ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.419.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 419/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně A. A ., zastoupené advokátem, proti žalovanému RNDr. P. B ., zastoupenému advokátem, o nahrazení projevu vůle – učinění návrhu na uzavření kupní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 158/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2007, č. j. 22 Co 55/2007-113, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2007, č. j. 22 Co 55/2007-113, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. dubna 2005, č. j. 18 C 158/2004-70, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 4. 2005, č. j. 18 C 158/2004-70, žalovanému uložil, aby žalobkyni učinil ve výroku rozsudku uvedený návrh na uzavření kupní smlouvy. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci a Ing. Václav Bláha jsou podílovými spoluvlastníky budovy č. p. 1806 na pozemku parc. č. 3299, pozemku parc. č. 3299 – zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č. 3300 – zahrada v obci P. a kat. území V., a to žalobkyně v rozsahu jedné poloviny a žalovaný a Ing. V. B. každý v rozsahu jedné čtvrtiny. Žalovaný nabyl spoluvlastnický podíl k označeným nemovitostem kupní smlouvou ze dne 3. 4. 2002 s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí 26. 4. 2002 od M. B. za kupní cenu 1.000.000,- Kč. V prohlášení ze dne 6. 2. 2002 žalovaný informoval žalobkyni o svém úmyslu zakoupit od M. B. její spoluvlastnický podíl za cenu 1.000.000,- Kč a žalobkyně „prohlašuje, že se zamýšleným převodem nemovitostí byla seznámena s tím, že toto ztvrzuje svým podpisem a při prodeji této nemovitosti nebude uplatňovat předkupní právo, které jí náleží“. Z výpovědí žalobkyně, svědků, zejména M. B., soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že M. B. nikdy neučinila žalobkyni nabídku k odkoupení jejího spoluvlastnického podílu, a to ústně ani písemně. Svědkyně M. B. nikdy neviděla prohlášení ze dne 6. 2. 2002. Netušila, že musí nejdříve nabídnout svůj podíl spoluvlastníkům, a nevěděla ani, jaká je jeho cena. Žalovaný k M. B. nebyl v příbuzenském vztahu ve smyslu §116 či §117 obč. zák. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že M. B. porušila zákonné předkupní právo žalobkyně podle §140 obč. zák., a žalobkyně se proto může domáhat na žalovaném, aby jí podíl nabytý od M. B.přenechal podle velikosti jejího podílu a za stejných podmínek, zejména za stejnou cenu, „a to formou nahrazení projevu vůle žalovaného učinit žalobkyni nabídku – návrh na uzavření kupní smlouvy“. Podle soudu prvního stupně prohlášení ze dne 6. 2. 2002 nemůže být v daném případě relevantní, neboť obchází zákonné ustanovení o předkupním právu, navíc se nikdo nemůže vzdávat svých práv do budoucna.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 3. 5. 2007, č. j. 22 Co 55/2007-113, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že pokud původní spoluvlastnice M. B. nikdy neučinila řádnou a konkrétní nabídku respektující předkupní právo žalobkyně, kterou by žalobkyně mohla zvážit a poté se rozhodnout, zda ji využije nebo odmítne, pak jsou námitky žalovaného vznesené v odvolání irelevantní a právní závěr soudu prvního stupně zcela správný.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, podle jeho obsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Žalovaný je názoru, že jde o otázku zásadního významu, která byla soudy řešena v rozporu s hmotným právem a která zřejmě dosud nebyla řešena. Namítl, že odvolací soud i soud prvního stupně rigidně vyšly z §140 obč. zák. o předkupním právu, aniž přihlédly ke specifiku tohoto konkrétního případu. Podle žalovaného bylo třeba zkoumat jednání účastníků ve všech jeho souvislostech a posoudit jejich skutečné projevy vůle. Uvedl, že oba účastníci sporu byli seznámeni s tím, že M. B. se rozhodla prodal svůj spoluvlastnický podíl a že žalobkyně věděla, že mezi žalovaným a M. B. v souvislosti s probíhajícím dědickým řízením po zemřelém manželovi M. B. a otci žalovaného došlo k dohodě o převodu spoluvlastnického podílu. Protože M. B. neměla dobré vztahy s dalším spoluvlastníkem Ing. V. B., svým tchánem, byla rozhodnuta svůj spoluvlastnický podíl prodat. Její právní zástupce v průběhu dědického řízení nabídl žalobkyni v rámci svého zmocnění k odkoupení podílu M. B. za částku 1.000.000,- Kč. M. B. by dokonce uvítala, kdyby to byla žalobkyně, která by její spoluvlastnický podíl koupila. To ostatně potvrzuje notářský zápis ze dne 4. 2. 2003, ze kterého se podává, že M. B. prodejem svého spoluvlastnického podílu pověřila svého právního zástupce. Žalobkyně nabídku jednoznačně odmítla. Prohlášení ze dne 6. 2. 2002 jednoznačně definuje postoj žalobkyně k převodu spoluvlastnického podílu na žalovaného. Žalobkyně si toliko vyhradila pro budoucí nakládání s podílem potvrzení závazku žalovaného, že její předkupní právo při případném dalším převodu bude respektovat. V tom nelze spatřovat vzdání se práva předem, neboť svého předkupního práva se nevzdala, ale toliko je přesunula do budoucna. Zmíněným prohlášením žalobkyně vůči žalovanému jednoznačně projevila svoji vůli tak, že vyslovila souhlas s tím, aby výslovně žalovaný za danou cenu koupil spoluvlastnický podíl M. B. K odvolání svého souhlasu s převodem spoluvlastnického podílu na žalovaného žalobkyně přistoupila po neshodě s Ing. V. B., dědečkem žalovaného. V tom žalovaný spatřuje zneužití práva žalobkyně jako spoluvlastnice. Pokud žalobkyně ve svém přípisu katastrálnímu úřadu výslovně hovoří o tom, že „odvolává svůj souhlas s převedením podílu na nemovitosti“ na žalovaného, potvrzuje tím a contrario, že takový souhlas dala a že z něho žalovaný právem vycházel. Jednání žalobkyně žalovaný považuje „za své jednoznačné uvedení v omyl a za jednání v rozporu s dobrým mravem“ ve smyslu §3 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 3. 5. 2007.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 o. s. ř. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázku předkupního práva řeší v rozporu s hmotným právem a judikaturou dovolacího soudu. Dovolání je tak přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s . ř.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §140 obč. zák. převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké (§116, 117). Nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílu. Neplatnost právního úkonu spoluvlastníka, kterým bylo porušeno předkupní právo, je relativní (§40a obč. zák.).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 446/2002, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, Praha, pod C 1899, a v rozsudku ze dne 11. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1599/2003, (viz C 2450 tamtéž), dovodil, že ustanovení §140 obč. zák. je ustanovením dispozitivním a spoluvlastníci se od něj po dohodě mohou odchýlit, což vyplývá zejména ze skutečnosti, že na porušení předkupního práva váže zákon jen relativní neplatnost a že §140 obč. zák. s dohodou spoluvlastníků o výkonu předkupního práva počítá. V těchto rozhodnutích mimo jiné vyslovil právní názor, že „předkupní právo zaniká i v případě, že spoluvlastník o zamýšleném prodeji druhým spoluvlastníkem třetí osobě ví, dá však nepochybně najevo, že o věc nemá zájem a že s prodejem souhlasí“, a že „pokud spoluvlastník výslovně projeví vůli věc nekoupit, bylo by nadbytečné mu ji ještě nabízet ke koupi“.
Jestliže tedy žalobkyně jako podílová spoluvlastnice byla prohlášením ze dne 6. 2. 2002, podepsaným oběma účastníky řízení, seznámena s úmyslem žalovaného koupit spoluvlastnický podíl od spoluvlastnice M. B. za kupní cenu 1.000.000,- Kč a tímto prohlásila, že souhlasí s prodejem uvedeného podílu žalovanému a že nebude ve vztahu k tomuto převodu uplatňovat předkupní právo, které jí náleží, pak po následném prodeji tohoto podílu v souladu se skutečnostmi uvedenými v prohlášení, nelze její uplatnění předkupního práva podle §140 obč. zák. považovat za relevantní. Pro posouzení věci není významné, zda prodávající spoluvlastnice o prohlášení ze dne 6. 2. 2002 věděla. Nadto toto prohlášení se vztahuje ke zcela konkrétní koupi, takže nelze ani dobře uvažovat o tom, že se jím žalobkyně předem vzdávala svých práv. Naopak je v něm výslovně uvedeno, že do budoucna (na další převody „v rámci výše uvedené nemovitosti“) se již její souhlas nevztahuje.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo správné. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. února 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu