ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.1253.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 1253/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně PZB spol. s r.o., se sídlem v Hodonicích, U Sladovny 429, PSČ 671 25, IČO 16325796, zastoupené JUDr. Ivanou Jordovou, advokátkou, se sídlem v Šumperku, M. R. Štefánika 1a, proti žalovanému E. J. , o zaplacení částky 978 175 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného o zaplacení částky 332 076,30 Kč příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 38 Cm 166/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2007, č. j. 4 Cmo 141/2007-279, takto:
I. Dovolání žalobkyně v rozsahu, ve kterém směřovalo proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2007, č. j. 4 Cmo 141/2007-279, ve výroku pod bodem I v části, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, se zamítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 30 285 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 22. ledna 2007, č. j. 38 Cm 166/2002-246, uložil právní předchůdkyni žalovaného zaplatit žalobkyni částku 642 342 Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku tohoto rozsudku pod bodem I, zamítl žalobu na zaplacení částky 334 258 Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku tohoto rozsudku pod bodem II, zamítl vzájemný návrh právní předchůdkyně žalovaného na zaplacení částky 332 076,30 Kč s 10% úrokem z prodlení od 6. 5. 2000 do zaplacení (výrok pod bodem III), zastavil řízení o zaplacení částky 1 575 Kč (výrok pod bodem IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem V).
Soud prvního stupně zjistil, že podle smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobkyní a právní předchůdkyní žalovaného dne 18. 8. 1999 se žalobkyně zavázala provést sprinklerové SHZ (stabilní hasící zařízení) na stavbě označené jako prodejna Kaufland Trutnov za pevně sjednanou cenu ve výši 4 950 000 Kč bez daně z přidané hodnoty (DPH) s dílčími termíny dokončení do 31. 10. 1999 (ukončení montážních prací v prvním a ve druhém nadzemním podlaží) a do 15. 11. 1999 (ukončení montážních prací ve strojovně v prvním podzemním podlaží) s tím, že do 30. 11. 1999 předá žalobkyně celé dílo včetně příslušné dokumentace dle předpisu HAHO 3000 ČR (článek IV odst. 1 smlouvy o dílo). Ve smlouvě o dílo bylo ujednáno, že o předání díla účastníci sepíší předávací protokol, ve kterém právní předchůdkyně žalovaného uvede, zda dílo přebírá bez vad, s vadami nebo že je nepřebírá. Ve smlouvě byla sjednána splatnost ceny díla tak, že do 14 dnů od podpisu smlouvy právní předchůdkyně žalovaného zaplatí žalobkyni na záloze 30 % z ceny díla a žalobkyně je dle smlouvy oprávněna provádět měsíční fakturace podle provedených prací. Po dokončení a převzetí díla měla žalobkyně vystavit právní předchůdkyni žalovaného konečnou fakturu s vyúčtováním DPH. Úhrada této konečné faktury měla proběhnout tak, že 90 % ceny mělo být uhrazeno po předání bezvadného díla a 5 % do 21 dnů po kolaudaci objektu. Strany se dále dohodly na pozastávce ve výši 5 % z ceny díla na dobu 6 měsíců od kolaudace stavby. Ze smlouvy o dílo ze dne 18. 8. 1999 soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně se jako zhotovitelka díla zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalovaného jako objednatelce smluvní pokutu ve výši 2,5 % z celkové ceny díla bez DPH za každý den prodlení, kdy bude zhotovitelka v prodlení s předáním díla oproti lhůtě uvedené v článku IV odst. 1 smlouvy o dílo. Dodatkem ze dne 27. 8. 1999 se účastníci dohodli na rozšíření předmětu díla o instalaci a dodání dvou kusů nádrží za cenu 398 200 Kč bez DPH.
Soud vzal za prokázané, že dne 9. 12. 1999 byl mezi stranami podepsán protokol o předání a převzetí montážních celků – zařízení označeného jako sprinklerové stabilní hasicí zařízení objektu Kaufland Trutnov. Dle protokolu bylo dílo uvedeno do provozu dne 8. 12. 1999 a bylo předáno bez závad. Přitom došlo k předání veškeré dokumentace vyjma protokolu VdS, k jehož předložení vyzvala žalobkyni právní předchůdkyně žalovaného dopisem ze dne 4. 1. 2000. Soud prvního stupně v této souvislosti dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla dle smlouvy o dílo povinna zpracovat protokol VdS, jelikož podle smlouvy měla povinnost předat dílo včetně příslušné dokumentace HAHO 3000 ČR, nikoli včetně protokolu VdS.
Soud prvního stupně vyšel dále ze skutkového zjištění, že žalovaná částka 570 360 Kč představovala zálohu na sjednanou cenu díla vyúčtovanou v souladu se smluvním ujednáním a částka 285 910 Kč doplatek sjednané ceny díla. Součet veškerých záloh vyúčtovaných po dobu trvání smluvního vztahu s částkou 285 910 Kč činil celkovou cenu díla sjednanou mezi účastníky smlouvou ze dne 18. 8. 1999 navýšenou podle dodatku č. 1 z 27. 8. 1999.
Fakturou ze dne 21. 4. 2000 vyúčtovala právní předchůdkyně žalovaného žalobkyni smluvní pokutu ve výši 1 203 345 Kč za prodlení s předáním stavby po dobu devíti dnů. Podle této faktury byla vyúčtovaná smluvní pokuta splatná dne 5. 5. 2000. Podle dopisu žalobkyně právní předchůdkyni žalovaného ze dne 17. 10. 2000 vrátila žalobkyně právní předchůdkyni žalovaného fakturu s vyúčtovanou smluvní pokutou dopisem ze dne 27. 4. 2000 jako neoprávněnou. Dopisem ze dne 15. 12. 2000 započetla právní předchůdkyně žalovaného svůj nárok na zaplacení smluvní pokuty oproti nároku žalobkyně na zaplacení zbytku ceny díla. Dopisem ze dne 21. 12. 2000 oznámila žalobkyně právní předchůdkyni žalovaného, že se zápočtem nesouhlasí.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že k řádnému ukončení a převzetí díla došlo dne 8. 12. 1999, tedy že žalobkyně byla v prodlení s řádným předáním díla pouze 8 dnů. K tomuto datu vzniklo žalobkyni právo podle smlouvy o dílo vystavit právní předchůdkyni žalovaného fakturu, kterou by vyúčtovala sjednanou cenu díla. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyni vznikl nárok na zaplacení částky 570 360 Kč, splatné ke dni 21. 12. 1999, nárok na zaplacení částky 5 129,50 Kč, splatný dne 31. 12. 1999, a částky 280 780,05 Kč, splatný podle smluvních ujednání o zádržném právu ke dni 30. 5. 2000. Celkově tedy přiznal žalobkyni právo na zaplacení ceny díla ve výši 856 270 Kč.
Soud dále posuzoval procesní obranu právní předchůdkyně žalovaného spočívající v uplatnění vlastního nároku na zaplacení smluvní pokuty za nesplnění termínu dokončení díla. Za prodlení s předáním díla byla žalobkyně povinna uhradit právní předchůdkyni žalovaného sjednanou smluvní pokutu ve výši 2,5 % z celkové ceny díla bez DPH za každý den prodlení. Za osmidenní prodlení s předáním díla by smluvní pokuta činila celkem částku 1 069 649 Kč. Při posuzování přiměřenosti výše smluvní pokuty dospěl soud prvního stupně k závěru, že smluvní pokuta 2,5 % z ceny díla je nepřiměřeně vysoká a moderoval ji postupem podle §301 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) na částku 213 928 Kč, která odpovídá smluvní pokutě ve výši 0,5 % z ceny díla bez DPH za každý den prodlení. Takto vysoká smluvní pokuta odpovídá dle soudu prvního stupně hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to i vzhledem k možné újmě, kterou právní předchůdkyně žalovaného mohla utrpět v případě prodlení s předáním celého obchodního domu svému smluvnímu partnerovi.
Soud prvního stupně tedy uzavřel, že žalobkyni vznikl nárok na zaplacení celkové částky 856 270 Kč a právní předchůdkyni žalovaného vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 213 928 Kč. Právní předchůdkyně žalovaného započetla nárok na smluvní pokutu proti nároku na zaplacení ceny díla nejpozději ke dni 20. 12. 2000, jelikož převzetí dopisu obsahujícího započtení ze dne 15. 12. 2000 potvrdila žalobkyně dopisem ze dne 21. 12. 2000. K tomuto datu zanikly ve smyslu §580 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) tyto pohledávky v rozsahu, ve kterém se kryly. Soud proto žalobkyni přiznal právo na zaplacení částky 643 342 Kč s příslušenstvím.
Dále se soud prvního stupně zabýval vzájemným nárokem právní předchůdkyně žalovaného na zaplacení částky 332 076,30 Kč s příslušenstvím, který představoval nárok na zaplacení smluvní pokuty za pozdní předání díla, který nezanikl jednostranným započtením. Jelikož soud přiznal právní předchůdkyni žalovaného nárok na zaplacení smluvní pokuty celkem pouze ve výši 213 928 Kč, vzájemný návrh právní předchůdkyně žalovaného, kterým uplatňovala smluvní pokutu do výše, která nezanikla započtením, soud prvního stupně zamítl.
Při posuzování nároku na zaplacení částky 120 330 Kč za vypracování protokolu VdS, kterou žalobkyně vyúčtovala právní předchůdkyni žalovaného fakturou č. 2000610432, soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně se smlouvou ze dne 18. 8. 1999 nezavázala vypracovat protokol VdS a že mezi účastníky řízení nebyla uzavřena taková smlouva, kterou by šlo podřadit pod §566 odst. 1 obch. zák. a kterou by se žalobkyně zavázala zajistit vypracování protokolu VdS pro právní předchůdkyni žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vypracovaný protokol VdS právní předchůdkyni žalovaného nepředala a uložila jej v notářské úschově, neposuzoval soud prvního stupně věc ani z titulu bezdůvodného obohacení a žalobu v tomto rozsahu zamítl.
S ohledem na to, že žalobkyně v průběhu řízení vzala zpět svůj návrh na zaplacení částky 1 575 Kč představující v žalobě nárokovanou náhradu škody, soud v této části řízení zastavil.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. prosince 2007, č. j. 4 Cmo 141/2007-279, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že se žaloba, dle níž měla právní předchůdkyně žalovaného zaplatit žalobkyni částku 642 342 Kč s úrokem z prodlení z částky 570 360 Kč ve výši 8,6 % ročně od 22. 12. 1999 do 20. 12. 2000, z částky 356 432 Kč od 21. 12. 2000 do zaplacení, z částky 5 129,50 Kč ve výši 6,8 % ročně od 1. 1. 2000 do zaplacení a z částky 280 780,50 Kč ve výši 6,8 % ročně od 31. 5. 2000 do zaplacení, zamítá; v bodě III výroku změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že žalobkyně je povinna zaplatit právní předchůdkyni žalovaného částku 42 674 Kč s úrokem z prodlení ve výši 6,8 % ročně z částky 213 370 Kč od 28. 4. 2000 do 22. 1. 2007 a z částky 42 674 Kč od 23. 1. 2007 do zaplacení, jinak ve zbytku zůstal tento výrok nedotčen; v bodě V výroku změnil výrok o náhradě nákladů řízení; v bodě II a IV výroku zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud konstatoval, že bod II výroku rozsudku soudu prvního stupně o částečném zamítnutí žaloby (v rozsahu částky 334 258 Kč s příslušenstvím), bod III výroku o zamítnutí vzájemného návrhu právní předchůdkyně žalovaného (v rozsahu částky 289 402,30 Kč) a bod IV výroku o částečném zastavení řízení (v rozsahu částky 1 575 Kč) nebyly odvoláním napadeny, tedy že v této části je rozhodnutí soudu prvního stupně pravomocné.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo, dle níž zhotovila žalobkyně dílo pro právní předchůdkyni žalovaného, že dílo bylo právní předchůdkyni žalovaného předáno s prodlením v délce 8 dní, že právní předchůdkyně žalovaného nezaplatila žalobkyni zbytek ceny díla ve výši 856 270 Kč, že právní předchůdkyni žalovaného vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 1 069 640 Kč v důsledku prodlení žalobkyně s předáním díla a že před zahájením řízení uvedenou smluvní pokutu právní předchůdkyně žalovaného jednostranně započetla proti ceně díla ve výši 856 270 Kč a dále, jak zjistil odvolací soud zejména z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 5. ledna 2005, č. j. 26 C 820/2001-59, též proti pohledávce žalobkyně ve výši 14 998,70 Kč.
Odvolací soud se však neztotožnil s výkladem soudu prvního stupně, že postupem podle §301 obch. zák. lze moderovat již dříve zaniklou nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Odvolací soud dospěl k závěru, že moderace smluvní pokuty předpokládá, že oprávněný ze smluvní pokuty má platně existující a vymahatelný nárok na její zaplacení, a že proto nebylo možné ustanovení o snížení smluvní pokuty použít, jestliže si právní předchůdkyně žalovaného již před zahájením řízení právo na smluvní pokutu započetla proti pohledávce žalobkyně. Pohledávka žalobkyně v důsledku jejího zániku započtením již v době podání žaloby neexistovala, jednalo se tudíž o právo zaniklé, do něhož nelze zasahovat. Odvolací soud proto s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 32 Odo 1107/2006 (správně sp. zn. 32 Odo 1007/2006), dospěl k závěru, že nelze rozhodovat o snížení smluvní pokuty, která v době rozhodování soudu neexistuje, a proto žalobu v plném rozsahu zamítl.
Odvolací soud se dále zabýval vzájemným návrhem právní předchůdkyně žalovaného, která jej v odvolání uplatňovala pouze do výše 42 674 Kč s příslušenstvím, což odpovídá části smluvní pokuty, která nezanikla započtením, po moderaci na procentní sazbu 0,5 % z ceny díla bez daně z přidané hodnoty. Odvolací soud neshledal žádný důvod pro moderaci vzájemným návrhem uplatněné smluvní pokuty, jelikož právní předchůdkyně žalovaného v podaném odvolání trvala na zaplacení smluvní pokuty již jen v rozsahu částky 42 674 Kč s příslušenstvím. Takto sníženému nároku na smluvní pokutu bez jakékoli další moderace odvolací soud zcela vyhověl, a to včetně příslušenství.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost podaného dovolání zakládá žalobkyně na §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem, a to i když se rozhodnutí odvolacího soudu opírá o rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 32 Odo 1107/2006 (správně 32 Odo 1007/2006), dle něhož po zániku práva na zaplacení smluvní pokuty soud nemůže rozhodovat o jejím snížení ve smyslu §301 obch. zák.
Dovolatelka je toho názoru, že tento závěr odporuje zásadám poctivého obchodního styku podle §265 obch. zák.
Odvolací soud přejal závěry z dokazování provedeného soudem prvního stupně. Ze stavebního deníku žalobkyně ze dne 25. 11. 1999 a z cestovních příkazů jednatele žalobkyně vyplynulo, že žalobkyně vyzvala právní předchůdkyni žalovaného k předání díla již dne 25. 11. 1999. K datu 30. 11. 1999 bylo dílo funkční a schopné provozu. Smluvní pokutu vypočítala právní předchůdkyně žalovaného z ceny ve výši 5 348 200 Kč, tedy do této ceny zahrnula i cenu za 2 kusy nádrží, které upravoval dodatek ke smlouvě o dílo.
Dovolatelka souhlasí s tím, že důsledkem jednostranného započtení pohledávek je jejich zánik. Ten, proti jehož pohledávce je započítáváno, by měl ale mít možnost obrany u soudu proti nepoctivému jednostrannému započtení. Dovolatelka nesouhlasila s provedeným započtením, jelikož právní předchůdkyně žalovaného při vyúčtování smluvní pokuty vycházela z většího počtu dní prodlení, než k němuž ve skutečnosti došlo. Dovolatelka dále namítla, že výše smluvní pokuty ujednaná ve smlouvě o dílo byla nepřiměřená, přičemž právní předchůdkyni žalovaného nebyla způsobena pozdním předáním díla žádná škoda.
Z rozhodnutí odvolacího soudu a citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky vyplývá, že jakýmkoli započtením pohledávek bez ohledu na to, zda jsou tyto pohledávky v okamžiku započtení skutečné, se lze vyhnout zaplacení dlužných částek a lze se obohatit na úkor druhého, protože započtením dluh zaniká a poškozený nemá možnost se svého nároku domáhat ani žalobou.
Dovolatelka dále napadá závěr odvolacího soudu, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému částku 42 674 Kč, tedy smluvní pokutu, jejíž zaplacení požadovala právní předchůdkyně žalovaného v odvolání namísto původně požadované částky 332 076,30 Kč. Od této smluvní pokuty měla být podle dovolatelky odečtena částka 14 998,70 Kč s příslušným úrokem, která byla právní předchůdkyni žalovaného přiznána rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 5. ledna 2005, č. j. 26 C 820/2001-59, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. ledna 2006, č. j. 30 Co 351/2005-101.
Dovolatelka napadá i výrok odvolacího soudu o úroku z prodlení. Právní předchůdkyně žalovaného uplatňovala smluvní pokutu ode dne následujícího poté, co žalobkyně vrátila právní předchůdkyni žalovaného fakturu s vypočtenou smluvní pokutou (28. 4. 2000), ačkoli lhůta splatnosti na smluvní pokutě byla jiná a k započtení došlo v době, kdy se obě pohledávky setkaly, nikoli vrácením faktury. Dovolatelka má současně za to, že uplatňování úroků z prodlení ze smluvní pokuty, která již má fakticky povahu sankce, stejně tak jako úrok z prodlení, neodpovídá zásadám poctivého obchodního styku.
Dovolatelka rovněž namítá, že co se týká náhrady nákladů řízení, není pravdou, že úspěch právní předchůdkyně žalovaného před soudem prvního stupně činil 78 %. Dovolatelka je toho názoru, že před soudem prvního stupně měla úspěch žalobkyně, nikoli právní předchůdkyně žalovaného, když soud prvního stupně rozhodl, že právní předchůdkyně žalovaného je povinna zaplatit částku 642 342 Kč s příslušným úrokem.
Z těchto důvodů navrhla dovolatelka, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní předchůdkyně žalovaného ve vyjádření k dovolání uvedla, že otázka nepřípustnosti moderace započtené smluvní pokuty je již opakovaně a nerozporně řešena v rozhodovací činnosti odvolacího soudu i Nejvyššího soudu České republiky a napadené rozhodnutí se o tyto závěry opírá. Na daný spor není možné vůbec vztahovat ustanovení §265 obch. zák., když je možno použít toliko ustanovení §301 obch. zák., které je speciálním ustanovením ohledně práv ze smluvních pokut. Prvoinstanční soud tím, že rozhodl o moderaci, rozhodl také o tom, že žalovaná měla existující nárok na smluvní pokutu; tento závěr prvoinstančního soudu nebyl v odvolacím řízení napaden ani zpochybněn. Dovoláním tedy není napadeno právní posouzení, na kterém stojí výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Právní předchůdkyně žalovaného ve vyjádření k dovolání rovněž uvedla důvody, pro něž byla sjednána takto vysoká smluvní pokuta – hrozící smluvní pokuta a náhrada škody ze strany investora stavby. Při uplatňování argumentace o nepoctivosti obchodního styku dovolatelka pomíjí, že jednou ze základních zásad obchodního styku je řádné a včasné plnění závazků, což z její strany dáno nebylo. Nemůže se tedy dovolávat ustanovení §265 obch. zák. Právní předchůdkyně žalovaného svým odvoláním souhlasila s tím, že co do nároku na část smluvní pokuty, který nezanikl započtením, nebude brojit proti rozhodnutí prvoinstančního soudu o moderaci zbývající části existujícího nároku na smluvní pokutu ve výši 213 370 Kč, jakkoli tak mohla učinit, a omezila svůj nárok na částku 42 647 Kč, což byl z její strany vstřícný krok. Právní předchůdkyně žalovaného navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, či zamítnuto.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Po podání dovolání původní žalovaná – společnost Stavokombinát Liberec, a.s., zanikla v důsledku převodu jmění společnosti na jejího hlavního akcionáře E. J. Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 17. září 2010, č. j. 23 Cdo 1253/2008-308, rozhodl o procesním nástupnictví na straně žalovaného, a to tak, že v řízení bude jako s žalovaným nadále pokračováno s E. J.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, nejprve posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Dospěl k závěru, že v rozsahu, v němž dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem I v části, ve které bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně zaplatit právní předchůdkyni žalovaného částku 42 674 Kč s příslušenstvím, není dovolání přípustné. Dovolatelka namítá, že od této smluvní pokuty moderované právní předchůdkyní žalovaného v odvolání měla být odečtena částka 14 998,70 Kč s příslušným úrokem z prodlení, který byl přiznán rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 5. ledna 2005, č. j. 26 C 820/2001-59, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. ledna 2006, č. j. 30 Co 351/2005-101. Z obsahu dovolání se tak podává, že dovolatelka uplatňuje námitky pouze proti částce 14 998,70 Kč s příslušenstvím, nikoli proti částce 27 675,30 Kč. Přípustnost dovolání – v případě rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem – je nutné zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod č. 9). Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Jelikož částka 14 998,70 Kč nepřevyšuje limit stanovený §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. pro přípustné dovolání, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně v tomto rozsahu odmítl.
Dovolání žalobkyně je nepřípustné i v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení. Výrok o náhradě nákladů řízení má povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), i když je součástí výroku rozsudku (viz též §151 odst. 1 o. s. ř.). Proto se přípustnost dovolání proti tomuto výroku řídí podle ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť výrok o náhradě nákladů řízení není rozhodnutím o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod č. 3), a ani z ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. nelze přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení dovodit.
Dovolání není přípustné ani v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo žalobkyni uloženo zaplatit právní předchůdkyni žalovaného úroky z prodlení. Podle tohoto výroku rozsudku odvolacího soudu jde o příslušenství částky 42 674 Kč. Jak shora uvedeno, podle ustanovení §237 odst. 2 písm.a) o. s. ř. není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. Rovněž shora bylo odůvodněno, že přípustnost dovolání – v případě rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem – je nutné zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže tedy není dovolání přípustné proti výroku o zaplacení částky 42 674 Kč, nemůže být přípustné ani proti přisouzenému příslušenství, i když výše tohoto příslušenství v obchodních věcech přesahuje částku 50 000 Kč. Rozhodující totiž je, že příslušenství uplatněného nároku se nestalo samostatným předmětem řízení. Nejvyšší soud při posouzení této otázky vyšel z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2983/2006, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 78/2008 a v němž vyslovil právní větu, že příslušenství uplatněného nároku se nestane samostatným předmětem řízení ve smyslu §202 odst. 2 o. s. ř., je-li žaloba vzata zpět ohledně části jistiny, a to ani v rozsahu vztahujícím se ke „zpětvzaté jistině“.
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolání však není důvodné.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na právním závěru, že soud nemá právo moderovat smluvní pokutu, pokud právní předchůdkyně žalovaného před zahájením řízení započetla své právo na zaplacení smluvní pokuty proti pohledávce na zaplacení ceny díla. Tento právní závěr odvolacího soudu je založen na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 32 Odo 1007/2006. Dovolací soud v citovaném rozhodnutí vyšel z toho, že rozhodnutí soudu ve smyslu §301 obch. zák. je konstitutivním rozhodnutím, jímž lze moderovat jen nárok existující v době rozhodování soudu. Z toho vyplývá, že nelze rozhodovat o snížení smluvní pokuty, která před rozhodováním o její moderaci zanikla. Právo moderovat smluvní pokutu podle §301 obch. zák. předpokládá, že oprávněný ze smluvní pokuty má v době rozhodování soudu platně existující a vymahatelný nárok na její zaplacení. Pokud pak soud výši uplatněné a prokázané smluvní pokuty posoudí jako nepřiměřenou, má právo ji snížit. V daném případě ovšem soud nebyl oprávněn ustanovení o moderaci smluvní pokuty použít v rozsahu, ve kterém právní předchůdkyně žalovaného již před zahájením řízení započetla právo na zaplacení smluvní pokuty proti pohledávce žalobkyně, čímž její nárok na zaplacení smluvní pokuty zanikl. Do započtením zaniklého práva soud nemohl moderací zasahovat.
Dovolatelka namítá, že i při započítávání pohledávek by se ten, kdo provádí započtení, měl řídit zásadami poctivého obchodního styku, a ten, na jehož úkor bylo započtení provedeno, v daném případě žalobkyně, by měl mít možnost obrany u soudu proti nepoctivému započtení. V situaci, kdy nárok na smluvní pokutu právní předchůdkyni žalovaného platně vznikl podle smluvního ujednání a existoval v okamžiku jednostranného započtení na část ceny díla, není možné dospět k závěru, že právní předchůdkyně žalovaného uplatnila své právo na započtení smluvní pokuty v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku.
Dovolací soud nemá důvod se v daném případě odchylovat od stávající judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 32 Odo 1007/2006).
Dovolatelka rovněž namítá, že právní předchůdkyni žalované vyzvala k převzetí díla již dne 25. 11. 1999, přičemž k datu 30. 11. 1999 bylo dílo funkční a schopné provozu.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, se strany v článku XII odst. 5 smlouvy o dílo dohodly, že žalobkyně zaplatí právní předchůdkyni žalovaného smluvní pokutu ve výši 2,5 % z celkové ceny díla bez DPH mj. za prodlení s předáním díla včetně příslušné dokumentace dle HAHO 3000 ČR v termínu 30. 11. 1999. Jestliže tedy odvolací soud zjistil, že dílo bylo předáno právní předchůdkyni žalovaného až ke dni 8. 12. 1999, což dovolatelka nezpochybňuje, musela by žalobkyně prokázat, že se tak stalo v důsledku prodlení právní předchůdkyně žalované, a tudíž se ve smyslu ustanovení §365 druhé věty obch. zák. žalobkyně nedostala do prodlení s plněním svého závazku.
Takový závěr však učinit nelze.
Soud prvního stupně (a potažmo odvolací soud) učinil skutkové zjištění, že dílo nebylo až do 8. 12. 1999 řádně dokončeno a až do tohoto data byly na díle prováděny práce na zhotovování díla a navíc až po datu 30. 11. 1999 došlo k předání dokumentace, jež měla být součástí zhotoveného díla. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně tyto prováděné práce nepředstavovaly pouze nově nárokované vícepráce. Toto skutkové zjištění přitom žalobkyně dovoláním nenapadla.
Neopodstatněná je i námitka dovolatelky, že právní předchůdkyně žalované vypočítala smluvní pokutu z částky 5 348 200 Kč, tedy do ceny díla zahrnula i cenu za dodání 2 ks nádrží podle dodatku smlouvy o dílo. Dodatek smlouvy o dílo představoval její změnu; cena díla tudíž zahrnovala i cenu nádrží.
Ze shora uvedeného vyplývá, že v rozsahu, ve kterém je dovolání přípustné, je rozsudek z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v rozsahu, v němž je přípustné, podle §243b odst. 2 o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo v souladu s ustálenou judikaturou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2006, sp. zn. 21 Cdo 2989/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 13/2007) rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. následovně. Celkovou odměnu za zastupování advokátem v řízení je nutné na polovinu krátit (§14 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) v části, která odpovídá poměru předmětu řízení ve věci, v níž bylo dovolání odmítnuto, k celkovému součtu předmětů řízení. Podané dovolání se odmítá v celkové částce 14 998,70 Kč s příslušenstvím, co do částky 642 342 Kč s příslušenstvím se zamítá. Celkové náklady žalovaného vypočtené z předmětu dovolacího řízení ve výši 657 340,70 Kč na odměnu advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení činí 24 937,25 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14, §15, §17 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)]. K této částce je třeba připočíst paušální částku náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a částku 5 047,50 Kč představující náhradu za 20% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá tento rozsudek, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. listopadu 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu