ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.529.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 529/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) V. H. , a b) E. H., c) R. T., a d) E. T., zastoupených Mgr. Pavlem Palatickým, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 33, proti žalovanému M. L. , zastoupenému Mgr. PhDr. Petrem Fojtíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubské nám. 1, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 270/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. srpna 2008, č. j. 19 Co 204/2008-114, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům jako společně a nerozdílně oprávněným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.160,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Pavla Palatického.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. listopadu 2007, č. j. 47 C 270/2004-85, určil, že žalobci V. a E. H. mají ve společném jmění manželů podíl ideální 1, žalobce R. T. podíl ideální 1 a žalobkyně E. T. podíl ideální 1 pozemku parc. č. 5006/2 o výměře 8 m2 v katastrálním území Ž., obec B., vytýčeného geometrickým plánem ing. M. S. č. 1964-12/2006, který tvoří součást výroku tohoto rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 13. srpna 2008, č. j. 19 Co 204/2008-114, rozsudek soudu prvního stupně (v pozměněném znění) potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z §243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§241a odst. 3 a 4, §243a odst. 2 o. s. ř.).
Nevymezil-li žalovaný v dovolání, jehož přípustnost by se mohla opírat jen o §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., právní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku, a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne ( usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 2463).
Za zásadní otázku považuje dovolatel „posouzení otázky aplikační přednosti mezi různými smluvními ujednáními v rámci jediné dohody, které však ve svém důsledku způsobují odlišný právní následek. Zásadní ve věci je posoudit, k čemu skutečně směřovala vůle smluvních stran“. Takto vymezená otázka je nejasná; nicméně z obsahu dovolání se podává, že dovolatel zpochybňuje výklad smlouvy, tedy skutkové zjištění ohledně vůle stran, a uplatňují tak ve skutečnosti dovolací důvod uvedený v §241s odst. 3 o. s. ř., který nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. To ostatně konstatují i žalobci ve vyjádření k dovolání. Jinou právní otázku, která by mohla navodit zásadní význam napadeného rozhodnutí, dovolatel neuvádí.
Lze dodat, že podle konstantní judikatury dovolacího soudu je pro posouzení určitosti smlouvy o převodu nemovitostí významný jen ten projev vůle, který byl vyjádřen v písemné formě i v případě, že účastníkům bylo zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem převodu. z toho vyplývá, že samotná vůle účastníků takové smlouvy není významná, není-li zachycena v písemné formě; v opačném případě by totiž byl popřen význam obligatorní písemnosti této smlouvy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, Soudní rozhledy, roč. 2000, č. 9).
Z uvedeného se podává, že v dané věci není uplatněn relevantní dovolací důvod, který by mohl založit přípustnost dovolání. Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti žalovaného v dovolacím řízení s tím, že žalobcům přísluší ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. náhrada těchto nákladů. Ty představují odměnu pro advokáta za zastoupení žalobců v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání, která činí podle §1 odst. 1, §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů 6.500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu (vyhláška č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobcům vedle odměny advokátovi za vypracování vyjádření k dovolání a náhrady hotových výdajů ve výši 6.800,- Kč náleží dále podle §137 odst. 3 o. s. ř. náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.360,- Kč, kterou je povinen advokát z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle příslušného právního předpisu. Celkové náklady dovolacího řízení tedy činí 8.160,- Kč. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.); nesplní-li žalovaný tuto povinnost, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. prosince 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu