ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.5261.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 5261/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. Ch ., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. V. P ., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví k části pozemku, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 19 C 210/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. července 2008, č. j. 42 Co 189/2008-306, 42 Co 190/2008, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám advokátky, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 11. 2005, č. j. 19 C 210/2001-170, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 6. 1. 2006, č. j. 19 C 210/2001-191, určil, „že žalobkyně je vlastníkem části pozemku parc. č. 40 – zastavěná plocha v k. ú. B., obec B., zapsaného na LV č. 363 u Katastrálního úřadu pro M. k., katastrální pracoviště F.-M., nově označené dle geometrického plánu pro rozdělení pozemku, vypracovaného společností G. G., s. r. o., dne 23. 8. 2005 pod číslem plánu 1168-028/2005, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, jako parc. č. 40/2 – ostatní plocha, jiná plocha, o výměře 45 m2“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že žalobkyně je v obci a kat. území B. vlastnicí pozemku parc. č. 39 a domu č. p. 400 (dříve parc. č. 359 a 391 a dům č. p. 327), žalovaný je tamtéž vlastníkem pozemku parc. č. 40 (dříve parc. č. 360 a 390). Kupní smlouvou bez data, uzavřenou mezi prodávajícím T. J., právním předchůdcem žalobkyně, a J. P. jako kupujícím, právním předchůdcem žalovaného, podepsanou toliko T. J., mělo dojít k převodu části parc. č. 391, označené jako „část, která na zadní straně domu č. p. 327 v B. se nachází a která s dvorem kupujícího sousedí a v okapu domu č. p. 327 rovným směrem od jedné cesty až k druhé se táhne“, za kupní cenu 25 zlatých, která měla být zaplacena při podpisu smlouvy. Touto smlouvou se kupující zavázal, „že za účelem opravy domu č. p. 327 nechá prodávajícímu užívat tuto odkoupenou část pozemku k postavení žebře a jiného náčiní“. V roce 1966 byla v kat. území B. zahájena obnova mapového operátu novým mapováním. Platnost výsledku tohoto mapování byla vyhlášena v roce 1973. V roce 1979 bylo provedeno nové technickohospodářské měření a v roce 1980 začalo docházet ke komplexnímu zakládání právních vztahů evidence nemovitostí, kdy jednotliví vlastníci a uživatelé pozemků v rámci tzv. námitkového řízení měli možnost seznámit se s výsledky obnovy mapového operátu a vznést k němu případné námitky. Žalobkyně byla v roce 1980 přítomna na tehdejším středisku geodézie a nevznesla žádné námitky. Katastrální úřad ve F.-M., na který se žalobkyně podáním ze dne 11. 10. 1998 obrátila s žádostí o prošetření správnosti hranice mezi pozemky účastníků parcelních čísel 39 a 40, nejprve připustil, že porovnáním zákresů parcel v katastrální mapě se stavem v katastrální mapě bývalého pozemkového katastru, jakož i porovnáním výměr původního katastru s dnešním stavem, došlo k posunu hranice mezi pozemky v neprospěch žalobkyně, s tím, že zřejmá chyba v zákresu vlastnické hranice bude opravena. S ohledem na námitky tehdejší vlastnice pozemku parc. č. 40 katastrální úřad žádost žalobkyně zamítl, zákres hranice mezi pozemky však byl znovu ověřen, hranice zůstala zakreslena v původním stavu, avšak jako hranice sporná. Rozhodnutím ze dne 28. 11. 2001 Katastrální úřad ve F.-M. rozhodl, že vlastnická hranice mezi pozemky parcelních čísel 39 a 40 „bude nadále zakreslena mapovou značkou katastrální mapy, hranice nesporná“. Současná hranice mezi pozemky účastníků parcelních čísel 39 a 40, jak je vyznačena v katastrální mapě pro kat. území B., mapový list 0-8/2, neodpovídá stavu podle původního katastru. „Oproti původnímu stavu došlo na úkor parc. č. 39, původně označené jako parc. č. 359, ve prospěch parc. č. 40, původně označené jako parc. č. 360, k oddělení části pozemku z parc. č. 39, který je v geodetickém zaměření, jakož i v geometrickém plánu, jak byly vypracovány společností G. G., s. r. o., označen jako díl C.“ Soud prvního stupně zaujal právní názor, že označená kupní smlouva bez data, o kterou žalovaný opíral své vlastnické právo ke spornému pozemku, není smlouvou v právním smyslu, neboť není podepsána oběma smluvními stranami a projev vůle nabyvatele z ní nelze vyvodit. Dále uvedl, že navíc specifikace předmětu smlouvy nebyla provedena tak, aby byla srozumitelná i pro třetí osoby. Na podkladě této listiny nebylo vloženo vlastnické právo k části pozemku ve prospěch právního předchůdce žalovaného. Chybí tak titul, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo k části pozemku vydržením. Podle soudu prvního stupně tuto listinu nelze hodnotit ani jako domnělý právní titul. Poukázal také na to, že v roce 1892, tj. kdy kupní smlouva byla údajně sepsána, J. P. byl vlastníkem pozemků parc. č. 360 a parc. č. 390 jen v rozsahu jedné ideální poloviny. Druhou polovinu spoluvlastnila A. Š. I kdyby kupní smlouva uzavřená mezi T. J. a J. P. byla skutečně uzavřena, nemohla by se část pozemku parc. č. 391 stát součástí pozemků parcelních čísel 360 a 390 s ohledem na jiný vlastnický režim těchto pozemků. Nebylo prokázáno, že by J. P. polovinu pozemku parc. č. 391 převedl na A. Š., která tak vůbec nemohla být v dobré víře, že jí předmětná část pozemku patří. Od roku 1892 do roku 1920, kdy J. P. a A. Š. prodali své nemovitosti L. a F. P., nemohla začít běžet vydržecí doba a po tuto dobu nemohlo u nich dojít ani k nabytí vlastnictví k předmětné části pozemku mimořádným vydržením, neboť se u nich nemohlo jednat o držení poctivé. Nemohli pokládat sporný pozemek, který případně drželi za svůj, ale naopak museli vědět, že pozemek patří někomu jinému. Vydržet vlastnické právo ke spornému pozemku nemohli ani L. a F. P. pro nedostatek dobré víry v právní důvod způsobilý k nabytí pozemku. Žalovaný netvrdil a ani nebylo prokázáno, že by tito vlastnictví ke spornému pozemku nabyli „formou tzv. mimořádného vydržení po dobu 30 let“. Pokud v roce 1983 byla vlastníkem pozemku nyní parc. č. 40 matka žalovaného, „nemohla být v dobré víře ve vztahu k titulu, neboť žádný titul neměla“. Její dobrá víra nemohla být založena na technickohospodářském mapování, protože změny hranic v důsledku tohoto mapování nemohly změnit skutečný rozsah vlastnického práva. Do roku 1980 matka žalovaného nemohla vědět, jaká byla výměra původního pozemku parc. č. 391, protože v žádné dřívější převodní smlouvě se neuváděla. Pokud podepsala výkaz změn v roce 1980, podepsala pouze výkaz, na kterém byla uvedena výměra jejích pozemků. Předpoklad oprávněné držby nebyl naplněn ani u žalovaného.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 5. 5. 2006, č. j. 42 Co 75/2006-222, 42 Co 76/2006, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na požadované určení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k právnímu závěru, že ze strany právních předchůdců žalovaného došlo k nabytí vlastnického práva ke spornému pozemku formou tzv. mimořádného vydržení podle §1477 obecného zákoníku občanského (dále „o. z. o.“). Poukázal na §326 o. z. o., podle kterého „kdo z pravděpodobných důvodů má za to, že věc, kterou drží, je jeho, je držitel poctivý. Nepoctivým držitelem je, kdo ví nebo z okolností se musí domnívati, že věc, kterou má v držbě, náleží někomu jinému. Pro omyl skutkový nebo pro neznalost zákona lze být držitelem nikoli řádným (§316) a přece držitelem poctivým“. Podle odvolacího soudu z tohoto ustanovení vyplývá, že „nepoctivost držby nelze v žádném případě dovozovat z nedostatku právního titulu pro vydržení (tj. jinými slovy: z nedostatku držby řádné). Pokud tedy T. J. a J. P. v roce 1892 uzavřeli kupní smlouvu, která neměla náležitosti předepsané zákonem a která nebyla intabulována do pozemkové knihy (to vše v důsledku zřejmé neznalosti zákona), a pokud od sepisu smlouvy právní předchůdci žalovaného sporný pozemek drželi a chovali se jako jeho vlastníci, nelze dospět k závěru jinému než tomu, že zde došlo k vydržení této nemovitosti podle §1477 o. z. o., který pozbyl účinnosti až dne 1. 1. 1951“.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 5. 2. 2008, č. j. 22 Cdo 443/2007-261, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 2006, č. j. 42 Co 75/2006-222, 42 Co 76/2006, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že odvolací soud učinil odlišný skutkový závěr, že „právní předchůdci žalovaného sporný pozemek drželi a chovali se k němu jako jeho vlastníci“, aniž důkazy provedené soudem prvního stupně opakoval, případně dokazování dám doplnil.
Odvolací soud po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 7. 7. 2008, č. j. 42 Co 189/2008-306, 42 Co 190/2008, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, „aby bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem části pozemku parc. č. 40 – zastavěná plocha v k. ú. B., obec B., zapsaného na LV č. 363 u Katastrálního úřadu pro M. k., katastrální pracoviště F.-M., nově označené dle geometrického plánu pro rozdělení pozemků vypracovaného společností G. G., s. r. o., dne 23. 8. 2005 pod číslem plánu 1168-028/2005 jako parc. č. 40/2 – ostatní plocha, jiná plocha o výměře 45 m2“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud po doplnění dokazování učinil zjištění, že právní předchůdci žalovaného užívali jako svůj dvorek nejen svou parcelu, ale také sporný pozemek, nyní označený jako parc. č. 40/2, a že sporný pozemek byl právními předchůdci žalovaného užíván již od roku 1892, kdy došlo sepisu smlouvy uzavřené mezi T. J. a J. P., a dospěl k závěru, že ze strany právních předchůdců žalovaného došlo k nabytí vlastnického práva ke spornému pozemku formou tzv. mimořádného vydržení podle §1477 o. z. o. S odkazem na §316 a §326 o. z. o. uvedl, že „nepoctivost držby nelze v žádném případě dovozovat z nedostatku právního titulu pro vydržení (tj. z nedostatku držby řádné)“. Podle názoru odvolacího soudu pokud došlo v roce 1892 k uzavření označené kupní smlouvy, která neměla náležitosti předepsané zákonem a nebyla intabulována do pozemkové knihy, a právní předchůdci žalovaného sporný pozemek drželi a chovali se jako jeho vlastníci, nelze dospět k jinému závěru, než tomu, že zde došlo k jeho vydržení podle §1477 o. z. o. Okolnost, že J. P. byl v roce 1892 v době sepisu kupní smlouvy vlastníkem jen jedné poloviny pozemků parcelních čísel 360 a 390, nyní parc. č. 40, považoval pro posouzení otázky vydržení za právně bezvýznamnou. Nepřisvědčil námitce žalobkyně, že žalovaný neuplatnil námitku vydržení sporného pozemku.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř.]. Namítla, že odvolací soud svá skutková zjištění opřel jen o výpověď svědkyně M. Š., sestřenice žalovaného, a svatební fotografii, označenou touto svědkyní za svatební fotografií jejích prarodičů, z nichž v žádném případě nelze dovodit, že by právní předchůdci žalovaného sporný pozemek drželi po dobu třiceti let v době od roku 1892 do roku 1922. Odvolací soud nevzal v úvahu, že svědkyně má blízký vztah k žalovanému a osobní zájem na výsledku sporu, a že v případě svatební fotografie nebyl předložen důkaz, z něhož by bylo patrné, že ke svatbě došlo v roce 1912 nebo 1913, jak odvolací soud dovodil z data narození matky svědkyně. Vůbec nebylo prokázáno, že by se právní předchůdci k pozemku chovali jako jeho vlastníci. Právní závěr odvolacího soudu, že došlo k mimořádnému vydržení pozemku ve prospěch právních předchůdců žalovaného, není správný. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání s tím, že odvolací soud provedené důkazy řádně zhodnotil a učinil správné skutkové i právní závěry.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. 7. 2008.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaném v ustanovení §133 až 135 o. s. ř.. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatném části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, Praha, pod C 44.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, týkající se údajů z katastru nemovitostí o vlastnictví té které nemovitosti účastníky, o obsahu kupní smlouvy z roku 1892 a zjištění, že právní předchůdci žalovaného spornou část pozemku užívali nejméně od sňatku rodičů žalovaného, a po doplnění dokazování výslechem svědkyně M. Š., sestřenice žalovaného, svatební fotografií prarodičů této svědkyně a prohlášením Miroslava Pavlištíka, narozeného v roce 1930, učinil skutkový závěr, že právní předchůdci žalovaného užívali jako svůj dvorek nejen svou parcelu, ale také sporný pozemek, nyní označený jako parc. č. 40/2, a že sporný pozemek byl právními předchůdci žalovaného užíván již od roku 1892, kdy došlo sepisu smlouvy uzavřené mezi T. J. a J. P . Tato pro posouzení věci z hlediska hmotného práva významná skutková zjištění mají zcela oporu v provedeném dokazování. Dovolací soud neshledal, že by ze strany nalézacích soudů při provádění dokazování a hodnocení důkazů došlo k pochybení.
Právní posouzení věci odvolacím soudem pak vychází z učiněných skutkových zjištění a je zcela správné. Odvolací soud věc správně posuzoval podle příslušných ustanovení Obecného zákoníku občanského z roku 1811 a jeho právní závěry jsou v souladu se skutkovými zjištěními i s hmotným právem. K právnímu posouzení ve prospěch žalovaného lze ještě poznamenat, že právní nástupci J. P., kteří po něm nabyli pozemek parc. č. 40 (dříve č. 360 a 390), tj. L. a F. P., k tomu, aby sami vydrželi sporný pozemek, nepotřebovali mimořádnou vydržecí dobu ani zápočet držby svých předchůdců, poněvadž titulem jejich držby sporného pozemku již byla převodní smlouva z roku 1920, přičemž se mohli domnívat (stejně jako později žalovaný), že sporný pozemek je součástí jimi kupovaných pozemků. Ani případný nedostatek dobré víry, resp. poctivé či bezelstné držby, na straně J. P. s ohledem na nedostatky převodu sporného pozemku z roku 1892, by tak nebyl určující pro výsledek daného sporu. Výsledek technickohospodářského měření ze sedmdesátých let minulého století pak žalovaného mohl v jeho dobré víře o nabytí předmětného pozemku jen utvrdit.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Z uvedených důvodů proto dovolací soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobkyně zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovanému vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, a §142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalovanému představují odměnu za jeho zastoupení v dovolacím řízení advokátkou, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů částku 10.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a činí celkem včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % (§137 odst. 3 o. s. ř.) 12.360,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. února 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu