ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.1547.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 1547/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce TEMPO, obchodní družstvo , se sídlem v Opavě, Horní náměstí č. p. 104/1, PSČ 746 38, IČ 00032417, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava , Ostrčilova 4/2691, Ostrava, PSČ 702 17, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 26 C 140/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. srpna 2007, č. j. 57 Co 190/2007-156, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. srpna 2007, č. j. 57 Co 190/2007-156, ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 25. října 2006, č. j. 26 C 140/2006-81, ve výroku pod bodem II a ve výroku pod bodem III, a ve výroku pod bodem II a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 25. října 2006, č. j. 26 C 140/2006-81, ve výrocích pod body II a III se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.
II. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 25. října 2006, č. j. 26 C 140/2006-81, se zastavuje.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí. Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 25. října 2006, č. j. 26 C 140/2006-81, určil, že žalobce je vlastníkem 39 pozemků jmenovitě uvedených ve výroku pod bodem I, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pěti pozemků jmenovitě uvedených ve výroku pod bodem II, a uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně dovodil, že žalobce má dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví předmětných pozemků, když jeho postavení je nejisté z hlediska určení, zda je vlastníkem předmětných pozemků ze zákona.
Při posuzování vlastnictví pozemků specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II vyšel soud ze skutkového zjištění, že v hospodářských smlouvách o odevzdání národního majetku do trvalého užívání uzavřených žalobcem ve vztahu k těmto pozemkům chybí vymezení účelu užívání předávaných nemovitostí. Právo trvalého užívání vzniká podle §10 odst. 6 vyhlášky č. 156/1975 Sb. dohodou organizací o náležitostech hospodářské smlouvy o odevzdání národního majetku do trvalého užívání uvedených v §10 odst. 5 vyhlášky č. 156/1975 Sb. V daném případě však nedošlo k dohodě o všech náležitostech hospodářské smlouvy o odevzdání národního majetku do trvalého užívání, protože nedošlo k dohodě o účelu tohoto užívání. Soud prvního stupně dospěl na základě toho k závěru, že žalobci nevzniklo k těmto pozemkům právo trvalého užívání ve smyslu §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, a §10 odst. 5 písm. b) vyhlášky č. 156/1975 Sb. Jelikož žalobci platně nevniklo právo trvalého užívání k dotčeným nemovitostem, nemohlo mu platně vzniknout ani vlastnické právo k nim podle §879c odst. 1, 4 občanského zákoníku.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. srpna 2007, č. j. 57 Co 190/2007-156, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (rozsudek pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a z jeho závěrů o skutkovém stavu věci, neboť je považoval za správné a žádným z účastníků nebyly zpochybněny. Odvolací soud dospěl ohledně odvolání žalobce k závěru, že nedostatek údajů o účelu trvalého užívání nemovitosti v hospodářských smlouvách o zřízení práva trvalého užívání právního předchůdce žalobce k pozemkům uvedeným ve výroku pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně není pouze nepodstatnou formální závadou hospodářské smlouvy, jak se domnívá žalobce, ale skutečným nedostatkem, jehož důsledkem je, že právo trvalého užívání dle tehdejší úpravy §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, nevzniklo. Uvedení účelu, ke kterému se národní majetek odevzdával do trvalého užívání, a způsob užívání pozemku měly význam především pro vymezení obsahu trvalého užívání. Jestliže tato podstatná náležitost hospodářské smlouvy chyběla, nemohla hospodářská smlouva platně vzniknout a stejně tak nemohlo vzniknout ani právo trvalého užívání. Z toho důvodu nemohlo dojít ke změně právního režimu trvalého užívání na vlastnictví původního trvalého uživatele, jímž v případě pěti pozemků vymezených ve výroku pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně žalobce nebyl. Z toho důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II potvrdil.
Proti výroku pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně a proti rozsudku odvolacího soudu v té části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Opavě ve výroku pod bodem II, podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání zakládá na §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Rozhodnutí odvolacího soudu má dle názoru žalobce zásadní právní význam, jelikož se v něm řeší právní otázka, která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně. Žalobce přitom poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2007, č. j. 57 Co 384/2007-53. Jako důvod dovolání uvádí žalobce nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce se nestal vlastníkem předmětných nemovitostí specifikovaných ve výroku pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně, jelikož smlouvy o odevzdání národního majetku do trvalého užívání uzavřené právním předchůdcem žalobce neobsahovaly údaj o účelu trvalého užívání nemovitostí, a z toho důvodu jsou neplatné. Dovolatel je toho názoru, že neexistence výslovného ujednání o účelu trvalého užívání nemovitostí v předmětných hospodářských smlouvách nezpůsobuje jejich neplatnost, že dané pozemky skutečně platně obdržel do trvalého užívání a že se tak i později stal jejich vlastníkem.
Dovolatel argumentuje tím, že účel odevzdání pozemků do trvalého užívání je již obsažen v té skutečnosti, že na pozemcích se nacházely budovy ve vlastnictví žalobce. Účel trvalého užívání předmětných pozemků vyplývá z vlastnických vztahů žalobce k budovám na pozemcích, když účelem daného postupu bylo zjevně předat pozemky do užívání tomu subjektu, který byl vlastníkem a provozovatelem budov na pozemcích stojících. Dovolatel má za to, že výslovné neuvedení účelu trvalého užívání v hospodářských smlouvách je pouze jejich formálním nedostatkem, který nezpůsobuje jejich neplatnost. Dovolatel namítá, že předmětné smlouvy nejsou v rozporu s hospodářským zákoníkem, ale neodpovídají pouze požadavkům podzákonné normy. Dovolatel dále upozorňuje na to, že hospodářské smlouvy byly zpracovány na tiskopise a předloženy žalobci orgánem jednajícím za stát. Při posuzování platnosti předmětných smluv je současně třeba zohlednit obecnou zásadu občanského práva, že neplatnosti se nemůže dovolat ten, kdo ji způsobil. Z obsahu smluv je zřejmé, že to nebyl žalobce, kdo sestavoval hospodářské smlouvy, neboť smlouvy byly žalobci předloženy orgánem jednajícím za stát a nakládajícím se státním majetkem. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu a aby zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II a věc vrátil Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dovodil přitom, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je tudíž i důvodné.
Zásadní právní otázka, na které je rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu postaveno, je, zda absence náležitostí hospodářských smluv stanovených tehdy platnými vyhláškami [účel, ke kterému se národní majetek odevzdává do trvalého užívání, a způsob jeho užívání podle §10 odst. 5 písm. b) vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, a podle vyhlášek ji nahrazujících, tedy vyhlášek č. 90/1984 Sb. a č. 119/1988 Sb.] zakládá takovou vadu, aby mohla být vyslovena neplatnost uvedených hospodářských smluv a neexistence práva trvalého užívání na straně žalobce.
Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že absence účelu a způsobu užívání národního majetku předaného do trvalého užívání v hospodářské smlouvě podle §10 odst. 5 vyhlášky č. 156/1975 Sb. způsobuje její absolutní neplatnost. Odvolací soud danou věc posuzoval pouze vyhlášky č. 156/1975 Sb., ač vzhledem k datu zavření jednotlivých smluv o zřízení práva trvalého užívání měl věc posuzovat i podle vyhlášek č. 90/1984 Sb., resp. 119/1988 Sb. Toto dílčí nesprávné právní posouzení věci však nemělo vliv na konečný právní závěr, neboť úprava v těchto předpisech byla, pokud se týká posuzované otázky, obdobná.
Skutkově obdobným případem, který spočíval na vyřešení nastíněné právní otázky, se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 22. ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo 3855/2008. V něm dospěl k následujícím právním závěrům: „Dovolací soud vzal v úvahu především principy dobré víry a právní jistoty, které jsou oporou ideje právního státu vyjádřené v čl. 1 Ústavy. Ústavní soud ČR uvedl například v nálezech ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 114/04, a ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 504/04, že jedním ze základních pilířů právního státu podle čl. 1 Ústavy je i princip právní jistoty, a proto za předpokladu, že si subjekt ze všech okolností, které mu byly známy, mohl udělat jediný možný závěr, a to že svá práva nabyl v souladu s platnými zákony, ‘… jeho dobrá víra, že právo nabyl od státu v souladu se zákonem, pak musí být chráněna a nelze v zájmu právní jistoty připustit výklad absolutní neplatnosti právních úkonů, které napříč desetiletími vrací právní vztahy do dávné minulosti‘. Jestliže v daném případě byly předmětné hospodářské smlouvy připraveným – písemně vyhotoveným a rutinním – aktem mocensky identifikovaného státu, který byl následně předkládán k podpisu žalobci jako ‚jiné socialistické organizaci než státní‘, a současně, jestliže výkon užívacích práv nebyl po desetiletí ze strany žalované (tj. státu) nikterak zpochybňován, nezbývá než uzavřít, že na straně žalobce je dána dobrá víra, že se na základě uzavřených hospodářských smluv trvalým uživatelem předmětných nemovitostí skutečně stal […]. Ostatně, pokud by soud vyslovil po více než dvaceti nebo dokonce třiceti letech, že právo trvalého užívání žalobci nikdy nevzniklo, byl by uvedený závěr v daném případě v příkrém rozporu s principy právní jistoty a dobré víry a tedy i v rozporu s ideou právního státu vyjádřenou v čl. 1 Ústavy ČR ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu ČR ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 114/04 a ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 504/04.“ Dovolací soud na základě toho dovodil, že vznik práva trvalého užívání na základě hospodářských smluv, v nichž není vymezen účel trvalého užívání nemovitosti, nelze za daných okolností zpochybnit. Obdobně judikoval Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 540/2009, a v rozsudku ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1054/2008.
Nejvyšší soud nemá důvod odchylovat se od této judikatury, která chrání dobrou víru a právní jistotu subjektů soukromoprávních vztahů. S ohledem na to, že předmětné pozemky se nacházely pod nemovitostmi či v těsné blízkosti nemovitostí ve vlastnictví žalobce, bylo v posuzovaném případě navíc zřejmé, k jakému účelu byly nemovitosti žalobci svěřeny do trvalého užívání. Ačkoli tedy z čistě formálního hlediska hospodářské smlouvy skutečně neobsahovaly náležitost požadovanou relevantními a právně závaznými vyhláškami, je nutné uzavřít, že vznik práva trvalého užívání k předmětným nemovitostem nelze zpochybňovat pouze na základě absence účelu užívání nemovitosti v uzavřených hospodářských smlouvách.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v napadeném rozsahu z hlediska uplatněného dovolacího důvodů správný. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. v napadeném rozsahu (včetně závislého výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení) zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu, platí i na výrok pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení pod bodem III a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce směřovalo výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu