ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.1493.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 1493/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně E. V., zastoupené Mgr. Martinem Elgerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 30, proti žalované O. N., zastoupené JUDr. Ladislavem Krymem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 43, o hospodaření se společnou věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2008, č. j. 54 Co 136/2008-108, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2008, č. j. 54 Co 136/2008-108, se v měnící části, jíž byla žalované uložena povinnost spolu s žalobkyní do 31. 12. 2008 založit běžný účet pro více osob (žalobkyní a žalovanou) a dále povinnost zajistit ukládání příjmů z domu č. p. 1094 v k. ú. D. na tento účet, a ve výrok o náhradě nákladů řízení ruší a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. října 2007, č. j. 23 C 107/2005-74, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost „přestat ukládat společné výnosy ze společné věci, tj. domu čp. 1094, na adrese N. T. 8, P. 6, nacházející se na pozemku parc. č. 633, v kat. území D., na svůj účet do 31. 10. 2007 a obě účastnice byly určeny povinnými od 1. listopadu 2007 ukládat společné výnosy ze společné věci na běžný účet pro více osob (žalobkyni a žalovanou), dále jim byla stanovena povinnost takový účet do 31. 10. 2007 zřídit“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastnice jsou rovnodílnými podílovými spoluvlastnicemi domu č. p. 1094 na adrese N. T. 8 v P. 6. Podle ústní dohody z roku 1991 inkasují účastnice příjmy z pronájmu bytů, záloh za služby a realizují výdaje, spočívající zejména v nákladech na správu nemovitosti na běžný účet vedené u Komerční banky, a. s. číslo účtu 270148021/0100, jehož majitelkou je žalovaná. Žalobkyně navrhla žalované dohodu o změně tohoto uspořádání a uzavření smlouvy o zřízení nového účtu u jiného bankovního ústavu tak, aby byl účet veden na jméno obou spoluvlastnic a pro změnu či ukončení smlouvy o vedení běžného účtu byl nutný souhlas a podpis obou stran, s čímž žalovaná vyslovila nesouhlas.
Soud prvního stupně uzavřel, že mezi účastnicemi jako rovnodílnými spoluvlastnicemi nájemního domu vznikla neshoda o změně dohody o hospodaření se společnou věcí a žalobkyně se může domáhat vydání rozhodnutí o změně úpravy jejich vzájemných práv a povinností vyplývajících z již existujícího právního vztahu – dohody o způsobu výběru nájemného a proplácení výdajů spojených se správou nájemního domu či rozhodnutí o nově konstituované úpravě takových vzájemných práv a povinností. O takto vzniklé neshodě spoluvlastnic je soud oprávněn rozhodnout podle §139 odst. 2 obč. zák.
Soud prvního stupně poukázal dále na skutečnost, že žalobkyně se v řízení snažila řešit otázku změny ukládání výnosů ze společné věci založením nového, společného účtu. Pokud by však bylo žalobě vyhověno, nedojde k vyřešení sporu mezi účastnicemi v této věci a rozhodnutí soudu by ani přesně neurčilo, jak v dané záležitosti postupovat. Tento závěr soud prvního stupně opřel o zjištění podávající se ze zprávy České spořitelny a. s. ze dne 11. září 2007, podle kterého uvedený bankovní ústav nezaručuje, že smlouvu o vedení běžného účtu s více majiteli v případě projevené neochoty druhé strany uzavře, když navíc z návrhu žalobkyně nejsou patrny žádné konkrétní podmínky žádaného smluvního vztahu. Dále vzal soud prvního stupně za nesporné, že žalovaná osobně na účet dosud pro finanční výnosy ze společné věci vedený nic osobně neukládá; původní dohoda spoluvlastnic o nakládání s finančními prostředky ve smyslu hospodaření s nimi funguje a žalobkyně má i v době řízení před soudem prvního stupně dispoziční právo k účtu žalované a žalobkyni banka doručuje kopie výpisů z tohoto účtu. V situaci, kdy dříve spoluvlastnicemi uzavřená dohoda je funkční vyjma počtu majitelů účtu, uzavřel, že tato dohoda žalobkyni ničím nediskriminuje.
Soud prvního stupně na základě uvedených skutečností dospěl k závěru, že žalobkyní navrhovaná změna dohody o hospodaření se společnými výnosy není „prakticky reálná“, neboť předpokládá souhlas smluvního partnera, který není účastníkem řízení, s dohodou, jejíž obsah není znám. Pokud pak soud prvního stupně z úřední povinnosti hledal spravedlivý způsob jiného řešení sporu účastnic, dospěl k závěru, že neexistuje žádný důvod, pro který by bylo důvodné dohodu spoluvlastnic měnit, neboť každé nové řešení bez dalšího problém nastolený žalobkyní nevyřeší. Soud prvního stupně dále zdůraznil, že ve skutkově podobném sporu mezi účastnicemi ohledně jiné nemovitosti vyhověl odvolací soud žalobě žalobkyně, která návrh na výkon rozhodnutí nepodala, přestože povinnosti uložené rozsudkem nebyly dobrovolně splněny a obě účastnice nadále plní dohodu o hospodaření se společnými výnosy z roku 1991.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. října 2008, č. j. 54 Co 136/2008-108, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost „spolu s žalobkyní do 31. 12. 2008 založit běžný účet pro více osob (žalobkyni a žalovanou) a dále povinnost zajistit ukládání příjmů z domu č. p. 1094 v k. ú. D. na tento účet“, „jinak rozsudek potvrdil“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Vzal za prokázáno, že mezi účastnicemi jakožto rovnodílnými spoluvlastnicemi společné věci došlo k neshodě o tom, že výnosy plynoucí ze společné věci již nebudou shromažďovány na účtu žalované (a nebudou z něho hrazeny výdaje na společnou věc), ale budou nově shromažďovány na společném účtu (a budou z něho placeny výdaje na společnou věc), který bude zřízen a jehož majitelkami budou obě účastnice. Odvolací soud zdůraznil, že postavení spoluvlastnic, ač rovnodílných, není z právního hlediska shodné. Zatímco žalovaná je majitelkou účtu a osobou plně oprávněnou ze smlouvy o běžném účtu, žalobkyně takovým smluvním partnerem není a na základě takto uzavřené dohody má jen dílčí práva v rozsahu, který jí přiznala žalovaná, přičemž i tato práva může žalovaná jakožto výlučný smluvní partner banky kdykoliv omezit, změnit či zrušit. Žalobkyni tak vzniká nerovné postavení, přičemž podstatné je také to, že žalobkyně ve stávajícím vztahu setrvat nechce a nemůže dosáhnout dohody. Vzniklý, pro žalobkyni diskriminační, stav je odstranitelný ukládáním příjmů na účet, jeho spoluvlastnicemi budou obě účastnice, a to bez ohledu na skutečnost, že tím nebudou odstraněny všechny spory účastnic, které mají širší rozsah a hlubší důvody. Jakkoliv jde v daném případě o spor mající povahu vypořádání vztahu, je soud vázán předmětem sporu a nepřísluší mu zabývat se meritorně dalšími spory mezi spoluvlastnicemi ani samotnou podstatou věci – spoluvlastnictvím.
Odvolací soud dále zdůraznil, že co se týče požadavku na založení účtu, nejedná se o žalobu na nahrazení projevu vůle, nýbrž o žalobu na plnění, a to alespoň z hlediska výkonu rozhodnutí. Bude na žalované, aby poskytla součinnost k uzavření smlouvy. Vymezení bližších podmínek smlouvy nebylo požadováno a odvolací soud je ani nepovažoval za nutné, neboť základní parametry podstatné pro věc obsahuje zákonná úprava. Společný účet má sloužit k tomu, aby na něj přicházely společné příjmy z nemovitosti. Ty plynou z nájemních vztahů, přičemž zatímní způsob plateb zajistila žalovaná. Nebylo proto třeba ukládat v daném směru cokoliv žalobkyni, proto odvolací soud považoval za vhodnou formulaci, že „žalovaná zajistí“. To jí totiž umožní samostatně zvolit nejvhodnější cíl k tomuto zajištění. Bude její věci, zda nájemcům nové platební disposice nebo bude postupovat jinak. Její obavy, že zadáním jiného účtu pro platby nájemců by vznikl chaos, odvolací soud nesdílel, když současně žalovaná není nucena, aby se vzdala služeb vybrané banky. Jak účastnice naloží s prostředky na účtu, pak bude záviset na jejich dohodě. Správným naopak shledal odvolací soud napadený rozsudek v části požadující, aby žalovaná byla povinna přestat ukládat výnosy na její účet, neboť žalovaná tak sama nečiní a nebylo jí třeba ani ukládat, aby se toho zdržela. Odvolací soud proto zčásti rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zčásti jej změnil, přičemž s ohledem na povahu žaloby se neřídil formulacemi petitu, ale jeho obsahem.
Rozsudek odvolacího soudu napadla v měnící části žalovaná v zákonné lhůtě podaným dovoláním, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.)
V rovině právního posouzení nalézacím soudům žalovaná vytkla následující pochybení :
1) předpokladem ochrany práva u soudu, je tvrzené porušení nebo ohrožení práva, které však ze strany žalobkyně nebylo tvrzeno ani prokazováno, když dosavadní stav ohledně existujícího účtu je stavem pokojným a ostatně ani soudy ve svých rozhodnutích nekonstatují zjištěné ohrožení či porušení práv žalobkyně
2) žádný právní předpis neukládá občanu České republiky, aby si zřizoval běžný účet, natož účet společný s další osobou, a to ani pro příjmy či výdaje souvisejíc se správou společného domu. Protože se žalovaná k takovému jednání nezavázala ani smluvně, nemůže být k něčemu takovému donucena ani soudní cestou
3) žádný zákon nestanoví, že výnosy ze společných nemovitostí musí být shromažďovány na společném účtu u banky. Je věcí spoluvlastníků, jak budou se svými příjmy zacházet a jak a z čeho budou hradit výdaje. Jestliže se v daném případě spoluvlastnice v minulosti dohodly na určitém konkrétním řešení shromažďováním příjmů a vydáváním prostředků prostřednictvím konkrétního účtu zřízeného žalovanou, pak ke dni rozhodnutí soudů tato dohoda trvala a trvá i nadále, rozsudek soudu prvního stupně by pak nepřivodil změnu ani zánik této dohody ani zrušení stávajícího účtu a byl-li by rozsudek vůbec vykonatelný, přivodil by pouze otevření dalšího účtu. Vedle sebe by pak existovaly účty dva a soudní rozhodnutí by nemělo praktický význam
4) soudní rozhodnutí nahrazující projev vůle musí obsahovat tuto vůli a je-li požadováno zřízení běžného účtu, které se realizuje smlouvou, musí soudní rozhodnutí obsahovat i znění konkrétní smlouvy, neboť rozsudky nahrazující projev vůle se již nevykonávají v exekučním řízení, ale jsou vykonatelné přímo podle §161 odst. 3 o. s. ř. Jestliže se pak jedná o vícestranné smlouvy, musí být nepochybné, že všechny ostatní strany s výjimkou žalované souhlas s uzavřením konkrétní smlouvy již projevily. Protože však do dnes sepisu dovolání není znám konkrétní obsah smlouvy o zřízení běžného účtu, nemohlo dojít k naplnění ustanovení §139 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) o neshodě spoluvlastníků při hospodaření se společnou věcí při hlasování, neboť zjevně nebylo před podáním žaloby o čem hlasovat. Rozhodnutím soudu nahrazujícím projev vůle by se měl stát právní úkon perfektní, což však v daném případě nepřipadá do úvahy, neboť účastníky řízení jsou jen někteří účastníci smlouvy a soudní rozhodnutí nezavazuje všechny účastníky smlouvy.
Žalovaná proto navrhla zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Dovolací soud se fakticky totožným sporem obou účastnic jako podílových spoluvlastnic, toliko k jinému předmětu spoluvlastnictví – jinému domu, zabýval v rozsudku ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 4347/2007, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2010, č. 18, str. 671 – 674 a v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovými č. C 8052 – 8057, přičemž ze závěrů v rozsudku vyslovených v plném rozsahu vychází i v dané věci, neboť v souzené věci nenastaly žádné skutečnosti, které by měly za následek nutnost odchýlit se od již vyslovených závěrů v předchozím rozhodnutí.
Nalézací soudy vyšly ze zjištění (které není dovolatelkou zpochybněno a dovolací soud z něj vychází), že účastnice jako podílové spoluvlastnice jimi pronajímaného domu podle dohody z roku 1991 inkasují příjmy z pronájmu bytů, zálohy za služby spojené s bydlením a realizují výdaje zahrnující zejména náklady na správu nemovitosti prostřednictvím účtu u peněžního ústavu (Komerční banka, a. s.), jehož zřizovatelem je žalovaná.
Řešení otázek spojených se zajištěním příjmů a výdajů souvisejících s pronájmem bytového domu podílovými spoluvlastníky spadá pod správu společné věci (nemovitosti) a představuje jednu z forem hospodaření se společnou věcí podléhající režimu ustanovení §139 odst. 2 obč. zák. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 22 Cdo 49/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 7, str. 262 nebo v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3226). Obdobně i požadavek na změnu takto uzavřené dohody ve směru navrženém žalobkyní je výrazem správy společné věci, jak správně uzavřely nalézací soudy (k podřazení správy společné věci právnímu režimu hospodaření se společnou věcí srovnej vedle výše citovaného rozhodnutí např. materiál : Z rozboru a zhodnotenia rozhodovacej činnosti súdov na Slovensku vo veciach podielového spoluvlastníctva a stanoviska občianskoprávneho kolégia Najvyššieho súdu Slovenskej socialistickej republiky ze dne 8. března 1973, Cpj 8/72, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1973, sešit 7, pod pořadovým č. 54).
Podle §139 odst. 2 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud.
Dovolatelka odvolacímu soudu mimo jiné vytýká, že se nevypořádal s otázkou trvání dohody spoluvlastnic z roku 1991 a jejího případného ukončení, když v dané věci ohledně dosavadního účtu a plateb na něj poukazovaných na základě dohody je vzniklý stav nutno považovat za stav pokojný, do kterého neměl odvolací soud zasahovat, neboť nedošlo k ohrožení ani porušení práv žalobkyně.
Dohoda spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí je bezformálním právním úkonem, nemusí být písemná ani tehdy, týká-li se nemovité věci a může být uzavřena i ústní nebo konkludentní formou. Z hlediska doby trvání ji mohou spoluvlastníci uzavřít na dobu určitou či na dobu neurčitou, přičemž jsou svými smluvními projevy vázáni, nedojde-li ke změně poměrů nebo není-li dohoda nahrazena novou dohodou všech spoluvlastníků. Podstatnou změnou poměrů je pak existence takových objektivních a subjektivních okolností, u nichž by bylo možno důvodně předpokládat, že při jejich existenci by došlo k jiné dohodě spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí (k tomu srovnej materiál : Z rozboru a zhodnotenia rozhodovacej činnosti súdov na Slovensku vo veciach podielového spoluvlastníctva a stanoviska občianskoprávneho kolégia Najvyššieho súdu Slovenskej socialistickej republiky ze dne 8. března 1973, Cpj 8/72, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1973, sešit 7, pod pořadovým č. 54).
Dovolací soud souhlasí se soudem prvního stupně potud, že mezi účastnicemi vznikla neshoda o změně dohody o hospodaření se společnou věcí, když návrh nové dohody o správě společné věci učiněný žalobkyní nebyl ze strany žalované akceptován; žalobkyně se v řízení domáhá, aby o této neshodě bylo soudem rozhodnuto, přičemž takto formulovaný nárok spadá pod rozsah §139 odst. 2 obč. zák., neboť se jedná o neshodu při hospodaření se společnou věcí.
Ustanovení §139 odst. 2 obč. zák. vyjadřuje určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř., který umožňuje vypořádat sporná a společná spoluvlastnická práva (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. ledna 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2000, sešit 5, pod pořadovým č. 31).
Rozhodnutí soudu opírající se o §139 odst. 2 obč. zák. má konstitutivní charakter a jeho smyslem je vyřešení konkrétní neshody spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí. Soud při jejím řešení tak není vázán konkrétním návrhem řešení navrženým žalujícím spoluvlastníkem potud, že by se od tohoto návrhu nemohl odchýlit. Smyslem rozhodnutí vydaného v režimu §139 odst. 2 obč. zák. je umožnit soudu volbu takového řešení ve vztahu ke konkrétně vzniklé neshodě o hospodaření, které vyřeší vzniklý spor mezi spoluvlastníky, k jehož řešení nebylo možno dospět dohodou ani uplatněním principu tzv. majority. Způsob zvoleného řešení soudem však musí respektovat, o jakou konkrétní neshodu spoluvlastníků při hospodaření se společnou věcí šlo a k jakému konkrétnímu výkonu spoluvlastnických práv se nepodařilo uzavřít dohodu rovnodílných podílových spoluvlastníků, neboť ve vztahu ke konkrétní neshodě je soud povolán zaujmout příslušné řešení, jehož prostřednictvím bude vzniklá spoluvlastnická neshoda odstraněna; v tomto směru je pak vázán v žalobě vylíčeným rozhodujícími skutečnostmi, jež vymezují obsah této neshody, resp. skutkovými zjištěními učiněnými v průběhu řízení. V návaznosti na tato zjištění je pak nutno posuzovat, jaký způsob řešení přichází do úvahy.
V poměrech souzené věci se pak tato východiska uplatní potud, že rozhodnutí o neshodě spoluvlastnic při hospodaření se společnou věcí musí vést k účelné a hospodárné správě společné věci mimo jiné i z hlediska možnosti dispozic s prostředky na účtu u peněžního ústavu. Pro případ, že v nalézacím řízení dospěje soud k závěru, že naznačeným parametrům u dané neshody mezi spoluvlastnicemi vyhovuje institut společného účtu, jak se domnívá žalobkyně, považuje dovolací soud za nutné vyjádřit se k právním závěrům, které nalézací soudy v této souvislosti vyslovily.
Dovolací soud souhlasí s dovolatelkou potud, že prostřednictvím soudního rozhodnutí nemůže být spoluvlastnicím uložena povinnost zřídit si společný účet, neboť takto uložená povinnost nemá oporu v hmotném právu. Z dosavadního stavu řízení je zřejmé, že žalovaná nesouhlasí se zřízením společného účtu u České spořitelny, a. s., čímž je založena konkrétní neshoda spoluvlastníků při hospodaření se společnou věcí. Její řešení ve vztahu ke společnému účtu však nemůže být realizováno soudním rozhodnutím, jímž by byl nahrazen projev vůle žalované ke zřízení společného účtu ani uložena žalované (společně s žalobkyní) povinnost běžný účet pro více osob založit, ale toliko nahrazením projevu vůle k podání žádosti o zřízení společného účtu. V takovém případě by záleželo na smluvních jednáních s třetím subjektem (bankovním ústavem), zda by ke zřízení společného účtu, jež je založeno na smluvním základě, došlo či nikoliv. I tuto okolnost je třeba zvažovat při úvaze o vhodnosti zvoleného prostředku řešení vzniklé spoluvlastnické neshody, jestliže žalovaná se zřízením takového účtu vyslovila opakovaně zásadní nesouhlas.
Jestliže jsou mezi rovnodílnými podílovými spoluvlastníky takové neshody, že nejsou schopni se dohodnout na základních otázkách hospodaření se společnou věcí, nemohou se s odkazem na §139 odst. 2 obč. zák. domáhat, aby soud svým rozhodnutím fakticky převzal správu společné věci.
Pro úplnost odůvodnění a v návaznosti na možný budoucí vývoj vzájemných vztahů účastnic dovolací soud dodává, že nejsou-li podíloví spoluvlastníci schopni se dohodnout na společné správě věci, není soud oprávněn takto vzniklý spor mezi nimi řešit výběrem bankovního ústavu a konkrétního typu účtu. Nelze však vyloučit k návrhu spoluvlastníka určení, že některý ze spoluvlastníků (případně třetí osoba) bude jako správce vykonávat správu domu; takový přístup akceptovala judikatura i odborná literatura k obecnému zákoníku občanskému (k tomu srovnej Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi, Praha 1936, díl třetí, str. 624 a násl.). Uvedené závěry jsou použitelné i za stávající právní úpravy, neboť určení osoby správce jakožto součásti správy společné věci lze zahrnout pod stávající úpravu §139 odst. 2 obč. zák. a v ní upravené hospodaření se společnou věcí (ke správě společné věci jakožto hospodaření se společnou věcí srovnej : Z rozboru a zhodnotenia rozhodovacej činnosti súdov na Slovensku vo veciach podielového spoluvlastníctva a stanoviska občianskoprávneho kolégia Najvyššieho súdu Slovenskej socialistickej republiky ze dne 8. března 1973, Cpj 8/72, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1973, sešit 7, pod pořadovým č. 54). Volba konkrétního řešení však musí odrážet obsah žalobního návrhu účastníka, individuální okolnosti konkrétního případu a její podobu pro spor mezi spoluvlastnicemi v daném případě není dovolací soud oprávněn předjímat.
Z uvedeného výkladu se podává, že výrok rozhodnutí odvolacího soudu, který mimo jiné uložil účastnicím povinnost zřídit běžný účet pro více osob, jenž není ničím jiným než účtem společným, spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. proto byl uplatněn právem.
Neúplná a tudíž nesprávná je pak i úvaha odvolacího soudu, pokud jde o odůvodnění zvoleného způsobu řešení vzniklé spoluvlastnické neshody, neboť ta se omezila toliko na srovnání se stávajícím stavem založeným na dohodě podílových spoluvlastnic o hospodaření se společnou věcí a pominula celkové posouzení vhodnosti přijatého řešení z hledisek naznačených dovolacím soudem.
Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadení, a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení §243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
V dalším řízení proto bude na odvolacím soudu, aby se zabýval úvahou o nejvhodnějším řešení vzniklé spoluvlastnické neshody při respektování principů a východisek vyložených dovolacím soudem se závazným právním názorem pokud jde o případnou formulaci výroku rozhodnutí vážící se k institutu společného účtu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2010
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D., v. r.
předseda senátu