ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.1567.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 1567/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. K. , zastoupené Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pomořanská 63/1900, proti žalovanému P. Z. , zastoupenému Mgr. Ladislavem Peškem, advokátem se sídlem v Praze 5, Karenova 1040/2, o určení vlastnického práva k pozemku, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 336/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2009, č. j. 23 Co 307/2007-237, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 12. 2008, č. j. 4 C 336/2005-200, určil, „že žalobkyně J. K., je vlastníkem pozemku parc. č. 307 v obci a kat. území Ř. o výměře 77 m2 – manipulační plocha, vymezeného geometrickým plánem č. 627-190b/2008 ze dne 28. 4. 2008 Ing. O. B., který je nedílnou součástí tohoto rozsudku“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 10. 11. 2009, č. j. 23 Co 307/2009-237, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám. Dovolací soud proto na ně odkazuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
V dané věci by mohlo být dovolání přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Občanský zákoník, tj. zákon č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb., institut vydržení neznal. Ten byl znovu upraven uvedenou novelou, nikoli až novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., jak se mylně domnívá dovolatel.
Podle §872 odst. 6 obč. zák., ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. jde-li o vydržení vlastnického práva k pozemku podle tohoto zákona, kde na základě dosavadních předpisů bylo možné nabýt jen právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemků, může si oprávněná osoba započítat dobu, po kterou její právní předchůdce měl pozemek nepřetržitě v držbě i před účinností tohoto zákona.
Toto zákonné ustanovení nevylučuje započtení vydržecí doby v jiných případech než v těch, kdy občan nabyl v důsledku oprávněné držby právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 2000, v němž Nejvyšší soud zaujal právní názor, že „do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví“. Započtení doby od 14. 12. 1989, (tj. od rozhodnutí Státního notářství Praha-západ ze dne 14. 12. 1989, jímž žalobkyně nabyla předmětný pozemek, dříve parc. č. 288, a o které opírala svoji dobrou víru, že ji pozemek patří), do 31. 12. 1991 do desetileté vydržecí doby proto nelze považovat za nesprávné. Do vydržecí doby žalobkyně se nezapočítávala dřívější doba držby pozemku jejím otcem J. H. Z toho důvodu řešení otázky oprávněnosti jeho držby nebylo pro rozhodnutí podstatné.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů vychází z toho, že úspěšné žalobkyni náklady, na jejichž náhradu by měla vůči žalovanému právo, nevznikly – k dovolání se nevyjádřila (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu