ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.2460.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 2460/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně I. M., zastoupené Mgr. Jiřím Malínkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 17, Kongresové centrum Praha – budova C, proti žalovanému I. M., zastoupenému JUDr. Milanem Wachtlem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Masarykovo náměstí 628/A, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 1423/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2007, č. j. 28 Co 878/2007-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. července 2007, č. j. 7 C 1423/2005-76, rozhodl ve výroku pod bodem I., že ze společného jmění manželů – žalobkyně a žalovaného se přikazují do výlučného vlastnictví žalovaného osobní automobil zn. O. V. 1, 6S, dům čp. 1531 na stavební parcele č. 1870/1 včetně stavební parcely č. 1870/1, dále pozemky a garáž ve výroku blíže specifikované, vše v obci a katastrálním území L. nad L., zapsané na LV č. 3563 a LV č. 3682 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk, tedy věci v celkové hodnotě 2.513.000,- Kč. Výrokem pod bodem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni jako vypořádací podíl částku 1.256.500,- Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku. Výroky pod body III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 8. ledna 2007, č. j. 28 Co 878/2007-93, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a změnil jej pouze ve výrocích týkajících se náhrady nákladů řízení a poplatkové povinnosti a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z §243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s právním názorem, který dovolací soud vyjádřil v rozsudku ze dne 29. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1424/2003, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2095, který platí i pro společné jmění manželů. „Do bezpodílového spoluvlastnictví manželů patří i věc vydaná za trvání manželství jednomu z manželů v rámci předpisů o restituci majetku, pokud k vydání nedošlo z důvodu jeho právního nástupnictví po původním vlastníkovi, ale proto, že byl právním nástupcem osoby oprávněné k přijetí náhrady podle restitučních předpisů“. V odůvodnění se mimo jiné uvádí: „Odvolací soud posuzoval spornou otázku podle §143 obč. zák., tedy podle ustanovení, které na daný případ dopadá. Při jeho výkladu je nutno vyjít z toho, že do BSM nepatří věci vydané v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů pouze tehdy, měl-li je tento manžel ve vlastnictví před uzavřením manželství nebo byly-li mu věci vydány jako právnímu nástupci původního vlastníka. To zcela odpovídá smyslu uvedeného ustanovení, tedy aby z BSM byly vyloučeny věci, které sice nabyl jeden z manželů za trvání manželství, ale na které nebyly ani zčásti vynaloženy jejich společné prostředky. V této věci není sporu o tom, že žalovaný nebyl původním vlastníkem předmětných nemovitostí (původní oprávněnou osobou podle §4 odst. 1 zákona o půdě) před uzavřením manželství, a že není ani odvozenou oprávněnou osobou podle §4 odst. 2 či 4 tohoto zákona. Pokud pak opírá své námitky o to, že je právním nástupcem osob, jimž měly být nemovitosti vydány, ale které s ním uzavřely smlouvu o postoupení pohledávky, pomíjí, že ani tyto osoby nebyly nikdy vlastníky nemovitostí, ale že právním důvodem, proč jim nemovitosti měly být vydány, bylo – podle výslovného ujednání smlouvy ze 7. 3. 1995 – vypořádání nároků na náhradu za nevydané nemovitosti a za vnesený inventář. Žalovaný je tedy jejich právním nástupcem toliko ve vztahu k postoupené pohledávce na poskytnutí uvedených náhrad, nikoli ve vztahu k vlastnictví sporných nemovitostí. Navíc se jedná o pohledávku postoupenou úplatně, přičemž ze shora uvedených důvodů nepodléhá přezkoumání skutkový závěr odvolacího soudu, že prostředky vynaložené na úplatu za postoupenou pohledávku nepocházely z výlučných prostředků žalovaného. Proto názor odvolacího soudu, že ani okolnosti, za kterých žalovaný tyto nemovitosti získal, nemohly vyloučit jejich nabytí do BSM účastníků, je správným výkladem správně aplikovaného právního předpisu a znamená, že ze skutkových zjištění byly vyvozeny správné právní závěry.“
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 v návaznosti na §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že důvody, pro které úspěšné žalobkyni nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení, jsou spatřovány ve stručnosti a všeobecnosti vyjádření k dovolání, které nereagovalo na konkrétní dovolací argumentaci a odkazovalo pouze na rozhodnutí soudů obou stupňů s přesvědčením, že jde o rozhodnutí po skutkové i právní stránce správná. Nejde tedy o náklady, jež by bylo možno považovat za potřebné pro účelné uplatnění nebo bránění práva proti žalovanému.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. května 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu