ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.1198.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 1198/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m ., územní pracoviště O., proti žalované K., obchodní společnost s ručením omezeným , zastoupené Mgr. R. K., advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 20 C 588/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. října 2007, č. j. 15 Co 317/2007-206, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 10. 2007, č. j. 15 Co 317/2007-206, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2007, č. j. 20 C 588/2001-179, jímž tento soud určil, že vlastníkem objektu bydlení čp. 221 na pozemku parc. č. st. pozemku č. st. o výměře 365 m2 zapsaných na LV v k. ú. M. H., obci O., a dále budovy občanské vybavenosti čp. stojící na parc. č. , a pozemku č. o výměře 1017 m2, pozemku parc. č. o výměře 1805 m2, pozemku parc. č. o výměře 1121 m2, zapsaných na LV č. pro k. ú. M. O., obec O., je Česká republika; odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že vyšel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně a že pro určení vlastnictví předmětných nemovitostí je rozhodující, zda hospodářská smlouva ze dne 15. 10. 1990 je platná. Ke zrušení státního podniku K. a smluvnímu převodu jeho majetku na žalovanou došlo před 31. 12. 1990, vyžadovala tato dispozice s majetkem státu ke své platnosti předchozí souhlas vlády dle ust. §32 odst. 4 zák. č. 111/1990 Sb., o státním podniku, a proto bylo třeba prokázat udělení předchozího souhlasu vlády.
Odvolací soud konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, že souhlas zakladateli udělen byl, proto je závěr soudu prvního stupně o neplatnosti předmětné hospodářské smlouvy správný. Odvolací soud taktéž uvedl, že žalovaná v průběhu řízení „netvrdila ani neprokazovala, že takový souhlas udělen byl“ a že k platnosti předmětné hospodářské smlouvy stačí, že „nedostatek předchozího souhlasu nebyl v řízení prokázán“.
Dovoláním ze dne 6. 11. 2007 napadla žalovaná výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, přičemž přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
V odůvodnění dovolání dovolatelka uvedla, že nesouhlasí s řešením otázky, týkajícím se důkazního břemene a pokládá ho za rozporné s judikaturou soudů. V průběhu řízení dovolatelka uváděla, že neví, zda předmětný souhlas vlády byl nebo nebyl udělen. Tvrdí-li žalobkyně, že tento souhlas udělen nebyl, je důkazní břemeno na její straně. Tvrzení negativní skutečnosti žalobkyní neodůvodňuje přesunutí důkazního břemene na žalovanou, jak to vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který uvedl, že žalovaná netvrdila a ani neprokazovala, že souhlas vlády udělen byl. Odvolací soud v podstatě presumoval neexistenci souhlasu vlády, aniž by uvedl, na základě jakých důkazů dospěl k tomuto závěru, neboť jedinou listinou předloženou žalobkyní bylo sdělení, že předmětný souhlas vlády nebyl nalezen, nikoliv, že nebyl udělen. Pro žalovanou byla tak vytvořena procesně nepřípustná povinnost předložit důkaz opaku.
Žalovaná s ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 11. 12. 2007 se k dovolání vyjádřila žalobkyně. Ve vyjádření zejména uvedla, že se neztotožňuje s námitkami žalované, že odvolací soud řešil otázku unesení důkazního břemene v rozporu s ustálenou judikaturou a nezákonně přesunul důkazní břemeno na žalovanou z důvodu tvrzení žalobkyně o negativní skutečnosti.
Žalobkyně v řízení tvrdila, že ke zrušení státního podniku KORT a ke smluvnímu převodu majetku tohoto podniku do vlastnictví žalované nebyl udělen předchozí souhlas vlády České republiky dle §32 odst. 4 zák. č. 111/1990 Sb. K tomuto tvrzení označila důkazy, zejména odkazem na spis Krajského obchodního soudu v Ostravě zn. 8 Cm 1190/92, v němž soudy učinily skutkový závěr, že souhlas vlády nebyl udělen a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2003, č. j. 29 Cdo 2752/2000-200. Žalobkyně tedy navrhla provedení důkazů o negativní skutečnosti přesto, že nelze dokazovat něco, co neexistuje. Žalovaná v rámci obrany netvrdila, že souhlas vlády udělen byl, ale že tento souhlas nebyl nutný, popř. že neexistenci souhlasu vlády bylo možno prokázat pouze listinným důkazem. Z provedeného dokazování soud prvního stupně dovodil, že souhlas vlády nebyl udělen, z čehož vycházel i odvolací soud a nejde tedy o přesunutí důkazního břemene na žalovanou.
Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. zamítl, dospěje-li k závěru, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) s ohledem na čl. II. odst. 12 zák. č. 7/2009 Sb., kterým se měnil zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dovolání projednal a rozhodl o něm podle zák. č. 19/1963 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolací soud dále konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo též sepsáno (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4, §241a odst. 1 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
V daném případě připadá ve věci samé v úvahu přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je rozsudkem potvrzujícím.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., o něž přípustnost svého dovolání opřela dovolatelka, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (odst. 1 písm. c) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě z obsahu dovolání vyplývá, že podle dovolatelky odvolací soud na ni přenesl nepřípustně důkazní břemeno ohledně skutečnosti, zda byl či nikoliv udělen předchozí souhlas vlády České republiky ke smluvnímu převodu majetku státního podniku K., a toto břemeno postihuje žalobkyni.
Z provedeného dokazování učinil soud prvního stupně skutkový závěr, že předmětný souhlas vlády ČR udělen nebyl (viz např. sdělení Úřadu vlády z 5. 3. 2002, sdělení Ministerstva financí z 22. 7. 2002) a s tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil. Přitom jde podle soudu prvního stupně ze strany žalobkyně o tvrzení negativní skutečnosti, jež se neprokazuje a pokud žalovaná tvrdí opak, tj. že souhlas vlády byl udělen, je důkazní břemeno k prokázání tohoto tvrzení na žalované.
Dovolací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že námitka žalované o přenesení důkazního břemene na ni není správná a za dané situace žalobkyni nestíhají negativní důsledky neunesení důkazního břemene.
Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností spočívá na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97).
V dané věci žalobkyně tvrdila, že souhlas vlády České republiky dle §32 odst. 4 zák. č. 111/1990 Sb. nebyl udělen (tzn. tvrdila negativní skutečnost), přičemž, jak bylo uvedeno shora, bylo soudem k této skutečnosti provedeno dokazování, i když obecně platí, že negativní skutečnosti nelze prokazovat se závěrem, že tento souhlas udělen nebyl.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2752/2000-200, na nějž soud prvního stupně odkázal, s ohledem na sdělení Úřadu vlády České republiky z 1. 3. 1994, že předmětný souhlas vlády nebyl udělen, tehdy dovolací soud dovodil, že souhlas vlády ČR nebyl dán, avšak s tím, že dovolatelce nelze upřít právo prokázat prostřednictvím jí nabízených důkazů opak.
Dovolací soud v dané věci proto dospěl k závěru již uvedeném shora, že v daném případě nejde o přenesení důkazního břemene na dovolatelku, ale o možnost dovolatelky prostřednictvím jí navrhovaných důkazů prokázat, že souhlas vlády udělen byl. Pak je zřejmé, že důkazní břemeno stíhá dovolatelku. Z dovolání je však mj. zřejmé, že dovolatelka netvrdí, že souhlas byl dán, ale uvádí, že neví, zda byl dán s tím, že břemeno tvrzení je na žalobkyni.
Pokud dovolatelka v dovolání též uvedla, že odvolací soud presumoval neexistenci souhlasu vlády, aniž by uvedl, na základě jakých důkazů k tomu dospěl, je zřejmé, že tím dovolatelka napadá skutkový závěr odvolacího soudu. Tato námitka však není způsobilá založit přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z uvedeného se dále podává závěr, že na řešení dovolatelkou vznesené otázky „nepřípustného přesunu důkazního břemene“ napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Dovolatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu jako celek („v plném rozsahu“), tj. včetně nákladů řízení. Podle současné procesněprávní úpravy dovolání do nákladů řízení přípustné není (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, publikované pod č. 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání ve věci není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s ohledem na to, že žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2010
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu