ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.688.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 688/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po J. R., zemřelém dne 8. srpna 1998, za účasti 1) A. R. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Kolářem, advokátem se sídlem v Dobříši, 28. října č. 661, 2) M. Ř. , zastoupené JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem v Praze 9, Dubenecká č. 89, 3) D. R. , zastoupeného JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem v Praze 9, Dubenecká č. 89, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. D 940/98, o dovolání D. R. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. října 2007, č. j. 24 Co 374/2007-351, takto:
Dovolání D. R. se odmítá .
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po J. R., zemřelém dne 8.8.1998, (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením vydaným Okresním soudem v Příbrami dne 21.8.1998, č.j. D 940/98-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byl pověřen JUDr. Ivan Houdek, notář v Příbrami (§38 o.s.ř.).
Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 25.10.2002, č.j. D 940/98-211, opraveným usnesením ze dne 4.5.2006, čj. D 940/98-315, určil obecnou cenu majetku, který měl zůstavitel s pozůstalou manželkou ve společném jmění ke dni smrti zůstavitele; určil, co z tohoto majetku patří do dědictví a co pozůstalé manželce; určil obecnou cenu majetku zůstavitele ke dni smrti zůstavitele částkou 1.169.660,- Kč, výši dluhů částkou 59.471,50 Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 1.110.188,50 Kč.
Okresní soud v Příbrami poté usnesením ze dne 30.3.2007, č.j. D 940/98-321, potvrdil, že majetek zůstavitele, o kterém zůstavitel pořídil závětí (specifikovaný ve výroku I. tohoto usnesení), „dědí“ závětní dědička A. R. a že další majetek zůstavitele, o kterém zůstavitel závěť nepořídil, „dědí“ A. R. podílem 16002/100000, M. Ř. podílem 41999/100000 a D. R. podílem 41999/100000 s tím, že odpovídají za pasiva dědictví v celkové výši 59.471,50 Kč; dále rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů notáře a o náhradě nákladů řízení. Uvedl, že „zůstavitel zanechal závěť ze dne 6.6.1998 sepsanou vlastní rukou a vlastnoručně podepsanou“; že „Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 20.6.2005, čj. 6 C 19/2005-24, který nabyl právní moci dne 9.12.2005, zamítl žalobu pozůstalých dětí M. Ř. a D. R. proti závětní dědičce A. R. na určení, že žalovaná není dědičkou ze závěti ze dne 6.6.1998“; že „závěť je jednoznačná a určitá“; že „zůstavitel odkázal žalované ideální 1 rodinného domu čp. 1092, celou zahradu a gar áž“; že „pozůstalá manželka nabývá dle závěti majetek v hodnotě 705.496,- Kč“; že „hodnota ostatního majetku, závětí nedotčeného, činí 464.164,- Kč“; že „neopomenutelní dědicové mají nárok na 1/6 majetku zůstavitele, tj. každému má připadnout majetek v hodnotě 194.943,30 Kč, a to z majetku, o kterém nebylo pořízeno závětí“; že „pozůstalá manželka nabývá podíl odpovídající zbývající hodnotě majetku, o kterém nebylo pořízeno závětí, tj. 74.277,40 Kč, vzhledem k jeho celku“.
K odvolání M. Ř. a D. R. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25.10.2007, č. j. 24 Co 374/2007-351, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, když dospěl k závěru, že „zůstavitel v závěti ze dne 6.6.1998 vyjádřil svůj úmysl odkázat manželce ideální 1 rodinného domu čp. 92, celou zahradu a garáž“; že „výklad závěti zůstavitele ze dne 6.6.1998 tak, jak ji provedl soud prvního stupně, odpovídá nejen jazykovému vyjádření, ale i vůli zůstavitele zajistit pozůstalé manželce část svého majetku“; že „je nepřípustné obsah závěti doplňovat extenzivním výkladem o okruh osob v ní neuvedených“; že „soud prvního stupně správně vycházel jen z majetku, který byl výlučným vlastnictvím zůstavitele … a teprve ze zbylého majetku … vypořádal dědictví“; že „rozsah majetku uvedeného v závěti nemusí být totožný s rozsahem majetku, který po vypořádání společného jmění manželů bude náležet do aktiv dědictví“; že „tato skutečnost nečiní závěť neplatnou, ale neúčinnou ohledně majetku, který zůstavitel ke dni jeho smrti, resp. po vypořádání společného jmění, k němuž se dědictví nabývá, nevlastnil“; že „závěť zůstavitele ze dne 6.6.1998 je dostatečně srozumitelná a neobsahuje žádné nedostatky, pro které by bylo možno pochybovat o určitosti vůle zůstavitele“.
Proti usnesení odvolacího soudu podali M. Ř. a D. R. dovolání. Namítají, že „soudy interpretují poslední vůli zůstavitele odlišně od obsahu provedených výslechů svědků“; že „vůle zůstavitele byla taková, aby ve dvougeneračním domku v jedné polovině – v jednom bytě – bydlela manželka a ve druhé polovině – v druhém bytě – děti (respektive dcera zůstavitele)“; že „zůstavitel v závěti nerozlišoval svůj výlučný majetek od majetku v společném jmění manželů“; že „zůstavitel chtěl označit výsledek, jehož má být dosaženo“; že „předmětný dům je domem dvougeneračním, kolaudovaným jako dvě bytové jednotky“; že „je logické, že jedna polovina, tj. jedna bytová jednotka, připadne jednomu z dědiců a druhá polovina, tj. druhá bytová jednotka, připadne druhému z dědiců, respektive pozůstalým dětem“; že „zůstavitel se v tomto směru vyjadřoval i za života, že dcera M. bude mít jednu bytovou jednotku a manželka A. bude mít druhou bytovou jednotku a synovi D. připadne byt po jeho matce“. Navrhli, aby Nejvyšší soud ČR usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 17.4.2008, č.j. D 940/98-365, „dovolací řízení zahájené podáním M. Ř.“ zastavil pro nezaplacení soudního poplatku. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4.11.2008, čj. 24 Co 289/2008-379, usnesení soudu I. stupně potvrdil.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“) a zůstavitel J. R. zemřel dne 8. 8. 1998, tedy před 31.12.2000, je třeba dovolání D. R. v posuzovaném případě i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě D. R. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního soudu ve věci samé.
Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř., a přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o.s.ř., mohla by přípustnost dovolání podaného proti usnesení odvolacího soudu D. R. v dané věci vyplývat již pouze z ustanovení §239 o.s.ř. nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Podmínky přípustnosti dovolání stanovené v ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. však v dané věci nejsou splněny, a to již proto, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a D. R. návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesení odvolacího soudu ani neučinil.
Protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by usnesení odvolacího soudu trpělo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., není dovolání v posuzovaném případě přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání D. R. – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř odmítl.
Na místě je dodat, že dovolání by v daném případě nemohlo být - z hlediska uplatněných dovolacích důvodů - přípustné ani podle současné právní úpravy (srov. §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Námitky uplatněné dovolatelem v dovolání totiž nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., případně podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost usnesení odvolacího soudu z hlediska těchto posléze uvedených dovolacích důvodů by nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, případně, že usnesení odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. v platném znění.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu