ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.1046.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 1046/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce P. S. , zastoupeného Mgr. Vojtěchem Fořtem, advokátem se sídlem v Domažlicích, Nadporučíka O. Bartoška 15, proti žalované J. B. , zastoupené JUDr. Josefem Štětinou, advokátem se sídlem v Domažlicích, Boženy Němcové 74, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 160/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. října 2007, č. j. 61 Co 460/2007-297, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 10. července 2007, č. j. 3 C 160/2004-262, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. října 2007, č. j. 61 Co 460/2007-297, se zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19.810,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Josefa Štětiny.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 7. 2007, č. j. 3 C 160/2004-262, pod bodem I. výroku přikázal do výlučného vlastnictví žalobce spoluvlastnický podíl na objektu bydlení č. p. 86 spolu se stavební parc. č. 38/2, zapsané na LV č. 546 pro obec S. a kat. území S., dále rekreační chatu č. e. 468 na stavební parc. č. 3581 (ve výlučném vlastnictví žalobce) a pozemek parc. č. 3488/21, zapsané na LV č. 4144 pro obec a kat. území D., vše v ceně 2.585.590,- Kč. Pod bodem II. přikázal do výlučného vlastnictví žalobce blíže označené věci movité (vybavení bytu a chaty) s tím, že celková cena věcí přikázaných žalobci činí 2.622.930,- Kč. Do výlučného vlastnictví žalované přikázal blíže označené věci movité (vesměs vybavení bytu) včetně osobního automobilu Ford Escort 1,8 TD, e. č. DOE 40-56, vše v celkové ceně 277.920,- Kč. Pod bodem IV. vyslovil, že žalobce přejímá k zaplacení dluh z půjčky vůči Raiffeisen Bank, a. s., ve výši 150.000,- Kč a pod bodem V. že žalovaná přejímá k zaplacení dluh vůči téže bance ve výši 35.584,- Kč. Pod bodem VI. uložil žalobci, aby žalované zaplatil na vyrovnání podílů částku 937.021,- Kč. Pod bodem VII. a VIII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků, uzavřené dne 6.6.1992, zaniklo rozvodem dne 22. 1. 2004. K dohodě o vypořádání společného jmění manželů mezi účastníky nedošlo. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že do společného jmění účastníků patří nemovitosti a věci movité, které učinil předmětem vypořádání. Pokud účastníci tvrdili, že obdrželi darem od svých rodičů finanční prostředky, soud prvního stupně uvedl, že „je velmi obtížné zhodnotit úmysl poskytovatelů finančních prostředků v době, kdy peníze byly vyplaceny. Vztahy mezi účastníky a jejich rodiči byly v té době velmi dobré, nebyl žádný objektivní důvod vylučovat některého z účastníků z darování“. Za zcela nepochybné ale považoval, že částka 100.000,- Kč a 300.000,- Kč na stavbu chaty byla darována pouze žalobci. Při vypořádání zhodnotil, že žalobce v roce 2004 převzal odbytné z pojistné smlouvy ve výši 55.700,- Kč.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 26. 10. 2007, č. j. 61 Co 460/2007-297, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že do vlastnictví žalobce se dále přikazuje osobní automobil Opel Astra, registrační značky 1P6 2043 v ceně 115.000,- Kč, takže celková cena vlastnictví žalobce představuje částku 2.738.640,- Kč, že cena věcí ve vlastnictví žalované představuje částku 274.470,- Kč, že žalovaná je dále povinna zaplatit svým rodičům dluh z půjčky ve výši 50.000,- Kč a že žalobce je povinen zaplatit žalované na vypořádání společného jmění manželů částku 1.064.274,50 Kč. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně do společného jmění účastníků zahrnul osobní automobil Opel Astra, neboť byl zakoupen před zánikem manželství. Jeho cenu ke dni zániku manželství ve výši 115.000,- Kč učinili zástupci účastníků nespornou. Dále vypořádal částku 26.921,- Kč, vyplacenou jako odbytné žalované. Tuto skutečnost učinili účastníci nespornou při jednání u soudu prvního stupně 21. 4. 2005. Při vypořádání odvolací soud uvažoval s dluhem ve výši 50.000,- Kč z půjčky, poskytnuté účastníkům rodiči žalované na zakoupení osobního automobilu Ford Escort, kdy i žalobce při odvolacím jednání její existenci potvrdil. Zcela se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně finančních prostředků poskytovaných účastníkům, že „nelze jednoznačně dovodit závěr, že se jednalo o darování pouze jednomu či oběma z nich“, vyjma částky 300.000,- Kč darované žalobci jeho matkou, kterou odvolací soud posoudil jako vnos žalobce do společného jmění manželů. Odvolací soud neměl výhrady ani proti přikázání věcí a dluhů z půjček tomu kterému z účastníků. Při vypořádání vycházel shodně jako soud prvního stupně ze stejných podílů účastníků na jejich společném jmění.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, podle jeho obsahu z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítl, že soudy provedly obsáhlé dokazování, ale provedené důkazy nesprávně zhodnotily. Odkázal na „celou řadu vyjádření a jiných podání zaslaných žalobcem soudům obou stupňů“, zejména na závěrečný návrh a odvolání. Žalobce se domnívá, že je zbytečné, aby se blíže podrobně k celé záležitosti vyjadřoval. Nad rámec podání učiněných v nalézacím řízení vznesl výhrady proti rozhodnutí o přikázání mikrovlnné trouby, dřevěné lavice do kuchyně, garnýže do kuchyně, rychlovarné konvice Kenwood a stolku na CD do jeho vlastnictví s tím, že tyto věci od počátku řízení užívá žalovaná, která je žalobci ani nenabízela, a žalobce o ně zájem neměl. Dále nesouhlasí se zařazením osobního automobilu Opel Astra do zaniklého společného jmění manželů. K tomu uvedl, že bylo prokázáno, že tento automobil byl koupen žalobcem v době, kdy již tři měsíce nežil se žalovanou ve společné domácnosti, za peníze získané od rodičů žalobce. Pokud jde o dluh u Raiffeisen Bank, a. s., který činil ke dni rozvodu manželství účastníků 35.584,- Kč, poukázal na to, že žalovaná přestala tento dluh splácet a dluh pak doplatil on sám. Nesouhlas vyslovil s rozhodnutím soudu, pokud jím při vypořádání nebylo přihlédnuto k částce 385.000,- Kč, kterou žalobce dostal od svých rodičů, o níž žalovaná dobře věděla a souhlasila s tím, aby byla investována do nemovitosti. Do vypořádání podle žalobce měla být zahrnuta rovněž částka 122.000,- Kč, kterou rodiče žalobce půjčili účastníkům na dostavbu nemovitosti ve Staňkově, byla zahrnuta do účetnictví týkajícího se stavby a dosud nebyla vrácena. Oběma soudům vytkl, že nezohlednily práci rodičů žalobce vykonanou podle pracovního deníku, v důsledku které účastníci „ušetřili spoustu finančních prostředků a díky této práci také zhodnotili svůj majetek“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání s tím, že uplatněné dovolací důvody žalobcem v daném případě nejsou dány.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále o. s. ř.).
Nejvyšší soud není funkčně příslušný k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího k projednání dovolání podaného proti rozsudku soudu prvního stupně je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Dovolací soud proto řízení o dovolání, pokud směřovalo také proti rozsudku soudu prvního stupně, podle §104 odst. 1 a §243c o. s. ř. zastavil. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3072/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí, C. H. Beck Praha (dále jen „Soubor rozhodnutí“), pod C 143, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1072/2000, uveřejněné tamtéž pod C 477.
Dovolací soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samí jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Podle §242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Přípustnost dovolání v daném případě byla v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu posuzována odděleně ve vztahu k jednotlivým položkám a výrokům rozsudku odvolacího soudu. Zde dovolací soud odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008 (viz www.nsoud.cz ), v němž Nejvyšší soud uvedl, že „v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvláště“, a že „skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí“. Dále pak na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006 (viz C 5768 Souboru rozhodnutí), podle kterého „j estliže odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů jen ohledně některých vypořádávaných položek, může dovolací soud přezkoumat jeho rozsudek jako měnící pouze v rozsahu změny rozsudku prvního stupně. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze“. To platí i pro řízení o vypořádání společného jmění manželů.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ohledně osobního automobilu Opel Astra v částce 115.000,- Kč, který zařadil do společného jmění manželů a přikázal do vlastnictví žalobce, částky 26.921,- Kč, představující odbytné z pojistné smlouvy žalované a započtené na podíl žalované, a částky 50.000,- Kč, kterou uložil zaplatit žalované rodičům žalované jako dluh z půjčky. Odlišná výše částky, kterou je žalobce povinen zaplatit žalované na vypořádání společného jmění manželů, je jen logickým důsledkem uvedené změny rozsudku soudu prvního stupně. Jinak je rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé rozsudkem potvrzujícím.
Měnící část rozsudku odvolacího soudu žalobce napadl dovoláním, jen pokud jde o osobní automobil Opel Astra. V tomto rozsahu je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Další námitky uplatněné v dovolání se vztahují k potvrzující části rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 o. s. ř. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., příp. podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., pokud by šlo o výklad procesního předpisu, který by činil z napadeného rozsudku rozhodnutí zásadního právního významu. V dovolání v tomto případě nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, aniž by se zabýval jejich správností.
Řádné uplatnění dovolacího důvodu předpokládá, že dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že dovolací důvod je dán; pouhý odkaz na předchozí podání nestačí, a to již proto, že principy přezkumné činnosti odvolacího a dovolacího soudu, (zejména pak jejího rozsahu) jsou podstatně rozdílné. Není proto dobře možné tolerovat pasivitu dovolatele, který by jen na taková svá podání odkazoval, aniž by je konkretizoval, popř. i opakoval (jsou-li jeho argumenty z nalézacího řízení použitelné i v řízení dovolacím). Už vůbec nepřijatelné je, aby dovolatel odkazoval na blíže neurčená podání soudu prvního stupně, jako to učinil žalobce v tomto případě. Dovolací soud se proto zabýval jen v dovolání vznesenými konkretizovanými námitkami.
Dovolací soud za využití §243 odst. 2 o. s. ř. o stručném odůvodnění rozhodnutí tohoto soudu dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadené potvrzující části ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam, neboť není v rozporu s hmotným právem a neřeší takovou právní otázku, která by toto rozhodnutí činila rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Ostatně dovolatel ani nevymezil hmotněprávní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jako otázku zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku, nemůže dovolací soud shledat tzv. nenárokové dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru rozhodnutí pod C 5042. Hmotněprávní posouzení věci odpovídá skutkovým závěrům soudu prvního stupně, převzatým odvolacím soudem. Pokud snad dovolatel za žalovanou doplatil dluh u Raiffeisenbank, a. s., nic mu nebrání v tom, aby to, co za žalovanou zaplatil, po žalované požadoval k úhradě.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání proti napadené potvrzující části rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. naplněny.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu jen v rozsahu přípustného dovolání, tj. pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně osobního automobilu Opel Astra, podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Odvolací soud nepochybil, pokud na rozdíl od soudu prvního stupně vypořádal osobní automobil Opel Astra, neboť jde o majetek nabytý žalobcem za trvání manželství s žalovanou, který podle §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. tvoří jejich společné jmění manželů. Dovolatel tvrdí, že tento automobil do společného jmění manželů nepatří, neboť byl zakoupen za peníze, které dostal darem od svých rodičů, a v této souvislosti odkazuje na svědeckou výpověď svého otce. Odvolací soud však vyšel z hodnocení výpovědi otce dovolatele při jeho opětovném výslechu soudem prvního stupně dne 29. 5. 2007, který jeho výpověď hodnotil jako nepřesvědčivou. Hodnocení této výpovědi soudem prvního stupně nelze podle názoru dovolacího soudu považovat za zjevně nepřiměřené. Tvrzení dovolatele jednoznačně prokázáno nebylo.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b ) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil.
Z uvedených důvodů dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobce zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo zčásti zastaveno a zčásti zamítnuto a žalované vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, a §142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalované představují odměnu za její zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle §3 odst. 1 (u zamítnutí řízení z částky 57.500,- Kč, která představuje polovinu ceny osobního automobilu Opel Astra, a u zastavení řízení z částky 329.592,- Kč, představující polovinu hodnot uplatněných v dovolání, tj. movité věcí v celkové ceně 1.600,- Kč, dluh z půjčky u Raiffeisenbank, a.s., ve výši 35.584,- Kč, finanční pomoc od rodičů ve výši 385.000,- Kč a 122.000,- Kč a osobní automobil Opel Astra v částce 115.000,- Kč), u zamítnutí řízení podle §4 odst. 3, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů částku 8.537,50 Kč, u zastavení řízení podle §4 odst. 3, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů částku 10.973,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 19.810,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. dubna 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu