ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.1708.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 1708/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně A. K. , zastoupené JUDr. Bedřichem Tichým, advokátem se sídlem v Prachaticích, Zlatá Stezka 145, proti žalované H. S., zastoupené Mgr. Miloslavem Půbalem, advokátem se sídlem ve Vimperku, 1. máje 116, o zdržení se vypouštění odpadních vod, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 5 C 115/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. ledna 2008, č. j. 7 Co 2983/2007-128, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. září 2007, č. j. 5 C 115/2006-97, rozhodl výrokem pod bodem I., že „žaloba, že žalovaná je povinna zdržet se vypouštění odpadních a splaškových vod z domu č. p. 22 v Ú. a z pozemku číslo parcelní 49 (zahrada) v k. ú. Újezdec u Tvrzic na pozemek žalobkyně číslo parcelní 42/1 (trvalý travní porost) v k. ú. Újezdec u Tvrdic, a to do 15 dnů od právní moci rozhodnutí, se zamítá“. Pod bodem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že z pozemku žalované pronikají imise (odpadní vody i fekálie z domu čp. 22) na pozemek žalobkyně. Přesto žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalovaná vydržela právo odvádět odpadní vody ze svého domu přes výše uvedený pozemek žalobkyně do obecní kanalizace.
Žalovaná nabyla předmětné nemovitosti do vlastnictví spolu s přípojkou kanalizace darovací smlouvou z 16. 9. 1999 od P. P. Ten koupil 9. 2. 1995 tyto nemovitosti od M. a Z. V. V této smlouvě se o kanalizaci výslovně nehovoří, pouze o příslušenství nemovitostí, ale je v ní odkaz na znalecký posudek znalce Ing. S. Volfa č. 744/94/197, kde je kanalizace uvedena včetně délky a stáří a je ohodnocena. P. P. byl informován o tom, že odpadní vody jsou odváděné do obecní kanalizace předchozími majiteli v roce 1994. Žalovaná užívala nemovitosti spolu s ním od roku 1995. Kanalizace fungovala bez problémů až do roku 2005; poté došlo k jejímu ucpání, a od té doby odpadní vody pronikají na pozemek žalobkyně. Soud při rozhodování o věci přihlédl k tomu, že pokojný stav trval již od konce 19. století, kdy byl dům žalované postaven a patřil k němu původně i pozemek parc. č. 42/1, náležící nyní žalobkyni, na který byla vždy přes jímku odváděna odpadní voda z domu čp. 22. Poté, co pozemek parc. č. 42/1 koupil L. J. (právní předchůdce žalobkyně) a postavil dům čp. 26, byla na základě sousedské domluvy mezi ním a původním vlastníkem domu čp. 22 M. V. svedena odpadní voda z domu čp. 22 trubkami přes kanalizaci L. J. do obecní kanalizace. Na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že žalovaná i její právní předchůdce P. P. prokázali dostatečnou míru opatrnosti, byli od roku 1994 v dobré víře o oprávněnosti odvodu odpadních vod přes pozemek žalobkyně, přičemž jejich dobrá víra směřovala k zatížení pozemku žalobkyně věcným břemenem odvodu odpadních vod z domu čp. 22 do obecní kanalizace; titulem pro vznik tohoto práva byla kupní smlouva z 9. 2. 1995. Soud nepovažoval za podstatné, že přesně nevěděli, kudy odpad přes pozemek žalobkyně vede. Dobrá víra žalované byla narušena až na podzim roku 2005 zadržováním odpadních vod v domě. Do vydržecí doby žalované soud započítal i vydržecí dobu jejího právního předchůdce P. P. Soud přihlédl k tomu, že od samého počátku se žalovaná pokoušela problém řešit, že netrvala na původním vedení odtoku po domem žalobkyně, ale navrhovala nové vedení nejkratší cestou přes pozemek žalobkyně, vedení chtěla zbudovat na své náklady a navrhla i náhradu za omezení práv žalobkyně v užívání pozemku. Učinila kroky k realizaci tohoto záměru a po předchozím souhlasu žalobkyně a obecního úřadu požádala stavební úřad o vydání stavebního povolení na stavbu kanalizační přípojky. Žalobkyně svůj souhlas posléze odvolala (to učinil i obecní úřad) a tím ztížila i výkon vlastnických práv žalované, která je stejně jako žalobkyně obtěžována zápachem z odpadních vod. Soud rovněž přihlédl k k tomu, že žalovaná trpí vedení vodovodní přípojky pro dům žalobkyně přes svůj pozemek.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. ledna 2008, č. j. 7 Co 2983/2007-128, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „žalovaná je povinna zdržet se vypouštění odpadních a splaškových vod z domu čp. 22 v Ú. a z pozemků č. parcely 49 (zahrada) v k. ú. Újezdec u Tvrzic na pozemek žalobkyně č. parcely 42/1 (trvalý trávní porost) v k. ú. Újezdec u Tvrzic do dvou měsíců od právní moci rozhodnutí“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Doplnil dokazování rozhodnutím Městského úřadu v Prachaticích, odboru životního prostředí, z 19. 10. 2007, vydaného až po rozhodnutí soudu prvního stupně, ze kterého zjistil, že žalované byla uložena povinnost k nápravě závadného stavu ukončit vypouštění odpadních vod ze stávajícího septiku do 31. 12. 2007 a provést zaslepení otvoru kanalizačního potrubí septiku. Dále z rozhodnutí zjistil, že žalovaná ponorným čerpadlem a plastovou hadicí čerpá ze sběrné šachty na dešťovou vodu, nacházející se na jejím pozemku, vodu a vypouští ji k plotu na hranici s pozemkem žalobkyně. Na pozemku žalobkyně se tvoří louže a jsou zde viditelné stopy prosáklých odpadních vod. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně není správné, neboť není možné dospět k závěru, že žalovaná vydržela právo odpovídající věcnému břemenu, spočívající v právu odvádět odpadní vody z domu čp. 22 přes pozemek žalobkyně parc. č. 42/1 do obecní kanalizace. Žádná ze smluv uváděných soudem prvního stupně nemohla založit dobrou víru žalované, že vykonává právo z věcného břemene svodu odpadních vod přes pozemek žalobkyně. Z těchto smluv nelze zřízení věcného břemene dovodit, a proto žalovaná objektivně neměla důvod k přesvědčení, že takové právo vykonává. Sama uvedla, že teprve v roce 2005 zjistila, že svod kanalizace vede na pozemek a pod dům žalobkyně, do té doby nevěděla kudy odtok vede. Odvolací soud považoval za nesprávné i závěry, že svědek P. P., právní předchůdce žalované, byl v dobré víře, že vykonává právo odpovídající věcnému břemenu na základě ujištění prodávajících manželů V., kteří jej ujistili pouze o tom, že dům čp. 22 je napojen na obecní kanalizaci. K uzavření smlouvy o zřízení práva věcného břemen nedošlo ani mezi tehdejšími vlastníky nemovitostí v době budování svodu odpadních vod z domu čp. 22 přes pozemek parc. č. 42/1. Tehdy byla uzavřena pouze neformální ústní dohoda v rámci dobrých sousedských vztahů. Ke vzniku dobré víry rovněž nepostačuje, že tvrzené právo bylo vykonáváno dlouhodobě. Dobrá víra žalované by se musela vztahovat k objektivnímu právnímu důvodu, který by měl za následek vznik práva a takový důvod nebyl zjištěn. Soud dovodil, že ani v případě, kdyby žalovaná vydržela uvedené věcné právo, nebylo by přípustné, aby při výkonu tohoto práva obtěžovala žalobkyni nad míru přiměřenou poměrům (§127 odst. 1 obč. zák.) nebo vážně ohrožovala výkon vlastnického práva žalobkyně. Vzhledem k tomu, že byly zjištěny imise, nemůže soud prvního stupně odkazovat na pokojný stav, který již od roku 2005 netrvá. Odvolací soud nepřisvědčil tvrzení žalované, že k imisím sice dochází, ale nečiní tak úmyslně ani z nedbalosti, ale proto, že kanalizační potrubí je ucpáno na pozemku žalobkyně a sama je obtěžována vlhkostí a zápachem a škody jsou na obou stranách. Z provedených důkazů zjistil, že žalovaná při zkoumání kudy vede kanalizační potrubí rozkopala svůj pozemek až k hranici s pozemkem žalobkyně a zde kanalizaci překopala a poté ji již neuvedla do původního stavu, takže z ní vytékají odpadní vody na pozemek žalobkyně. Mimo to zjistil z rozhodnutí Městského úřadu v Prachaticích z 29. 10. 2007, že kromě vypouštění odpadních vod obtěžuje žalovaná žalobkyni nad míru přiměřenou poměrům i vypouštěním svodů dešťových vod z okapů a střech domu čp. 22 ze sběrné šachty pomocí ponorného čerpadla a hadice položené směrem k plotu žalobkyně. Soud uzavřel, že protiprávnímu chování žalované nelze poskytnout ochranu a poukázal na to, že jedná v rozporu se zásadami občanského soužití, kterých se sama dovolává. Soud zaujal názor, že odepření souhlasu žalobkyně ke zbudování nové kanalizace ve stavebním řízení nemá význam pro posouzení oprávněnosti žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru. Vytýká odvolacímu soudu, že řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, když neshledal, že jsou splněny zákonné podmínky vydržení práva vedení kanalizace od jejího domu čp. 22 přes pozemek žalobkyně parcela č. 42/1. Odvolací soud nesprávně dovodil, že jí nebylo známo, že kanalizace vede přes pozemek žalobkyně. Ve skutečnosti však ona i její právní předchůdce P. P. věděli, že kanalizace domu čp. 22 vede přes pozemek žalobkyně a je napojena na obecní kanalizaci, když v tomto směru svědek P. vycházel z ujištění svých právních předchůdců manželů V. při uzavírání kupní smlouvy a tyto okolnosti se také odrážely v navazujících smlouvách. Nevěděli pouze do doby ucpání odtoku v roce 2005, kudy přesně po pozemku žalobkyně kanalizace vede. Má za to, že její právní předchůdce prokázal dostatečnou míru opatrnosti, aby byl v dobré víře o oprávněnosti odvodu odpadních vod přes pozemek žalobkyně a od jeho dobré víry se následně odvíjí i její dobrá víra. Oprávněná držba trvala déle než deset let. Soud prvního stupně správně zjistil, že odpadní vody domu čp. 22 byly vždy odváděny přes pozemek žalobkyně. Žalovaná upozorňuje na tu skutečnost, že do roku 2005, t.j. do ucpání kanalizačního odtoku, existoval pokojný stav a poté vyvíjela maximální úsilí k řešení situace zpočátku v součinnosti se žalobkyní, která však po vypracování projektu a nakoupení materiálu svůj souhlas odvolala a neumožnila jí kanalizaci opravit ani vybudovat novou kanalizační přípojku. Přitom bylo v řízení zjištěno, že jiný způsob řešení není možný (viz čl. 41 spisu). Odvolací soud nepřihlédl k tomu, že imisemi trpí i ona, je jimi ztěžován i výkon jejího vlastnického práva. Pokud by dovolací soud neshledal, že uvedené právo vydržela, pak se domnívá, že by měl zohlednit všechny skutečnosti zjištěné v řízení, přihlédnout k chování obou účastnic a dovodit, že výkon práv a povinností vyplývajících z rozsudku odvolacího soudu by byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud vychází z toho, že je třeba rozlišovat právo vést přes cizí pozemek kanalizační přípojku (a tou odvádět odpadní vody do veřejné kanalizace) od práva takové vody vypouštět přímo na cizí pozemek. V dané věci byla předmětem řízení jen povinnost zdržet se vypouštění odpadních a splaškových vod na sousední pozemek.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý a opětovný výkon (§129 odst. 1, 2 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.). Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení §134 zde platí obdobně (§151 odst. 1 obč. zák., věta druhá). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
K naplnění dobré víry nestačí, když tvrzené „právo“ k nemovitosti bylo dlouhodobě vykonáváno, aniž vlastník nemovitosti v jeho výkonu bránil, popřípadě, že bylo vykonáváno „od nepaměti“ například i jinými obyvateli obce apod. Nabyvatelovo přesvědčení o tom, že mu právo odpovídající věcnému břemenu náleží, že nejedná bezprávně, musí být podloženo důvodem opravňujícím k takovému přesvědčení, tedy okolnostmi svědčícími o poctivosti nabytí (rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. srpna 1987, sp. zn. 3 Cz 42/87, publikovaný např. v systému Lexdata). Ze znění zákona je třeba dovodit, že jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že věc nebo právo mu náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§130 odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. dubna 1997 sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997, s. 587). Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží. Lze pak dovodit, že pokud se nabyvatel nemovitosti spokojí s pouhým ústním sdělením převodce, že s vlastnictvím nemovitosti je spojeno právo odpovídající věcnému břemeni, přičemž tato okolnost není uvedena ve smlouvě o převodu nemovitosti a nabyvatel se o existenci tohoto práva nepřesvědčí, nemůže být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu toto právo náleží, neboť při normální opatrnosti, kterou lze po něm požadovat, by si existenci tohoto práva, případně právního titulu, který měl za následek jeho vznik, ověřil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 431/96, Právní rozhledy č. 5/1999).
V dané věci žalovaná neuvedla okolnost, která by ji mohla vést k objektivně omluvitelnému omylu o tom, že jí svědčí právo vypouštět na sousední pozemek odpadní vody; ostatně již okolnost, že tyto vody na pozemek vypouští od roku 2005, kdy došlo k poruše kanalizace, vylučuje možnost uplynutí desetileté vydržecí doby. Proto je závěr odvolacího soudu o tom, že takové právo dovolatelka nevydržela, správný. Oprávnění mít na sousedním pozemku kanalizační přípojku a tuto provozovat, které žalovaná opírá v podstatě o ústní sdělení a následné vydržení a o které v jejím dovolání jde především, nebylo předmětem řízení (viz žalobní návrh a rozsudečný výrok).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla úspěšná a žalované takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měla právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. února 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu