ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.3441.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 3441/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Z. H. , zastoupené Mgr. Lukášem Blažkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova 500, proti žalované Z. H. , zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Veselým, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, o vypořádání společného jmění manželů a o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 37/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne 9. února 2009, č. j. 18 Co 420/2008-281, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se vůči původně žalovanému Josefu Hudcovi domáhala, aby soud jednak vypořádal jejich zaniklé společné jmění, jednak zrušil a vypořádal jejich podílové spoluvlastnictví k pozemkům. Vzhledem k úmrtí J. H. bylo v řízení pokračováno s jeho dědičkou, dcerou Z. H.
Okresní soud v Pardubicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. srpna 2007, č. j. 7 C 37/2002-188, výrokem pod bodem I. částečně zastavil řízení „ohledně vypořádání movitých věcí patřících do společného jmění manželů uvedených pod položkou 9 – 152 žaloby“. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že „do vlastnictví žalobkyně se přikazuje stavba – objekt bydlení čp. 978 na pozemku označeném jako stavební parcela č. 3205, pozemek označený jako stavební parcela č. 3205 a pozemek označený jako pozemková parcela č. 873/3 – zahrada, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště P. na LV č. 1419 pro obec a katastrální území P., a to včetně vedlejší stavby, garáže a venkovních úprav“. Výrokem pod bodem III. rozhodl, že „do vlastnictví žalované se přikazuje: stavba – objekt bydlení evidenční č. 1789 na pozemku označeném jako stavební parcela č. 1380 zapsaná u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště Ch. na LV č. 1206 pro obec a katastrální území H. M.“, dále úspory na vkladních knížkách a zůstatky vkladů na účtech (i zrušených), vedených na jméno J. H., v tomto výroku podrobně specifikované. Výrokem pod bodem IV. uložil žalobkyni povinnost „vyplatit žalované na vyrovnání vypořádacího podílu ze společného jmění manželů částku 1.096.510,- Kč do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku“. Výrokem pod bodem V. zrušil „podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku označenému jako stavební parcela č. 1380, k pozemku označenému jako pozemková parcela č. 616 – pastvina a k pozemku označenému jako pozemková parcela č. 617/2 – zahrada, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální pracoviště Ch. na LV č. 1206 pro obec a katastrální území H. M.“ a dále rozhodl, že „shora uvedené nemovitosti se přikazují do výlučného vlastnictví žalované“. Výrokem pod bodem VI. uložil žalované povinnost „vyplatit žalobkyni vypořádací podíl ze zrušeného podílového spoluvlastnictví ve výši 68.635,50 Kč do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku“. Výrokem pod body VII. a VIII. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně s přihlédnutím k §143 odst. 1, 2, §144 a §149 odst. 1, 2 a 3 občanského zákoníku (obč. zák.) shledal, že do společného jmění manželů („SJM“) patřily majetkové kusy uvedené ve výroku pod body II. a III. Obvyklou cenu nemovitostí stanovil soudní znalce Ing. M. D. podle cen dosažitelných v době zániku SJM. Soud přikázal žalobkyni objekt bydlení s pozemky v P. a žalované rekreační chatu v H. Městci, úspory na vkladních knížkách a zůstatek vkladu na sporožirovém účtu a vybrané úspory ze dvou zrušených účtů v celkové výši 594.020,73 Kč, které původní žalovaný vybral a poté, kdy rozsudek o rozvodu manželství původních účastníků nabyl právní moci, použil pro svou potřebu (koupi domu čp. 20 s pozemky v H. M.). Dále vypořádal podílové spoluvlastnictví účastnic k nemovitostem uvedeným ve výroku pod bodem V.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice jako soud odvolací k odvolání obou účastnic řízení rozsudkem ze dne 9. února 2009, č. j. 18 Co 420/2008-281, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. Změnil jej ve výroku pod body II., III., IV. V. a VI, tak, že do vlastnictví žalobkyně přikázal „objekt bydlení čp. 978, část obce Bílé Předměstí, na pozemku označeném jako stavební parcela 3205, pozemek označený jako stavební parcela č. 3205 a pozemek označený jako pozemková parcela č. 873/3 – zahrada, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální pracoviště P. na LV 1419 pro obec a katastrální území P.“. Do vlastnictví žalované přikázal stavbu „rodinné rekreace č. e. 1789 na pozemku označeném jako stavební parcela č. 1380 zapsaná u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální pracoviště Ch. na LV 2697 pro obec a katastrální území H. M.“. Do vlastnictví žalované dále přikázal práva a povinnosti z vkladních knížek u České spořitelny, a. s., s názvem Václav Hudec č. 18-680504-7 v hodnotě 22,- Kč, č. 18-687168-6 v hodnotě 24,- Kč, č. 18-684278-3 v hodnotě 12.020,- Kč, práva a povinnosti ze sporožirového účtu č. 0448923073/0800 u České spořitelny, a. s., na jméno J. H., v hodnotě 894,80 Kč a práva a povinnosti z vkladových účtů u Komerční banky, a. s., č. 192673020427/0100 v hodnotě 290.881,80 Kč a č. 271142240637/0100 v hodnotě 303.138,10 Kč. Žalobkyni uložil povinnost „zaplatit žalované vypořádací podíl ze společného jmění manželů ve výši 1.321.510,- Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku“. Rozhodl, že „se zrušuje podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku označenému jako stavební parcela č. 1380, k pozemku označenému jako pozemková parcela č. 616 – pastvina a k pozemku označenému jako pozemková parcela č. 617/2 – zahrada, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště Ch. na LV 1206 pro obec a katastrální území H. M.“ a že „shora uvedené nemovitosti se přikazují do výlučného vlastnictví žalované“. Žalované uložil povinnost „zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ze zrušeného podílového spoluvlastnictví ve výši 75.000,- Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Konstatoval, že tento soud při vypořádání SJM pochybil pouze v tom, že zjišťoval obvyklou cenu předmětných nemovitostí ke dni rozvodu manželství původních účastníků řízení, tj. k 19. 2. 1999, nikoliv v době rozhodování. Proto nechal provést aktualizaci znaleckého posudku k datu rozhodnutí ve věci, podle níž obvyklá cena domu čp. 978 v Pardubicích s pozemky činila 3.500.000,- Kč a rekreačního objektu č. e. 1789 v H. M. 400.000,- Kč; v tomto smyslu tedy změnil i částku vypořádacího podílu. Podobně postupoval i ohledně zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ohledně pozemků ve výroku soudu prvního stupně pod bodem V., tedy s přihlédnutím k aktualizaci znaleckého posudku ohledně jejich obvyklé ceny, a rozhodl i o změně vypořádacího podílu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje ve způsobu „zjišťování ceny domu čp. 978 s přilehlými parcelami za situace, kdy se znalec vyjadřoval tak, že se cena nemovitostí může pohybovat mezi 2.400.000,- Kč až 4.700.000,- Kč, přičemž sám by je údajně nabízel za 3.300.000,- Kč“. K tomu dovolatelka podotýká, že při „absenci podrobnějšího odůvodnění postupu znalce v písemném znaleckém posudku nezbylo, než poměrně výrazným způsobem dotvářet názor znalce, prezentovaný u soudního jednání“. Bylo proto na místě zadat vypracování revizního znaleckého posudku. Odvolacímu soudu dále vytýká nesprávné hodnocení důkazů za situace, kdy jí nebylo umožněno zúčastnit se prohlídky nemovitostí znalcem a vyjádřit se k jejich stavu v době zániku manželství.
Další výhrady směřují ke způsobu určení výše vypořádacího podílu odvolacím soudem. K tomu uvádí, že její manžel, původní žalovaný J. H., získal ze SJM finanční prostředky ke dni zániku SJM, které posléze zhodnotil tím, že je investoval do jiné nemovitosti, a tedy na růstu cen profitoval; ona sama na růstu cen nemovitostí ztratila právě navýšením vypořádacího podílu. Proto se jí jeví spravedlivým určení výše vypořádacího podílu v cenách platných ke dni zániku manželství, jak učinil soud prvního stupně. Nelze navíc odhlédnout od poklesu cen realit, který ji zastihl v situaci, kdy uvažovala o eventuálním prodeji přikázaných nemovitostí; k tomu namítá nepřiměřenost doby soudního řízení. Uzavírá, že odvolací soud měl určit nižší vypořádací podíl, a to i s ohledem na vyjádření znalce při jednání tohoto soudu, případně měl odstranit pochybnosti o kvalitě znaleckého posudku revizním znaleckým posudkem.
Rozhodnutí odvolacího soudu navíc pokládá za nepřezkoumatelné, neboť se soud nevypořádal s jejími argumenty k hledisku zásluhovosti účastníků při určování poměrů pro rozdělení SJM. Je připravena a ochotna nabýt vlastnictví i k nemovitostem přikázaným do vlastnictví žalované.
V dodatku dovolání žalobkyně znovu napadá způsob zjišťování ceny nemovitostí soudem s tím, že soudnímu znalci soud uložil provedení odhadu cen třikrát, odhad obsahoval početní chyby, některé údaje byly nadsazené, třetí zprávu od soudního znalce vůbec neměla k dispozici takže nevěděla, co bylo vlastně obsahem jednání odvolacího soudu. Dále namítá, že soud neřešil prodej hodnotných věcí po rozvodu manželství jejím manželem, který si utržené peníze ponechal pro sebe a nezabýval se ani hospodařením rodiny včetně otázky obsahu spořitelních knížek a příspěvků manžela na hospodaření rodiny. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř. ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
K námitce, že soud „neřešil prodej hodnotných věcí po rozvodu“, nezabýval se hospodařením rodiny a obsahem vkladních knížek:
Před skončením jednání je předseda senátu povinen, s výjimkou věcí uvedených v §120 odst. 2, účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v §205a. Ustanovení §118b, 118c a §175 odst. 4 část první věty za středníkem tím nejsou dotčena (§119a odst. 1 o. s. ř.)
.
Jestliže účastníci ani po poučení podle odstavce 1 nové skutečnosti a důkazy neuvedou, jestliže nové skutečnosti a důkazy byly uplatněny v rozporu s §118b, 118c nebo §175 odst. 4 část první věty za středníkem nebo jestliže soud rozhodl, že navrhované důkazy neprovede, předseda senátu účastníky vyzve, aby shrnuli své návrhy a aby se vyjádřili k dokazování a ke skutkové a k právní stránce věci (§119a odst. 2 o. s. ř.).
Podle ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé ve sporném řízení (neboť v posuzovaném případě nejde o věc uvedenou v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř.) odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže
a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu;
b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci;
c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně;
d) odvolatel nebyl řádně poučen podle §119a odst. 1 o. s. ř.;
e) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
Řízení o vypořádání zaniklého SJM je řízením sporným, jež je ovládáno zásadou projednací. Tato zásada je tradičně chápána tak, že tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy je věcí účastníků řízení. Úprava vychází z toho, že iniciativa při shromažďování důkazů leží zásadně na účastnících, a ukládá jim označit důkazy k prokázání tvrzení. Účastník má tedy povinnost tvrzení (srov. §79 odst. 1 a §101 odst. 1 o. s. ř.) a povinnost důkazní (§120 o. s. ř.).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, publikovaném jako R 27/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se uvádí: „Systém neúplné apelace, na němž je budováno odvolací řízení ve věcech sporných, předpokládá, že spor po skutkové stránce proběhne před soudem prvního stupně. Východiskem pro užití neúplné apelace je zásada, že soud prvního stupně je instancí, u které mají být provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon ukládá účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc v té době existující právně významné skutečnosti a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání. O této povinnosti musí být účastník poučen v průběhu celého řízení (srov. §5, §101 a §118a), zejména pak podle §119a o. s. ř. před rozhodnutím o věci samé“.
„Není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí soudu prvního stupně lze přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§205 odst. 2)“ – viz §212a odst. 1 o. s. ř. „I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008), Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ - č. C 7484).
Z uvedených zákonných ustanovení a judikatorních pravidel je zřejmé, že bylo na žalobkyni, aby potřebná tvrzení, svědčící v její prospěch, vznesla z vlastní iniciativy v řízení před soudem prvního stupně. Měla-li zato, že některé skutečnosti tvrdila a že soud prvního stupně je pominul, měla to uplatnit v odvolání; pokud tak neučinila, nelze odvolacímu soudu vytýkat, že se těmito skutečnostmi nezabýval. Dovolatelka uvádí, že soud se nezabýval hospodařením rodiny, ačkoliv „o neutěšené situaci informovala okresní soud během projednávání žaloby“. Je skutečností, že v přípisu ze dne 16. 3. 2004 (č. l. 34 a násl.) žalobkyně obecně tvrdila skutečnosti, které by při rozhodování o výši podílu účastníků mohly být významné, nicméně tato tvrzení neopakovala, nenavrhla důkazy k jejich prokázání, ačkoliv byla o důkazní povinnosti soudem poučena; ani v závěrečném návrhu přes poskytnuté poučení potřebná tvrzení a důkazy k nim nevznesla. Vkladními knížkami patřícími do společného jmění se odvolací soud řádně zabýval (viz str. 9 jeho rozsudku).
V projednávané věci soud prvního stupně vyšel při ocenění nemovitostí v SJM z jejich ocenění ke dni zániku SJM, aniž by uvedl, proč se odchýlil od konstantní judikatury, podle které se při stanovení ceny věci pro účely vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů vychází z ceny věci v době vypořádání (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2008, sp. zn. 22 Cdo 1187/2008, Soubor č. C 6059). Odvolací soud tedy správně nařídil doplnit znalecký posudek oceněním nemovitostí v době vypořádání. Za této situace bylo na žalobkyni, aby v souladu se zásadou projednací uvedla skutečnosti, které by měly za následek jiný způsob ocenění věcí. Dovolatelka však jiný způsob ocenění nenavrhla, proti znaleckému posudku z tohoto hlediska neměla námitky a v závěrečném návrhu se její zástupce o možných námitkách proti znaleckému posudku nezmínil. Za této situace nelze odvolacímu soudu vytýkat, že v souladu s dlouhodobě ustálenou judikaturou vyšel z ceny nemovitostí v době vypořádání SJM.
Neobstojí ani námitka, že soud měl nařídit vypracování revizního znaleckého posudku. Znalecký posudek je možno dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (§127 odst. 2 o. s. ř.). Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Určité nejasnosti, které písemný znalecký posudek obsahoval, znalec vysvětlil při jednání. Účastníci jeho posudek závažně nezpochybnili a provedení revizního posudku nenavrhli. Proto nelze soudu vytýkat, že nenařídil vypracování revizního posudku.
Dovolatelka dále tvrdí, že neměla k dispozici „třetí zprávu od soudního znalce“. Má zřejmě na mysli doplněk znaleckého posudku na č. l. 252, který byl doručen jejímu zástupci (doručenka je na č.l. 268), nikoliv již žalobkyni.
„Má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, nařídí předseda senátu doručení písemnosti (elektronického dokumentu) jen tomuto zástupci, nestanoví-li zákon jinak“ (§50b odst. 2 o. s. ř.). Proto v případě, že znalecký posudek (jeho doplněk) je doručen jen zástupci účastníka s procesní plnou mocí, jde o postup, který je v souladu se zákonem a nemůže založit vadu řízení.
K výtce týkající se údajných průtahů v řízení se poznamenává, že průtahy v soudním řízení nemohou mít vliv na obsah rozhodnutí; případné nároky z nich vyplývající lze uplatnit podle zvláštního předpisu, zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Lze však poznamenat, že v dané věci byl průběh řízení ovlivněn podstatně žádostmi účastníků o odročení jednání kvůli zdravotnímu stavu a také opětovně vznesenou nedůvodnou námitkou podjatosti soudkyně.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla úspěšná a žalované takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měla právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. listopadu 2010
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu