ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.4173.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 4173/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně o. S., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. E. a 2 ) J. E. , zastoupeným advokátkou, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 3 C 226/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2007, č. j. 19 Co 372/2007-159, ve znění usnesení ze dne 4. července 2008, č. j. 19 Co 372/2007-176, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2007, č. j. 19 Co 372/2007-159, ve znění usnesení ze dne 4. července 2008, č. j. 19 Co 372/2007-176, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. února 2006, č. j. 3 C 226/2000-126, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 26. dubna 2007, č. j. 3 C 226/2000-148, rozhodl výrokem pod bodem I., že „žalovaní jsou povinni odstranit oplocení zapuštěné do země sestávající se z ocelových trubek a pletiva o výši 2 m, nacházející se na pozemku žalobce parc. č. 601/2 zapsaném na LV č. 100001 pro obec S., k. ú. S. u K., Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště B., a to v celkové délce 20,23 m, přičemž přední část plotu z pohledu od obecní cesty v délce 16,13 m je umístěna 2,05 m od hranice pozemku mezi pozemkem žalobce parc. č. 601/2, zapsaném na LV č. 100001 a pozemku žalovaných parc. č. st. 118 zaps. na LV č. 161 pro obec a k. ú. S. u K., Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště B., a to rovnoběžně s touto hranicí, 2 boční stěny plotu každá o délce 2,05 m přední část plotu zakončují a směřují kolmo až k hranici pozemku parc. č. st. 118, do 30 dnů od právní moci rozsudku“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 601/2 o výměře 886 m2, sloužícího jako komunikace, jehož vlastnicí se stala v roce 1991 na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Dříve byla parcela vedena v knihovní vložce jako veřejný statek a sloužila jako cesta. Charakter jejího užívání se po celou dobu nezměnil. V roce 1932 byla k parcele č. 601/2 přiřazena část pozemku parc. č. 118 (nyní vlastnicky patřícího žalovaným) a to se promítlo i do zákresu hranice mezi uvedenými pozemky v katastrální mapě. V roce 1999 na žádost žalovaného katastrální úřad provedl opravu zákresu hranic pozemků v katastrální mapě. Poté žalovaní oplotili svůj pozemek parc. č. 118 včetně sporné části. Do roku 1999 byla sporná část pozemku užívána jako součást cesty. Chybný stav – posunutí hranice pozemku parc. č. 601/2 – trval od roku 1932 až do roku 1999. Soud považoval za prokázané, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce (stát) spornou část pozemku užíval nejméně od roku 1957 v dobré víře, že mu sporná část pozemku vlastnicky patří, že se jedná o část parc. č. 601/2. Žalobkyně byla v dobré víře, že sporná část pozemku byla v minulosti vykoupena a svou dobrou víru odvozovala i od okolností nabytí sporného pozemku. Omyl žalobkyně soud považoval za omluvitelný i s ohledem k poměru velikosti drženého pozemku a pozemku, jehož je vlastnicí na základě právního titulu. Na základě těchto zjištění soud uzavřel, že jsou splněny zákonné podmínky pro vydržení §134 odst. 1 občanského zákoníku („obč. zák.“) a žalobkyně je vlastnicí sporného pozemku.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 1. listopadu 2007, č. j. 19 Co 372/2007-159, ve znění usnesení ze dne 4. července 2008, č. j. 19 Co 372/2007-176, změnil rozsudek soud prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným odstranit z části pozemku parc. č. 601/2 oplocení. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a konstatoval, že právní předchůdce žalobkyně pozemek držel od roku 1956 nebo 1957 do roku 1999 (soud prvního stupně však uvedl, že do tohoto roku držela pozemek žalobkyně). Posuzoval držbu, která započala v roce 1956 nebo 1957, podle tehdy účinné zákonné úpravy, tj. podle zákona č. 141/1950 Sb. a dospěl k závěru, že desetiletá vydržecí doba neskončila před 1. 4. 1964, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 40/1964 Sb., který již neupravoval institut vydržení. Institut vydržení byl opět zaveden novelou k občanskému zákoníku č. 131/1982 Sb. s účinností od 1. 4. 1983, z vydržení však byly vyloučeny právnické osoby a stát. Toto omezení bylo odstraněno zákonem č. 509/1991 Sb. s účinností od 1. 1. 1992. Proto stát mohl vydržet vlastnické právo nejdříve k tomuto datu. Z toho důvodu nemohla být splněna zákonná podmínka pro přechod majetku státu na obec (žalobkyni) podle zákona č. 172/1991 Sb. účinného od 24. 5. 1991, neboť v okamžiku účinnosti zákona nebyl stát vlastníkem sporné části pozemku. Žalobkyně neprokázala, že je vlastnicí sporné části pozemku, a proto není aktivně legitimována v tomto sporu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné. V roce 1991 (24. 5. 1991) do jejího vlastnictví přešel na základě zákona č. 172/1991 Sb. pozemek parc. č. 601/2 a současně přešla do jejího vlastnictví, minimálně však do její držby, sporná část pozemku, neboť nadále užívala sporný pozemek v dobré víře, že jí vlastnicky patří. Má za to, že vlastnické právo ke spornému pozemku vydržela, protože do její vydržecí doby je podle ustálené judikatury nutno započíst i dobu, po kterou držel v dobré víře pozemky její právní předchůdce – stát před 1. 1. 1992. V těchto souvislostech poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1134/96 a 22 Cdo 2570/98. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání uvádějí, že považují rozsudek odvolacího soudu a jeho právní závěry za správné a navrhují, aby bylo dovolání žalobce zamítnuto.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
V dané věci jde o právní posouzení situace, kdy stát byl oprávněným držitelem pozemku, jehož vlastnictví by – kdyby stát byl vlastníkem – přešlo na žalující obec k 24. 5. 1991 na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí; otázkou je, zda a za jakých podmínek se obec mohla stát vlastnicí pozemku.
Podle §134 odst. 1, 2 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§125). Podle §868 obč. zák. pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona (tedy občanského zákoníku ve znění zák. č. 509/1991 Sb.) i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů. Do vydržecí doby se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce (§134 odst. 3 obč. zák.).
Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992 (R 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a to i v případě, že do tohoto dne ji nebylo podle tehdejších předpisů možno vydržet, resp. držitel nebyl osobou způsobilou nabýt takto vlastnické právo.
Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že žalobkyně nemohla nabýt k 24. 5. 1991 vlastnické právo k pozemku od státu na základě zákona č. 172/1991 Sb., neboť k tomuto dni nemohl stát být vlastníkem pozemku, pokud by vlastnické právo opíral o vydržení, ke kterému mělo dojít v době od 1. 4. 1964 do 1. 1. 1992. Žalobkyně, jednající v omluvitelném omylu, že stát je vlastníkem, se však na základě uvedeného zákona mohla chopit držby věci a stát se tak oprávněným držitelem; do vydržecí doby by pak v její prospěch bylo třeba započíst dobu, po kterou měl pozemek v oprávněné držbě její předchůdce (stát). Účinky oprávněné držby, zejména nabytí vlastnického práva, by v tomto případě při splnění zákonných podmínek nastaly k 1. 1. 1992.
Z tohoto hlediska je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné a tudíž nesprávné ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.). V něm bude třeba zjistit, zda a kdy se žalující obec ujala držby, zda byla k 1. 1. 1992 oprávněným držitelem, a poté posoudit věc ze shora uvedených hledisek.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. února 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu