ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.3717.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 3717/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně: VOREN – KD, s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Nad Zlíchovem 25/393, IČ: 25673319, zastoupené Mgr. Dušanem Zachem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 457/5, proti žalovanému D. H., o určení vlastnického práva k nemovitostem a jejich vyklizení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 303/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2006, č. j. 25 Co 271/2006-381, ve spojení s opravným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2007, č. j. 25 Co 271/2006-388, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2006, č. j. 25 Co 271/2006-381, ve spojení s opravným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2007, č. j. 25 Co 271/2006-388, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. února 2006, č. j. 7 C 303/2003-276, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. února 2006, č. j. 7 C 303/2003-276, zamítl žalobu na určení, že „vlastníkem nemovitostí a to budova č.p. 83 – občanská vybavenost na pozemku parc. č. 123, pozemku parc. č. 123 – zastavěná plocha o celkové výměře 597 m2, domu č. p. 155 – občansk á vybavenost na pozemku parc. č. 191, pozemku parc. č. 191, zastavěná plocha o celkové výměře 499 m2, pozemku parc. č . 4/1 – zastavěná plocha, zbořeniště o celkové výměře 198 m2, pozemku parc. č. 20/1 – zahrada o celkové v ýměře 260 m2 a pozemku parc. č. 345/11 – ostatn í plocha, jiná plocha o celkové výměře 512 m2, zapsaných na LV č. 338 pro k. ú. M. u Katastrálního úřadu v Karlových Varech je žalobce“ (dále jen „předmětné nemovitosti“), a dále na uložení povinnosti žalovanému předmětné nemovitosti vyklidit a žalobkyni předat (výrok I. rozsudku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III. rozsudku).
Na základě rozsáhlého dokazování, jež bylo soustředěno zejména k otázce zaplacení kupní ceny vyplývající z kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 11. 1. 2000, dospěl k závěru, že mezi účastníky byla ohledně předmětných nemovitostí uzavřena kupní smlouva s dohodnutou kupní cenou ve výši 5.000.000,- Kč. Otázka zaplacení kupní ceny při podpisu smlouvy byla podle smluvního ujednání obsaženého v kupní smlouvě rozhodná pro ujednanou možnost žalobkyně od kupní smlouvy odstoupit, kterou žalobkyně také využila opírajíc se o tvrzení, že kupní cena ze strany žalovaného při podpisu kupní smlouvy nebyla zaplacena, a smluvní důvod pro odstoupení od smlouvy je tak dán. Toto tvrzení stálo proti procesní obraně žalovaného, že kupní cenu při podpisu kupní smlouvy hotovostně žalobkyni zaplatil, a důvod pro odstoupení od smlouvy proto nebyl dán. Spornou otázku zaplacení kupní ceny soud prvního stupně na základě podrobného hodnocení provedených důkazů obsaženého v odůvodnění jeho rozsudku uzavřel tak, že žalovaný kupní cenu zaplatil, a odstoupení od smlouvy provedené žalobkyní tak nemá žádnou právní relevanci.
Žalobkyní navržené doplnění dokazování nahrávkami ze dne 21. 6. 2002, 10. 7. 2002, 12. 7. 2002, 11. 9. 2002, 28. 1. 2003 a 23. 10. 2003, včetně přepisů těchto nahrávek, soud prvního stupně nepřipustil s odkazem na rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v roce 1999 pod pořadovým č. 39, s nímž se ztotožnil, z něhož vyplývá závěr, že nepřípustným důkazem je i záznam telefonického rozhovoru, který byl pořízený bez vědomí hovořících osob. Současně také v odůvodnění rozsudku vyložil, z jakého důvodu neprovedl ani další žalobkyní navržené důkazy.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14. prosince 2006, č. j. 25 Co 271/2006-381, ve spojení s opravným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2007, č. j. 25 Co 271/2006-388, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud zčásti dokazování zopakoval, zčásti je doplnil způsobem uvedeným v odůvodnění jeho rozsudku a ztotožnil se se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že žalovaný kupní cenu žalobci řádně uhradil, jakož i z toho vyplývajícím právním posouzením věci. Uzavřel, že soud prvního stupně své rozhodnutí náležitě odůvodnil, přesvědčivě objasnil jednak úvahy týkající se hodnocení jednotlivých důkazů, jakož i všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti a také důvody, pro které neprovedl žalobkyní navržené důkazy.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítala, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/, b/ občanského soudního řádu).
Zdůraznila, že soudy obou stupňů odmítly provést žalobkyní navržené důkazy zvukovými nahrávkami „telefonátů a osobních jednání“, jichž se účastnili účastníci řízení, jakož i další osoby a jejichž obsahem byly skutečnosti týkající se předmětu sporu (jednání účastníků o úhradě kupní ceny předmětných nemovitostí), ačkoliv takový postup je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu vyjádřenou např. v rozhodnutích sp. zn. 30 Cdo 64/2004 a 30 Cdo 52/2005. Z prvního z uvedených rozhodnutí vyplývá, za jakých konkrétních podmínek nelze považovat pořízení zvukového záznamu telefonického rozhovoru za zásah do osobnostních práv účastníka telefonního hovoru. Ve druhém z rozhodnutí byl pak vyjádřen názor, že projevy účastníků obchodního jednání nelze považovat za „projevy osobní povahy“ ve smyslu §11 a §12 občanského zákoníku. Pořízení záznamu projevů účastníků takového jednání proto není zásahem do práv na ochranu osobnosti a důkaz takovým záznamem v občanském soudním řízení je přípustný. Neprovedením takto navržených důkazů soudy zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a současně založily svá rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci, jež se týká výkladu zákonných ustanovení občanského zákoníku o ochraně osobnosti. Za otázku zásadního právního významu žalobkyně považovala posouzení přípustnosti důkazního prostředku spočívajícího ve zvukových záznamech a možnost provedení takového důkazního prostředku v občanském soudním řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání je přípustné, neboť posouzení dovolatelem vymezené otázky zásadního právního významu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z dosavadních zjištění nalézacích soudů je nesporné, že účastníci uzavřeli (u žalobkyně jednající jednatelem ing. P. F.) dne 11. 1. 2000 kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí, na základě které byla dohodnuta kupní cena ve výši 5.000.000,- Kč s tím, že podle smluvního ujednání (čl. II. smlouvy) kupní cenu uhradí kupující prodávajícímu v hotovosti při podpisu kupní smlouvy. Pro případ, že kupní cena při podpisu kupní smlouvy uhrazena nebude, sjednaly smluvní strany možnost odstoupení od kupní ceny prodávajícím.
Žalobní tvrzení žalobkyně byla založena na argumentaci, podle které žalovaný kupní cenu při podpisu kupní smlouvy nezaplatil, byl tudíž dán pro odstoupení od smlouvy a v důsledku provedeného odstoupení došlo ke zrušení kupní smlouvy od počátku s tím, že žalobkyně je nadále vlastnicí předmětných nemovitostí a žalovaný je užívá na základě právního důvodu, který odpadl.
Procesní obrana žalovaného vycházela z tvrzení, že žalovaný kupní cenu při podpisu kupní smlouvy hotovostní platbou žalobkyni uhradil, důvod pro odstoupení od smlouvy dán není, žalovaný je vlastníkem předmětných nemovitostí a žalobkyni nesvědčí uplatněný nárok.
Dosavadní rozsáhlé důkazní řízení před soudy obou stupňů bylo zaměřeno na prokázání tvrzení žalovaného, že kupní cenu uhradil, resp. na vyvrácení tohoto tvrzení důkazními prostředky navrženými žalobkyní. Ta mimo jiné navrhovala, aby soudy provedly důkaz zvukovými nahrávkami, jejichž obsah měl sloužit k prokázání tvrzení, že žalovaný kupní cenu neuhradil. Tento důkazní návrh žalobkyně učinila v podání ze dne 15. 4. 2004 a opětovně dne 6. 9. 2004. Provedení důkazu těmito navrženými důkazními prostředky nebylo připuštěno usnesením vyhlášeným soudem prvního stupně u jednání konaného dne 20. 4. 2004 a následně dne 14. 9. 2004. Z obsahu důkazního návrhu žalobkyně je zřejmé, že jí navržené důkazní prostředky bezprostředně sloužily k prokázání skutečností rozhodných pro posouzení věci, neboť uvedené zvukové záznamy mají zachycovat mimo jiné rozhovory jednatele žalobce a žalovaného, tj. osob, které se měly podílet přímo na předání a převzetí kupní ceny a které by prokázaly, že k zaplacení kupní ceny nedošlo.
Provedení uvedených důkazních prostředků nalézací soudy nepřipustily s odkazem na nepřípustnost těchto důkazů z důvodů plynoucích z R 39/1999. Za stávající procesní situace nelze tyto závěry považovat za správné.
V odborné literatuře byl vyjádřen názor, s nímž se dovolací soud ztotožňuje, podle kterého použití důkazních prostředků je limitováno situacemi, které dosud česká procesní nauka ani judikatura dostatečně nezpracovaly. Důkaz totiž nemusí být opatřen právně přijatelným způsobem a pak je třeba jej odmítnout jako důkaz nepřípustný. Hranice nepřípustností důkazu začínají v civilním procesu většinou tam, kdy by mělo v souvislosti s provedením důkazu dojít k porušení ústavního práva fyzické osoby na její soukromí (k tomu srovnej : David, L.; Ištvánek, F.; Javůrková, N.; Kasíková M.; Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, str. 576).
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 1009/98 (R 39/1999), s přihlédnutím ke kterému nalézací soudy nepřipustily provedení důkazy zvukovými nahrávkami, označil za nepřípustný důkaz záznam telefonického hovoru pořízený bez vědomí hovořících osob. Na uvedené rozhodnutí navázal nález Ústavního soudu České republiky ze dne 13. září 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, C. H. Beck, 2006, sešit 42, pod pořadovým č. 161, názorem, podle kterého magnetofonový záznam telefonického hovoru fyzických osob je záznam projevů osobní povahy hovořících osob a takový záznam může proto být použit (i jako důkaz v občanském soudním řízení) zásadně jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru.
Odkaz na tuto judikatorní linii v dané věci však není přiléhavý již z toho důvodu, že v řízení doposud nebylo zjišťováno, zda žalobkyní navržené důkazy zvukovými nahrávkami představují zachycení obsahu telefonických hovorů účastníků či nikoliv. Z žádného podání žalobkyně, kterými navrhovala provedení důkazy zvukovými záznamy, se nepodává, že by mělo jít o záznam telefonického hovoru mezi účastníky. Naopak v podání žalobkyně ze dne 22. 3. 2006 je naznačováno, že zvukové záznamy mají zachycovat obsah „pracovních schůzek“ účastníků.
V této souvislosti dovolací soud poukazuje na r ozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. května 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 17, str. 647, podle kterého zvukový záznam zachycující projevy, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti, zpravidla nelze považovat za zaznamenání projevu osobní povahy; důkaz takovým záznamem v občanském soudním řízení proto není nepřípustný. Tento závěr byl přijat pro řešení otázky, zda lze v občanském soudním řízení použít jako důkaz zvukový záznam rozhovoru skupiny osob, z nichž jedna o pořizování záznamu nevěděla. Názor vyslovený dovolacím soudem byl odrazem argumentace, podle které do kazování, které soud v občanském soudním řízení provádí zásadně při jednání (§122 odst. 1 o. s. ř.), slouží ke zjištění skutkového stavu věci, na jehož základě soud rozhoduje o věci samé (§153 odst. 1 o. s. ř.). Zákon účastníkům stanoví povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení, ale zároveň dává soudu oprávnění rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů provede (§120 odst. 1 o. s. ř.). Soud je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a rozhodnout o tom, které z označených důkazů provede a které nikoli.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti. Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti soud zkoumá, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné). K důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.
Hlediska závažnosti (důležitosti) důkazů pro rozhodnutí a jejich zákonnosti soud uplatňuje i při rozhodování o provedení důkazů navržených účastníky řízení ve smyslu ustanovení §120 odst. 1, věty druhé, o. s. ř. Nemělo by totiž význam provádět důkazy označené účastníky, o nichž by bylo předem známo, že k nim nebude možné při hodnocení všech důkazů podle ustanovení §132 o. s. ř. přihlédnout. Soud proto neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné).
Navrhne-li proto účastník občanského soudního řízení k prokázání svých tvrzení důkaz, který byl pořízen nebo účastníkem opatřen v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a jehož pořízením nebo opatřením došlo k porušení práv jiné fyzické nebo právnické osoby, soud takový důkaz jako nepřípustný neprovede (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39, ročník 1999).
Ve věci sp. zn. 30 Cdo 64/2004 odvolací soud (i soud prvního stupně) opřel svá skutková zjištění také o důkaz (navržený žalobcem) zvukovým záznamem (nahrávkou na magnetofonovou pásku) „rozhoru všech tří společníků žalobce“ , který byl pořízen s vědomím dvou společníků žalobce a bez vědomí jednoho ze společníků žalobce. Dovolací soud zdůraznil, že ustanovení §11 a §12 obč. zák. poskytují ochranu jen těm projevům fyzických osob, jež mají osobní povahu. Osobní povahu proto - jak z logiky věci plyne - zpravidla nemají projevy, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti. Zvukový záznam, který byl v posuzovaném případě soudy přijat jako důkaz, je záznamem jednání společníků obchodní společnosti o problémech dané obchodní společnosti. Za těchto okolností proto nelze projevy účastníků zaznamenávaného hovoru považovat za projevy osobní povahy. Z uvedeného pak vyplývá, že pořízením předmětného zvukového záznamu nemohlo dojít k zásahu do osobnostních práv jednoho ze společníků ve smyslu ustanovení §12 odst. 1 obč. zák., a důkaz tímto záznamem v občanském soudním řízení proto nebyl, z hlediska způsobu pořízení tohoto důkazu, nepřípustný.
Z uvedeného vyplývá, že judikatura připouští i provedení důkazu zvukovým záznamem a přípustnost takto navrženého důkazu je nutno posuzovat vždy s ohledem na individuální okolnosti daného případu. Tímto způsobem však nalézací soudy nepostupovaly, neboť provedení důkazu zvukovými záznamy odmítly jako nepřípustné bez dalšího s odkazem na závěry plynoucí z R 39/1999, aniž by byla postavena najisto i jen základní skutečnost, že se má v případě důkazních návrhů žalobkyně jednat o zvukové záznamy telefonických hovorů účastníků. Posouzení otázky přípustnosti důkazů v dané věci tak spočívá na nesprávném právním posouzení a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Na soudu prvního stupně bude, aby se věcí zabýval z pohledu právního názoru vyloženého dovolacím soudem a opětovně posoudil otázku přípustnosti žalobkyní navržených důkazních prostředků. Pro řešení této otázky proto bude nezbytné zejména zjištění, za jakých konkrétních podmínek byly zvukové záznamy pořízeny a zda jejich obsahem jsou projevy osobní povahy, které jsou chráněny §11 a §12 občanského zákoníku.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. června 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu