ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.4383.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 4383/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka a ve věci žalobkyně L. T. , zastoupené JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská 22, proti žalovaným: 1) A. M. , 2) J. M. , oběma zastoupeným JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem se sídlem v Bruntále, E. Beneše 21, o ochranu posledního pokojného stavu, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 8 C 94/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2008, č. j. 57 Co 608/2007-117, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2008, č. j. 57 Co 608/2007-117, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. června 2007, č. j. 8 C 94/2005-91, uložil žalovaným povinnost „společně a nerozdílně obnovit pokojný stav tak, že umožní žalobkyni průchod a průjezd přes pozemek parcelu č. 596 v katastrálním území M. B. za účelem jejího přístupu a příjezdu k objektu na pozemku parcely č. 594 a k zahradě na pozemku parcely č. 595/1 v katastrálním území M. B.“ (výrok I. rozsudku). Tímto rozsudkem soud prvního stupně nahradil „rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru správního a legislativního, ze dne 2. 2. 2005 KUOK/845/05/OSL-P/328, kterým bylo změněno rozhodnutí Městského úřadu Moravský Beroun č. j. 2823/2003/OMp/VV/08/03 ze dne 15. 11. 2004 tak, že se žádost L. T. proti zásahu do posledního pokojného stavu zamítá.“ (výrok II. rozsudku). Dále pak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. rozsudku).
Vyšel ze zjištění, že pozemek parc. č 594 a č. 595/1 v k. ú. M. B. vlastní žalobkyně na základě kupní smlouvy ze dne 28. srpna 1995 a v té době, stejně jako její předchůdce svědek Z., k přístupu a příjezdu k uvedeným parcelám využívala polní cestu vytvořenou zejména zemědělskými stroji přes parcelu č. 596, když se jednalo až do 2. prosince 2002 o zemědělský pozemek ve vlastnictví státu. Dne 2. prosince 2002 se vlastníkem uvedeného pozemku stali žalovaní, kteří do tohoto faktického stavu začali zasahovat tím, že začali bránit žalobkyni v přecházení a přejíždění po parcele č. 596, což se žalobkyně rozhodla řešit v roce 2003, když začali žalovaní budovat kolem parcely č. 596 oplocení, které zbudovali a trvá dosud. Oplocením parcely č. 596 byl žalobkyni zcela znemožněn průchod a průjezd po této parcele. Soud prvního stupně zdůraznil, že pro uplatnění ochrany ve smyslu §5 občanského zákoníku není stanovena lhůta a jestliže se žalobkyně obrátila na správní orgán v době, kdy bylo zřejmé, že žalovaní zintenzivňují zásah a oplocením jí fakticky přístup přes tuto parcelu č. 596 zcela znemožní, nepříčí se to §5 občanského zákoníku. V rámci ochrany podle §5 se nezkoumá, zda došlo k zásahu do cizího subjektivní práva a zda byl zásah protiprávní, ale postačí pouze zjištění posledního pokojného stavu, jaký byl před tvrzeným zásahem. V tomto smyslu byl poslední pokojný stav takový, že žalobkyně projížděla a procházela po polní cestě po parcele č. 596. Proto soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost obnovit původní faktický pokojný stav a bude na žalovaných, jakým způsobem průjezd a průchod žalobkyni obnoví.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 29. dubna 2008, č. j. 57 Co 608/2007-117, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby „žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně obnovit pokojný stav tak, že umožní žalobkyni průchod a průjezd přes pozemek parc. č. 596 v k. ú. M. B. za účelem jejího přístupu k objektu na pozemku parc. č. 594 a k zahradě na pozemku parc. č. 595/1 v k. ú. M. B.“ a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně z provedených důkazů, jakož i závěr o skutkovém stavu věci a v tomto rozsahu na odůvodnění napadeného rozsudku odkázal. Neztotožnil se však s právním posouzením věci, když zdůraznil, že za pokojný stav je nutno považovat stav, který se vytvořil a nerušeně trval po tak dlouhou dobu, kterou lze považovat za stav pokojný. Musí tedy jít o určitou stálost, tj. stav, který je dotčenými osobami, ať již mlčky či výslovně akceptován. O zásah do pokojného stavu půjde tam, kde do něj bude zasaženo náhlým svémocným jednáním. Za situace, kdy v řízení bylo prokázáno, že i poté, co se vlastnicí objektu na pozemku parc. č. 594 a zahrady parc. č. 595/1 stala žalobkyně, vznikaly mezi ní a žalovanými neshody ohledně užívání parcely č. 596, když žalovaní nesouhlasili, aby žalobkyně užívala uvedenou parcelu k chůzi, případně po ní jezdila osobním automobilem ke svým nemovitostem a nakonec na jaře 2003 žalovaní pozemek oplotili, nelze dospět k závěru, že ze strany žalovaných došlo k zásahu do pokojného stavu. Taková situace totiž v daném místě již několik let před výstavbou oplocení nepanovala, neboť žalovaní neakceptovali to, že žalobkyně užívá předmětnou parcelu č. 596 k průchodu a k průjezdu ke svým nemovitostem. V tomto případě tak nebyly splněny předpoklady pro poskytnutí ochrany podle §5 obč. zák., neboť smyslem postupu podle uvedeného zákonného ustanovení není řešení dlouhodobých sousedských sporů.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu. Namítala, že závěry odvolacího soudu o tom, že před „přehrazením“ neexistoval pokojný stav neodpovídají skutečnosti, když žalovaní absenci pokojného stavu v průběhu řízení neprokázali. Také soud prvního stupně dospěl k závěru, že ze strany žalovaných došlo ke zřejmému zásahu do pokojného stavu. V době podání návrhu správnímu orgánu na poskytnutí ochrany podle §5 občanského zákoníku v březnu 2003 pokojný stav existoval a existoval i v době, kdy byl vlastníkem nemovitosti předchůdce žalobkyně ing. Z. Neshody mezi účastníky začaly až po koupi pozemku žalovanými v roce 2003 a k zásahu do pokojného stavu došlo dne 22. března 2003. Do té doby k žádnému zásahu do pokojného stavu nedocházelo a žalovaní proti „ničemu neprotestovali“. Žalobkyně na porušení posledního pokojného stavu reagovala bezprostředně a nemůže jí být na újmu skutečnost, že o její žádosti ke správnímu orgánu nebylo bezodkladně rozhodnuto. Navrhla proto zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli odmítnutí dovolání. Zdůraznili, že k narušení pokojného stavu nedošlo jejich jednáním až v roce 2003, ale již v období, kdy nebyli vlastníky, ale pouze nájemci pozemku parc. č. 596. Nešlo proto o existující pokojný stav, neboť k jeho narušení došlo dávno v minulosti a nejsou splněny zákonné podmínky pro poskytnutí ochrany podle §5 občanského zákoníku.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29. dubna 2007.
Nejvyšší soud České republiky, po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první) bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Dovolatelka sice odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti (§41 odst. 2 o. s. ř.) však uplatňuje především dovolací důvod podřaditelný §241a odst. 3 o. s. ř., podle kterého je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly najevo, v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti event. věrohodnosti logický rozpor nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až 135 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelka napadá pro věc stěžejní skutkové zjištění učiněné odvolacím soudem, že faktický stav vzájemných vztahů mezi účastníky před podáním návrhů žalobkyní příslušnému správnímu orgánu byl charakterizován dlouhodobými vzájemnými problémy mezi účastníky, v důsledku čehož ho nelze charakterizovat jako stav pokojný a žalobkyni poskytnout ochranu podle §5 občanského zákoníku. Podle názoru dovolatelky neodpovídá provedenému dokazování a v důsledku tohoto zjištění dospěl odvolací soud taktéž k nesprávnému právnímu závěru, když žalobu bez dalšího zamítl pro nesplnění uvedeného základního předpokladu.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového závěru, že stav vztahů mezi účastníky bylo možno charakterizovat jako pokojný, neboť na základě provedeného dokazování vzal za prokázáno, že pozemek parc. č. 594 a č. 595/1 v k. ú. M. B. vlastní žalobkyně na základě kupní smlouvy ze dne 28. srpna 1995. V této době tak, jako její předchůdce svědek Z., i následně k příjezdu a přístupu k uvedeným parcelám využívala polní cestu vedoucí přes pozemek parc. č. 596, který byl do 2. prosince 2002 ve vlastnictví státu, než se jeho vlastníky stali žalovaní, kteří do tohoto faktického stavu zasahovali tím, že žalobkyni začali bránit v přecházení a přejíždění po parcele, což se žalobkyně na počátku roku 2003 rozhodla řešit ochranou žádanou od správního orgánu.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku výslovně zdůraznil, že soud prvního stupně učinil z provedených důkazů řádná skutková zjištění a následně též správný závěr o skutkovém stavu a na tuto část rozsudku soudu prvního stupně bez dalšího odkázal. Změnu rozsudku soudu prvního stupně v další části svého rozsudku odůvodnil závěrem, že zásah do stavu vzájemných vztahů účastníků na počátku roku 2003 nelze charakterizovat jako zásah do pokojného stavu, neboť již „několik let předtím žalovaní neakceptovali, že žalobkyně užívá předmětnou parcelu č. 596 k průchodu a průjezdu ke svým nemovitostem“. Odvolací soud dále vzal za prokázáno, že poté, kdy se žalobkyně stala vlastnictví pozemků parc. č. 594 a č. 595/1, vznikaly mezi ní a žalovanými (jako tehdejšími nájemci pozemku parc. č. 596) neshody ohledně užívání pozemku parc. č. 596, neboť žalovaní nesouhlasili, aby žalobkyně uvedenou parcelu užívala k chůzi, případně po ní jezdila osobním automobilem ke svým nemovitostem. Z uvedeného je zřejmé, že své zamítavé rozhodnutí založil odvolací soud na zcela odlišných a protichůdných skutkových zjištěních oproti soudu prvního stupně.
Podle §213 odst. 1, 2, 4 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.
Odvolací soud v okolnostech rozhodných pro posouzení věci dospěl k odlišným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 29. dubna 2007 je zřejmé, že odvolací soud žádné dokazování neopakoval ani nedoplňoval. Nepostupoval-li odvolací soud v souladu s §213 o. s. ř., nebyl oprávněn dospět k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně. Pokud tak učinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k níž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z rozsudku odvolacího soudu ostatně ani není zřejmé, o které důkazy mají být skutková zjištění odvolacího soudu opřena, neboť odvolací soud neuvedl, z jakých konkrétních důkazů svá zjištění učinil. Rozsudek odvolacího soudu je z tohoto důvodu také nepřezkoumatelný pro nedostatek odůvodnění (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Protože skutková zjištění, která odvolací soud učinil, jsou pro právní posouzení věci podstatná, obstojí i žalobkyní uplatněný dovolací důvod (§241a odst. 3 o. s. ř.), neboť rozhodnutí odvolací soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. září 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu