ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.3388.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 3388/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně L. N. , zastoupené JUDr. Růženou Vojtovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, 28. října 10, proti žalovaným: 1) J. M. , zastoupenému JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Přívozská 6, a 2) L. M. , zastoupené JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská 22, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 140/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. prosince 2007, č. j. 8 Co 483/2007-143, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. prosince 2007, č. j. 8 Co 483/2007-143, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2006, č. j. 16 C 140/2005-95, určil, že žalobkyně a žalovaná 2) jsou spoluvlastnicemi pozemku parc. č. 2055 v kat. území B., a to žalobkyně v rozsahu 3 a žalovaná 2) 1. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že v katastru nemovitostí na LV č. 42 pro kat. území B. jsou žalobkyně a žalovaná 2) zapsány jako podílové spoluvlastnice domu č. p. 69 na pozemku parc. č. 2056 a mimo jiné pozemku parc. č. 2060 – ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 1318 m2, a to žalobkyně v rozsahu 3 a žalovaná 2) v rozsahu 1. Žalovaný 1) je na LV č. 497 pro totéž kat. území zapsán jako vlastník kromě jiných pozemku parc. č. 2055 – ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 321 m2. Kupní smlouvou ze dne 5. 11. 1965, registrovanou bývalým Státním notářstvím v Ostravě 19. 1. 1966, Š. N., prodala své dceři a zeti, žalobkyni a jejímu manželovi Ing. V. N. nemovitosti zapsané ve vložce č. 68 pozemkové knihy kat. území B., které vlastnila podle kupní a svatební smlouvy ze dne 4. 2. 1925, a to dům č. p. 69 se stavební parc. 161 a pozemky parcelních čísel 303/1 – pole, 304/1 – pastva a 277/27 – louka, v mezích a hranicích, jak nemovitosti dosud držela a užívala, neboť k tomu měla právo (parc. č. 303/1 byla následně rozdělena a došlo k přečíslování parcel). Z kopie katastrální mapy kat. území B., mapového listu 6-4/14, 12, soud zjistil, že na komunikaci na pozemku parc. č. 2067 navazuje pozemek parc. č. 2055, který má podobu cesty, je dlouhý, úzký a rovnoměrně ohraničený. Pozemek parc. č. 2055 ve směru k domu žalobkyně navazuje na pozemek parc. č. 2060 ve stejné šíři a tvaru cesty. Pozemek parc. č. 2060 má tvar písmene L, lemuje pozemky žalobkyně a navazuje na pozemek parc. č. 2006, rovněž ve tvaru cesty. Jako přístupová a příjezdová cesta k domu žalobkyně byl jejími právními předchůdci i žalobkyní vždy využíván pozemek parc. č. 2055 navazující na část pozemku parc. č. 2060. Cesta po pozemku parc. č. 2055 byla udržována právními předchůdci žalobkyně, která ji „asi před 20ti lety“ nechala zpevnit. Nebylo prokázáno, že by žalovaný v dřívější době dával najevo svůj nesouhlas s průchodem a průjezdem žalobkyně přes pozemek parc. č. 2055. K neshodám mezi žalobkyní a žalovaným ohledně užívání sporného pozemku žalobkyní začalo docházet někdy v roce 1998 až 1999. Soud prvního stupně žalobě vyhověl na podkladě právního závěru, že žalobkyně nabyla předmětný pozemek do podílového spoluvlastnictví vydržením již k roku 1997 či 1998, nejpozději ke dni 1. 1. 2002.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného 1) rozsudkem ze dne 12. 12. 2007, č. j. 8 Co 483/2007-143, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně a žalovaná 2) jsou spoluvlastnicemi pozemku parc. č. 2055 v kat. území B., zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud doplnil dokazování originálem písemného podání žalobkyně, došlým Magistrátu města Ostravy dne 14. 10. 2002, a písemnou odpovědí Magistrátu města Ostravy, odboru stavebně-správního, ze dne 15. 8. 2002, z nichž zjistil, že žalobkyně žádala Magistrát města Ostravy o zřízení věcného břemene, nebo o odkoupení průjezdové cesty, kterou 100 let používá pro svůj dům. Při rozhodování dále vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Odvolací soud dospěl k závěru, že ze skutkových zjištění a žalobkyní navržených důkazů, které odvolací soud provedl, „nebylo možno dovodit, že žalobkyně byla v dobré víře, že jí vlastnické právo ke sporné nemovitosti svědčí, když tuto svou tvrzenou dobrou víru jednoznačně popřela důkazem, který sama navrhla k prokázání tohoto svého tvrzení. Z jejího dopisu adresovaného Magistrátu města Ostravy totiž jednoznačně vyplynulo, že takovou dobrou víru stran svého vlastnictví sporné nemovitosti nedisponovala“. Odvolací soud se postavil na stanovisko, že „žalobkyně se ocitla v důkazní nouzi ohledně okolností svědčících o dobré víře v to, že jí takové tvrzené právo náleží“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, podle jeho obsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nevydržela vlastnické právo k pozemku parc. č. 2055 v kat. území B. z důvodu neexistence dobré víry o tom, že jí svědčí vlastnické právo k tomuto pozemku. Namítla, že odvolací soud pominul fakt, že dopis Magistrátu města Ostravy odeslala v době, kdy mezi ní a žalovaným 1) nastal spor o vlastnictví sporného pozemku a po uplynutí potřebné vydržecí doby. Otázku její dobré víry měl soud posuzovat ve vztahu k vydržecí době a nikoli k době, kdy již propukl spor. Podle správných skutkových zjištění počala vydržecí doba běžet již právní předchůdkyni žalobkyně Š. M. v roce 1925. Protože potřebná vydržecí doba podle Obecného zákoníku občanského ke dni 1. 1. 1951 neuplynula, bylo třeba otázku vydržení posuzovat podle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., podle kterého vydržecí doba činila 10 let a uplynula v roce 1961. O dobré víře právní předchůdkyně žalobkyně a samotné žalobkyně svědčí skutečnost, že sporný pozemek byl a je jedinou přístupovou cestou k nemovitosti žalobkyně, od nemovitostí žalovaného 1) je oddělen plotem, sousedí s pozemky žalobkyně, minimálně do roku 1997 nikdo jejich držbu nerušil. Domněnka, že sporný pozemek byl převáděn spolu s dotčenými nemovitostmi, je opodstatněná. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) navrhl zamítnutí dovolání. Uvedl, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva vydržením, neboť žalobkyně ani její právní předchůdci nebyli oprávněnými držiteli označeného pozemku. Vydržení vlastnického práva k pozemku žalobkyní a žalovanou 2) nemůže být založeno pouze na skutečnosti, že žalobkyně, příp. její právní předchůdci, po cestě tvořené pozemkem parc. č. 2055 občas na základě jeho dobré vůle chodí. Nikdy neexistovaly žádné okolnosti, na podkladě kterých by žalobkyně mohla být v dobré víře o tom, že jí k předmětnému pozemku svědčí právo cesty a tím méně vlastnické právo. Žalobkyni také nic nebránilo v tom, aby si nahlédnutím do katastru nemovitostí ověřila, že jako vlastník pozemku je veden on a že má k tomu náležitý právní titul. Pokud by žalobkyně vůbec kdy byla v dobré víře, pak ji ztratila nejpozději v roce 1999. Vyhověním žalobě by byl kromě vlastnického práva k pozemku zbaven i přístupu k nemovitostem, které užívá.
Žalovaná 2) se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu uplatněného dovolacího důvodu a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Jednou ze základních podmínek vydržení věci je oprávněná držba věci, která předpokládá, že držitel se zřetelem ke všem okolnostem je v dobré víře, že mu věc patří (§130 odst. 1, §134 odst. 1 a 2 obč. zák. ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb., §132a odst. 1, §135a odst. 1 a 2 obč. zák. ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb.).
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na tom, že žalobkyně s ohledem na výše uvedený obsah dopisu Magistrátu města Ostravy z října 2002 nemohla být v dobré víře, že je spoluvlastnicí sporného pozemku. Přitom již jen ze skutečnosti, že nelze vyloučit, aby za titul držby žalobkyně mohla být (podle okolností) považována kupní smlouva ze dne 5. 11. 1965, lze s ohledem na právní úpravu vydržení dovodit, že při naplnění předpokladů stanovených zákonem pro vydržení nemovitosti mohla žalobkyně sporný pozemek nabýt do podílového spoluvlastnictví vydržením k 1. 1. 1992 (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 2000). Pokud by tuto dobrou víru k uvedeném datu měla, nemohla by její pozdější ztráta změnit nic na skutečnosti již nastalého vydržení. Proto sama skutečnost, že žalobkyně v roce 2002, kdy již věděla, kdo je podle katastru nemovitostí veden jako vlastník sporného pozemku, měla zájem o odkoupení tohoto pozemku nebo zřízení věcného břemene, není pro výsledek sporu mezi účastníky relevantní. Uvedená skutečnost totiž nic nevypovídá o jejím přesvědčení o jejím vztahu ke spornému pozemku k počátku roku 1992. Pozdější stav či změna jejího právního vědomí o rozsahu jejích spoluvlastnických správ nejsou pro posouzení skutečných právních vztahů mezi účastníky významné. Jinými slovy řečeno: nabídka držitele, že spornou nemovitost od jejího „knihovního“ vlastníka odkoupí, učiněná po uplynutí vydržecí doby, sama o sobě dobrou víru držitele po vydržecí dobu nevylučuje.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo správné, dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Závěrem se sluší jen poznamenat, že dovolací soud jako soud přezkoumávající právní závěry odvolacího soudu neposuzoval jiné právní skutečnosti uváděné účastníky v dovolacím řízení na podporu jejich postavení ve sporu, neboť ani odvolací soud se jimi sám s ohledem na zaujatý právní názor nezabýval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu