ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.1245.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 1245/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) V. Š., a b) R. Š., obou zastoupených JUDr. Rudolfem Postlem, advokátem se sídlem v Podbořanech, Masarykovo náměstí 14, proti žalovaným 1) J. H., a 2) B. H., zastoupeným JUDr. Pavlem Cibulkou, advokátem se sídlem v Žatci, Mostecká 2580, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 1579/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. července 2009, č. j. 9 Co 293/2007-160, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. července 2009, č. j. 9 Co 293/2007-160, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. června 2003, č. j. 9 C 1579/2000-89, určil, že žalobci a) a b) jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parcelní číslo 707/5, zapsaného pro obec L., katastrální území L., u Katastrálního úřadu v L., a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobci opírali žalobu o tvrzení, že vlastnictví uvedeného pozemku nabyli vydržením. Užívali jej od roku 1956 jako nájemci, od roku 1970 na základě práva osobního užívání pozemku a posléze od 1. 1. 1992 jako podíloví spoluvlastníci v domnění, že jde o část jejich pozemku parc. č. 708, neboť sporný pozemek, nyní označený jako parc. č. 707/5, byl v roce 1956 oplocen spolu s jejich pozemkem. Dokonce ani v roce 1996, kdy žalobci opravovali oplocení, žalovaní nezpochybnili jejich vlastnictví. V měsíci srpnu 1999 jim žalovaní sdělili, že nechali provést nové zaměření pozemků a zjistili, že žalobci užívají část jejich pozemku.
Soud vzal za prokázané, že žalobkyně a její manžel Václav Šplíchal [právní předchůdce žalobce a)] v roce 1970 koupili od Československého státu – Státního statku, národního podniku v Lubenci, dům čp. 3 v k. ú. L., a k pozemkům stavební parc. č. 118 o výměře 550 m2, a k parc. č. 708 o výměře 180 m2 jim bylo jim zřízeno právo osobního užívání; to se k 1. 1. 1992 transformovalo na právo vlastnické. Dále vzal za prokázané, že žalovaní jsou mimo jiné vlastníky parcely č. 707/3, k níž náležel sporný pozemek nyní vedený v katastru nemovitostí jako parcela č. 707/5, o výměře 45 m2.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že hranice držby mezi pozemky žalobců a žalovaných neodpovídají hranici vlastnické. Vzal za prokázané, že žalobci a jejich právní předchůdce však užívali část parcely žalovaných, nyní označené jako parc. č. 707/5, spolu se svými pozemky v dobré víře, že jsou jejich vlastníky, a jejich právo nikdo nezpochybňoval. Pozemky užívané žalobci včetně sporného pozemku byly odděleny od pozemků žalovaných původně plaňkovým plotem, postaveným v roce 1956; v místě stávajícího starého plotu žalobci v roce 1996 postavili plot nový. Žalobci užívali sporný pozemek jako oprávnění držitelé od roku 1970 až do roku 1998; vlastnické právo ke spornému pozemku vydrželi podle §134 občanského zákoníku („obč. zák.“), neboť sporný pozemek měli v oprávněné držbě nepřetržitě po delší dobu než deset let.
Rozsudek soudu prvního stupně byl k odvolání žalovaných změněn rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. září 2005, č. j. 9 Co 688/2003-128, tak, že soud návrh žalobců zamítl se zdůvodněním, že do vydržecí doby nelze započíst dobu užívání nemovitostí na základě práva osobního užívání pozemků, které vylučuje dobrou víru uživatele, že mu věc patří jako vlastníkovi. Tento rozsudek odvolacího soudu byl k dovolání žalobců zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. února 2007, č. j. 22 Cdo 270/2006-137, s tím, že předchůdcem žalobců v držbě v době jejich osobního užívání byl stát, a neprokáže-li se, že by stát nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu sporný pozemek vlastnicky patří, mohou si žalobci i dobu oprávněné držby jejich předchůdce - státu - do vydržecí doby započíst.
Krajský soud v Ústí nad Labem poté rozsudkem ze dne 17. července 2009, č. j. 9 Co 293/2007-160, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně a z jeho skutkových zjištění soudu prvního stupně, má však na věc jiný právní názor. Zkoumal, zda si mohli žalobci započíst do vydržecí doby i dobu před 1. 1. 1992, tj. dobu, ve které byl stát vlastníkem pozemků parc. č. 708 a st. parc. č. 118, ke kterým měli žalobci (jejich právní předchůdce) zřízené právo osobního užívání. Dospěl k názoru, že dobrou víru státu vyvrací listiny, kterými bylo v řízení před soudem prvního stupně provedeno dokazování, a to polní náčrt z roku 1927 (čl. 28 a 28a), ze kterého je patrno, že hranice mezi pozemky žalobců a žalovaných tvořila téměř přímku s mírným vybočením k domu žalobců, a že byla osazena plotem; totéž soud zjistil ze snímku z pozemkové mapy z roku 1980 (čl. 29), na kterém je navíc poznámka pracovníka geodézie o provedení kontrolního měření oplocení, jehož průběh souhlasí se stavem v polním náčrtku z doby původního měření, a rovněž z polního náčrtu ze dne 18. října 1982 (čl. 30), který zaznamenává stejným způsobem hranici mezi pozemky účastníků parc. č. 708 a 118 a pozemkem parc. č. 707/3, patřícím žalovaným. Z těchto důkazů soud dovodil, že hranice mezi pozemky žalobců a žalovaných, jakož i umístění plotu na této hranici, byla zřejmá nejméně od roku 1927. Tím je zpochybněno tvrzení žalobců o užívání části pozemku parc. č. 707/3 v hranicích dnešního pozemku parc. č. 707/5 a v mezích současného oplocení od roku 1956. Současná hranice zřetelně vybočuje a vytváří zalomení směrem od domu žalobců. Průměrné osobě musí být zřejmý rozdíl mezi průběhem hranice a oplocení zachyceným v geometrickém plánu a průběhem oplocení ve skutečnosti. Na základě těchto zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že stát měl k dispozici dostatečné informace o pozemcích, které sám eviduje, a musel si být vědom v době trvání svého vlastnictví k pozemkům jejich hranic, a to skutečných hranic i hranic vyznačených v geometrických plánech. Žalobci si tedy nemohou do své vydržecí doby započíst dobu, po kterou byl vlastníkem jejich pozemků stát (§134 odst. 3 obč. zák.). Vydržecí doba jich samotných počala běžet od 1. 1. 1992 a skončila v roce 1999, kdy mezi účastníky započal spor ohledně hranic pozemků, tedy před uplynutím zákonné desetileté vydržecí doby; proto žalobci nemohli vlastnictví sporného pozemku vydržet.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vytýkají odvolacímu soudu, že závěry o tom, že stát nemohl být v dobré víře, že je vlastníkem sporné části pozemku žalovaných, dovodil pouze z jediného důkazu a ostatními důkazy v jejich vzájemné souvislosti se nezabýval. Jeho povinností bylo zabývat se i důkazy, které odporovaly jeho závěrům a vypořádat se s nimi. Nezabýval se například tím, zda odchylka linie oplocení od hranice pozemku zachycené v polním náčrtku a v geometrickém plánu z roku 1980 je v terénu pouhým okem poznatelná, ani tím, že oplocení vybočuje z hranice pozemku v řádu centimetrů, přičemž největší odchylka činí 40 cm při délce plotu několik desítek metrů. Nevzal v úvahu, že hranice pozemků byla v minulosti osázená stromy a keři, takže i při obvyklé opatrnosti nebylo možné bez zaměřovacích přístrojů její linii zjistit. Za nesprávné považuje i to, že se odvolací soud nezabýval poměrem velikostí souvisejících pozemků žalobců ke spornému pozemku. Za podstatné nepovažoval ani zjištění, že až do doby, kdy žalovaní nechali v roce 1998 přeměřit pozemek, nikdy nenamítali, že by žalobci zasahovali do jejich pozemku, z čehož lze usuzovat i na to, že ani právní předchůdci žalovaných nezjistili, že plot zasahuje do jejich pozemku. Nezvážil ani tu skutečnost, že i kdyby žalovaní nahlédli do polního náčrtku, odchylku v řádu centimetrů by tak nezjistili. Žalobci mají za to, že kdyby odvolací soud postupoval při hodnocení důkazů zákonným způsobem, nedospěl by k závěru o nedůvodnosti žaloby. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že považují rozsudek odvolacího soudu za správný. Odvolací soud postupoval v souladu s právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2007, č. j. 22 Cdo 270/2006-137. Nezaložil své rozhodnutí pouze na jediném důkazu, zabýval se i dalšími důkazy potřebnými pro posouzení věci, kterými vyvrátil tvrzení žalobců, že užívali pozemek v hranicích parc. č. 707/5. Žalobci stavěli nový plot bez jakéhokoliv zaměření a bez oznámení příslušnému úřadu, proto nemohou namítat, že odchylka linie plotu není pouhým okem seznatelná. Poměrem výměr pozemků se soud nezabýval, neboť takový důkaz nikdo nenavrhoval a mimo to nemá souvislost s podstatou sporu. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl a přiznal žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle §134 odst. 1, 2 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák., viz též §132a odst. 1 obč. zák. ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.). Do doby vydržecí doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce (§134 odst. 3 obč. zák.). Pozemek ve státním vlastnictví byl před nabytím účinnosti novely obč. zák., provedené zákonem č. 509/1991 Sb., způsobilým předmětem oprávněné držby, která však vzhledem k tehdejší právní úpravě nemohla vyústit ve vydržení.
V dané věci je sporná otázka, zda stát – právní předchůdce žalobců – byl oprávněným držitelem předmětných pozemků; přitom je zřejmé, že žalobci v době, kdy užívali pozemek z titulu práva osobního užívání, držiteli práva vlastnického být nemohli. Dovolací soud vychází ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, který uvedl, že sousední pozemky „byly odděleny plaňkovým plotem již v roce 1956 a soud vzal za prokázané, že účastníci užívali pozemek v hranicích tak, jak je vytyčuje i plot současný mezi pozemky“ (str. 3 v rozsudku dole). Odvolací soud deklaroval, že vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, poznamenal však, že „toto tvrzení je těmito listinami zpochybňováno“ (str. 7 rozsudku), nicméně neučinil opačné skutkové zjištění, které by ostatně předpokládalo opakování nebo doplnění dokazování (viz např. R 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Oprávněným držitelem ve smyslu §130 odst. l obč. zák. je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ - pod č. C 1304).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2000, vyslovil, že oprávněná držba pozemku, která je v rozporu s údaji v katastru nemovitostí (contra tabulas), popřípadě v bývalé pozemkové knize anebo v evidenci nemovitostí, je možná; pouze z toho, že se nabyvatel nepřesvědčil, že je vlastníkem všech pozemků, které užívá, nelze usuzovat na to, že nebyl v dobré víře, ale je třeba brát do úvahy všechny okolnosti, za kterých byla držba uchopena. Obdobný závěr učinil dovolací soud i ve vztahu k tzv. společenské organizaci (rozsudek ze dne 14. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2651/99, Soubor č. C 196).
K držbě pozemku sousedícího s nabytým pozemkem se Nejvyšší soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 9. března 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 7/2000 podle kterého platí: „Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku“. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, Soubor č. C 3670, se uvádí: „ Nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem)“. Tato rozhodnutí vycházejí z účelu vydržení, kterým je zejména uvedení dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem právním.
Z uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud připouští i takovou oprávněnou držbu, která je v rozporu s údaji v evidenci nemovitostí (dnes v katastru nemovitostí); při posuzování omluvitelnosti omylu držitele nepovažuje za rozhodující soulad skutečného stavu užívání nemovitosti s evidenčními údaji ve veřejných knihách, resp. v dalších dokladech, ale požaduje posouzení všech okolností držby. I když např. z geometrického plánu vyplývá, že držitel užívá i část sousedního pozemku, který je k jeho pozemku „připlocen“, neznamená to, že jde bez dalšího o držbu neoprávněnou.
Samotná skutečnost, že držitelem pozemku byl stát, který odpovídal za evidenci nemovitostí, nemohla zpochybnit oprávněnost jeho držby. Při hodnocení oprávněnosti držby státu bylo třeba vzít v úvahu, že tato držba probíhala nerušeně od roku 1956, že žádná ze stran tehdejší průběh hranice nezpochybňovala, a že pro stát fakticky ovládaly pozemek jako detentoři fyzické osoby, a že stát přímo svými orgány držbu nevykonával. Bez povšimnutí neměla zůstat ani výměra drženého pozemku, resp. to, jak hluboce do sousedního pozemku plot zasahoval, a poměr drženého pozemku s tím, který byl k pozemku ve vlastnictví státu připlocen. Konečně je třeba odkázat na presumpci dobré víry držitele, která se v občanském právu uplatňovala i před novelou č. 509/1991 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2008, sp. zn. 22 Cdo 3000/2008, Soubor č. C 6530). Pokud odvolací soud nevzal uvedené skutečnosti v úvahu, je jeho právní závěr o neoprávněnosti držby státu jako právního předchůdce žalobců předčasný, a jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§213 odst. 2 o. s. ř.).
K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (§213 odst. 3 o. s. ř.).
V dané věci odvolací soud opřel názor o tom, že stát nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu sporný pozemek patří, o listiny, aniž by však těmito listinami provedl důkaz a umožnil tak dovolatelům právně a skutkově argumentovat; soud prvního stupně z těchto listin odpovídající skutková zjištění neučinil. Odvolací soud tak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (viz k tomu nález Ústavního soudu ze dne 14. září 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06).
K vyjádření žalovaných lze poznamenat, že skutečnost, že plot byl vystavěn bez stavebněprávního oprávnění, a že si žalobci před výstavbou nenechali hranice vyměřit, není pro posouzení vydržení významná; je totiž zjevné, že pokud by si žalobci nemohli započíst do vydržecí doby držbu svého předchůdce – státu, pak by k vydržení vůbec nemohlo dojít, pokud by si však tuto dobu započíst mohli, došlo by k vydržení dříve, než byl nový plot vystavěn.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu