ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.2625.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 2625/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. P. , zastoupeného JUDr. Jarmilou Kolářovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Vinohradská 17, proti žalovaným: 1) M. P. – M. , a 2) T. P. , oběma zastoupeným JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem v Praze 4, CITY TOWER, Hvězdova 1716/2b, o neplatnost manželské smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 63/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2008, č. j. 18 Co 371/2008-174, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení každému částku ve výši 950,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných JUDr. Jaromíra Císaře.
Odůvodnění:
Žalobce, syn MUDr. M. P., se domáhal, aby soud určil, že manželská smlouva o rozdělení majetku, kterou 11. 2. 1982 jeho otec uzavřel se svojí druhou manželkou, matkou žalovaných, je neplatná. Smlouvou, kterou uzavřeli před notářem v Enge-Zürichu jako čeští občané žijící ve Švýcarsku, podřadili v rozporu s §21 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb., omezinárodním právu soukromém a procesním (dále „ZMPS“) švýcarskému právu své majetkové vztahy, a to i zpětně na období před odchodem z Československa. Po otcově smrti se žalobce stal účastníkem dědického řízení v České republice. Účastníkem řízení o dědictví byl i ve Švýcarsku, kde řízení proběhlo podle testamentu zemřelého, jehož vykonavatelkou byla matka žalovaných a kde bylo uzavřeno, že zůstavitel nezanechal žádný majetek, a proto žalobce nedědil; majetek však měl pozbýt na základě uvedené manželské smlouvy ve prospěch manželky. V průběhu řízení žalobce rozšířil žalobní návrh o určení, že majetek, který smluvní účastníci nabyli za trvání manželství do vlastnictví, byl jejich společným jměním manželů.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. dubna 2008, č. j. 11 C 63/2007-151, výrokem pod bodem I. určil, „že manželská smlouva uzavřená dne 11. 2. 1982 manželi Dr. Med. M. P., a Dr. Med. V. P. – T., 1930, oba bytem M. před notariátem Enge-Zürich, Kanton Zürich, je absolutně neplatná“ a výrokem pod bodem II. zamítl žalobu, „aby bylo určeno, že majetek, který manželé Dr. Med. M. P., a Dr. Med. V. P. – T., nabyli za trvání jejich manželství, byl jejich společným jměním manželů“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně měl za to, že je příslušný k projednání věci a že je tak dána i jeho pravomoc; vyšel z §10 odst. 1, 2 písm. b) a §37 odst. 1 ZMPS, a §88 písm. h) občanského soudního řádu („o. s. ř.“), s tím, že u něj probíhalo pod sp. zn. 18 D 1529/2004 řízení o dodatečném projednání dědictví po otci účastníků.
Podle zjištění soudu prvního stupně manželé MUDr. M. P. a MUDr. V. P. – T. uzavřeli 11. 2. 1982 na notářství Enge-Zürich manželskou smlouvu, podle jejíhož bodu I. podřídili svoje „manželsko-majetkové právní vztahy švýcarskému právu se zpětnou působností ke dni sňatku“ a podle bodu II. zrušili svoje „dosavadní manželsko-majetkové společenství“ s tím, že jejich „manželsko-majetkové právní vztahy se dneškem podrobují všeobecnému smluvně dohodnutému oddělení majetků obou manželů podle čl. 241 a násl. švýcarského občanského zákoníku“. Švýcarské státní občanství přitom nabyli až 29. 7. 1985. MUDr. M. P., otec účastníků, zemřel 28. 8. 1999 v Kilchbergu a jeho dědici se stali jeho manželka a účastníci; MUDr. V. P. - T. zemřela v roce 2000. Pro nadbytečnost se soud nezabýval platností uvedené manželské smlouvy podle švýcarského práva; rozhodujícím pro posouzení její platnosti shledal české státní občanství jejích účastníků. Odkázal na §21 odst. 2 ZMPS s tím, že „smluvená úprava manželského majetkového práva se posuzuje podle právního řádu, který byl pro majetkové vztahy manželů rozhodný v době, kdy k úpravě došlo“. Uzavřel, že „tehdy platný československý občanský zákoník („obč. zák.“) neznal rozdělení majetku za trvání manželství (kromě zrušení soudem podle §148 odst. 2 obč. zák.)“; proto dospěl k závěru, že „předmětná smlouva je ve vztahu k České republice absolutně neplatná z důvodu obcházení zákona (§39 obč. zák.)“. Ohledně dalšího žalobcova návrhu konstatoval, že na určení neprokázal naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných podanému proti vyhovujícímu výroku soudu prvního stupně usnesením ze dne 5. září 2008, č. j. 18 Co 371/2008-174, rozhodl, že „rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku (I.) zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje“; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně pravomoci českého soudu. Konstatoval, že soud prvního stupně správně vycházel z §37 odst. 1 ZMPS, které je v majetkových věcech základním kolizním ustanovením. Za majetkové spory v tomto smyslu je třeba považovat vztahy, jejichž předmětem jsou majetkové hodnoty. S ohledem na předmět sporu je však výchozím ustanovení §88 písm. h) o. s. ř., podle něho namísto obecného soudu je k řízení příslušný soud, v jehož obvodu probíhá řízení o dědictví, jde-li o rozhodnutí ve sporu v souvislosti s řízením o dědictví. Takto stanovená výlučná příslušnost soudu předpokládá však splnění dvou podmínek; možná je jen do doby pravomocného skončení řízení o dědictví a dále přichází do úvahy jen tehdy, jde-li o rozhodnutí ve sporu v souvislosti s řízením o dědictví. Tato výlučná příslušnost se proto uplatní ve sporech o dědické právo podle §175k odst. 1, 2 o. s. ř. a v řízení, ve kterém účastníci vedou spor o aktiva a pasiva dědictví včetně sporu týkajícího se vypořádání společného jmění zůstavitele s pozůstalým manželem ve smyslu §175l odst. 1 o. s. ř. V posuzované věci se však o žádný z těchto případů nejedná, když předmětem daného sporu je požadavek na určení neplatnosti smlouvy, kterou uzavřel zůstavitel se svojí manželkou, na jejímž základě upravil svoje majetkové poměry. Ani za předpokladu, že by žalobce stran požadovaného určení v řízení uspěl, nebylo by toto rozhodnutí pro aktiva dědictví po zemřelém otci účastníků právně významné; určení neplatnosti smlouvy by nemělo žádnou vypovídací hodnotu o rozsahu a hodnotě pozůstalosti. V posuzované věci nejde o spor bezprostředně související s řízením o dědictví, a proto místní příslušnost soudu podle §88 písm. h) o. s. ř. není dána.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání; uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť podle něho rozhodnutí odvolacího soudu vychází „z nesprávného právního názoru“. Ztotožňuje se s právními závěry soudu prvního stupně, který dospěl k tomu, že předmětná smlouva je ve vztahu k České republice absolutně neplatná z důvodu obcházení zákona. Uvádí, že dědické řízení na území České republiky ještě probíhá, a pokud by byla uznána neplatnost manželské smlouvy, nic by nebránilo tomu, aby bylo obnoveno dědické řízení i na území Švýcarska. V doplňku dovolání poukazuje na svůj oprávněný zájem na jím požadovaném určení a v souvislosti s tím na aktiva svého otce, jehož úmyslem nebylo zkrátit jej na dědických právech. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu. Věc dále v podrobnostech analyzují jak z hlediska nedostatku pravomoci českých soudů, tak z hledisek nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na jím požadovaném určení, či právních účinků případného vyhovění žalobnímu návrhu na rozhodnutí švýcarských soudů. Poukazují na účelové zpochybňování platnosti uzavřené manželské smlouvy žalobcem s cílem získat majetkový prospěch, což pokládají za postup, který je v rozporu s dobrými mravy. Navrhují, aby dovolací soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl, popř. je jako nedůvodné zamítl.
V „reakci na vyjádření žalovaných k dovolání“ žalobce rekapituluje, že soud prvního stupně předmětnou manželskou smlouvu shledal absolutně neplatnou, smlouva byla uzavřena podle švýcarského občanského zákona, když oba její účastníci byli českými státními občany. V souvislosti s tím odkazuje na §21 odst. 2 ZMPS a na právní úpravu „rozdělení (vypořádání) majetku za trvání manželství“ podle československého obč. zák. v té době. Za „jediné čím operují žalovaní, jsou dobré mravy“, a tuto otázku z vlastních hledisek podrobně analyzuje. Vedle toho ohledně neplatnosti manželské smlouvy odkazuje na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 11 C 447/2001; v souvislosti s tím považuje rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci za překvapivé. Odmítá i argumentaci žalovaných stran vydržení vlastnického práva movitých věcí žalovanými s ohledem na absenci dobré víry. Přikládá „čestné prohlášení“ M. J. a doporučuje vycházet i z obsahu příslušného dědického spisu švýcarského soudu. Trvá na svém návrhu, aby dovolací soud věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení poté, co jeho rozhodnutí zruší.
Žalovaní ve „vyjádření k nedatované replice žalobce“ znovu v podrobnostech odmítají žalobcovu argumentaci a trvají na svém shora uvedeném návrhu. V dalším podání připomínají závěry dědického řízení o pozůstalosti po MUDr. M. P., s tím, že byla předlužena částkou 40.000,- CHF. Pokud jde o „doplnění důkazů“ žalobcem předestírají podstatu dovolacího řízení a nutnost tyto důkazy odmítnout. Trvají na svém návrhu, aby dovolací soud dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné.
V doplnění dovolání se žalobce odvolává na důvody již shora zmíněné; dodává, že manželé P. uzavřeli manželskou smlouvu 11. 2. 1982 ve Švýcarsku, tj. v době, kdy oba byli československými státními občany. Z Československa se vystěhovali v roce 1969, švýcarské státní občanství nabyli 29. 7. 1985, tedy po více než třech letech po uzavření zmíněné smlouvy, a je nutné proto určit, zda smlouva byla uzavřena platně. Dovolatel odkazuje na §21 ZMPS a uvádí, že v době uzavření smlouvy majetek manželů, který nabyli za trvání manželství, tvořil podle československé právní úpravy tzv. bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Při tom v době uzavření předmětné smlouvy platné československé právo nepřipouštělo možnost použití kolizní normy - §21 ZMPS. Manželské majetkové úmluvy podle našeho práva – zákona o rodině, tj. od 1. 4. 1964 nebyly přípustné. Odvolací soud v daném případě tedy nerozhodl správně. Trvá proto na svém návrhu shora uvedeném.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř. ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
K dovolacím námitkám je třeba především uvést, že předmětem dovolacího přezkumu není otázka platnosti zmíněné dohody, ale jde o otázku pravomoci českých soudů rozhodnout o její neplatnosti.
Pravomoc českých soudů v majetkových sporech je dána, je-li dána podle českých předpisů jejich příslušnost (srov. §37 odst. 1 ZMPS).
Namísto obecného soudu, popřípadě namísto soudu uvedeného v §85a, je k řízení příslušný soud, v jehož obvodu probíhá řízení o dědictví, jde-li o rozhodnutí sporu v souvislosti s řízením o dědictví [§88 písm. h) o. s. ř. ve znění před novelou č. 7/2009 Sb.]. Toto ustanovení bylo nahrazeno §88 písm. m) o. s. ř., podle kterého „namísto obecného soudu, popřípadě namísto soudu uvedeného v §85a, je k řízení příslušný soud, u něhož probíhá řízení o dědictví, jde-li o rozhodnutí sporu v souvislosti s řízením o dědictví (§175k)“.
Jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem, a popírá dědické právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o odstranění sporu dohodou účastníků toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice (§175k odst. 1 a 2 o. s. ř.).
V dané věci je třeba posoudit příslušnost soudu podle §88 písm. h) o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.; toto ustanovení – na rozdíl od nyní platné úpravy – výslovně neodkazovalo na §175k o. s. ř. Avšak i toto ustanovení nepochybně vyžadovalo objektivní souvislost sporu s řízením o dědictví; muselo jít tedy o spor, jehož výsledek byl způsobilý ovlivnit dědické řízení. O takový spor však v dané věci nešlo.
Podle konstantní judikatury platí, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká [§80 písm. c) o. s. ř. - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 68/2001]. Rozhodnutí o tom, zda určitá věc je předmětem dědictví po zůstaviteli, náleží pouze soudu v řízení o dědictví. V řízení podle §80 písm. c) o. s. ř. může soud rozhodnout pouze o určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho úmrtí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1857/2001). K otázce, že dědic je z titulu svého dědického nároku aktivně věcně legitimován k podání žaloby o určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 61/2001. Jde-li o věci, které měly být součástí zaniklého, avšak doposud nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní společného jmění manželů), lze se domáhat určení, že tyto věci byly ke dni úmrtí zůstavitele součástí jeho zaniklého, avšak doposud nevypořádaného bezpodílového vlastnictví (nyní společného jmění); při rozhodování o takovém návrhu soud přihlíží k tomu, zda nedošlo k vypořádání na základě zákonné domněnky (srov. §149 odst. 4 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., nyní §150 odst. 4 obč. zák.).
Ovšem vzhledem k tomu, že předmětem řízení nebylo určení, že věc byla ke dni úmrtí zůstavitele součástí společného jmění, resp. bezpodílového spoluvlastnictví manželů (a v tomto řízení by se otázka platnosti dohody z 11. 2. 1982 řešila jako předběžná), nebyla tu ani objektivní souvislost s dědickým řízením, které výsledek sporu nemohl ovlivnit. Samotná neplatnost dohody z roku 1982 totiž ještě nic nevypovídá o právních osudech věcí, kterých se měla týkat, a o tom, jaký je jejich současný právní režim (kdo je jejich vlastníkem apod.); rozhodnutí o neplatnosti by tak nemohlo tvořit základ pro dědické rozhodnutí.
Protože tedy spor o určení neplatnosti manželské smlouvy, uzavřené v roce 1982 československými občany ve Švýcarsku, není sporem v souvislosti s řízením o dědictví, není dána ani místní příslušnost, ani pravomoc českých soudů.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. odpovídá skutečnosti, že dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu procesní povahy bylo zamítnuto a úspěšní žalovaní 1) a 2) mají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jež jim vznikly. Představují odměnu advokáta za zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání a činí podle §14 odst. 3 ve spojení s §15 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, 1.300,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 600,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem 1.900,- Kč, z toho každému žalovanému náleží jedna polovina ve výši 950,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, jsou žalovaní 1) a 2) oprávněni podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. listopadu 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu