ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.1015.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 1015/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce JUDr. Drahoslava Sojky , správce konkursní podstaty úpadce Moravské cukerní sdružení a.s. , se sídlem ve Starém Městě u Uher. Hradiště, Brněnská 1372, identifikační číslo 15530752, zastoupené JUDr. Petronelou Sojkovou, advokátkou se sídlem v Ostopovicích, Vinohradská 1, proti žalované MIPA, s.r.o. , se sídlem v Sokolnicích, Kobylnická 369, PSČ 664 52, identifikační číslo 15530752, zastoupené JUDr. Liborem Konečným, advokátem se sídlem v Brně, Ptašínského 4, o zaplacení 13 200 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 Cm 91/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. listopadu 2003, č.j. 7 Cmo 375/2001-231, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petronely Sojkové, advokátky se sídlem v Ostopovicích, Vinohradská 1.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. listopadu 2003, č.j. 7 Cmo 375/2001-231, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. března 2001, č.j. 35 Cm 91/98-168, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 13 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 19% ročně od 22.2.1995 do zaplacení a náklady řízení; odvolací soud zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci kupní cenu ve výši požadované žalobou, když žalovaná předmět koupě (movité věci) na základě platně uzavřené kupní smlouvy ze dne 31.12.1993 převzala, o čemž svědčí zápis ze dne 10.1.1994 a uznání závazku ze dne 27.4.1994, odvolací soud vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, ale na základě odlišného právního závěru. Odvolací soud založil své právní posouzení na zjištění z listiny ze dne 27.4.1994, v níž žalovaná výslovně prohlásila, že uznává svůj závazek vůči žalobci co do důvodů i výše 13 200 000 Kč, a to s odkazem na kupní smlouvu ze dne 31.12.1993. Odvolací soud na základě §323 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) dospěl k závěru, že uznáním závazku se zakládá vyvratitelná právní domněnka, že závazek v době, kdy k uznání došlo, existoval. Za této situace bylo na dlužníku (žalované), aby prokázala, že zboží od žalobce nepřevzala. Odvolací soud konstatoval, že v řízení před soudem prvního stupně sice žalovaná tvrdila, že zboží od žalobce nepřevzala v plném rozsahu, ale k prokázání tohoto tvrzení nepředložila žádný důkaz. Pokud se žalovaná v odvolacím řízení soustředila na tvrzení, že mezi účastníky smluvní vztah nevznikl, pak tato argumentace byla podle odvolacího soudu pro rozhodnutí ve věci, za situace uznání závazku, již nerozhodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud se vůbec nezabýval otázkou platnosti uzavřené kupní smlouvy a pochybil, pokud dospěl k závěru, že otázka existence či neexistence smluvního vztahu mezi účastníky byla pro rozhodnutí nerozhodná. Dovolatelka se domnívá, že pro závěr, zda se žalované podařilo vyvrátit právní domněnku o existenci dluhu, po jeho uznání, je klíčové, zda k uzavření kupní smlouvy došlo či nikoliv, protože pokud by k uzavření kupní smlouvy nedošlo, pak by soud nemohl dovodit, že uznaný závazek v době uznání existoval. Dovolatelka jako v předešlém řízení opakuje, že předmět prodeje měl být vymezen v příloze č. 1 kupní smlouvy, ale taková příloha nebyla nikdy vypracována a nikdy tedy netvořila součást smlouvy. Odkazuje na §272 obch. zák. s tím, že písemná forma vymezení předmětu koupě byla obligatorní. Je přesvědčena, že nelze vymezení předmětu koupě opřít o zápis o převzetí movitých věcí ze dne 10.1.1994, který byl jen výstupem z účetní evidence žalobce, resp. úpadce. Poukazuje na to, že uvedený zápis obsahuje výčet věcí, které zcela prokazatelně nemohly tvořit předmět koupě, neboť je nebylo možno považovat za movité věci a byly prodány na základě jiné smlouvy a některé věci uvedené v zápisu byly žalobcem prodány jiným osobám. Nesouhlasí ani s tvrzením odvolacího soudu, že by nenabídl žádný důkaz o tom, že nepřevzal zboží v plném rozsahu. Odkazuje na kupní smlouvy z období po 31.12.1993, resp. 10.1.1994, kterými žalobce prodal společnosti POKROS, spol. s r.o. se sídlem v Čebíně některé věci, jež byly vyjmenovány v zápise o převzetí věcí ze dne 10.1.1994. Dovolatelka namítá, že k těmto smlouvám ale odvolací soud nikterak nepřihlédl. V doplnění dovoláním, podaném v dovolací lhůtě, dovolatelka pak zpochybňuje i uznání závazku ze dne 27.4.1994.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované navrhl jeho odmítnutí, protože rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a domnívá se, že dovolání není přípustné, protože postrádá otázku zásadního právního významu.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází z neúplného dokazování, by mohla vést k závěru, že řízení je postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může však dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se však v dané věci nejedná, napadá-li dovolatelka pouze zjištěný skutkový stav přijatý na základě provedeného dokazování, zejména skutková zjištění, které vedla k závěru, že žalovaná převzala věci podle kupní smlouvy, jejíž předmět byl v době uzavření smlouvy mezi stranami vyjasněn.
Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že mezi účastníky došlo k uzavření kupní smlouvy v ústní formě, že předmět prodeje byl mezi smluvními stranami vymezen určitě a že zboží žalovaná dne 10.1.1994 převzala. Jak výše uvedeno, tato skutková zjištění nemohou být v dovolacím řízení měněna. Z výsledků dokazování učinil odvolací soud dále skutkový závěr, že v zápisu ze dne 27.4.1994 žalovaná písemně uznala svůj závazek vůči žalované, a dovodil, že uznávaný sporný závazek byl v tomto zápise dostatečně identifikován.
Za této situace je správný závěr odvolacího soudu, že žalovaná neprokázala, že by ke dni uznání závazku předmětný závazek ve výši 13 200 000 Kč neexistoval.
Nedůvodná je námitka dovolatelky, že se odvolací soud nezabýval platností kupní smlouvy. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 31.12.1993 byla uzavřena platně. Uvedený závěr soudu prvního stupně odvolací soud nijak nezpochybnil, pouze konstatoval, že žalované se nepodařilo vyvrátit, že by její závazek vůči žalobci v době uznání neexistoval, že by zboží, jehož zaplacení je požadováno, nepřevzala, tudíž že ve světle tohoto závěru byla platnost kupní smlouvy pro posouzení věci za daného skutkového stavu nerozhodná.
Pokud dovolatelka vyslovuje nesouhlas s hodnocení provedených důkazů, zejména hodnocení důkazů týkajících se kupních smluv, které měly prokazovat, že nepřevzala zboží v plném rozsahu, pak tyto námitky nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268).
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění v dané věci, založil své rozhodnutí na §323 odst. 1 obch. zák., podle něhož, uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud v daném případě nerozhodl v rozporu s hmotným právem (323 odst. 1 obch. zák.), jestliže ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že žalovaná závazek vůči žalobci ve výši 13 200 000 Kč uznala a nevyvrátila, že by její závazek v době uznání neexistoval.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 3 o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil posuzovanou otázku uznání dluhu v rozporu s hmotným právem (§323 odst. 1 obch. zák.) a ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Nemá-li tedy napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání žalované přípustné a Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), tedy celkem ve výši 10 300 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 10. prosince 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu