních orgánů při úpravě těchto vztahů a rozhodování o nich, a tím napomáhat mezinárodní spolupráci (§1 zák. č. 97/1963 Sb.). O věci s mezinárodním prvkem jde v případech, kdy účastníkem právního vztahu je cizí státní příslušník nebo zahraniční právnická osoba, kdy jeho předmětem je movitá nebo nemovitá věc v zahraničí, kdy ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu došlo v zahraničí, popřípadě i tehdy, když účastník má bydliště v cizině.
Podle ustanovení §44 zákona č. 97/1963 Sb. je pravomoc československého soudu k projednání dědictví dána vždy, byl-li zůstavitel v době své smrti československým občanem. Jde-li však o jmění, které je v cizině, projedná československý soud dědictví jen tehdy, jestliže se takový majetek vydává československým orgánům anebo jestliže cizí stát přiznává takovým rozhodnutím československých justičních orgánů právní následky.
Podle ustanovení §63 zákona č. 97/1963 Sb. rozhodnutí justičních orgánů cizího státu ve věcech uvedených v §1 citovaného zákona, stejně jako cizí soudní smíry a cizí notářské listiny v těchto věcech (dále jen "cizí rozhodnutí") mají v České republice účinnost, jestliže nabyla podle potvrzení příslušného cizího orgánu právní moc a byla-li uznána českými orgány. Podle ustanovení §63 zákona č. 97/1963 Sb. cizí rozhodnutí nelze uznat ani vykonat, jestliže není zaručena vzájemnost; vzájemnost se nevyžaduje, nesměřuje-li cizí rozhodnutí proti československému občanu nebo právnické osobě.
Podle článku 1 bod 2. písm. a) Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, se toto nařízení nevztahuje na věci osobního stavu, způsobilosti fyzické osoby k právům a právním úkonům, majetkové vztahy mezi manželi a dědění, včetně dědění ze závěti.
Podle prohlášení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 21.8.2001, o vzájemnosti při uznávání a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních ze strany Spolkové republiky Německo, je ze strany Spolkové republiky Německo ve smyslu ustanovení §328, 722 a 723 občanského soudního řádu Spolkové republiky Německo (Zivilprozeßordnung) ze dne 30. ledna 1877, v platném znění, zajištěna vzájemnost při uznávání a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních; proto je dán předpoklad k tomu, aby české soudy napříště uznávaly a vykonávaly rozhodnutí německých soudů ve věcech občanských a obchodních, neboť vzájemnost požadovaná v ustanovení §64 písm. e) zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, je tímto zajištěna.
Je-li aplikováno cizí právo, neděje se to absolutně odděleně, bez jakékoli vazby na české právo. V právní nauce (srov. Kučera Z.: Mezinárodní právo soukromé, 6. opravené a doplněné vydání, nakladatelství Doplněk Brno 2004, str. 233 a násl.) nebylo pochybností o tom, že některé normy občanského, obchodního, rodinného nebo pracovního práva se v jednotlivých právních řádech používají vždy na otázky, na které se vztahují a nemohou být v mezích svého předmětu úpravy zaměněny či nahrazeny cizím právem. Z povahy věci vyplývá, že je třeba - z hlediska myšlenkového postupu nazíráno - předtím, nežli začne být věc posuzována podle cizího práva, aplikovat některé nutně použitelné právní normy tuzemského práva. Především půjde - logicky vzato - o posouzení případu z hledisek zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, a vedle toho o zvážení, do jaké míry právní normy cizího práva, které by příslušelo aplikovat, obstojí z hledisek základních demokratických hodnot, na kterých je založena Česká republika, kupříkladu z hledisek základních práv a svobod, které jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné (srov. Čl. 1 Listiny základních práv a svobod vyhlášené jako součást ústavního pořádku pod č. 2/1993 Sb.)[srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.12.2008, sp. zn. 21 Cdo 4196/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 104, ročník 2009].
Z výše uvedeného je zřejmé, že závěry odvolacího soudu (s argumentací shora podrobněji citovanou), že vzhledem k tomu, že „v řízení jde o vztah mezi předdědicem a následným dědicem o vydání dědictví založený dle předpisů německého práva“, přičemž „české právo takový vztah nezná“, a „sporný vztah je založen závětí německé státní příslušnice vyhotovené dle předpisů německého občanského zákoníku“, „nepřichází rozumně v úvahu použití jiného hmotného práva“ než německého; že, i když „M. M. se až do své smrti považoval za dědice majetku po své matce, nikoli za předdědice“, „dědicem po A. M. se, podle její pozdější závěti, stal po smrti M. M. žalobce“, a „proto nárok na vydání dědictví po A. M. uplatnil důvodně, a to správně proti právní nástupkyni předdědice“, jsou správné. Správná je rovněž aplikace a interpretace v posuzovaném případě užitého rozhodného práva i závěry odvolacího soudu o opodstatněnosti žalobcem uplatněného nároku.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalovanou uplatněných dovolacích důvodů věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 34.986,- Kč (srov. ustanovení §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §16, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 35.286,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokátka JUDr. Jana Toušová, Ph.D., osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 7.057,- Kč. Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobci tyto náklady nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení, celkem ve výši 42.342,- Kč, zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2010
JUDr. Roman F i a l a , v. r.
předseda senátu