ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.5314.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 5314/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. – L. a.s., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 5 C 74/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 24. července 2008, č. j. 60 Co 343/2007-177, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 10. 10. 2003 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce „z důvodu zrušení místa K. (k. a. m.)“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, neboť „představuje pouze účelový krok nového vedení žalovaného, formálně neplatný a věcně nepravdivý“.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 15. 2. 2007, č. j. 5 C 74/2004-153, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení 11.258,50 Kč k rukám „zást. žalovaného“ JUDr. J. K. Vycházeje z toho, že, zrušil-li žalovaný místo manažera pro klíčové zákazníky v rámci organizačních změn, které pak dále na sebe navazovaly při trvalém snížení pracovníků ve funkci manažera pro klíčové zákazníky, bylo právem žalovaného rozhodnout, kterému z pracovníků ve funkci manažera pro klíčové zákazníky výpověď dá, a bylo také právem žalovaného rozhodnout a provést organizační změny za účelem zvýšení efektivnosti práce i za cenu, že ostatním zainteresovaným zaměstnancům žalovaného v rámci přerozdělení práce přibude pracovních úkolů. Neshledal důvodnými ani námitky žalobce, že by výpověď žalovaného vůči žalobci, při předchozí existenci okamžitého zrušení pracovního poměru, byla ze strany žalovaného osobně motivována; k tomuto závěru dospěl na základě výpovědi slyšených svědků Ing. A. Z. a Ing. K. N., kteří osobní motivaci výpovědi nepotvrdili.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 24. 7. 2008, č. j. 60 Co 343/2007- 177, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky jej změnil tak, že rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení 11.347,62 Kč a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení 9.639,- Kč, v obou případech k rukám zástupce žalovaného. Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že v době, „kdy ze strany žalovaného došlo k rozvázání pracovního poměru, již pracovní poměr mezi účastníky neexistoval“. Vycházel z toho, že v průběhu řízení vyšlo najevo, že ze strany žalovaného jako zaměstnavatele byl se žalobcem jako zaměstnancem rozvázán pracovní poměr okamžitým zrušením pracovního poměru ze dne 29. 9. 2003 opírajícím se o tvrzené porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Protože mezi účastníky bylo nesporné, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 29. 9. 2003 nebylo napadeno žalobou na jeho neplatnost v zákonem stanovené lhůtě, považuje se rozvázání pracovního poměru tímto okamžitým zrušením za platné (a pracovní poměr mezi účastníky podle něj skončil), i kdyby se jednalo o právní úkon neplatný; platnost rozvázání pracovního poměru nemůže být poté přezkoumávána soudem. V době rozvázání pracovního poměru výpovědí (dne 10. 10. 2003) pracovní poměr mezi účastníky již netrval a žaloba na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru touto výpovědí tak nemůže být důvodná, a to ani tehdy, jestli účastníci považovali účinky okamžitého zrušení pracovního poměru za odklizené jejich faktickým stanoviskem, že k tomuto okamžitému zrušení pracovního poměru nebudou přihlížet. Aby bylo možno výpověď z pracovního poměru věcně přezkoumat, musel by být učiněn závěr, že po rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením vznikl mezi účastníky nový pracovní poměr, který by bylo možno následně rozvázat. Tuto skutečnost žádný z účastníků netvrdil.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce vytýká odvolacímu soudu chybnou interpretaci žalobcova vyjádření, které se týkalo „aktu převzetí okamžitého zrušení pracovního poměru dne 29. 9. 2003“. Pokud totiž tvrdil, že „toto zrušení převzal“, neměl tím na mysli fyzické převzetí originálu listiny, ale převzetí kopie, navíc od zaměstnance jiné společnosti, než se kterou měl uzavřenu pracovní smlouvu. Ohledně okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce nejednal s žádným statutárním či jiným zástupcem žalovaného a nikdy neobdržel originál okamžitého zrušení pracovního poměru. Za těchto okolností proto nedošlo k platnému doručení okamžitého zrušení pracovního poměru a „tudíž nemohly nastat právní účinky s tím spojené“, pracovní poměr proto nemohl skončit okamžitým zrušením k 29. 9. 2003. Rovněž tak nemohly nastat právní účinky zákonem předpokládané pro okamžité zrušení pracovního poměru úkonem, který byl v případě účastníků učiněn zcela bez vážné vůle. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání jako nedůvodné a „postrádající relevantní dovolací důvod“ bylo dovolacím soudem odmítnuto, neboť žalobce uvádí nová skutková tvrzení o tom, že mu nebylo právně odpovídajícím způsobem doručeno okamžité zrušení pracovního poměru, ač mu okamžité zrušení pracovního poměru bylo doručeno řádným způsobem; tvrzení žalobce se jeví jako účelové ve snaze „vyrobit“ dovolací důvod.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné (i když odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, učinil tak z jiného právního důvodu), přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že předmětem řízení je výpověď z pracovního poměru daná dopisem ze dne 10. 10. 2003 (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 29. 2. 2004, tedy do dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů (dále jen „zák. práce“).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolatel nenapadá), že podle pracovní smlouvy, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným P.-L., a.s. (dříve L., a.s.) vznikl mezi nimi pracovní poměr ke dni 1. 2. 2003. Dopisem ze dne 29. 9. 2003 žalovaný se žalobcem okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Žaloba o neplatnost rozvázání pracovního poměru tímto rozvazovacím právním úkonem v zákonem stanovené lhůtě podána nebyla a po tomto rozvazovacím právním úkonu k uzavření nového pracovního poměru nedošlo. Dopisem ze dne 10. 10. 2003 dal žalovaný žalobci další výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce z důvodů organizační změny, která spočívala ve zrušení pracovního místa manažera pro klíčové zákazníky, kterou žalobce zastával.
Podle ustanovení §55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí organizace i pracovník provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.
Podle ustanovení §64 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou, může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.
Jak správně uvedl v odůvodnění svého rozsudku již odvolací soud, okamžité zrušení pracovního poměru, které bylo doručeno druhému účastníku, nemůže být tím, kdo je učinil, dodatečně odvoláno (zrušeno). Své účinky spočívající ve skončení pracovního poměru pozbývá jen na základě pravomocného rozhodnutí soudu, kterým bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, nebo na základě dohody o sporných nárocích (§259 zák. práce) uzavřené v průběhu řízení u soudu (jehož předmětem bylo určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru), v níž se účastníci dohodli, že jejich pracovní poměr po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru trval a že bude trvat i nadále (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1155/96, uveřejněný pod poř. č. 114 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997).
S názorem dovolatele, že „s úkonem, který byl v případě účastníků zcela jistě učiněn bez vážné vůle, což vyplynulo z jejich dalšího chování i stanovisek, nelze spojovat právní účinky zákonem předpokládané pro okamžité zrušení pracovního poměru“, dovolací soud nesouhlasí.
Při posouzení, zda dopisem žalovaného ze dne 29. 9. 2003 bylo žalobci doručené okamžité zrušení pracovního poměru „vážně“ učiněno, je v první řadě třeba mít na zřeteli proces vzniku a povahu rozvázání pracovního poměru jeho okamžitým zrušením.
Okamžité zrušení pracovního poměru je písemný jednostranný právní úkon. Účastník projeví vůli okamžitě zrušit pracovní poměr nikoliv tím, že příslušnou listinu obsahující okamžité zrušení pracovního poměru písemně vyhotoví, ale tím, že přistoupí k doručení této listiny druhému účastníkovi (adresátovi); jednostrannost tohoto právního úkonu totiž umožňuje účastníku až do odeslání zamýšlenou vůli neprojevit. Okamžité zrušení pracovního poměru může účastník bez dalšího odvolat (zrušit), i když bylo odevzdáno k doručení, jestliže tak učiní dříve, než listina o okamžitém zrušení pracovního poměru byla druhému účastníku doručena. Účinky okamžitého zrušení pracovního poměru nastávají v souladu s ustanovením §55 zák. práce dnem, kdy písemný projev o okamžitém zrušení pracovního poměru byl doručen druhému účastníku.
Zákonné účinky doručeného okamžitého zrušení pracovního poměru nastávají nejen tehdy, vyhovuje-li tento právní úkon všem stanoveným požadavkům. Na základě právního úkonu o okamžitém zrušení pracovního poměru může být pracovní poměr platně rozvázán i v případě, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo uplatněno v rozporu se zákonem. Neplatnost rozvázání pracovního poměru totiž není neplatností absolutní, k níž by bylo možné kdykoliv přihlédnout. Na základě neplatného (tj. v rozporu se zákonem učiněného) okamžitého zrušení pracovního poměru není pracovní poměr rozvázán jen tehdy, jestliže se druhý účastník neplatnosti tohoto právního úkonu dovolal. To může učinit pouze žalobou podanou u soudu (srov. §64 zák. práce).
Okolnost, zda se účastník neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru dovolá (tedy zda podá u soudu žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru), závisí pouze na jeho úvaze; i když nemusí s takovým rozvázáním pracovního poměru souhlasit, přesto může mít zájem případnou neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru neuplatňovat a i takto vadný právní úkon akceptovat. Postoj druhého účastníka, který pracovní poměr okamžitě zrušil, na jeho rozhodnutí nemůže mít vliv. Nebyla-li podána u soudu žaloba na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, pracovní poměr účastníků – jak bylo již výše uvedeno - podle tohoto zrušovacího projevu skončil; odvolání (zrušení) okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany účastníka, který je učinil, na těchto zákonných důsledcích nemůže nic změnit. Je tedy zcela nerozhodné, jaké bylo „další chování i stanoviska“ obou stran poté, co projev vůle (rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením) byl již učiněn a doručen druhé straně, nebyla-li na neplatnost tohoto projevu vůle podána žaloba.
Obstát nemůže ani dovolací námitka, že „ohledně okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce nejednal s žádným statutárním či jiným zástupcem žalovaného a nikdy neobdržel originál okamžitého zrušení pracovního poměru“.
Odhlédaje od toho, že se jedná o tvrzení nově (poprvé) uplatněné až v dovolání, a právní úprava neumožňuje uplatnit v dovolání nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o. s. ř.), nemá oporu ani v platné úpravě.
Podle ustanovení §266a odst. 4 zák. práce povinnost zaměstnavatele doručit písemnost je splněna, jakmile zaměstnanec písemnost převezme nebo jakmile byla držitelem poštovní licence vrácena odesílajícímu zaměstnavateli jako nedoručitelná a zaměstnanec svým jednáním nebo opomenutím doručení písemnosti zmařil. Účinky doručení nastanou i tehdy, jestliže zaměstnanec přijetí písemnosti odmítne.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že není povinností zaměstnavatele, aby listinu týkající se zániku pracovního poměru doručoval statutární či jiný zástupce zaměstnavatele. Zákon dokonce umožňuje, aby taková listina byla doručena i prostřednictvím držitele poštovní licence (srov. slova „Písemnosti doručuje zaměstnavatel zaměstnanci na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoliv, kde bude zastižen; není-li to možné, lze písemnost doručit držitelem poštovní licence“ v ustanovení §266a odst. 1 zák. práce). Uvedená listina tak může být doručena i kterýmkoli jiným zaměstnancem zaměstnavatele nebo jinou osobou, bude-li doručení provedeno v souladu s ustanovením §266a zák. práce.
Jak již bylo výše uvedeno, účastník projeví vůli okamžitě zrušit pracovní poměr nikoliv tím, že příslušnou listinu obsahující okamžité zrušení pracovního poměru písemně vyhotoví, ale tím, že přistoupí k doručení této listiny druhému účastníkovi (adresátovi). Přitom je zcela nerozhodné (z hlediska kvality této listiny), zda se jedná o originál nebo kopii. Podstatné je, aby tato listina měla náležitosti listinného projevu vůle a též náležitosti uvedené zejména v ustanovení §55 zák. práce. Tím, že je taková listina doručena, nastávají účinky s tím spojené. Nebyla-li kvalita listiny ani její doručení zpochybněny žalobou podle ustanovení §64 zák. práce, uplynutím lhůty k podání takové žaloby nelze již platnost tohoto projevu vůle přezkoumávat ani jako otázku předběžnou.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady (spojené s jeho vyjádřením k dovolání), které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč (srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb.), celkem 4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty] tedy částka 810,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému uhradil. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.860,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. ledna 2010
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu