ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.293.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 293/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) P. M., a b) L. M., obou zastoupených Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Moravské Ostravě, Husova 2, proti žalovanému statutárnímu městu Ostrava, městskému obvodu Poruba, se sídlem úřadu v Ostravě-Porubě, Klimkovická 55/28, zastoupenému JUDr. Hanou Švábenskou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Matiční 730/3, o nahrazení projevu vůle učinit návrh na uzavření kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 80 C 181/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. června 2007, č. j. 11 Co 141/2007-181, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. listopadu 2006, č. j. 80 C 181/2006-152, zamítl žalobu požadující, aby nahradil projev vůle žalovaného učinit žalobcům a) a b) návrh na uzavření kupní smlouvy ve znění uvedeném ve výroku rozsudku, jejímž předmětem je byt č. 1878/18 o velikosti 1+3, umístěný v 5. nadzemním podlaží domu č. p. 1878 v obci Ostrava, v části obce Poruba, na pozemku parc. č. 3654/3, dále spoluvlastnický podíl na společných částech domu o velikosti 832/33588, náležející k převáděnému bytu, a spoluvlastnický podíl id. 832/33588 k pozemku parc. č. 3654/3 zastavěná plocha o výměře 435 m2, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Ostrava na LV č. 3088 pro obec Ostrava, část obce Poruba, katastrální území Poruba-sever. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný je vlastníkem výše označené bytové jednotky č. 1878/18. Žalovaný se žalobci uzavřel dne 29. 5. 2002 nájemní smlouvu k předmětnému bytu. Dne 6. 2. 2001 byl na úřední desce Statutárního města Ostrava, městský obvod Poruba, vyvěšen záměr převést dům č. p. 1878 na parc. č. 3654/3 v katastrálním území Poruba-sever včetně pozemku. Zastupitelstvo městského obvodu Poruba usnesením č. 249/7 projednalo důvodovou zprávu a rozhodlo o prodeji jednotlivých bytů s výjimkou bytu č. 18. Soud posoudil věc podle §34 a násl., §43 a §123 občanského zákoníku („obč. zák.“) ve znění účinném do 30. 4. 2004, dále podle §39 odst. 1 a §85 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění účinném do 7. 11. 2002, a čl. 6 odst. 3 vyhlášky č. 11/2000 Statutu města Ostravy, dále podle §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví k bytům), ve znění účinném do 31. 12. 2003 a podle Zásad o prodeji obytných domů z majetku statutárního města Ostravy, části I. odst. 1 písm. b) a části VI. odst. 2 písm. a). Vycházel z právního názoru, že u žalovaného, který je právnickou osobou, je třeba rozlišovat mezi procesem vytváření vůle k právnímu úkonu probíhajícímu uvnitř a v rámci jeho organizační struktury, kde se řídí uvedenými předpisy jak zákonné, tak podzákonné síly, a skutečným učiněním právního úkonu, tj. projevu vůle navenek. Dospěl k závěru, že žalovaný postupoval v souladu s uvedenými předpisy, že Zastupitelstvo městského obvodu Poruba po doporučení Rady městského obvodu Poruba a předchozím projednání záměru a souhlasu s ním Radou města Ostravy, bylo oprávněno rozhodnout o prodeji konkrétních bytových jednotek, tedy i o tom do prodeje nezařadit předmětnou bytovou jednotku č. 1878/18. Protože nebyl učiněn právní úkon směřující k uzavření smlouvy navenek (§34 a násl. a §43a obč. zák.), nemohou se žalobci domáhat ve smyslu §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. práva nájemce, aby vlastník nabídl byt přednostně ke koupi jim. Soud dále dospěl k závěru, že ze žádného právního předpisu ani ze závazku nevyplývá povinnost pro žalovaného k prodeji předmětného bytu, a to ani z §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., a jako vlastník má podle §123 obč. zák. právo předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat a nakládat s ním podle své úvahy. Soud rovněž neshledal v jednání žalovaného porušení zásady rovnosti ani diskriminaci žalobců a naopak dovodil, že by bylo v rozporu se zásadou rovnosti, kdyby byl vlastník nucen, aniž by tato povinnost vyplývala ze zákona, učinit nabídku k prodeji. Soud neshledal na straně žalovaného ani zneužití práva, ani výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 obč. zák.).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 8. června 2007, č. j. 11 Co 141/2007-181, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že vlastníka věci nelze nutit, aby věc prodal, pouze on má právo nakládat se svým vlastnictvím (§123 obč. zák.). Žalovaný neměl v úmyslu předmětnou bytovou jednotku prodat, zastupitelstvo městského obvodu bylo oprávněné rozhodnout i o tom, že předmětná bytová jednotka nebude určena k prodeji a skutečnost, že na úřední desce Statutárního města Ostravy byl vyvěšen záměr převést dům čp. 1878/2, není pro posouzení věci právně významná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Otázky zásadního právního významu, které dosud Nejvyšším soudem nebyly vyřešeny spatřují v tom, zda pronajímatel neporušuje zákaz diskriminace, když vyloučil při nabídce na převod bytových jednotek v bytovém domě do vlastnictví nájemníků podle §22 zákona č. 72/1994 Sb. určitého nájemce, zda je nájemce aktivně legitimován podat žalobu na nahrazení projevu vůle učinit takovou nabídku, zda je obec jako vlastník bytového domu při plnění povinnosti stanovené v §22 uvedeného zákona vázána zásadou rovného zacházení se všemi nájemníky, zda je oprávněna předkupní právo obcházet vypovězením nájemního vztahu a zda takové jednání není v rozporu s dobrými mravy. Žalobci namítají, že rozhodnutí odvolacího soud i soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Své právo odvozují z §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. Žalobu podali poté, co zjistili, že žalovaný rozhodl o prodeji bytů v předmětném domě všem stávajícím nájemníků s výjimkou žalobců, a to se zdůvodněním, že nabídku k odkoupení bytu jim neučinil, neboť u Okresního soudu v Ostravě podal proti nim žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. I přesto, že žalovaného upozornili, že žaloba byla vzata zpět, žalovaný jim nabídku neučinil. I kdyby tomu tak nebylo poznámka dovolacího soudu: (po zastavení řízení ohledně žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu podal žalovaný novou žalobu – viz čl. 82 spisu dole) , domnívají se, že do skončení soudního řízení mají stejná práva jako ostatní nájemníci domu. V řízení prokázali vůli žalovaného převést vlastnictví ke všem bytovým jednotkám v předmětném domě a rovněž tu skutečnost, že žalobcům nebyla učiněna nabídka ke koupi nikoliv z důvodu, že žalovaný nechce byt prodat, ale pro vedené řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu proti nim. Mají za to, že jednáním žalovaného byli zkráceni na svých právech, obec postupovala vůči nim diskriminačně, porušila princip rovného přístupu jednotlivců k právům vyplývajícím z čl. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a došlo ke zvýhodnění ostatních nájemníků oproti nim. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Z napadeného rozsudku činí rozhodnutí po právní stránce zásadní otázka, zda v případě, že vlastník domu, ve kterém je více jednotek, převádí jednotky do vlastnictví jejich nájemců, musí převést všechny jednotky nebo zda je na něm, které převede a které nikoliv. Tuto otázku dovolací soud výslovně ještě neřešil, byť její řešení vyplývá nepřímo z jiných rozhodnutí.
Vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním (§123 obč. zák.). Vlastníkovi lze uložit mimozávazkovou povinnost něco konat jen na základě zákona (srov. §128 odst. 2 obč. zák.).
Při převodu vlastnictví k bytu, jehož nájemcem je fyzická osoba, má dosavadní vlastník bytu, popřípadě vlastník budovy povinnost nabídnout převod bytu tomuto nájemci. Nepřijme-li nájemce tuto nabídku do šesti měsíců ode dne, kdy mu byla doručena, může být byt převeden jiné osobě (§22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů). Pokud jde o nabídku, odkazuje zákon na §43 a násl. obč. zák.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 28 Cdo 412/2003 (Soubor civilních rozhodnutí NS, č. C 1880), dovodil, že není-li prokázáno, že vlastník bytu (domu) nabídl převod bytu nájemci podle §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., je následná smlouva o převodu bytové jednotky jiné osobě, nerespektující navíc přednostní právo nájemce podle odst. 2 téhož ustanovení, absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.). Dosavadnímu nájemci pak nelze upřít naléhavý právní zájem žalovat jak na určení vlastnictví k bytu, tak případně i na určení neplatnosti smlouvy o jeho převodu. Z tohoto rozhodnutí vychází již konstantní judikatura Nejvyššího soudu. Ovšem v případě, že je dům rozdělen na jednotky ve smyslu §2 písm. h) zákona o vlastnictví bytů, má každá jednotka samostatný právní osud a s převodem jen některých jednotek nelze spojovat nárok na převod jiných jednotek. Je pak na rozhodnutí vlastníka jednotky, zda ji převede (pokud se tak rozhodne, musí postupovat podle citovaného §22 odst. 1) nebo zda vlastnické právo podrží. Jinak řečeno: z §22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů vyplývá jen předkupní právo k bytu, nikoliv však právo na jeho prodej v případě, že dosavadní vlastník bytu, příp. budovy tuto jednotku nechce převést na jiného, ačkoliv jiné jednotky ve stejném domě převádí. Z žádného ustanovení zákona nelze dovodit právo na převod jednotky, kterou vlastník převést nechce (nejde-li o družstevní byt). Uplatněný nárok tak nemá oporu v zákoně. Lze dodat, že i kdyby jednání žalovaného bylo v rozporu s dobrými mravy či ze zákonem, nebylo by možno dovodit jeho povinnost byt převést nájemci; sankcí by byla podle konstantní judikatur odepření ochrany výkonu práva nebo, jak vyplývá ze shora citované judikatury, sankce neplatnosti následných právních úkonů (srov. též nález Ústavního soudu publikovaný pod pořadovým č. 87 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vady řízení uvedené v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř., věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalovanému takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. února 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu