ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.740.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 740/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. V. C., zastoupeného JUDr. Janem Veselým, Ph.D. advokátem se sídlem v Praze 6, Loutkářská č. 2416/2f, proti žalovaným 1) E. H., a 2) K. H., oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem v Mělníku, Jiráskova č. 236, o 890.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 7 C 203/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. října 2008 č.j. 20 Co 243/2008-228, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Kozáka, advokáta se sídlem v Mělníku, Jiráskova č. 236.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou podanou dne 5.10.2006 u Okresního soudu v Mělníku, aby mu žalovaní společně a nerozdílně zaplatili pohledávku, kterou má za dlužníkem J. O., ve výši 890.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 69.754,52 Kč a 21% ročně z částky 890.000,- Kč od 25.6.1996 do zaplacení s tím, že uspokojení těchto pohledávek se žalobce "jako oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje nebo jiného zpeněžení zástavy - zastavených nemovitostí ve společném jmění manželů žalovaných, které jsou zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mělník, na LV č. 1956 v katastrálním území a obci Mělník, a to budovy č.p. 47 (část obce Mělník) na pozemku parc.č. 44 a pozemku parc.č. 44". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že půjčil dne 24.5.1996 na základě smlouvy o půjčce 1.160.000,- Kč J. O., který se zavázal poskytnuté peníze vrátit do 24.6.1996, a že k zajištění této pohledávky uzavřel ve stejný den 24.5.1996 se žalovanými zástavní smlouvu k nemovitostem. Zástavní právo ve prospěch žalobce vzniklo podle rozhodnutí Katastrálního úřadu v Mělníku č.j. 206 V2 - 1363/96 ze dne 17.6.1996 s právními účinky vkladu ke dni 27.5.1996. Uvedená pohledávka byla zaplacena jen ve výši 270.000,- Kč.
Žalovaní namítli, že uvedená pohledávka a zástavní právo ji zajišťující jsou promlčeny a že pohledávka byla již zaplacena.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 13.6.2007 č.j. 7 C 203/2006-139 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 73.130,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Kozáka. Dovodil nejprve, že zástavní právo k nemovitostem, z jejichž výtěžku získaného zpeněžením se žalobce domáhá uspokojení své pohledávky, bylo platně zřízeno v roce 1996 (na základě zástavní smlouvy, kterou uzavřeli žalobce jako zástavní věřitel a žalovaní jako zástavci, s právními účinky vkladu dne 27.5.1996), že nárok zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy vznikl dnem 25.6.1996 (kdy se stala pohledávka zajištěná zástavním právem splatnou) a že tedy uspokojení zajištěné pohledávky se řídí právní úpravou účinnou do 31.8.1998 (ustanovením §151f občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998). Ohledně namítnutého promlčení soud prvního stupně dospěl k závěru, že zástavní právo je právem majetkovým, které podléhá promlčení, že promlčecí doba běžela ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy, tedy uplynutím splatnosti půjčky, když následným rozhodnutím soudu, že jsou předmětné nemovitosti zatíženy zástavním právem, bylo pouze deklarováno právo dříve vzniklé na základě smlouvy, že zákonná promlčecí lhůta zajištěné pohledávky a zástavního práva uběhla současně a že právo uplatněné žalobou je tedy promlčeno. Tvrzení žalobce, že námitka promlčení byla učiněna v rozporu s dobrými mravy, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že žalobce byl v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník na základě neplatného právního úkonu, který sám způsobil (tzv. propadné zástavy), a že proto není možné dovozovat jeho dobrou víru, a to ani ve vztahu k ustanovení §11 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.10.2008 č.j. 20 Co 243/2008-228 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení 72.230,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Kozáka. Ztotožnil se se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně v tom, že splatnost zajištěné pohledávky marně uplynula dnem 25.6.1996, že, bylo-li zástavní právo zřízeno v době do 31.8.1998, řídí se uspokojení zajištěné pohledávky i v době po 1.9.1998 právní úpravou účinnou do 31.8.1998, jestliže v této době také vzniklo právo (nárok) zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy, a že zástavní právo jako majetkové právo, které nebylo z možnosti promlčení zákonem vyloučeno, podléhá promlčení a promlčuje se marným uplynutím promlčecí doby zajištěné pohledávky. V projednávané věci je promlčena jak zajištěná pohledávka, tak i zástavní právo, a promlčecí doba, která je tříletá, "uplynula současně již 25.6.1999". Odvolací soud dále dovodil, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje a že v projednávané věci se nejedná o případ, kdy by bylo možno uplatnění námitky promlčení považovat za zneužití práva na úkor žalobce, když žalobce se v uvedené situaci "ocitl jen díky svému jednání, které nelze považovat za poctivé"; souhlasil se soudem prvního stupně i v tom, že nelze nijak zohlednit dobu, po kterou byl žalobce zapsán jako vlastník nemovitostí (uznat u žalobce "dobrou víru", že je vlastníkem), když zápis do katastru nemovitostí byl učiněn na základě absolutně neplatné smlouvy - tzv. propadné zástavy, jejíž uzavření žalobce sám inicioval, a ze stejného důvodu se nemůže žalobce dovolávat ani dobrých mravů. Protože byla námitka promlčení vznesena důvodně, nemohlo být žalobě vyhověno.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že "vznesení námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy", že "až do vynesení rozsudku OS Mělník sp. zn. 7 C 694/2003 byl v dobré víře, že je vlastníkem nemovitostí žalovaných a nikoli pouhým zástavním věřitelem a neměl tedy důvod své zástavní právo uplatnit soudní cestou", že "žalovaným je umožněno vyhnout se právním důsledkům svých jednání a že proto je výkon námitky promlčení zástavního práva projevem zneužití práva na úkor žalobce, nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s důvody, pro které své právo včas neuplatnil". Rozpor uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat též z okolností, za kterých byla "transakce uzavřena, a z důvodů, pro které tak účastníci postupovali při uzavření předmětných smluv a následně poté, na dobovou situaci a tehdejší restriktivní soudní praxi v oblasti možností nucené realizace zástavního práva zástavními věřiteli". Žalobce uvedl, že "byl již za sjednání propadné zástavy postižen sankcí neplatnosti kupní smlouvy a tím, že nenabyl vlastnické právo k nemovitostem a neměl by tedy ze stejných důvodů ztratit i možnost uspokojení zástavou zajištěného dluhu z realizace zástavního práva". Žalobce se "nedovolává dobrých mravů na své straně, ale nesouladu výkonu práva žalovaných na uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy, tedy okolností a jednání žalovaných". Odvolací soud "nesprávně posuzoval chování a jednání žalobce z pohledu současného práva včetně současné judikatury a nijak nezohlednil dobovou judikaturu a právní praxi, rozhodnou v době, kdy k jednání žalobce došlo". Žalobce namítl, že poskytl půjčku dlužníkovi, že tato pohledávka byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem žalovaných, že dlužník půjčku nevrátil, že žalovaní přistoupili k zajištění této pohledávky zřízením zástavního práva na svých nemovitostech dobrovolně a že "by bylo tedy nemravné, pokud by se žalovaní vyhnuli realizaci zástavního práva s poukazem na jeho promlčení, neboť zástavní právo nebylo realizováno z důvodu dobré víry žalobce ve stav zapsaný v katastru nemovitostí a s ohledem na dobovou obchodní praxi a soudní judikaturu". Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl nebo zamítl. Domnívají se, že dovolání není přípustné, neboť soudy rozhodly v předmětné věci v souladu s hmotným právem a soudní judikaturou. Závěry soudů o souladu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy považují za správné. Uvedli, že žalobce mohl svá práva plynoucí ze zástavy uplatnit souběžně s údajným vlastnickým právem k zástavě a úspěšný by pak byl v tom sporu, kde by mu svědčilo hmotné právo. Nelze poskytnout ochranu dobré víry právnímu úkonu, který byl učiněn v rozporu se zákonem a jehož neplatnost pro rozpor se zákonem byla pravomocně určena rozhodnutím soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci vznikl nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy v době do 31.8.1998, řídí se tento nárok i v současné době - jak správně dovodily soudy obou stupňů - ustanovením §151f občanského zákoníku a dalšími právními předpisy ve znění účinném do 31.8.1998 (srov. právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, který byl uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.4.2000 sp. zn. 21 Cdo 2525/99, které bylo uveřejněno pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Podle ustanovení §100 odst.2 věty první občanského zákoníku se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.
Podle ustanovení §100 odst.2 věty třetí občanského zákoníku se zástavní práva nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.
Podle ustanovení §151f odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998) není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
Z citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že zástavní právo podléhá promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo - na rozdíl od vlastnického práva - z možnosti promlčení vyloučeno, i když má také věcněprávní povahu. Závěr o nepromlčitelnosti zástavního práva nelze úspěšně dovozovat ani z ustanovení §151f odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998); uvedené ustanovení má z hlediska promlčení význam jen v tom, že umožňuje uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy i pro případ, kdyby zajištěná pohledávka byla promlčena a kdyby proto nebylo možné dosáhnout její uspokojení z důvodu závazkového právního vztahu, a promlčení nároku na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy se netýká (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2007 sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, který byl uveřejněn pod č. 95 v časopise Soudní judikatura, ročník 2007).
Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) [§101 občanského zákoníku]. Protože se podle ustanovení §100 odst.2 věty třetí občanského zákoníku zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, nepostačuje k promlčení zástavního práva toliko marné uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula také promlčecí doba zajištěné pohledávky; nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo.
Odvolací soud - jak vyplývá z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku – z uvedeného právního názoru vycházel. Protože posoudil právní otázku promlčení zástavního práva z pohledu ustanovení §100 odst. 2 občanského zákoníku v souladu s ustálenou judikaturou soudů, nemůže mít rozsudek odvolacího soudu z hlediska této právní otázky po právní stránce zásadní význam.
Na zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce nelze usuzovat ani z námitky dovolatele, že "vznesení námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy", že "je projevem zneužití práva na úkor žalobce, nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s důvody, pro které své právo včas neuplatnil", a že "až do vynesení rozsudku OS Mělník sp. zn. 7 C 694/2003 byl v dobré víře, že je vlastníkem nemovitostí žalovaných a nikoli pouhým zástavním věřitelem a neměl tedy důvod své zástavní právo uplatnit soudní cestou". Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.8.2002 sp.zn. 25 Cdo 1839/2000, který byl uveřejněn pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004).
Odvolací soud v této souvislosti správně akcentoval, že situace, v níž se žalobce ocitl, je pouze důsledkem jeho jednání, které "nelze považovat za poctivé" [když dne 24.5.1996 předložil žalovaným k podpisu dvě smlouvy, zástavní a kupní, ohledně zástavní smlouvy podal návrh na vklad okamžitě (zástava byla v katastru nemovitostí zapsána s právními účinky ke dni 27.5.1996) a mohl se tedy po splatnosti půjčky (v červnu 1996) domáhat uspokojení svého práva ze zástavy, to však neučinil, a až po dvou letech podal návrh na vklad svého vlastnického práva, o němž bylo rozhodnuto 22.6.1998, na což žalovaní reagovali podáním žaloby k soudu dne 5.2.1999, v níž namítali absolutní neplatnost kupní smlouvy], a že nelze nijak zohlednit dobu, kdy byl žalobce zapsán jako vlastník nemovitostí (jeho "dobrou víru"), když zápis do katastru nemovitostí byl učiněn na základě neplatné kupní smlouvy - tzv. propadné zástavy, jejíž uzavření žalobce sám inicioval, a ani ze stejných důvodů se nemůže žalobce dovolávat dobrých mravů. Z uvedeného vyplývá, že žalobci nic - kromě jeho zavinění - nebránilo, aby uplatnil nárok na zaplacení pohledávky zajištěné zástavním právem včas u soudu.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a není tedy proti němu dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř., Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 13.000,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 13.300,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokát, který žalované zastupoval, v rozporu s ustanovením §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a 276/2006 Sb. neprokázal, že by byl plátcem této daně. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovaným tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení v celkové výši 13.300,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalované v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. dubna 2010
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu