ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.3903.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 3903/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně L. S. , zastoupené JUDr. Vlastou Dohnalovou, advokátkou se sídlem v Sokolově, Nábřeží Petra Bezruče 598/5, proti žalovanému V. K. , zastoupenému JUDr. Vlastislavem Jarošem, advokátem se sídlem v Chodově, Lesní 994, o zřízení práva věcného břemene cesty přes pozemek, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 9 C 103/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. května 2008, č. j. 10 Co 54/2008-155, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 4.050,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného JUDr. Vlastislava Jaroše.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. listopadu 2007, č. j. 9 C 103/2007-91, zřídil „věcné břemeno pro vlastníka domu čp. 96 na parc. č. 252 a pozemku č. 252 v k. ú. K. u K., obec K., sestávající se z práva chůze a jízdy i za účelem údržby a vyvážení septiku, přes pozemek parc. č. 141/1 v k. ú. K. u K., obec K., v rozsahu vyznačeném šrafováním – geometrickým plánem č. 106-152/2003, vyhotoveném Ing. Václavem Kellnerem, ověřené Ing. Václavem Kellnerem dne 30. 1. 2004 pod číslem 8/2004, souhlas Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Sokolov, potvrdila Tonka Eliašová dne 19. 2. 2004 pod číslem 125/2004, které je povinen strpět vlastník pozemku parc. č. 141/1 v k. ú. K. u K., obec K., to vše zapsané v katastru nemovitostí pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Sokolov“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že přístup do zadní části domu žalobkyně, kromě pěší chůze, lze realizovat pouze po části pozemku žalovaného, přičemž s ohledem na dlouhodobě velmi špatné vztahy účastníků, kdy uzavření žádné dohody nepřipadá do úvahy, je namístě vyhovění žalobě, když napevno stanovený právní rámec by měl do budoucna zamezit dalším konfliktním vztahům mezi účastníky. Soud prvního stupně proto zřídil ve prospěch vlastníka budovy č. p. 96 na parc. č. 252 a pozemku parc. č. 252 v k. ú. K. u K. věcné břemeno práva chůze a jízdy přes pozemek žalovaného v rozsahu vyznačeném šrafováním v geometrickém plánu č. 106-152/2003, vyhotoveném ing. Václavem Kellnerem. Soud zohlednil i „jistou návaznost“ na předchozí stav ohledně příjezdové cesty a výměru a využití pozemku žalovaného, který nebude zřízením tohoto břemene na svých právech výrazně dotčen.
Ve vztahu k požadavku na zřízení věcného břemene opravňujícího vlastníka septiku k užívání pozemku žalovaného za účelem údržby a vyvážení septiku soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že žalobkyně je vlastnicí septiku a nemá jinou možnost, než svádět kanalizaci ze svého domu do něj, když veřejná kanalizace se v obci nenachází. Soud prvního stupně se přiklonil k názoru žalovaného, že vyčerpání septiku přichází do úvahy i z veřejné komunikace, nicméně se zabýval i účelností zřízení věcného břemene spočívající pak v nutnosti vymezení zcela nepatrné části věcného břemene v úseku od jímky na hranici pozemku žalovaného, kterým by bylo zřízeno věcné břemeno za účelem čerpání septiku tak, aby tento bylo možno čerpat z hlavní komunikace, a nákladů s tím spojených. Dovodil, že náklady spojené se zřízením takto stanoveného věcného břemene spočívající v zadání dalšího geometrického plánu a ocenění tohoto břemene a dalších úkonů s tím souvisejících, budou nepřiměřeně vysoké a nadbytečné. S přihlédnutím i k nepříliš častým frekvencím čerpání septiku fekálními vozy na již zřízeném věcném břemenu nedojde k podstatnému zásahu do vlastnických práv žalovaného, neboť si svažitost terénu vyžádá zřízení zpevněné příjezdové cesty. Soud prvního stupně proto věcné břemeno chůze a jízdy rozšířil i o čerpání septiku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 26. května 2008, č. j. 10 Co 54/2008-155, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na „zřízení věcného břemene pro vlastníka domu č. p. 96 na parc. č. 252 a pozemku 252 v k. ú. K. u K., obec K., spočívající v právu chůze a jízdy i za účelem údržby a vyvážení septiku v rozsahu geometrického plánu č. 106-152/2003 vyhotoveném Ing. Václavem Kellnerem“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud zdůraznil, že předmětem řízení je zřízení věcného břemene odpovídajícího právu cesty ke dvěma stavbám ve vlastnictví žalobkyně, a to domu č. p. 96, konkrétně jeho zadní části, ve které se má nacházet garážovací prostor, a dále k septiku, který se nachází na pozemku žalovaného parc. č. 141/1. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně a vzal za prokázáno, že žalobkyně je vlastníkem domu č. p. 96 a k tomuto domu má zajištěn přístup z hlavní komunikace, která se před ním nachází. Dále je žalobkyně vlastníkem septiku na pozemku žalovaného parc. č. 141/1 a k tomuto septiku se lze dostat jen přes pozemek žalovaného. Pokud soud prvního stupně vyhověl části žaloby, kterou se žalobkyně domáhala zřízení věcného břemene odpovídajícího právu cesty za tím účelem, aby měla přístup k zadní části svého domu motorovým vozidlem, shledal odvolací soud právní posouzení věci soudem prvního stupně nesprávné, neboť podmínkou zřízení věcného břemene ve smyslu §151o odst. 3 občanského zákoníku je skutečnost, že vlastník stavby není současně vlastníkem přilehlého pozemku a zároveň nemá ke své stavbě žádný přístup. Přístupem se přitom míní přístup k veřejné cestě, např. k silnici místní nebo veřejně přístupné účelové komunikaci.
V případě domu žalobkyně je zjevné, že ke stavbě svého domu č. p. 96 žalobkyně dostatečný přístup z veřejné komunikace má, a proto není splněna podmínka §151o odst. 3 občanského zákoníku, že by přístup k této stavbě nebylo možno zajistit jinak. Odvolací soud přitom zdůraznil, že pro pouhé zlepšení spojení nelze nezbytnou cestu zřídit.
Ve vztahu k septiku odvolací soud vyšel ze zjištění, že vlastníkem této stavby je žalobkyně, septik se nachází na pozemku žalovaného a žalobkyně k němu nemá jiný přístup než právě přes pozemek žalovaného. Přesto však podmínky pro zřízení věcného břemene nejsou splněny, neboť žalobkyně má k dispozici jiné právní nástroje, jak si přístup může zajistit, než zřízením věcného břemene, které je třeba považovat za extrémní zásah do vlastnického práva vlastníka přilehlého pozemku, a soud by proto měl k jeho zřízení přistupovat pouze tehdy, je-li zřízení věcného břemene jedinou možností, jak přístup ke stavbě zajistit. V případě nezbytných úprav a udržovacích prací na septiku má žalobkyně možnost využít oprávněného daného jí §141 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a v případě, že se s žalovaným nedohodne na přístupu k septiku za daným účelem, obrátit se na příslušný stavební úřad, který žalovanému povinnost, aby umožnil žalobkyni přístup k septiku, uloží. V případě čištění septiku jsou práva žalobkyně dostatečně „ošetřena“ §127 odst. 3 občanského zákoníku. Odvolací soud proto ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V odvolání obsáhle polemizovala se závěrem odvolacího soudu, že přístup ke svým stavbám má zajištěn jinak než prostřednictvím zřízení věcného břemene. Ve vztahu k přístupu k domu č. p. 96 zdůraznila, že smyslem žaloby bylo dosáhnout přístup k zadní (garážové) části domu a nikoliv k domu samotnému. K domu sice žalobkyně přístup z veřejné komunikace má, totéž ovšem neplatí o garážovacím prostoru, když tento prostor je situován zcela opačným směrem než vede veřejná komunikace a přístup ke garáži jí byl žalovaným rovněž zamezen. Podle přesvědčení žalobkyně zamítnutí žaloby v části týkající se zřízení věcného břemene cesty k septiku nemůže být odůvodněno odkazem na §141 odst. 1 stavebního zákona ani §127 odst. 3 občanského zákoníku, neboť první z uvedených zákonných ustanovení dopadá na jiné situace, než je možnost žalobkyně využívat svého vlastnického práva k septiku opakovaně a trvale a ani prostřednictvím druhého zákonného ustanovení nelze vztahy mezi účastníky za dané situace vyřešit trvale.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání. Ve vyjádření se vypořádal s jednotlivými dovolacími námitkami žalovaného které neshledala důvodné a ztotožnila se se skutkovými i právními závěry učiněnými odvolacím soudem.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. května 2008.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
V předmětné věci žalobkyně uplatnila, jak správně posoudil odvolací soud, jednak nárok na zřízení věcného břemene ve prospěch každého vlastníka domu č. p. 96 a jednak ve prospěch vlastníka septiku.
Podle §151o odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek.
Základní podmínky pro zřízení nezbytné cesty jsou tyto: vlastník stavby není současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak. Nezbytnou cestu lze zřídit jen tehdy, nelze-li přístup zajistit jinak, tedy zejména smluvně. Přístup musí být zajištěn k veřejné cestě (např. k silnici, místní či účelové komunikaci).
Pokud jde o část návrhu týkající se zřízení věcného břemene ve prospěch každého vlastníka domu č. p. 96, odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že podmínky pro zřízení věcného břemene nejsou splněny, neboť vlastnice stavby (žalobkyně) má k domu přístup z veřejné cesty (pozemek parc. č. 2676/1), což ostatně připouští i samotná žalobkyně v podaném dovolání. Z jejích přednesů a procesních stanovisek je však zřejmé, že se domáhá zřízení věcného břemene práva jízdy z toho důvodu, aby si tímto způsobem zajistila příjezd ke spodní části svého rodinného domu (pro umístění svého motorového vozidla) přes méně svažitý pozemek žalovaného po přístupové cestě nacházející se na pozemku žalovaného. Není však splněna již základní podmínka pro zřízení věcného břemene, neboť žalobkyně jako vlastnice domu č. p. 96 nacházejícího se v celém rozsahu na pozemku parc. č. 252 je současně vlastnicí pozemku parc. č. 252, který přímo navazuje na veřejnou cestu – pozemek parc. č. 2676/1, a přístup ke svému domu tak má zajištěn.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v této části plně v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, publikovaném v Právních rozhledech č. 21/2005, Nejvyšší soud vyslovil: Při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možno nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo věcného břemene cesty zřídit (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. R I 209/21 (Vážný 997): „Nezbytnou cestu lze požadovat jen pro pozemek, jenž nadobro postrádá nutného spojení.“). V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2007, pod pořadovým č. 4 pak dovolací soud vyslovil názor, plně uplatnitelný i v předmětné věci, podle kterého věcné břemeno nezbytné cesty nemůže soud zřídit, má-li žalobce zajištěn přístup na základě obligačního práva nebo může-li k přístupu využít pozemky ve svém vlastnictví. Skutečnost, že přístup zřízený přes cizí pozemek na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni by byl pro žalobce pohodlnější, resp. výhodnější, nebo že by se obešel bez stavebních úprav, není významná.
Správné je rozhodnutí odvolacího soudu i v části týkající se požadavku na zřízení práva odpovídajícího věcnému břemenu pro vlastníka septiku, kde se žalobkyně domáhala zřízení věcného břemene z důvodu zajištění provádění oprav, údržby a čistění daného septiku.
Zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou cesta poskytuje, s újmou, která by vznikla zřízením cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti. Soud musí zajistit, aby bylo možno stavbu řádně užívat, především však musí dbát, aby vlastník pozemku byl omezen co nejméně. Občanský zákoník proto stanoví, že ke zřízení věcného břemene může soud přistoupit pouze v případě, kdy přístup ke stavbě nelze zajistit jinak. Odvolací soud i v tomto případě dospěl ke správnému závěru, že přístup ke stavbě septiku může mít žalobkyně zajištěn i jinak než prostřednictvím práva odpovídajícího věcnému břemenu, a to v režimu §141 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb. a §127 odst. 3 obč. zák.
Podle §141 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), pro vytvoření podmínek k provedení stavby nebo její změny, nutných zabezpečovacích prací, nezbytných úprav, udržovacích prací a k odstranění stavby nebo zařízení může stavební úřad uložit těm, kteří mají vlastnická nebo jiná věcná práva k sousedním pozemkům či stavbám na nich, aby umožnili provedení prací ze svých pozemků nebo staveb, pokud mezi zúčastněnými osobami nedošlo k dohodě. Účastníkem řízení je ten, v jehož prospěch má být povinnost uložena, a ten, z jehož pozemku nebo stavby mají být práce prováděny.
Podle §127 odst. 3 obč. zák. vlastníci sousedících pozemků jsou povinni umožnit na nezbytnou dobu a v nezbytné míře vstup na své pozemky, popřípadě na stavby na nich stojící, pokud to nezbytně vyžaduje údržba a obhospodařování sousedících pozemků a staveb. Vznikne-li tím škoda na pozemku nebo na stavbě, je ten, kdo škodu způsobil, povinen ji nahradit; této odpovědnosti se nemůže zprostit.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci uvedených zákonných ustanovení potud, že by jejich prostřednictvím dosáhla svého žalobního požadavku jenom pro dobu nezbytně nutnou a v nezbytné míře, zatímco požaduje zřízení trvalého práva průchodu a průjezdu. Uvedená ustanovení pak podle přesvědčení žalobkyně nemohla vyřešit vzniklou situaci trvale. V tomto směru však přehlíží, že trvalého práva průchodu a průjezdu by nemusela dosáhnout ani zřízením věcného břemene, neboť v rozhodnutí o zřízení věcného břemene cesty (v geometrickém plánu, který je součástí rozhodnutí) je třeba stanovit, kudy cesta povede; je též třeba stanovit, jakým způsobem může být právo vykonáváno a jaký je jeho obsah (např. omezené právo průchodu a právo projíždět vozidlem, které může být limitováno jak časově, tak i pokud jde o druh vozidla).
Septik je svou povahou stavbou, která slouží potřebám obyvatel rodinného domu, na který je napojen, jeho fungování však nezbytně nevyžaduje každodenní údržbu, a tudíž není nezbytný stálý přístup k němu. Vedle možného pravidelného provádění oprav či údržby septiku lze dále uvažovat o jeho čištění či vyvezení; k zajištění těchto funkcí jsou dostačující právní nástroje vyplývající z §141 odst. 1 stavebního zákona a §127 odst. 3 obč. zák. Při primární minimalizaci zásahů do práv vlastníka pozemku je zřejmé, že v takovém případě je namístě aplikace zákonných ustanovení, která vlastníku pozemku sice ukládají vymahatelné povinnosti směřující k účelu, jehož dosažení se žalobkyně domáhá, jeho pozemek však nezatěžují právem odpovídajícím věcnému břemenu. Navíc v případě neplnění takto uložených povinností se může žalobkyně na soud (správní orgán) obrátit s návrhem na vydání rozhodnutí, které upraví poměry účastníků do budoucna, a není tak nucena v případě každého eventuálního porušení zákonné povinnosti žalovaným domáhat se opakovaně vydání nového rozhodnutí, jak nesprávně v dovolání zdůrazňuje.
Dovolatelka nedůvodně odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, potud, že z něj vyplývá nemožnost úvahy o zajištění přístupu ke stavbě prostřednictvím „právních institutů obsažených v jiných právních předpisech ČR“. Z uvedeného rozhodnutí nevyplývá nic, co by při úvaze o zajištění přístupu vylučovalo aplikaci ustanovení §141 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., resp. §127 odst. 3 obč. zák. Uvedené rozhodnutí navíc dopadalo na zcela jiný skutkový stav, neboť se zřízení práva nezbytné cesty domáhal vlastník budovy (domu).
Nedůvodná je i dovolací námitka, prostřednictvím které, a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. července 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006, žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že „žalobu nebylo možno zamítnout jen proto, že rozsah navrhovaného věcného břemene by představoval extrémní zásah do vlastnického práva žalovaného“, neboť na uvedené úvaze není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud v této souvislosti toliko konstatoval, že zřízení věcného břemene představuje „extrémní zásah do vlastnického práva vlastníka přilehlého pozemku“, a soud by proto měl ke zřízení věcného břemene přistoupit pouze v případě, je-li jeho zřízení jedinou možností zajištění přístupu ke stavbě. Žalobu žalobkyně však nezamítl z toho důvodu, že jí navržený rozsah věcného břemene by představoval nepřiměřený zásah do práv vlastníka pozemku, ale proto, že žalobkyně má zajištěn přístup ke stavbě septiku jiným způsobem.
Naznačené pochybení Pozemkového fondu České republiky ve směru, že při vydání pozemku parc. č. 141/1 žalovanému netrval na „zřízení věcného břemene chůze k septiku a zadní části domu i studny pro vlastníka domu č. p. 96“ je pro právní posouzení věci bez významu a žalobkyně ostatně ani netvrdí, jakým způsobem by se do poměrů souzené věci promítnout mělo. Jestliže v této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s faktem, že žalobkyně a její právní předchůdci od vydání pozemku parc. č. 141/1 žalovanému měli zájem vzniklou situaci řešit nejprve smírně a následně prostřednictvím soudu a rozsudek odvolacího soudu z tohoto důvodu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, míjí se uvedená výtka s obsahem argumentace odvolacího soudu, neboť pro jím prezentovaný důvod zamítnutí žaloby není případná snaha o smírné vyřešení věci právně významná.
Zcela nedůvodná je dovolací námitka namítající rozpor s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod potud, že postupem odvolacího soudu bylo žalobkyni odňato právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech i u jiného orgánu. Porušení tohoto svého práva spatřovala v konstatování odvolacího soudu, že o právech a povinnostech účastníků měl prvotně rozhodnout správní orgán, přičemž tímto odkazem na rozhodování správního orgánu je žalobkyni v právu domáhat se svých nároků prostřednictvím soudu bráněno.
Odvolací soud žalobkyni právo na projednání věci soudem neodňal. Jí uplatněným nárokem se podrobně zabýval věcně a ze skutečnosti, že absenci předpokladu pro zřízení věcného břemene spočívající v zajištění přístupu jinak než zřízením věcného břemene spojil s úvahou, že tento přístup lze zajistit mimo jiné i na základě rozhodnutí správního orgánu, nelze v žádném případě považovat za porušení práva domáhat ochrany práv u soudu, neboť jde o výklad zákonného ustanovení týkající se předpokladů pro zřízení věcného břemene soudem.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací soud však žádné zmatečnostní ani jiné vady mající za následek možné nesprávné rozhodnutí ve věci nezjistil; rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích námitek správný, a dovolání žalobkyně bylo proto zamítnuto (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Náklady představují odměnu advokáta za zastoupení žalovaného v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání při krácení odměny za jeden úkon právní služby a činí podle §1 odst. 1, §7 písm. f), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. 3.750,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb., za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalovaného k dovolání žalobkyně (§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.) – (1 x 300,- Kč). Celkové náklady dovolacího řízení tak na straně žalovaného činí 4.050,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 4.050,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného (§149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. června 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu