ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.2907.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 2907/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. V. V. , proti žalovanému V. V. , zastoupenému JUDr. Ivo Pavlů, advokátem se sídlem v Prostějově, náměstí T. G. Masaryka 11, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 64/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. února 2008, č. j. 21 Co 450/2006-367, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. srpna 2006, č. j. 7 C 64/2004-317, zrušil „podílové spoluvlastnictví účastníků k objektu bydlení č. p. 277 v P., postavenému na zast. ploše a nádvoří p. č. 378, k zast. ploše a nádvoří p. č. 378 o výměře 241 m2 a zahradě p. č. 379 o výměře 220 m2 zaps. u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Prostějov na LV č. 604 pro obec a k. ú. P.“ a tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně. Žalobkyni uložil povinnost „zaplatit žalovanému z titulu vypořádání podílového spoluvlastnictví částku 666.667,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného podaného proti výroku o věci samé rozsudkem ze dne 12. února 2008, č. j. 21 Co 450/2006-367, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v napadených výrocích o věci samé (zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků)“; rozhodl též o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z §243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§241a odst. 3 a 4, §243a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu závěr, že nejsou dány podmínky pro postup podle §142 odst. 2 obč. zák., přestože v dřívějším rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 172/90 ohledně stejných nemovitostí byla žaloba z odkazem na uvedené ustanovení zamítnuta. K tomu se uvádí, že mezitím došlo ke změně účastníků řízení a také podle zjištění soudů k prohloubení konfliktů mezi nimi.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. V usnesení ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1914/2004, publikovaném v Soudních rozhledech, 2005, č. 12, Nejvyšší soud uvedl: „Judikatura vychází z toho, že hlediska uvedená v §142 odst. 1 obč. zák. je třeba vždy vzít do úvahy, nejde však o hlediska rozhodující (viz např. R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a že otázka, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené.“
Nejvyšší soud též konstatoval, že §142 odst. 1 obč. zák. patří mezi normy „s relativně neurčitou hypotézou, tj. jde o právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (viz usnesení ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2058).“ „Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází.“
„Možnost vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytovému domu rozdělením na jednotky soud posuzuje i z hlediska dalšího možného soužití účastníků v jednom domě. Soud přistoupí k takovému rozdělení jen v případě, kdy vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody nevyžadují rozhodování soudu podle §139 obč. zák.“ (rozsudek ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2846).
V dané věci soudy vyšly z konfliktních vztahů mezi účastníky, zabývaly se v souladu s §142 odst. 1 obč. zák. velikostí podílů, účelným využitím věci a přihlédly též ke schopnosti žalobkyně vyplatit žalovanému jeho podíl. Jejich úvaha o tom, komu budou sporné nemovitosti přikázány, není zjevně nepřiměřená a neodporuje zákonu ani judikatuře dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a ze skutečnosti, že žalovaný byl v dovolacím řízení neúspěšný, zatímco úspěšné žalobkyni náleží úhrada nákladů dovolacího řízení za její zastoupení advokátem s vypracováním vyjádření k dovolání. Náklady podle §1 odst. 1, §3, §4 odst. 1, 2, §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., činí 10.000,- Kč a dále 300,- Kč jako paušální náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., takže celkové náklady činí 10.300,- Kč.
Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 6. dubna 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu