ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.2741.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 2741/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně RNDr. K. S., zastoupené JUDr. Hanou Mrázkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kaštanová 34, proti žalovanému Ing. L. L., zastoupenému JUDr. Stanislavem Krejčím, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 39, o vyklizení nemovitosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 101/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. ledna 2008, č. j. 15 Co 305/2006-104, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. ledna 2008, č. j. 15 Co 305/2006-104, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. června 2005, č. j. 49 C 101/2004-74, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. června 2005, č. j. 49 C 101/2004-74, rozhodl, že „žalovaný je povinen vyklidit pozemek par. č. 7/3 o výměře 33 m2, druh pozemku jiná plocha, zapsaný na listu vlastnictví č. 409, vedeného u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město pro katastrální území Ivanovice, obec Brno, okres Brno-město a předat žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný se na základě kupních smluv uzavřených s R. Š. dne 29. září 1978 a dne 17. července 2003 stal vlastníkem nemovitostí v katastrálním území I. (v B., I., S.) a to domu čp. 39 s parc. č. 7/1 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 276 m2 (původně parc. PK st. č. 51) a parc. č. 7/2 ostatní plocha o výměře 23 m2 , vše zapsáno na LV č. 561. Žalobkyně na základě kupní smlouvy uzavřené dne 2. července 2002 s M. V. nabyla do vlastnictví nemovitosti v k. ú. I. a to pozemky parc. č. 67/9, 87/14, 87/15 a sporný pozemek parc. č. 7/3 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 33 m2 (dříve část parc. PK č. 530), vše zapsané na LV č. 409.
Někdy v roce 1949 došlo k ústní dohodě o prodeji sporného pozemku mezi jeho tehdejším vlastníkem R. D. starším a otcem paní R. Š., V. N., za finanční částku, jejíž výši se nepodařilo zjistit. Převod vlastnických práv nebyl zapsán v pozemkové knize. Od té doby V. N. užíval sporný pozemek. Někdy v roce 2001 jednal žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně M. V. o odkoupení sporného pozemku. Pozemek mu hodlal pan V. prodat za symbolickou cenu 1,- Kč pod podmínkou, že odklidí svůj stavební materiál z jeho zahrady. Žalovaný tak neučinil, proto následně M. V. sporný pozemek s dalšími nemovitostmi prodal žalobkyni.
Sporný pozemek užívá žalovaný (užívali ho i jeho právní předchůdci R. Š. a V. N.). Soud nepřisvědčil tvrzení žalovaného, že by ze smluv, které uzavřel s R. Š., vyplývalo, že na něj byl převeden sporný pozemek, a tato skutečnost nevyplývala ani ze sdělení katastrálního úřadu o provedení opravy chyby v údajích katastru nemovitostí v katastrálním území I. (čl. 32). Soud uzavřel, že žalovaný neprokázal, že by mu sporná parcela vlastnicky patřila ani že by patřila jeho právním předchůdcům, neboť mezi právními předchůdci účastníků nedošlo k uzavření řádné kupní smlouvy podle tehdy platné zákonné úpravy a v důsledku toho ani k zápisu vlastnictví do pozemkové knihy. Podle §321 obecného zákoníku občanského („o. z. o.“), se vlastnictví nabývalo až řádným zápisem do pozemkových knih, ke kterému však nedošlo. Soud se rovněž zabýval námitkou žalovaného, že vlastnické právo ke spornému pozemku vydržel a dospěl k závěru, že vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku žalovaný neprokázal. Žalobkyně naopak prokázala, že předmětný pozemek řádně nabyla od jeho předchozího vlastníka M. V., a proto jí také svědčí právo na ochranu podle §126 odst. 1 občanského zákoníku („obč. zák.“).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 22. ledna 2008, č. j. 15 Co 305/2006-104, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalovaná se domáhala vyklizení sporného pozemku, proto bylo na ní, aby prokázala, že jí pozemek jako vlastnici patří a že nedošlo v roce 1949 k platnému převodu vlastnického práva k pozemku ani k jeho vydržení právními předchůdci žalovaného nejpozději k 1. 1. 1960, jak tvrdil žalovaný. Odvolací soud vyšel z právní úpravy účinné v době uzavření kupní smlouvy, tj. z §432 a §433 o. z. o., podle které při nabývání vlastnictví k nemovitostem smlouvou byla závazná písemná forma a podle §431 o. z. o. k přechodu vlastnického práva došlo až na základě zápisu této skutečnosti do pozemkových knih. Vzhledem k tomu, že uvedená kupní smlouva z roku 1949 uzavřená mezi právními předchůdci účastníků o převodu pozemku nyní označeného jako parc. č. 7/3 neměla písemnou formu a nebyla vložena do pozemkových knih, odvolací soud dospěl k závěru, že se jedná o neplatnou smlouvu a na jejím základě proto nemohlo dojít k převodu vlastnických práv na V. N. a na další jeho právní nástupce, tedy i na žalovaného. Pozemek zůstal ve vlastnictví právních předchůdců žalované a posléze byl převeden do jejího vlastnictví.
Odvolací soud nepřisvědčil ani tvrzení žalovaného, že se vlastníkem pozemku stal na základě vydržení, pokud dobrou víru odvozoval od neplatné smlouvy z roku 1949. Vycházel z ustálené judikatury a konstatoval, že dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí práva, které je předmětem držby tedy i k existenci písemné smlouvy o převodu nemovitostí. Pokud se někdo chopil držby nemovitosti pouze na základě ústní smlouvy, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu nemovitost patří, i když je sám subjektivně přesvědčen, že taková smlouva postačuje. Soud proto uzavřel, že k vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku nedošlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. (není však zřejmé, v čem spatřuje naplnění prvního z uvedených důvodů). Otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení platnosti právního úkonu žalovaného, tj. námitky vydržení, kterou vznesl ve svém podání z 19. 1. 2005 (čl. 56) . Dále považuje za otázku zásadního právního významu posouzení, zda žalobkyně nenabyla od prodávajícího více, než on sám vlastnil a zda kupní smlouva uzavřená mezi M. V. a žalobkyní dne 2. 7. 2002 není v části týkající se převodu pozemku parc. č. 7/3 neplatná a neúčinná. Soud nepřihlédl k tomu, že titulem pro nabytí sporného pozemku je pro něj kupní smlouva z 29. 9. 1978. Nemovitosti, které nabyl na jejím základě, byly pod jedním oplocením starým padesát let spolu se sporným pozemkem. Sporný pozemek je vjezdem na jeho nemovitosti. Vytýká soudu, že nepřihlédl k situačnímu náčrtu vyhotovenému v březnu 1982 (čl. 68), ve kterém je sporný pozemek vyznačen vcelku s pozemkem žalovaného a k tomu, že tento situační náčrt podepsali a tím i odsouhlasili tehdejší vlastníci sousední nemovitosti manželé B. a M. V., právní předchůdci žalobkyně. Jednání M. V., který sporný pozemek posléze převedl na žalobkyni, považuje za nepoctivé, protože věděl, že prodává více, než vlastnil. Vytýká soudu, že nesprávně posoudil jeho námitku vydržení, když sporný pozemek poprvé vydrželi jeho právní předchůdci nejpozději k 1. 1. 1960. V tom směru odkazuje na právní názor, podle kterého „mimoknihovní vydržení hojí nedostatek nabývacího způsobu a jest proto tak od vlastnictví předchůdce neodvislé“ (Robert Mayr: Soustava občanského práva. Kniha první. §1.3, str. 136 – 138, Brno 1924) a dále odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1996, sp. zn. II. ÚS 219/95. Rovněž on sám splnil podmínky vydržení, proto je nadbytečné zabývat se i oprávněností držby, případně vydržením jeho předchůdců. Současná právní úprava nevylučuje nabytí nemovitostí mimo zápis v katastru nemovitostí. Své vlastnictví ke spornému pozemku odvozuje od kupní smlouvy z 29. 9. 1978. Soudy obou stupňů nepřihlédly ke všem skutečnostem, které žalovaný tvrdil ani ke všem provedeným důkazům a neprovedly jím navrhované důkazy výslechem svědků, které byly pro posouzení věci důležité a tím neposkytly ochranu právům žalovaného a nepostupovaly v souladu s §132 o. s. ř.. Takový postup je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 563/03. Řízení je tak postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se domnívá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, neboť napadený rozsudek nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. K pochybení soudu nedošlo. Žalovaný v odvolacím řízení nevznesl žádná nová skutková tvrzení, která by mohla mít vliv na předmět sporu. Námitku promlčení ve svém podání z 19. 1. 2005 žalovaný nevznesl. Žalobkyně unesla důkazní břemeno a prokázala, že je vlastnicí sporného pozemku a přesto, že předmětem žaloby nebylo určení vlastnictví, ale vyklizení pozemku, provedl soud dokazování i ohledně vlastnictví jejích právních předchůdců. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Dovolatel konstruuje jakési „faktické vlastnictví“, na jehož základě se dovolává ochrany; tím ovšem může být jen držba věci. Otázka, zda žalobkyně nenabyla více, než její předchůdce vlastnil, záleží na posouzení předběžné otázky, zda vlastnictví přešlo na právní předchůdce žalobkyně nebo zda je originálně nabyl sám žalovaný; jde tedy opět jen o otázku, kdo je vlastníkem sporného pozemku. Konečně odkaz na úpravu v obecném občanském zákoníku z roku 1811 je bezvýznamný, neboť k vydržení na základě držby nabyté za platnosti tohoto zákona mohlo dojít až v době platnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., podle kterého je naplnění podmínek pro vydržení třeba posoudit (§562 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.).
Dovolatel však v dovolání též polemizuje s názorem odvolacího soudu, že nepředložil kupní smlouvu, o kterou opírá své vlastnické právo, a uvádí, že „kupní smlouvu z 29. září 1978, kterou nemovité vlastnictví nabyl, vložil jako důkaz do soudního spisu“. Již před soudem prvního stupně uvedl, že nemovitosti (které užívá spolu se sporným pozemkem) koupil v roce 1978, že „parcela byla oplocena dřevěným plotem asi 20 let starým“ a že jeho vlastnictví ani vlastnictví jeho předchůdkyně tenkrát nikdo nezpochybnil. Žalovaný tak opíral své vlastnické právo též o to, že koupil nemovitosti spolu se sporným pozemkem a považoval se za jeho vlastníka; tuto skutečnost uplatňuje i v dovolání. Také v odvolání upozorňoval, že vstup a vjezd do jeho domu je pod jedním oplocením. Uvedené tvrzení však odvolací soud pominul, a to v rozporu s judikaturou dovolacího soudu; tato skutečnost činí z napadeného rozsudku rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam, a dovolání je tak přípustné.
Podle §134 odst. 1, 2 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák., viz též §132a odst. 1 obč. zák., ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.).
Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. K tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 1067, svazek 15.
Oprávněným držitelem ve smyslu §130 odst. l obč. zák. je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, publikovaný v Souboru pod č. C 1304, svazek 18).
K držbě pozemku sousedícího s nabytým pozemkem se Nejvyšší soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 9. března 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 7/2000, podle kterého „Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku“. K tomu viz též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 488/2004, Soudní rozhledy č. 3/2005, a judikaturu uvedenou v poznámce k tomuto rozhodnutí tamtéž. Ve zmíněné poznámce se mimo jiné uvádí: „Vydržení části parcely je tedy možné. To je praktické zejména v případech, kdy někdo nabude vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého sousedního pozemku. Právním titulem držby je v takovém případě nabývací titul ke skutečně vlastněnému pozemku (kupní či darovací smlouva, závěť či rozhodnutí v dědickém řízení apod.); i když jde o tzv. putativní titul, je postačující (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikované pod č. C 1067 ve svazku 15 Souboru civilních rozhodnutí NS). Ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, publikovaný pod č. C 1181 ve svazku 16 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání právním předchůdcem apod.“.
Z uvedených hledisek se odvolací soud věcí nezabýval a nezkoumal tak možnost, že žalovaný se chopil držby sporného pozemku spolu s ostatními nabytými nemovitostmi na základě kupní smlouvy z 29. září 1978, a byl přitom se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že i tento pozemek je součástí koupených nemovitostí a že se stal jeho vlastníkem. Za této situace je právní názor, že žalovaný sporný pozemek nevydržel, předčasný, a rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu