ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.1183.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 1183/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce V. K. , zastoupeného Mgr. Janem Olšiakem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 267/I, proti žalované M. K. , zastoupené Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Rooseveltova 16, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 7 C 356/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2007, č. j. 20 Co 549/2007-212, takto:
I. Řízení o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 26. června 2007, č. j. 7 C 356/2004-175, se zastavuje.
II. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2007, č. j. 20 Co 549/2007-212, se odmítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Jana Olšiaka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. června 2007, č. j. 7 C 356/2004-175, rozhodl, že „do výlučného vlastnictví žalobce se přikazuje osobní automobil S. C. 1,6 CL, že „žalovaná je povinna žalobci na vypořádání podílu zaplatit 552.500,- Kč ve lhůtě 3 měsíců od právní moci rozsudku“, a dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. listopadu 2007, č. j. 20 Co 549/2007–212, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnila dovolací důvod podle §241 a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolatelka v dovolání kromě rozsudku odvolacího soudu napadla výslovně i rozsudek soudu prvního stupně. Funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána; řízení o takovém podání Nejvyšší soud zastaví podle §104 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 47). Dovolací soud proto řízení o dovolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Dovolání žalované v části, v níž směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v rozporu s hmotným právem potud, že soudy při vypořádání členského podílu nezohlednily skutečnost, že vyklizení žalobce z bytu bylo soudním rozhodnutím podmíněno zajištěním přiměřeného náhradního bytu a tuto skutečnost nepromítly do ocenění členského podílu, resp. do výše částky, kterou je žalovaná povinna žalobci zaplatit na vypořádání zaniklého společného jmění manželů.
Soudy v této souvislosti vyšly ze skutkového zjištění – opírající se o shodnou výpověď účastníků – že žalobce v předmětném bytě po odstěhování se fakticky nebydlí, byt užívá pouze žalovaná, přičemž v průběhu řízení nebylo zjištěno, že by žalovaná přiměřený náhradní byt žalobci zajistila, resp. že by se žalobce domáhal např. soudní cestou, aby mu bylo užívání bytu umožněno, případně bytová náhrada zajištěna. To ostatně potvrzuje i sám žalobce v dovolání výslovným poukazem na skutečnost, že nevyužil svého práva požadovat přiměřený náhradní byt a z bytu se dobrovolně odstěhoval do bytu, který si zajistil sám. Ostatně ani žalovaná v dovolání netvrdí opak, pouze má za to, že i v současné době existuje „zatížení jejího členského podílu“ právem bydlení žalobce.
Dovolací soud vychází ze závěrů ustálené judikatury potud, že jestliže se ten, jemuž bylo rozhodnutím soudu uloženo byt vyklidit, dobrovolně z bytu vystěhuje, splnil tím svou povinnost; nemůže tu už dojít k obnovení závazku ani k navrácení lhůty k jeho splnění a tím méně k opětovnému oprávnění byt užívat do doby, než bude přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. dubna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1397/2005, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 4294 a tam uvedenou judikaturu).
V usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. února 2010, sp. zn. 22 Cdo 5231/2008, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz vyslovil dovolací soud názor, podle kterého soudy při vypořádání společného jmění manželů k tzv. právu bydlení osoby, které svědčilo právo bydlení do zajištění bytové náhrady, správně nepřihlédly v situaci, kdy oprávněná osoba byt po jejím svémocném vyklizení osobou povinnou neužívala a povinná oprávněnému rozhodnutím stanovenou formu bytové náhrady nezajistila.
Závěry uvedené judikatury jsou v dané věci aplikovatelné potud, že pokud došlo žalobcem k odstěhování se z bytu, v němž v důsledku toho nebydlí, přičemž žalovaná žalobci soudním rozhodnutí stanovenou bytovou náhradu nezajistila, pak postup odvolacího soudu, který při zjišťování obvyklé ceny členského podílu v bytovém družstvu v rámci vypořádání společného jmění manželů vycházel ze skutečnosti, že hodnota tohoto členského podílu není zatížena tzv. právem bydlení žalobce, je třeba považovat za správný.
Žalovaná dále v dovolání namítala, že „se jí zdá v rozporu s dobrými mravy“, jestliže v důsledku délky trvajícího řízení došlo na straně jedné „k podstatnému zvýšení obecné ceny bytu“ a na straně druhé k podstatnému snížení ceny vypořádávaného osobního automobilu. Přestože v této souvislosti neformuluje otázku zásadního právního významu, je zřejmé, že fakticky soudům vytýká, že v případě v kratší doby, v níž by bylo řízení skončeno, by nedošlo k cenovým disproporcím u vypořádávaných hodnot, jako je tomu při v daném případě při delší době řízení.
Uvedenou problematikou se dovolací soud již opakovaně zabýval (k tomu srovnej např. rozsudek ze dne 8. září 2008, sp. zn. 22 Cdo 1701/2008 nebo rozsudek ze dne 22. června 2009, sp. zn. 22 Cdo 1341/2009, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ) se závěrem, že pokud v důsledku délky řízení dojde k nárůstu ceny vypořádávané věci (mutatis mutandis stejný závěr platí i pro snížení ceny), nelze tuto skutečnost při rozhodování o vypořádání zohlednit změnou kritérií, podle kterých se tato cena určuje, ale případné nároky vyplývající z průtahů v řízení lze uplatnit podle zvláštního předpisu – zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkon veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalobci představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §4 odst. 1, 3 a §3 odst. 1 bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění – (dále jen „vyhláška“), 10.000,- Kč (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky), přičemž žalobci dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalobce k dovolání žalované) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 10.300,- Kč. Žalobci dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.), a celkové náklady dovolacího řízení tak činí 12.360,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. dubna 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu