ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.3083.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 3083/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) Ing. M. Ž. , zastoupeného JUDr. Františkem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Klavíkova 18, a b) M. Ž. , proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu České Budějovice se sídlem v Českých Budějovicích, Krčínova 1107/30, IČ 00037745, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu, vyplacení vypořádacího podílu a o zaplacení peněžní částky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 894/2005, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 2008, č. j. 14 Cmo 226/2007-124, takto:
I. Dovoláni proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 2008, č. j. 14 Cmo 226/2007-124, pokud jím byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. března 2007, č. j. 13 Cm 894/2005-96, ve výroku, jímž byl zamítnut návrh, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 1.520,- Kč do 7 dnů od právní moci rozsudku, se odmítá .
II. Ve zbývající části se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 2008, č. j. 14 Cmo 226/2007-124, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud uložil žalovanému jednak povinnost uzavřít s nimi smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví družstevní bytové jednotky a spoluvlastnického podílu k pozemkům, jednak povinnost vyplatit jim vypořádací podíl a povinnost vrátit jim poplatek za převod bytu. Žalobu odůvodnili tak, že jako členové tamního stavebního bytového družstva („SBD“) užívají družstevní byt, podléhající převodu do jejich vlastnictví jako členů družstva podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům (dále „zákon o vlastnictví bytů“). Členská schůze samosprávy SBD rozhodla 11. 9. 2003 o převodu bytů do vlastnictví členů; žalobci poté uhradili částku 1.500,- Kč jako příspěvek za práce spojené s převodem. Termín předání bytů však žalované družstvo nedodrželo. Dne 2. listopadu 2004 jim žalovaný zaslal návrh smlouvy datovaný dnem 29. 10. 2004; pro jeho vady resp. její nesoulad s §6, §23 odst. 7 a 10 a §25 zákona o vlastnictví bytů, žalobci přípisem ze 4. 11. 2004 požadovali jeho dopracování. Nato byly v prosinci 2004 návrhy od všech členů samosprávy, zřejmě v důsledku vad, staženy, aniž by byla učiněna náprava. Jiný návrh smlouvy žalobci do dne podání žaloby neobdrželi. Na jejich stížnost na nečinnost družstva z 11. 4. 2005 předseda družstva nereagoval.
Návrh smlouvy z 29. 10. 2004 nesplňuje podle názoru žalobců zákonem stanovené požadavky, neboť neobsahuje ustanovení o finančním vypořádání, a je proto podle rozsudku Nejvyššího soudu „sp. zn. Odo 560/2001“ neplatný. Neobsahuje ani ustanovení týkající se vypořádacího podílu podle §233 odst. 2 a 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů („obch. zák.“); vzhledem k tomu, že převodem bytu zaniká členství v bytovém družstvu, musí být vypořádací podíl ve smlouvě výslovně stanoven ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu „sp. zn. Cdo 758/98“. Smlouva dále neakceptuje všechny požadavky „Stanov SBD“ uvedené v čl. 105, 105a, 105b a 106, které určují fondy, snižující se vypořádáním vlastníka jednotky podle §24 odst. 7 event. 10 zákona o vlastnictví bytů, tj. neobsahuje žádná ujednání, jakým způsobem budou s nabyvatelem tyto nároky vypořádány.
Žalobci též uvedli, že jim byl upřen nárok na spoluvlastnický podíl k pozemkům, které funkčně a věcně souvisejí s předmětem převodu. Ačkoliv darovací smlouvou uzavřenou 17. 6. 2002 mezi Českou republikou – Okresním úřadem v Českých Budějovicích a SBD došlo k převodu pozemků náležejících k bytovým domům do vlastnictví SBD, uvedené družstvo podmínky tohoto aktu neakceptovalo a do smlouvy o převodu vlastnictví bytu, konkrétně do části II. bod 3. uvedlo, že předmětem převodu je spoluvlastnický podíl pouze k části pozemků, než jak byly v darovací smlouvě specifikovány. Takto SBD porušilo povinnost plynoucí z §21 zákona o vlastnictví bytů, podle něhož je povinností družstva převést na nabyvatele bezplatně spoluvlastnický podíl na pozemcích odpovídající jejich spoluvlastnickému podílu na společných částech domu ve smyslu §8 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů., tj. v daném případě podíl 6328/214009.
Krajský soud v Českých Budějovicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. března 2007, č. j. 13 Cm 894/2005-96, zamítl „návrh žalobců ing. M. Ž. a M. Ž., aby soud určil povinnost žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu České Budějovice uzavřít nejpozději do 7 dnů od právní moci tohoto rozsudku se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví družstevní bytové jednotky do vlastnictví člena družstva a bezúplatném převodu spoluvlastnického podílu k pozemkům“ ve znění plynoucím z výroku tohoto rozsudku pod bodem I. Výrokem pod bodem II. zamítl „návrh žalobců, aby soud určil žalovanému vyplatit jim vypořádací podíl podle ustanovení §234 obchodního zákoníku v penězích a dále vrátit žalobcům částku 1.520,- Kč do 7 dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování konstatoval, že požadavek žalobců, aby jim byly přikázány ideální části pozemků, které stát bezúplatně převedl na žalovaného není důvodný; družstvo totiž při předávání pozemkových parcel do spoluvlastnictví vlastníků bytů není vázáno rozsahem dosavadního užívání předmětných pozemkových parcel nájemci družstevních bytů v domech ve vlastnictví žalovaného. Tato otázka není právem upravena a její řešení je ponecháno na rozhodnutí vlastníka domu, který je v prohlášení vlastníka řeší s přihlédnutím ke všem okolnostem a zejména s ohledem na potřebu předcházení sousedským sporům. Řešení zvolené žalovaným ohledně pozemků soud shledal správným vzhledem k umístění staveb a přístupu k nim.
Ve vztahu k požadavku žalobců na uložení povinnosti žalovanému uhradit jim vypořádací podíl podle §233 a §234 obch. zák. s jejím zakotvením do smlouvy o převodu vlastnictví bytu soud prvního stupně uzavřel, že žalobci nárok na vypořádací podíl nemají, neboť jim nevznikl, resp. nenastaly rozhodné skutečnosti pro výplatu tohoto podílu, tj. zánik členství; proto o tomto nároku nemohl jednat.
K požadavku žalobců na vrácení částky 1.520,- Kč s odkazem na čl. 123 Stanov SBD konstatoval, že nejde o poplatek za převod bytu, ale o úhradu podílu nákladů účelně vynaložených žalovaným na vyhotovení dokumentace k převodu bytu, zejména s vypracováním „prohlášení vlastníka“. K „finančnímu vypořádání“ formulovanému v čl. IV. smlouvy o převodu vlastnictví, jejíhož uzavření se žalobci soudně domáhají, soud prvního stupně zaujal rovněž záporné stanovisko. V tomto směru odkázal na formulaci čl. IV. smlouvy vypracované žalovaným, shledal ji odpovídající zákonu o vlastnictví bytů s tím, že „nedílnou součástí smlouvy je příloha aktuálně potvrzující vypořádání závazku, což žalobci nepopírají“. Konečně konstatoval, že ve smlouvě vypracované žalobci „nejsou uvedena všechna věcná břemena na pozemku váznoucí“. Uzavřel, že žaloba není důvodná.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 22. ledna 2008, č. j. 14 Cmo 226/2007-124, po „zopakování dokazování listinami“ potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Se skutkovým zjištěním i s právními závěry soudu prvního stupně se ztotožnil. Uvedl, že žalobci „obě verze smlouvy odmítli podepsat“. Připomenul znění §233 obch. zák., §21 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů a §60a odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. K pozemkům darovaným státem SBD, jejichž spoluvlastnictví se žalobci domáhali, resp. jež by měly být podle jejich názoru předmětem převodu, odkázal na „situační mapku“ se závěrem, že na jejich převod do spoluvlastnictví žalobci nemají právo. K témuž závěru dospěl pokud jde o „vypořádací podíl“, když odkázal na §24 odst. 9 zákona o vlastnictví bytů, i ohledně částky 1.520,- Kč, neboť „tato platba měla oporu ve stanovách družstva“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce a) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uvádí, „že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam s ohledem na počet družstevních bytů v ČR s tím, že právní otázka tohoto sporu nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud vyřešena“. Uvedl, že soudy obou stupňů vůbec nebraly v úvahu obsah a podstatu žaloby, rozhodly pouze o její nepodstatné části. Pokud jde o povinnost žalovaného uzavřít s žalobci smlouvu o převodu bytu, rozhodly v rozporu se skutečnostmi uváděnými v petitu žaloby a v rozporu s důkazy žalobci doloženými. Odvolací soud navíc, oproti odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který o nedůvodnosti žaloby rozhodl proto, že se žalovaný údajně uzavření smlouvy nebrání, uvedl, že žaloba byla zamítnuta pro odmítnutí podpisu jak smlouvy z 29. 10. 2004, tak jakési další smlouvy z 1. 12. 2005 žalobci. Dovolatel ke smlouvě z 29. 10. 2004 znovu opakuje, že žalovaný ji k námitkám žalobců k jejímu obsahu žalobcům koncem roku 2004 odebral, žádnou jinou smlouvu jim již nedoručil, nijak na námitky nereagoval, a proto žalobci žalovanému zaslali 11. 4. 2005 dopis s návrhem vlastní smlouvy. Protože tento postup zůstal bez odezvy žalovaného, podali 12. 9. 2005 žalobu s návrhem na uložení povinnosti žalovanému s nimi smlouvu uzavřít. Dovolatel dále namítá, že se soudy obou stupňů vůbec nezabývaly obsahem smlouvy; odvolací soud dokonce nevzal v úvahu ani jeho písemnou argumentaci, zaslanou mu před jeho jednáním 9. 1. 2007, shrnující podstatné body žaloby. Tvrdí, že se odvolací soud zabýval pouze „nesmyslnými, nepodstatnými, irelevantními, s podstatou žaloby nesouvisejícími a ničím nepodloženými argumenty žalovaného – jakýmsi situačním plánkem a nebral zřetel na nezvratný důkaz, jakým je darovací smlouva, určující, které pozemky s budovou souvisí a které je tudíž žalovaný povinen převést podle §21 zákona o vlastnictví bytů a §60a zákona č. 219/2000 Sb. ve znění zákona č. 229/2001 Sb. Soud měl respektovat vůli účastníka darovací smlouvy, tj. státu, jenž ve smlouvě jednoznačně uvedl funkční souvislost pozemků k domům; soud neměl tuto funkční souvislost nově posuzovat, ale měl dbát, aby byla dodržena pravidla převodu daná zákonem, tj. vymezit obsah smlouvy tak, aby spoluvlastnický podíl na převáděných pozemcích byl stejný jako podíl nabyvatelů bytové jednotky na společných částech domu, což dodrženo nebylo. Odvolací soud zcela opomenul §60a zákona č. 219/2000 Sb., kde jsou definovány pozemky, tvořící jeden funkční celek. Nerespektoval ani odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vypořádacího podílu, který musí být ve smlouvě stanoven a nesprávně potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, když v rozporu se skutečností uvedl, že povinnost vyplatit tento podíl žalobcům nevznikla. To však nikdo nepopírá; žalobci se domáhali uvedení této povinnosti ve smlouvě tak, jak rozhodl Nejvyšší soud ČR, a to jednoduchou formulací úhrady podílu v roce následujícím po ukončení členství v souladu s obchodním zákoníkem, což je podstatný rozdíl. Ani tím soud nebyl vázán, ale měl rozhodnout zda touto či jinou formulací bude rozsudek Nejvyššího soudu ČR naplněn. Dovolatel shrnuje, že povinností soudu bylo, pokud jde o požadavek žalobců uzavřít smlouvu, o jejich návrhu rozhodnout. Dodává, že pokud se účastníci na uzavření smlouvy nedohodli, byl soud povinen uzavření smlouvy uložit a ne jednoduše žalobu zamítnout. Jinak by žalobci neměli žádnou možnost žalovaného k jejímu uzavření donutit. Pokud jde o odvolací soud, ten rozhodoval evidentně na základě nepravdivých informací. Nerozhodl ve věci obsahu smlouvy, žalobcům tak znemožnil naplnění jejich zákonných práv a potvrdil monopolní postavení žalovaného. Odvolací soud akceptoval nepravdivá tvrzení žalovaného, aniž by si jeho tvrzení ověřil. Tak žalobce znevýhodnil a poškodil je na právech. Uvedl, že opakoval dokazování listinami a na základě toho uzavřel, že není odvolání důvodné, leč vůbec neuvedl, jakými listinami dokazování provedl; žalovaný totiž odvolacímu soudu žádné relevantní listiny nepředal. U jednání předložil pouze Stanovy SBD z roku 2006, prohlášení vlastníka, jež nebylo předmětem žaloby a jakési situační plánky a fotografie a smlouvu z 19. 4. 2007, jež se žalobou rovněž nesouvisely. Šlo o písemnosti ve věci nic nevypovídající, případně vzniklé až po podání žaloby. Odvolával se navíc na neplatný §59 zákona č. 219/2000 Sb., měnící právo trvalého užívání na zápůjčku, jako argument, že s darovanými pozemky může nakládat bez omezení. Některé žalobcem předložené listiny soud použil v jiném, naprosto neodůvodněném smyslu jako důkaz ve prospěch žalovaného (darovací listina, výpis z katastru nemovitostí). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že tento soud nevzal v úvahu téměř nic z námitek uplatněných vůči rozhodnutí soudu prvního stupně. To samo o sobě zakládá vadnost jeho rozhodnutí, když není uvedeno, v čem tyto argumenty odporují zákonným ustanovením ohledně převodu vlastnictví bytů a proč se soud přiklání k vývodům žalovaného. Citace jednotlivých paragrafů odvolacím soudem bez toho, aby bylo uvedeno k čemu se vztahují, nemá žádný smysl, je zavádějící a nic nedokazující o přístupu soudu k dané věci. Není jasné, co se z nich dovozuje, v čí prospěch a z jakého důvodu. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je částečně přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu je založen jeho rozporem s judikaturou dovolacího soudu i s hmotným právem.
Podle §21 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů platí: „Bytové družstvo, které jako vlastník bytového domu anebo nepřevedených jednotek v domě nabylo bezplatně pozemek podle §60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 229/2001 Sb., a převádí vlastnictví k jednotce fyzické osobě, převede současně nabyvateli jednotky bezplatně spoluvlastnický podíl na uvedeném pozemku odpovídající velikosti spoluvlastnického podílu na společných částech domu (§8 odst. 2)“.
„Příslušná organizační složka (§9 a §11) převede pozemek tvořící jeden funkční celek s bytovým domem ve vlastnictví bytového družstva bezúplatně do vlastnictví tohoto bytového družstva“ (§60a odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů).
Ze znění §21 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů se podává, že nabyvateli jednotky musí být převeden spoluvlastnický podíl na „uvedeném“ pozemku, tedy na pozemku, které bytové družstvo jako vlastník bytového domu anebo nepřevedených jednotek v domě nabylo bezplatně podle §60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 229/2001 Sb. Pro rozhodnutí o tom, zda o takový pozemek jde, není rozhodující úvaha soudu o tom, zda jde skutečně o pozemek tvořící s bytovým domem jeden funkční celek, ale podstatné je zjištění, že pozemek byl družstvu na základě §60a jako takový převeden. I kdyby tedy ve skutečnosti o pozemek tvořící s domem jeden funkční celek nešlo, podstatné pro posouzení nároku nabyvatele jednotky je, že k bezúplatnému převodu na družstvo došlo z toho důvodu, že strany bezúplatného převodu pozemek jako funkčně spojený podle uvedeného ustanovení převáděly, resp. nabývaly. Jestliže tak odvolací soud opřel zamítavé rozhodnutí o skutečnost, že podle jeho názoru o pozemek s domem funkčně spojený nejde, aniž by se zabýval důvodem převodu tohoto pozemku na družstvo, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 4. června 1997, sp. zn. 28 Co 336/97, publikovaném v Soudní judikatuře č. 14/1997, vyslovil: „Z ustanovení §23 odst. 1 zákona vyplývá, že jednotka ve vlastnictví nebo spoluvlastnictví družstva může být převedena pouze členu družstva, který je zároveň nájemcem bytu. To, že jde o vztah mezi členem družstva a družstvem, kde je dána věcná příslušnost krajského soudu ve smyslu ustanovení §9 odst. 3 písm. c), pod písm. aa) o. s. ř. vyplývá z ustanovení §24 odst. 7 a 9 zákona, kdy zároveň s převodem bytu z vlastnictví družstva na člena družstva zaniká jeho členství a podstatnou náležitostí smlouvy o převodu bytové jednotky je vypořádací podíl nabyvatele jednotky“. Stejně tak Nejvyšší soud v odůvodnění rozsudku ze dne 22. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 758/98, publikovaném jako R 3/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl: „Z ustanovení §23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. vyplývá, že jednotka (viz legislativní zkratka uvedená v §2 písm. f/ tohoto zákona) ve vlastnictví nebo spoluvlastnictví družstva může být převedena pouze na člena družstva, který je zároveň nájemcem bytu. Z ustanovení §24 odst. 7 téhož zákona vyplývá, že převodem jednotky družstva podle ustanovení odstavců 1 až 8 zaniká členství v družstvu. Součástí smlouvy o převodu jednotky je přitom vypořádání vztahů mezi družstvem a členem včetně stanovení vypořádacího podílu nabyvatele jednotky“.
Odvolací soud konstatoval, že "povinnost vyplatit žalobcům vypořádací podíl žalovanému nevznikla, neboť jejich členství nezaniklo“. Nevzal ovšem v úvahu, že v případě, že by žalobě vyhověl a projev vůle žalovaného nahradil, vznikla by tato povinnost účinností smlouvy, neboť ve stejném okamžiku by členství žalobců v družstvu zaniklo. I v této části spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Konečně žalobci požadovali vrácení částky 1.520,- Kč, kterou zaplatili jako zálohu na účelně vynaložené náklady na převod jednotky, ke kterému ovšem nedošlo. Dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. však ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, není přípustné – viz §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je v této části podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání v rozsahu uvedeném shora je však důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. dubna 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu