ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.4753.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 4753/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce O. d. S. zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. K. , zastoupenému advokátem, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 166/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. března 2007, č. j. 13 Co 374/2006-209, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. března 2007, č. j. 13 Co 374/2006-209, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 14. dubna 2006, č. j. 8 C 166/2002-171, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 4. 2006, č. j. 8 C 166/2002-171, pod bodem I. výroku zřídil „věcné břemeno spočívající v právu průchodu a průjezdu přes pozemky parc. č. 1125/6 a 1125/19, zapsané v katastru nemovitostí pro obec S., kat. území S., u Katastrálního úřadu pro P., katastrální pracoviště S., na LV č. 57, ke stavbě silážního žlabu, umístěného na st. parc. č. 201/1, 201/2 a 201/3, a ocelokolně, umístěné na st. parc. č. 183, zapsaných v katastru nemovitostí pro obec S., kat. území S. u S., na LV č. 57, u Katastrálního úřadu pro P., katastrální pracoviště S., a to dle geometrického plánu č. 195-2235-2004 Ing. P. B. ze dne 15. 11. 2004, který je nedílnou součástí rozsudku, kdy povinným z věcného břemene je vlastník st. parc. č. 201/1 a 183 a pozemkových parc. č. 1125/19 a 1125/6 v kat. území S. u S. a oprávněným z věcného břemene je vlastník silážního žlabu, postaveného na st. parc. č. 201/1, 201/2 a 201/3 v kat. území S. u S. a vlastník stavby ocelokolny, postavené na st. parc. č. 183 v kat. území S. u S.“. Pod bodem II. uložil žalobci, aby zaplatil žalovanému za zřízení věcného břemene částku 4.510,- Kč. Pod bodem III. zamítl žalobu na zřízení věcného břemene stavby předmětného silážního žlabu a ocelokolny. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný je vlastníkem pozemků parcelních čísel 183, 201/1, 1125/6, 1125/19, 1096/6 a 1096/7 v kat. území Strašín u Sušice. Žalobce je tamtéž vlastníkem ocelokolny postavené na parc. č. 183 a silážního žlabu zčásti postaveného na parc. č. 201/1 a protože není současně vlastníkem přilehlých pozemků, nemá zajištěn přístup k těmto stavbám. Soud prvního stupně proto podle §151o odst. 3 obč. zák. žalobě vyhověl. Nepřisvědčil námitce žalovaného, že předmětné stavby jsou tzv. černými stavbami, postavenými bez stavebního povolení, které byly kolaudovány a zapsány do katastru nemovitostí až po restituci a předání pozemků žalovanému, s tím, že „takové okolnosti mohou být případně sankcionovány pouze stavebními předpisy, samotný charakter předmětných nemovitostí jakožto staveb ve smyslu §151o odst. 3 obč. zák. těmito skutečnostmi nijak ovlivněn být nemůže“. Nesouhlasil ani s další námitkou žalovaného, že silážní žlab je pouze skládkou panelů, nikoli stavbou. K tomu uvedl, že „silážní žlab, jakožto funkčně propojená soustava jednotlivých stavebních dílů, sloužící svému účelu, představuje výsledek stavební činnosti, charakteristický svým statickým prvkem, spojený se zemí pevným základem, jenž nelze bez narušení jeho podstaty přemístit z místa na místo jako věc movitou“.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 3. 2007, č. j. 13 Co 374/2006-209, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. vyjma výroku pod bodem III., potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci a odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. K námitce tzv. černých staveb dodal, že v tomto sporu není podstatné, zda při zřizování staveb k zajištění nebo zvýšení zemědělské výroby podle vládního nařízení č. 50/1955 Sb., později podle zákona č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby, byly nebo nebyly porušeny stavební předpisy.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, podle jeho obsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítl, že bývalé JZD S. vybudovalo předmětné stavby na pozemcích žalovaného, které byly nepřetržitě v jeho vlastnictví, nejednalo se o sdružené pozemky. Teprve rozhodnutím MNV ve S. ze dne 31. 5. 1974 byla zemědělská půda rodiny žalovaného včetně živého a mrtvého inventáře převedena na dobu dvanácti let do bezplatného užívání JZD S. Setrval na tvrzení, že silážní žlab není ve skutečnosti žádná stavba, ale že jde o skládku betonových panelů, které žalobce může umístit na své pozemky, stejně tak snadno demontovatelná je ocelokolna, nepoužívaná a zdevastovaná. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání, příp. jeho zamítnutí, neboť podmínky pro zřízení předmětného věcného břemene jsou v daném případě splněny.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 8. 3. 2007.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 o. s. ř. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu neodpovídá hmotnému právu a judikatuře dovolacího soudu. Dovolání je proto přípustné.
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §151o odst. 3 obč. zák. není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek.
Právem cesty ve smyslu §151o odst. 3 obč. zák. může být služebný pozemek zatížen v zásadě jen v případě cesty ke stavbě nemovité. Ostatně zákon č. 140/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných, předchůdce současné úpravy práva cesty, v §1 tak výslovně stanovil. Jestliže nyní platná úprava toto výslovně neupravuje, lze výjimečně připustit, zřízení práva cesty ke stavbě movité. Předpokladem takové výjimky ovšem musí zejména být, že nejde o stavbu, kterou by bylo možno bez větších potíží při zachování její podstaty přemístit na místo vlastníku stavby dostupné za účelem dalšího užívání v dosavadním, resp. obvyklém, rozsahu a že zatížení služebného pozemku by nebylo nepatřičné v porovnání s ekonomickým významem dané stavby pro jejího vlastníka.
Právní závěr soudu prvního stupně převzatý odvolacím soudem o tom, že silážní žlab je stavbou nemovitou, nelze považovat za spolehlivý či přesvědčivý. Samotná skutečnost, že tento žlab byl jako samostatná věc předmětem dražby, na jejímž základě došlo ke změně jeho vlastníka, ještě neznamená, že jde skutečně o nemovitou stavbu. Obdobně nemusí jít o stavbu ve smyslu občanskoprávním, i když podle správních předpisů silážní žlab stavbou jako předmětem stavebního řízení být může. S ohledem na již kontinuální judikaturu Nejvyššího soudu je třeba i v daném případě zkoumat, nakolik jde jen o součást pozemku nebo o stavbu samostatnou, stavbu spojenou se zemí pevným základem, popř. o stavbu movitou, jež by mohla být přemístěna jinam. K charakteristice „spojení se zemí pevným základem“ lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01, v němž se mimo jiné uvádí, že posouzení existence pevného základu konkrétní stavby je otázkou odbornou, k níž soud zpravidla nemá dostatek odborných znalostí, a proto je třeba v rámci dokazování provést důkaz znaleckým posudkem či odborným vyjádřením. Pokud tedy soud prvního stupně konstatoval, že předmětný žlab je stavbou spojenou se zemí pevným základem, bylo namístě, aby toto spojení blíže popsal nebo si k řešení dané odborné otázky vyžádal odborné vyjádření či ustanovil znalce. Protože tvrzení žalovaného, že jde o neuspořádanou skládku betonových panelů, nelze považovat za vyvrácené, nelze ani právní posouzení věci odvolacím soudem ve vztahu ke zřízení práva cesty k silážnímu žlabu považovat za správné.
Podle názoru dovolacího soudu také skutečnost, že k určité stavbě nemá její vlastník zajištěn přístup ještě neznamená, že žalobě vlastníka na zřízení práva cesty podle §151o odst. 3 obč. zák. musí být vyhověno. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4920/2007, uvedl, že mezi příklady, kdy soud zamítne návrh na zřízení práva cesty, vedle případu, kdy návrh uplatní vlastník nepovolené či neohlášené stavby, který si k ní nezajistil přístup, jsou obdobně podle konkrétních okolností případy, kdy jde o přístup ke stavbě neoprávněné, dočasné či provizorní nebo kdy újma vzniklá zřízením práva nezbytné cesty vlastníkovi pozemku by převyšovala újmu vzniklou vlastníkovi stavby odepřením takového práva. Již proto dovolací soud nemůže sdílet názor, že okolnost, že předmětná stavba je tzv. černou stavbou, nemůže mít význam z hlediska rozhodování soudu podle §151o odst. 3 obč. zák. Úvahy odvolacího soudu o právu socialistické, resp. družstevní organizace, stavět na pozemcích žalovaného působí jako zkušenostní domněnky, které však nejsou podloženy tomu odpovídajícími konkrétními údaji, tj. od kdy, na základě jakého rozhodnutí, z jakého titulu a v jakém rozsahu, resp. na jakou dobu, přešly předmětné pozemky žalovaného do užívání zemědělského družstva. Bez nich nelze považovat právní posouzení věci nalézacími soudy za správné. Přitom i stavba z řízená tzv. socialistickou organizací před 1. 1. 1992 mohla být stavbou neoprávněnou - viz rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 31 Cdo 606/2004, (Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, C 3264). Aby tedy mohlo být žalobě vyhověno, je nezbytné věcně se vypořádat s tvrzením žalovaného, že sporné stavby jsou stavbami neoprávněnými, že byly vystavěny jako stavby nepovolené, zda právo žalobce, resp. jeho právních předchůdců, užívat pozemky žalovaného nezaniklo ještě před povolením stavby sporných objektů. Bez významu není ani tvrzení žalovaného, že žalobce tyto objekty nepotřebuje nebo je užívá k jiným účelům, než byly ty, pro které byly zřízeny, popř. že je užívá tak, že tím žalovanému vzniká majetková újma.
Z uvedených důvodů dovolacímu soudu nezbylo, než aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, a protože důvody tohoto zrušení platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu