ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.1387.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 1387/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce P. K. , zastoupeného JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem se sídlem v Nymburce, Boleslavská 137, proti žalované E. K. , zastoupené JUDr. Vladimírem Rybářem, advokátem se sídlem v Kolíně IV, Politických vězňů 27, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 920/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. října 2007, č. j. 23 Co 396/2007-273, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. října 2007, č. j. 23 Co 396/2007-273, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2007, č. j. 8 C 920/2005-240, pod bodem I. výroku z věcí, které měli účastníci ve společném jmění manželů, přikázal do vlastnictví žalobce automobil C., registrační značky 2 SO 6824 a do vlastnictví žalované blíže označené věci movité (vybavení bytu) a bytovou jednotku č. 2046/6 ve 3. podlaží bytového domu č. p. 2046-47 v N., v ulici J., na st. parc. č. 3030/3, st. parc. č. 3030/4 a st. parc. č. 3031 a podíl na společných částech uvedeného bytového domu ve výši 273/10000, zapsané na LV č. 5769 a 4060 pro obec a kat. území N. Pod bodem II. žalobci přikázal k úhradě dluh účastníků u J. N. Pod bodem III. uložil žalované, aby žalobci zaplatila na vyrovnání jeho podílu částku 545.779,50 Kč. Pod body IV. až VI. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků, uzavřené dne 26. 6. 1999, zaniklo rozvodem dne 22. 12. 2004. K dohodě o vypořádání společného jmění manželů mezi účastníky nedošlo. Mezi účastníky bylo sporné, zda do společného jmění manželů patří předmětná bytová jednotka s podíly na společných částech bytového domu a pozemcích (dále jen „byt“). Kupní smlouvou ze dne 1. 10. 2001 s právními účinky vkladu práva k 17. 10. 2001, žalovaná nabyla od města N. předmětný byt za kupní cenu 500.000,- Kč, která měla být zaplacena před podpisem smlouvy na účet prodávajícího. V čl. III. smlouvy žalobce prohlásil, že „souhlasí s touto kupní smlouvou a že nemovitosti, které jsou předmětem prodeje této kupní smlouvy kupuje E. K. výhradně ze svých finančních prostředků“. Kupní cena 500.000,- Kč za předmětný byt byla zaplacena tak, že žalovaná dne 29. 8. 2001 složila v pokladně Městského úřadu v Nymburce částku 16.600,- Kč a dne 3. 10. 2001 vložila na účet města Nymburk u pobočky České spořitelny, a. s., v N. částku 483.400,- Kč. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalované, že kupní cena za byt ve výši 500.000,- byla zcela zaplacena z půjček, poskytnutých žalované jejími rodiči J. a E. N. a švagrem Ing. R. Č. Na podkladě provedených důkazů, zejména výpisů z bankovních účtů, učinil skutkový závěr, že rodiče žalované a její švagr půjčili žalované na zaplacení bytu maximálně částku 390.000,- Kč a že zbytek kupní ceny ve výši 110.000,- Kč byl zaplacen z půjčky poskytnuté oběma účastníkům bratrem žalobce Ing. P. K. na účet žalobce. Předmětný byt proto zařadil do společného jmění manželů a přikázal jej do výlučného vlastnictví žalované. K prohlášení žalobce v čl. III. kupní smlouvy ze dne 1. 10. 2001 uvedl, že „žalobce byl jednak práva neznalý, lze si představit, že tomuto prohlášení nepřikládal příslušnou důležitost z hlediska případného budoucího vypořádání SJM účastníků. Vztahy mezi nimi mohly být v té době jiné, stabilizované“. Při vypořádání soud vycházel z obvyklé ceny bytu stanovené znalkyní Y. Š. ve výši 1.300.000,- Kč a jako vnos při získání bytu ve prospěch žalované započetl částku 390.000,- Kč.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 30. října 2007, č. j. 23 Co 396/2007-273, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve výroku pod bodem I. vypustil položku č. 10 – bytovou jednotku č. 2046/6 v N. č. p. 2046-47, ulice J., a podíl na společných částech uvedeného bytového domu a pod bodem III. tak, že žalované uložil, aby žalobci na vyrovnání podílů zaplatila částku 40.475,- Kč. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že prohlášení žalobce v kupní smlouvě ze dne 1. 10. 2001 nemohlo mít pro žalobce důležitost z hlediska případného budoucího vypořádání společného jmění, neboť žalobce „byl práva neznalý“. Podle odvolacího soudu se žalobci nepodařilo zpochybnit obsah jeho prohlášení. Odvolací soud uvedl, že provedené důkazy svědčí o tom, že důvodem žalobcova prohlášení byla skutečnost, že předmětný byt byl pořízen výhradně z výlučných prostředků žalované, a to jednak z půjček poskytnutých jí jejími rodiči J. a E. N. a švagrem žalované Ing. R. Č. Bylo prokázáno, že před dnem 3. 10. 2001, kdy byl doplacen zbytek kupní ceny za předmětný byt, byly z účtů rodičů a švagra žalované a bratra žalobce Ing. P. K. provedené výběry v celkové částce 540.000,- Kč. Odvolací soud vyslovil souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že výběry provedené rodiči a švagrem žalované byly učiněné za účelem poskytnutí půjček žalované na zakoupení bytu, z nichž byla zavázána pouze žalovaná. Pokud jde o půjčku poskytnutou Ing. P. K., odvolací na rozdíl od soudu prvního stupně považoval tuto půjčku za půjčku poskytnutou na zakoupení bytu jen žalované. K tomu odvolací soud uvedl, že pokud žalobce dne 1. 10. 2001 prohlásil, že předmětný byt „je kupován z výlučných prostředků žalované“, a tato skutečnost tak nebyla mezi účastníky sporná, pak částka 110.000,- Kč, která došla na účet žalobce z účtu Ing. P. K., byla poskytnuta žalované. Pro posouzení, komu byly peníze půjčeny, není rozhodující, že Ing. P. K. poukázal peníze s poznámkou „P. – půjčka byt“ a že byly zaslány na účet žalobce, neboť šlo o účet společný pro oba účastníky. Prohlášení žalobce v čl. III. kupní smlouvy odvolací soud „hodnotil také z hlediska ochrany soukromoprávních vztahů a právní jistoty, tedy především ochrany smluvních vztahů podle zásady pacta sunt servanda (smlouvy se musí dodržovat)“. Dohodou účastníků, že předmětný byt byl zakoupen z výlučných finančních prostředků žalované, byla vyvrácena právní domněnka, že pokud není prokázán opak, má se zato, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů (§144 obč. zák.). Odvolací soud proto předmětný byt vypustil z vypořádání a v důsledku toho změnil rozsudek soudu prvního stupně v částce, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci na vypořádání jejich společného jmění.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítl, že závěr odvolacího soudu, že byt byl zakoupen z výlučných prostředků žalované, je založen na nesprávném právním hodnocení věci. Odvolací soud přehodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně a na podporu své argumentace „za žalovanou tvrdí něco, co ona sama nikdy netvrdila“. Nevypořádal se ani s tvrzeními žalované, která byla prokázána jako nepravdivá. Poukázal na to, že vícekrát vysvětloval, že nebyl seznámen s možným dosahem důsledků prohlášení a že tak učinil na naléhání žalované za stavu, kdy žalovaná na zaplacení kupní ceny získala více finančních prostředků a kdy jinak by koupi bytu pro rodinu zmařila. Prohlášení v kupní smlouvě pod bodem III. není právním úkonem ve smyslu §34 obč. zák. a ani jím nemůže být. Dále uvedl, že žalovaná tvrdila, že kupní cena za byt byla zaplacena výlučně z peněz získaných půjčkami od jejích příbuzných. Oba soudy ale vzaly za prokázané, že na zaplacení kupní ceny bylo použito i 110.000,- Kč, půjčených Ing. P. K., a ačkoliv žalovaná o získání peněz na zaplacení bytu nikdy nic jiného netvrdila, odvolací soud učinil závěr, že částka 110.000,- Kč byla použita na zaplacení bytu, ale šlo ve skutečnosti o půjčku poskytnutou pouze žalované. Zde odvolací soud toto skutkové zjištění za žalovanou sám vytvořil. Zcela pominul a nehodnotil svědecké výpovědi Ing. P. K. a jeho manželky, že částku 110.000,- Kč půjčili oběma účastníkům, a poznámku Ing. P. K. na příkazu k úhradě této částky na účet účastníků „P. – půjčka na byt“. Odvolací soud fakticky vycházel z jiného skutkového stavu než soud prvního stupně, aniž by doplnil dokazování. Účet byl veden na jméno žalobce, šlo však o jediný manželský účet účastníků, na který byly poukazovány finanční prostředky patřící do společného jmění manželů (např. plat žalobce). Peníze získané půjčkou od bratra žalobce se tak smísily s prostředky patřícími do společného jmění manželů a následně byly použity na zaplacení bytu. Odvolací soud se rovněž nevypořádal s tvrzením žalované o půjčce ve výši 60.000,- Kč od Ing. Č., které se ukázalo jako nepravdivé, a výpovědí J. N., který potvrdil, že v roce 2001 se dohodl s účastníky na tom, že jim oběma půjčí peníze jak na auto, tak na byt. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání. Uvedla, že od počátku tvrdila, že byt byl zakoupen výlučně z jejích prostředků, v žádném případě nechtěla připustit, aby byt byl zakoupen z prostředků ve společném jmění manželů a byl nabyt do společného jmění manželů, a to proto, že její vztah k žalobci byl již rozvrácen. Takovou kupní smlouvu by neuzavřela, čehož si byl žalobce vědom, proto souhlasil s tím, že byt koupí žalovaná výlučně ze svých prostředků a do svého vlastnictví. Takto se účastníci dohodli a jejich shodná vůle byla projevena v čl. III. kupní smlouvy.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. 10. 2007.
Dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Podle §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. společné jmění manželů tvoří závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejich rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.
Spoluvlastnictví manželů (jejich společné jmění) k věcem vzniká jejich pořízením za trvání manželství (není-li omezeno smlouvou o zúžení stanoveného rozsahu společného jmění manželů podle §143a obč. zák.) ze zdrojů společného jmění manželů. Takovými zdroji jsou – vedle jiných příjmů – i prostředky získané výlučně některým z manželů, ledaže by šlo o zdroje taxativně uvedené v §143 odst. 1 písm. a) obč. zák., tj. o dědictví, dary, majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, věci, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věci vydané v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství, anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Proto věci pořízené z půjčky, byť sjednané jen jedním z manželů a určené jen pro něj, v zásadě patří do společného jmění manželů – půjčitele a jeho manžela. Této zásadě ostatně odpovídá text §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. z něhož vyplývá, že závazek vzniklý za trvání manželství i jen jednomu z manželů v zásadě patří do společného jmění manželů. Nadále také platí, že manželé nemohou jiným způsobem než zúžením stanoveného rozsahu společného jmění manželů ve smyslu §143a obč. zák. vyloučit ze společného jmění manželů majetkové hodnoty, které do něj ze zákona patří. Dovolací soud zde odkazuje i na právní názor vyslovený v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 2296 a C 2297 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2345/2003), podle kterého „vznikl-li za trvání manželství dluh z půjčky (úvěru), z něhož byl zavázán jenom jeden z manželů, a bylo-li takto získaných peněz použito na koupi určité věci, náleží i tato věc – za splnění ostatních podmínek uvedených v §143 obč. zák. a bez ohledu na to, zda byla smlouva o půjčce platně uzavřena – do bezpodílového spoluvlastnictví“ a „jiným právním úkonem, než dohodou uzavřenou formou notářského zápisu podle §143a ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., nemohli manželé vyloučit nabytí věci do jejich bezpodílového spoluvlastnictví, jestliže do tohoto spoluvlastnictví ze zákona patřila“. To platí i pro společné jmění manželů.
Z výše uvedeného vyplývá, že samotné prohlášení (souhlas) jednoho z manželů, že určitá věc, pořízená druhým z manželů za trvání společného jmění manželů a z jeho zdrojů, do společného jmění manžel nepatří, není právně relevantní; je bez významu, jestliže podle zákonné úpravy společného jmění manželů (§143 obč. zák.) do něj náleží. Z obsahu spisu (skutkových zjištění nalézacích soudů) také jako nesporná skutečnost vyplývá, že žalobce o všech půjčkách poskytnutým žalované za účelem pořízení předmětného bytu věděl a nic proti nim nenamítal, resp. byl s nimi přinejmenším srozuměn. To je mimo jiné zjevné již ze samotného irelevantního prohlášení žalobce pod bodem III. kupní smlouvy ze dne 1. 10. 2001. Pak ovšem platí, že půjčila-li si žalovaná za trvání manželství se žalobcem a s jeho souhlasem od různých osob různě velké částky, za něž pak koupila spornou předmětnou bytovou jednotku s podílem na společných částech bytového domu, pak bez ohledu na to, zda půjčené peníze byly určeny jen jí nebo oběma účastníkům, tvořily závazky z těchto půjček ve smyslu §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. společné jmění účastníků. Z toho pak nelze než učinit logický závěr, že majetek pořízený z těchto půjček je ze zákona předmětem jejich společného jmění.
Z uvedených důvodů je jasné, že odvolací soud věc po právní stránce neposoudil správně, zvláště pak proto, že se nijak nezmínil o významu výše citovaného ustanovení §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. a jeho logické aplikaci na posuzovanou věc. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). S ohledem na uvedený závěr dovolacího přezkumu nemusel se dovolací soud zabývat tvrzenými dovolacími námitkami žalobce procesní povahy.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu