ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.359.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 359/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, IČ 69797111, adresa pro doručování Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava-Radvanice, Lihovarská 1335/9, proti žalovanému Odborovému svazu pracovníků zemědělství a výživy , Asociaci svobodných odborů České republiky se sídlem v Praze 2, Tyršova 6, IČ 00006033, zastoupenému Mgr. Ing. Josefem Cardou, advokátem se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 1, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 8 C 24/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2008, č. j. 57 Co 492/2007-201, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud žalovanému uložil povinnost vyklidit níže uvedenou nemovitost a vyklizenou ji žalobkyni předat. Ačkoliv právo hospodaření s nemovitostí přísluší žalobkyni, užívá ji výhradně žalovaný, resp. jeho „Základní organizace Haná ZZN Olomouc“ bez řádné nájemní smlouvy a odmítá ji vyklidit dobrovolně. Česká republika nabyla nemovitost do vlastnictví na základě kupní smlouvy uzavřené 30. 5. 1978. Na žalobkyni přešla příslušnost hospodařit s ní na základě §29 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, z dnes již neexistující jiné organizační složky státu, tj. Okresního úřadu Bruntál, na nějž příslušnost k hospodaření přešla na základě §1 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 61/1986 Sb., o prozatímní správě národního majetku, což bylo deklarováno prohlášením uvedeného okresního úřadu podle §36 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 190/1996 Sb., kterou se provádí katastrální zákon.
Okresní soud v Bruntále („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. dubna 2007, č. j. 8 C 24/2004-176, zamítl žalobu, „že žalovaný je povinen vyklidit nemovitost č. p. 42 v k. ú. N. V. u R., obec D. M. a vyklizenou ji předat žalobci do 3 dnů po právní moci rozsudku“ a dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud ze zápisů o vlastnictví „nemovitosti č. p. 42“ (tj. domu nejprve čp. 342, později čp. 42 postaveného na parcele č. 84 o zastavěné ploše 1142 m2) vedených v tamním katastru nemovitostí zjistil, že podle výpisu z listu vlastnictví č. 77 z 5. 10. 2000 byla zapsána jako její vlastnice „Česká republika – ZZN Koncern Praha“ s právem hospodaření k pozemku a stavbě; nabývací titul – kupní smlouva z 30. 5. 1978. Ve výpisu z listu vlastnictví č. 2, vypracovaného k 24. 6. 2002, byla jako vlastnice nemovitosti uvedena Česká republika, s tím, že příslušným hospodařit s majetkem státu byl Okresní úřad v Bruntále podle vyhlášky č. 61/1986 Sb., o prozatímní správě národního majetku, resp. zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Z výpisu listu vlastnictví č. 60000 z 15. 12. 2003 pak zjistil, že jako její vlastnice byla zapsána Česká republika; právo hospodaření s tímto majetkem státu příslušelo podle „protokolu o předání a převzetí majetku státu podle §29 zákona č. 201/2002 Sb. ze dne 18. 9. 2002“ Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Soud prvního stupně však vyšel ze zjištění, že státní podnik Zemědělské zásobování a nákup Olomouc (dále „ZZN Olomouc“) nemovitost včetně vybavení převedl 31. 10. 1991 ze svých základních prostředků na Základní organizaci odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy Čech a Moravy se sídlem v Praze jako neupotřebitelný majetek. Zavázal se, že zabezpečí provedení změny zápisu vlastnictví v evidenci nemovitostí související s tímto převodem; o tom, že tuto změnu ZZN Olomouc nezajistil, se žalovaný dozvěděl až v roce 2003. V domnění, že je po této stránce vše v pořádku, choval se k nemovitosti jako její vlastník, z nemovitosti platil daň, udržoval a modernizoval ji vklady svých finančních prostředků a provozoval ji. V přesvědčení, že jde o jeho majetek, se takto choval až do července 2003, kdy byl žalobkyní vyzván k jednání. Soud vyšel z §130 odst. 1 a §134 odst. 1 obč. zák. a shledal, že žalovaný vlastnické právo k nemovitosti vydržel. Jeho dobrá víra byla „podložena bezúplatným převodem nemovitosti od státního podniku ZZN Olomouc“ uskutečněným 31. 10. 1991. Na jeho dobrou víru neměla vliv skutečnost, že „k převodu nemohlo platně dojít, když absentoval souhlas orgánu podle §14 odst. 4 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem“.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 29. dubna 2008, č. j. 57 Co 492/2007-201, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost „vyklidit budovu – objekt bydlení čp. 42 nacházející se na pozemku p. č. 84 v obci D. M., katastrální území N. V. u R., to vše zapsáno na LV č. 77 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální úřad Bruntál a vyklizený jej předat žalobci a to do 15 dnů od právní moci rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud neshledal správným závěr soudu prvního stupně, že žalovaný nemovitost v době od 31. 10. 1991 držel v dobré víře, že je jejím vlastníkem, a že tato jeho dobrá víra byla podložena „bezúplatným převodem nemovitosti“ od jmenovaného podniku, a že tudíž vlastnictví nemovitosti vydržel. Konstatoval, že přestože právní řád k 31. 10. 1991 umožňoval podle §69 odst. 3 a §347 hospodářského zákoníku (hosp. zák.) převod vlastnického práva ze státní organizace na společenskou organizaci, nebylo možno z předmětného zápisu o převodu správy základních prostředků v koncernu ZZN z 31. 10. 1991 dovodit vůli předávající organizace převést vlastnictví nemovitosti na žalovaného, neboť předmětem smlouvy byl toliko převod její správy podle §347 hosp. zák. ve znění k 31. 10. 1991. S odvoláním na §130 odst. 1 a §134 odst. 1 obč. zák. uzavřel, že v otázce, zda byl držitel věci se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nebylo možno vycházet jen ze subjektivních představ žalovaného, přičemž nebylo možno vycházet ani z oprávněnosti držby založené na omluvitelném omylu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Připomíná, že jeho obrana spočívala od počátku v tvrzení, že vlastnické právo vydržel, když jeho dobrá víra, že mu nemovitost patří, jako zásadní předpoklad vydržení vlastnického práva, byla podložena „bezúplatným převodem nemovitosti od státního podniku Zemědělské zásobování a nákup Olomouc, zejména na základě listiny Zápis o převodu výkonu správy základních prostředků v koncernu ZZN ze dne 31. 10. 1991“. Od 31. 10. 1991 do července 2003 byl tedy v dobré víře, že je vlastníkem nemovitosti, neboť byl jejím oprávněným držitelem; k tomu podotýká, že v pochybnostech se má mít za to, že držba je oprávněná. Dodává, že v uvedeném období platil daň z uvedené nemovitosti, tu udržoval investováním nemalých finančních prostředků; provozoval ji jako rekreační zařízení svých členů a jejich rodin. Odvolací soud uvedl, že převzal všechna zjištění soudu prvního stupně, s výjimkou závěru, který soud prvního stupně učinil na základě shora uvedeného „zápisu“ z 31. 10. 1991 s inventurním soupisem základních prostředků. Tyto důkazy zopakoval, uzavřel však, že z nich nelze dovozovat vůli předávající organizace převést na žalovaného vlastnictví nemovitosti, neboť předmětem smlouvy byl pouze převod její správy podle §347 hosp. zák. Podle svědků Ing. F. K. a J. H., kteří předmětný zápis a s tím související listiny podepsali, však šlo o postup nikoliv podle hosp. zák., ale o postup podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Šlo tedy o proces podle podmínek „velké privatizace“ umožňující vyčlenění pro podnikání nepotřebného nebo nevhodného majetku a o jeho bezúplatný převod na odborové organizace; tímto způsobem byla privatizována většina rekreačních zařízení z vlastnictví státu. V daném případě převádějící organizace použila k realizaci převodu nemovitosti předtištěný formulář, který měla k dispozici z doby před účinností zákona č. 92/1991 Sb., na němž bylo uvedeno, že jde o převod výkonu správy; že byl takto použit nevhodný formulář žalovaný nevěděl a tuto okolnost mu nelze klást k tíži. Dovolatel tedy navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvádí, že ve věci bylo provedeno podrobné a rozsáhlé dokazování a s odvolacím soudem, který změnil rozsudek soudu prvního stupně, se zcela ztotožňuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Stejnou problematikou se dovolací soud zabýval již v rozsudku ze dne ze dne 14. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 68/2003, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 2122, kde uvedl: „Posouzení toho, zda je držitel se zřetelem k všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§130 odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Oprávněným držitelem ve smyslu §130 odst. 1 obč. zák. je držitel, který věc drží v omylu, že mu věc patří, a jde přitom o omyl omluvitelný. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice subjektivně v dobré víře, avšak nikoli „se zřetelem ke všem okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným.
V daném případě odvolací soud dospěl k závěru, že z obsahu hospodářské smlouvy nevyplývalo, že by mělo dojít k převodu vlastnictví, ale že mělo dojít jen k převodu správy. Pokud by právní předchůdce žalobce tuto smlouvu posuzoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat, nemohlo by mu ujít, že ve smlouvě se výslovně nejedná o převod do jeho vlastnictví. Mohl tedy sice být subjektivně v dobré víře, že je vlastníkem nemovitosti, tato dobrá víra však nemohla být dána „se zřetelem ke všem okolnostem“, a žalobce se tak nemohl stát oprávněným držitelem a následně i vlastníkem věci v důsledku vydržení. Další jím tvrzené skutečnosti, ze kterých by mělo vyplývat jeho subjektivní přesvědčení o vlastnictví, jsou již nevýznamné.
Pokud tedy z obsahu hospodářské smlouvy uzavřené mezi tzv. socialistickými organizacemi vyplývalo, že mělo dojít jen k převodu správy národního majetku, nemohla být (jiná než státní socialistická) organizace, která se na základě této smlouvy ujala držby věci, jejím oprávněným držitelem.
S uvedeným právním názorem, který není argumenty uvedenými v dovolání nijak vyvrácen či závažně zpochybněn, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu. Ani v případě, že strany ve skutečnosti zamýšlely převést vlastnické právo, nelze dovodit, že žalovaný při zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém subjektu nabývajícím vlastnické právo k nemovitosti požadovat, mohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu svědčí titul, o který může vlastnické právo opřít.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalobkyni takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měla právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu