ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.3103.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 3103/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) J. N., b) J. S. , c) V. S. , d) Ing. M. Ž. , e) L. C. , a f) L. M. , zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) J. P. a 2) A. P., a 3) K. Č. , zastoupeným JUDr. Janem Nádravským, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfovská 88, o zřízení práva cesty, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 569/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. září 2006, č. j. 6 Co 1481/2006-233, ve znění opravného usnesení ze dne 31. ledna 2007, č. j. 6 Co 1481/2006-273, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. září 2006, č. j. 6 Co 1481/2006-233, ve znění opravného usnesení ze dne 31. ledna 2007, č. j. 6 Co 1481/2006-273, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 12. prosince 2005, č. j. 6 C 569/2001-180, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Písku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se jako vlastníci chat domáhali, aby soud zřídil v jejich prospěch věcné břemeno spočívající v právu cesty přes přilehlé pozemky žalovaných, neboť přístup k jejich chatám nelze zajistit jinak.
Okresní soud v Písku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 12. 2005, č. j. 6 C 569/2001-180, výrokem pod bodem I. zřídil „věcné břemeno práva cesty ve prospěch žalobce A) jako vlastníka chaty ev. č. 42, postavené na zast. ploše č. 78/1 a č. 78/2, zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 238 v k. ú. D. (průjezdu a průchodu – právo chůze a právo jízdy motorovým vozidlem) k pozemkům ve spoluvlastnictví žalovaných 1, 2, parcela č. 310/2, 400/5, parc. č. 310/4, 310/1 a parcele PK 467/1 a dále pozemku parc. č. 310/6 ve vlastnictví žalovaného 3, vše v tomtéž kat. území, všech nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí vedeném katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj v Českých Budějovicích, pracoviště v Písek, o to v rozsahu podle geometrických plánů Ing. E. S. č. 6/2003 č. plánu 117-ZP8-1/2003 a číslo 3/2004 číslo plánu 119-ZP16-2/2004“, výrokem pod bodem II. zřídil „věcné břemeno práva cesty ve prospěch žalobců B), C), D), F) jako podílových spoluvlastníků každého ideální 1 chaty ev. č. 25 postavené na zast. ploše č. parc. 86, zapsané v katastru nemovitost í na LV č. 194 k. ú. D. (průjezdu a průchodu – právo chůze a právo jízdy motorovým vozidlem) k pozemkům ve spoluvlastnictví žalovaných 1, 2, parc. č. 400/5, parc. č. 310/4, 310/1 a parc. PK 467/1 a dále pozemku parc. č. 310/6 ve vlastnictví žalovaného 3), vše v tomtéž kat. území, všech nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj v Českých Budějovicích, pracoviště v Písek, o to v rozsahu podle geometrických plánů Ing. E. S. č. 6/2003, číslo plánu 117-ZP8-1/2003 a č. 3/2004 číslo plánu 119-ZP16-2/2004“, a výrokem pod bodem III. zřídil „věcné břemeno práva cesty ve prospěch žalobkyně F) jako výlučného vlastníka chaty ev. č. 43, postavené na zast. ploše č. 77, zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 237, k. ú. D. (průjezdu a průchodu – právo chůze a právo jízdy motorovým vozidlem) k pozemkům ve spoluvlastnictví žalovaných 1, 2, parc. č. 400/5, parc. č. 310/4, 310/1 a parcele PK 467/1 a dále pozemku parc. č. 310/6 ve vlastnictví žalovaného 3, vše v tomtéž kat. území, všech nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj v Českých Budějovicích, pracoviště v P., o to v rozsahu podle geometrických plánů Ing. E. S. č. 6/2003 číslo plánu 117-ZP8-1/2003 a číslo 3/2004 číslo plán 119-ZP16-2/2004“, přitom výrokem pod bodem IV. určil, že „věcná břemena se zřizují za úplatu ve výši 21.114,- Kč splatnou společně a nerozdílně žalobci žalovaným 1, 2 ve výši 19.891,- Kč a žalovanému 3 ve výši 1.223,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku“, ve výroku pod bodem V konstatoval, že „geometrické plány 117 – ZP8 – 1/2003 ze dne 24. 7. 2003 č. 6/2003 a 119 – ZP16 – 2/2004 ze dne 30. 3. 2004 č. 3/2004, vypracované znalkyní Ing. E. S. jsou součástí tohoto rozsudku“, a výrokem pod bodem VI. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že k chatám žalobců ev. č. 25, 42 a 43 v k. ú. Dědovice nelze zajistit přístup k veřejné komunikaci jinak než přes přilehlé pozemky parcelních čísel 310/1 – orná půda (celková výměra 69.368 m2 ), 310/2 - ostatní plocha/neplodná půda (celková výměra 494 m2), 310/4 – trvalý travní porost (celková výměra 22.054 m2), 400/5 – trvalý travní porost (celková výměra 10.953 m2), a PK 467/1 o celkové výměře 254 m2, které vlastní žalovaní 1) a 2), a přes pozemek parc. č. 310/6 – ostatní plocha/ostatní komunikace (celková výměra 742 m2), náležející žalovanému 3). Zřídil proto podle §151o odst. 3 občanského zákoníku ve znění novely provedené zákonem č. 367/2000 Sb. (dále „obč. zák.“) ve prospěch žalobců jako vlastníků uvedených chat věcné břemeno, spočívající v právu cesty přes uvedené pozemky, a to rozsahu zaměřeném shora uvedenými geometrickými plány. Ze tří variant přístupové cesty, vymezených Ing. E. S., znalkyní z oboru geodézie a kartografie, považoval za optimální variantu 1. Jde o cestu o šířce 3 m a délce 360 m, která sice příčně přetíná pozemky parc. č. 400/5 a 310/4, ale umožňuje rovnocenné hospodářské využití obou částí. Právě příčná cesta je také jako „vyježděné koleje“ k přístupu k chatám dosud využívána. Zatím se místy rozšiřuje až do 10 m a pokud by nebyla zpevněna, hrozí její rozšiřování i nadále. Pro automobily je tato cesta, stejně jako cesta podle varianty 2, sjízdná jen za sucha. Cesta podle varianty 2 by byla delší – 391 m a vedla by podél severní hranice pozemku č. 310/4 s pozemkem parc. č. 310/6, na kterém se nachází zpevněná komunikace vedoucí do chatového střediska, u něhož by se stočila na jih, po hraně pozemku parc. č. 310/4, kde vykazuje značné převýšení, a od bodu 85-86 by pokračovala v trase cesty podle varianty 1. Znamenala by také ztíženou hospodářskou využitelnost pozemku žalobců v prostoru vymezeném cestou, chatou č. 25 a plotem chatového střediska. Kromě toho by tato cesta vzhledem k vyšší svažitosti (asi 18 %) i bez znaleckého posudku z oboru dopravy vyžadovala značné náklady na její úpravu. Varianta 3 využívá současnou cestu vedoucí do chatového střediska přes pozemky 310/1, 310/6 a 310/4 a pokračuje pak od bodů 117-20 a 117-78 v trase varianty 2. Soud prvního stupně zřídil právo cesty jak pro chůzi, tak jízdu automobily s odůvodněním, že jedině tak je zajištěno řádné užívání chat žalobců. Při určení náhrady za zřízení věcného břemene vycházel ze znaleckého posudku Ing. Zdeňky Hrochové, z něhož vyplývá, že věcným břemenem cesty jsou dotčeny pozemek parc. č. 310/2 v rozsahu 131,31 m2, pozemek parc. č. 400/5 v rozsahu 585,62 m2, pozemek parc. č. 310/4 v rozsahu 343,95 m2, pozemek parc. č. 310/6 v rozsahu 39,96 m2 a pozemek parc. č. 310/1 v rozsahu 25,27 m2.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 26. 9. 2006, č. j. 6 Co 1481/2006-233, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 1. 2007, č. j. 6 Co 1481/2006-273 (opraven byl výrok o nákladech řízení), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dokazování doplnil doplňujícím znaleckým posudkem Ing. Zdeňky Hrochové. To proto, aby zjistil, zda cena 300,- Kč za m2, za kterou nabízeli žalovaní ke koupi část svých pozemků pro zřízení cesty žalobcům, je cenou obvyklou. Znalkyně stanovila obvyklou cenu pozemků ke dni podání posudku částkou 37,- Kč za m2. Odvolací soud tak s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, dovodil, že předpoklad pro zřízení věcného břemene stanovený §151o odst. 3 obč. zák., že přístup žalobců k jejich stavbám nelze zajistit jinak než přes pozemky žalovaných je splněn i z toho hlediska, že žalobci neodmítli odkoupení pozemků pro zřízení cesty za obvyklou cenu. Odvolací soud také uvedl, že nepovažuje za případnou námitku žalovaných, že zřízení věcného břemene je porušením zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že zřízení věcného břemene cesty jen pro chůzi a průjezd nemotorovými vozidly by žalobcům bránilo v řádném užívání jejich chat, např. jejich opravy a dostupnosti zdravotnické pomoci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Jeho přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1993 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále „o. s. ř.“). Rozsudek je rozhodnutím zásadního právního významu, neboť soudy obou stupňů zvolily pro cestu ke stavbám žalobců přes pozemky žalovaných nevhodnou variantu. I znalkyně uvedla, že dosavadní „cesta“ jsou jen vyježděné koleje, které se místy rozšiřují až do 10 m, a označila při místním ohledání cestu podle varianty 1 za nevhodnou, a to zejména ke škodám způsobovaných na pozemcích žalovaných. Kromě toho nevzaly soudy obou stupňů v úvahu, že veškeré pozemky okolo chat žalobců jsou ve vlastnictví žalovaných, chata žalobce N. stojí dokonce ze 2/3 na pozemku žalovaných. Není tedy zřejmé, kde by měli žalobci se svými automobily parkovat, a kromě toho by tak znečišťovali pozemky žalovaných. Podle zřízeného věcného břemene by se žalobci nemohli po příjezdu k chatám ani otočit a museli by se vracet couváním. Jedinou vhodnou je cesta po hranicích pozemků žalovaných. Příslušnou část pozemků potřebných pro zřízení cesty podle varianty 2 nabízeli žalovaní žalobcům ke koupi. K dohodě však nedošlo, neboť se neshodli na kupní ceně. I cena 37,- Kč za m2, stanovená znalkyní v doplňujícím znaleckém posudku, není cenou obvyklou. Sami žalovaní totiž v minulosti prodali v místě část svých pozemků za cenu 300,- Kč za m2. Žalobci také nesouhlasí s tím, aby věcné břemeno cesty bylo zřízeno i pro automobily. Neobstojí názor, že je to třeba z důvodu řádného užívání chat, neboť automobily k nim za deštivého počasí a v zimě stejně nemohou. Výjimečnému přejezdu přes své pozemky pro případ údržby, naléhavé lékařské pomoci nebo vyvážení septiku by ostatně žalovaní nebránili, což také uvedli. Ani odvolací soud se nevypořádal s tím, že současná cesta vedoucí po parc. č. 310/6 zobrazená v katastrální mapě se hrubě neshoduje se stavem hranic v terénu a cesta po parc. č. 310/6 tak zasahuje do pozemků parc. č. 310/1 a 310/4. Zřízením věcného břemene cesty podle varianty 1 dochází také k porušení zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu (dále „ZOZPF“), naproti tomu podle varianty 2 by k takovému zásahu nedošlo. K tomu navrhovali žalovaní důkaz stanoviskem odboru životního prostředí v Písku, ale soud je nevyžádal. Nevzal ani v úvahu náklady na údržbu věcného břemene cesty, zejména zpevnění jejího povrchu. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvádí, že napadený rozsudek není rozhodnutím, které by ve věci samé mělo po právní stránce zásadní význam, a proto jde o dovolání nepřípustné. Odkazují na správná skutková zjištění a právní závěry odvolacího soudu. Navrhují, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, a shledá-li jeho přípustnost, aby je jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - viz čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále opět „o. s. ř.”). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými oprávněnými osobami – účastníky řízení, se zabýval přípustností dovolání.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně v předchozím rozsudku rovněž žalobě na zřízení věcného břemene vyhověl, o náhradě za zřízené věcného břemene vůbec nerozhodl. Jestliže dalším rozsudkem o náhradě již rozhodl, nejde o případ, že rozhodl jinak, než v dřívějším rozhodnutí. V dané věci by tak připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. přípustné pouze pro řešení právních otázek. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. lze tedy založit jen na podkladě dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. z důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit to, že odvolací soud eventuálně vyhodnotil určité tvrzené skutečnosti či provedené důkazy nesprávně nebo opomenul zohlednit určité okolnosti ve prospěch dovolatele, tedy že skutkový stav byl zjištěn nesprávně. Námitky týkající se správnosti skutkových zjištění a z nich vyplývajících skutkových závěrů se vztahují k dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř., který však není způsobilým dovolacím důvodem tam, kde přípustnost dovolání závisí na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.
Pokud tedy dovolatelé zpochybňují správnost zjištění odvolacího soudu, že varianty 2 a 3 cesty přes pozemky žalovaných k chatám žalobců by vyžadovaly vysoké náklady na úpravu cesty vzhledem k její svažitosti, jde o námitky, že skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004, uveřejněném pod č. C 3414 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2007, že věcné břemeno spočívající v právu cesty sestává jak z práva přes pozemek procházet, tak přes něj projíždět. Není však vyloučeno, aby bylo výjimečně zřízeno věcné břemeno spočívající jen v právu chůze po přilehlém pozemku. Tak tomu bylo v označené věci, kdy příjezd motorovými vozidly měl vlastník stavby zajištěn k hranici zatíženého pozemku, přičemž krátká několikametrová vzdálenost od této hranice ke vchodu jeho domu nevybočila z obvyklé vzdálenosti staveb od místa příjezdu k nim. Ze znaleckého posudku Ing. Evy Soukupové vyplývá, že celková délka přístupové cesty zřizované podle varianty 1 je 360 m, přičemž chaty žalobců se nacházejí v její koncové části. Nejde tak o obvyklou vzdálenost umožňující omezení věcného břemene.
Pokud jde o náklady na cestu, pak ze znění §151o odst. 3 obč. zák. vyplývá povinnost osoby oprávněné podílet se na nákladech na zachování a opravy cizí věci.
Dovolání je však přípustné pro řešení otázky rozhodování soudu o zřízení věcného břemene podle §151o odst. 3 obč. zák. ve vztahu k ZOZPF, která nebyla dovolacím soudem dosud řešena.
Podle §1 odst. 2 ZOZPF (účinného od 1. 7. 1992) zemědělský půdní fond tvoří pozemky zemědělsky obhospodařované, to je orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, louky, pastviny (dále jen "zemědělská půda") a půda, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána není (dále jen "půda dočasně neobdělávaná") . Shodně vyjmenovával zemědělské pozemky §2 odst. 3 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, katastrální zákon. Zákonem č. 120/2000 Sb. bylo toto ustanovení změněno tak, že se slova „louky a pastviny“ nahrazují slovy „trvalé travní porosty.
Pozemky žalovaných, kterými má být věcné břemeno nezbytné cesty zatíženo, jsou tak pozemky zemědělskými.
Podle §9 odst. 1 ZOZPF k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu pro nezemědělské účely je třeba souhlasu orgánu ochrany zemědělského půdního fondu, který je nezbytný k vydání rozhodnutí podle zvláštních předpisů, s výjimkou případů uvedených v odstavci 2. Dále je v §9 odst. 4 tohoto zákona uvedeno, že žádost o souhlas k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu podává ten, v jehož zájmu má k tomuto odnětí dojít. Podle §9 odst. 6 zákona orgán ochrany přírody zemědělského půdního fondu žádost posoudí a shledá-li, že půda může být odňata ze zemědělského půdního fondu, vydá k tomuto souhlas a vymezí orientačně výši odvodů za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu. Jak vyplývá z §10 odst. 1 zákona, je souhlas k odnětí zemědělské půdy závaznou součástí rozhodnutí, která budou ve věci vydána podle zvláštních předpisů (uveden odkaz na zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu).
Zřízení věcného břemene nezbytné cesty ke stavbě bylo v roce 1992 možné jen rozhodnutím stavebního úřadu formou vyvlastnění podle §108 odst. 2 písm. d) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánu a stavebním řádu (stavební zákon). Náležitosti návrhu na vyvlastnění včetně jeho příloh upravoval §56 vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu. Souhlas podle §9 ZOZPF však mezi nimi uveden nebyl. Ani §46 vyhl. č. 132/1998 Sb., (kterou byla zrušena vyhl. č. 85/1976 Sb.), upravující rovněž náležitosti návrhu na vyvlastnění, předložení souhlasu orgánu ochrany životního prostředí nevyžadoval . Dovolací soud vychází z právní úpravy platné ke dni rozhodování odvolacího soudu ve věci samé a nepřihlíží k tomu, že zákon 50/1976 Sb. a vyhl. č. 132/1998 Sb. byly ke dni 31. 12. 2006 zrušeny zákonem č. 183/2006 Sb., o územní plánování a stavebním řádu (stavební zákon).
Od 1. 1. 2001 může být věcné břemeno nezbytné cesty ke stavbě zřízeno rovněž rozhodnutím soudu. Zákonem č. 367/2000 Sb., jímž byl změněn občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, který nabyl účinnosti právě 1. 1. 2001, bylo ustanovení §151o obč. zák. doplněno odstavcem 3, který stanoví, že není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek.
Ustanovení §151o odst. 3 obč. zák. souhlas orgánu ochrany k odnětí zemědělské půdy při zřízení věcného břemene nezbytné cesty nevyžaduje, což koresponduje s tím, že takový souhlas není potřeba ani ke zřízení tohoto věcného břemene ve správním řízení. Tato úprava vychází zjevně z toho, že soud při rozhodování podle §151o odst. 3 obč. zák. musí přihlížet k tomu, aby věcné břemeno co nejméně omezovalo využití zatíženého pozemku k zemědělským účelům. To však neznamená, že by si soud neměl vyžádat vyjádření příslušného orgánu ochrany přírody, který jinak uděluje souhlas k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu podle §9 odst. 1 ZOZPF, neboť je nepochybně k úvaze o zatížení zemědělských pozemků zřízením cesty odborně vybaven. Protože v daném případě soudy obou stupňů takové stanovisko nevyžádaly, je jejich závěr o zřízení věcného břemene nezbytné cesty podle varianty 1 ve smyslu §151o odst. 3 obč. zák. předčasný, a tudíž nesprávný.
Rozsudek odvolacího soudu činí rozhodnutím zásadního významu otázka náhrady za zařízení věcného břemene nezbytné cesty.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2145/98, publikovaném v Právních rozhledech č. 9/2000, uvedl, že „při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene podle §135c odst. 3 obč. zák. nelze vycházet jen z ceny, za kterou by bylo možno dosáhnout smluvního zřízení věcného břemene, ale je třeba přihlížet k okolnostem, za kterých byla neoprávněná stavba zřízena a k újmě postihujícího vlastníka pozemku.“
Tyto závěry jsou přiměřeně použitelné i pro zřízení věcného břemene nezbytné cesty podle §151o odst. 3 obč. zák. Nelze přehlédnout, že rozhodnutím soudu dochází k trvalému omezení vlastnického práva vlastníka pozemku, a to jen z toho důvodu že vlastník stavby (případně i jeho předchůdce) zřídil stavbu, aniž přístup ke své stavbě zabezpečil. Je tedy třeba vycházet nejen z obvyklé ceny pozemku, ale je třeba zvážit konkrétní okolnosti, za kterých stavba zůstala bez přístupu k veřejné komunikaci, stejně jako všechny negativní účinky, které s sebou zřízení nezbytné cesty pro zatížený pozemek přinese.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím není správné. Z tohoto důvodu, když dovolací soud nezjistil, že by v řízení došlo k vadám řízení, uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je povinen přihlížet i bez návrhu, byl rozsudek dek odvolacího soudu zrušen. Protože se důvod nesprávnosti vztahuje i na rozsudek soudu prvního stupně, bylo zrušeno i jeho rozhodnutí a věc byla tomuto vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí přihlédne soud prvního stupně i k nákladům dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu