ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.164.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 164/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce S.f. ž. p. Č. r ., proti žalované O.M. M ., zast. JUDr. V. U., advokátem o úhradu dluhu, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C 334/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 51 Co 38/2006-78, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta JUDr. V. U.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále (dále též jen „ soud prvního stupně “) usnesením ze dne 7. 8. 2006, 12 C 334/2003-55, zastavil řízení (odst. I. výroku), dále rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena F. ú. v B. (odst. II výroku) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. III. výroku).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 5. 3. 2007, č. j. 51 Co 38/2006-78, změnil usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na jejich náhradu částku 12.078,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované, dále potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve zbývajícím rozsahu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na jejich náhradu 9.282,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované.
V odůvodnění usnesení odvolací soud zejména uvedl, že se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně ohledně absence pravomoci soudu k rozhodnutí sporu plynoucího ze žalobního tvrzení, že žalované byla poskytnuta tzv. podpora ze Státního fondu životního prostředí ČR (dále též jen „ Fond “) ve smyslu ust. §3 odst. 2 zák. č. 388/1991 Sb., o Státním fondu životního prostředí ČR, a ust. čl. 5 odst. 2 směrnice Ministerstva životního prostředí o poskytování finančních prostředků ze Státního fondu životního prostředí České republiky účinné od 6. 3. 1992, avšak ta ji nepoužila v souladu s podmínkami určenými statutem fondu a předmětnou směrnicí, a proto je povinna ji vrátit. Vzhledem k tomu, že podle §103 o.s.ř. přihlíží soud kdykoli za řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení, mj. zda je dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí věci, a protože z ust. §30 odst. 1 a 6 zák. č. 576/1990 Sb. vyplývá, že k uložení vrácení zadržených prostředků ze státního fondu republiky a uložení penále ve stanovené výši je ze zákona oprávněn územní finanční orgán, dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně, když v souladu s ust. §7 o.s.ř. v rozsahu těchto nároků řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci k tomu příslušnému finančnímu orgánu, a proto jeho rozhodnutí potvrdil. Odvolací soud k tomu dodal, že F.ú.v B., jak plyne z obsahu spisu, již ve věci konal a uložil žalované pro neuhrazení splátek půjčky odvod neoprávněně zadržených prostředků a vyměřil penále. Na tom ničeho nemůže dle názoru soudu změnit ani námitka, že smlouvy, dle kterých byly prostředky z fondu poskytnuty, byly uzavřeny dle obchodního zákoníku. Námitku, že bez pravomocného soudního rozhodnutí nemůže žalobce využít zástavního práva, zajišťujícího pohledávku ze smlouvy o půjčce, neshledal odvolací soud důvodnou, poněvadž žalobce uzavření zástavní smlouvy v žalobě netvrdil a samotná smlouva o půjčce z 29. 7. 1994 takové ujednání ani neobsahuje.
Odvolací osud dále změnil usnesení soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, neboť žalobce zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a proto žalované přísluší náhrada nákladů za dva úkony právní služby, a to za přípravu a převzetí zastoupení vyjádření k žalobě.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 4. 6. 2007 napadl žalobce usnesení odvolacího soudu, aniž by uvedl, z čeho dovozuje přípustnost podaného dovolání, a aniž by své námitky podřadil pod zákonem stanovené dovolací důvody.
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že nesouhlasí s názorem odvolacího soudu ohledně absence pravomoci soudu k rozhodnutí sporu týkajícího se uložení povinnosti vrácení peněžních prostředků poskytnutých žalobcem žalované, neboť podle směrnice Ministerstva životního prostředí České republiky o poskytování finančních prostředků ze S. f. ž. p. Č. r. má žalobce právo rozhodnout o krácení, popř. odejmutí a vrácení podpory, jakož i právo na úhradu penále ve výši dohodnuté ve smlouvě o poskytnutí podpory a o těchto právech finanční úřady nemají pravomoc rozhodnout. Dovolatel upozornil, že pokud by se svých pohledávek nemohl domáhat u soudu, znamenalo by to, že taková práva není možné smlouvou o podpoře ani sjednat a ani splnění těchto práv zajistit.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil usnesení odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V podání ze dne 19. 11. 2007 se k dovolání vyjádřila žalovaná a zejména uvedla, že žalobce v dovolání tvrdí, že postupem soudů, jež neshledaly svou pravomoc k rozhodnutí sporu, je zkrácen na svých právech, neboť nemůže realizovat svá oprávnění plynoucí ze zajišťovacích institutů. Žalovaná upozornila, že v žalobě ze dne 29. 11. 23002 není o tomto důvodu podání žaloby uvedeno ničeho a neúplnost žalobních tvrzení není dovolacím důvodem.
Závěrem proto žalovaná navrhla, aby podané dovolání žalobce bylo jako nedůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) nejprve shledal, že dovolání je nutné projednat a rozhodnout o něm podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 7. 2009 – dále jen „ o. s. ř. “ (čl. II – „ přechodná ustanovení “, bod 12 zák. č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Dále shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (účastníkem řízení - žalobcem), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen osobou, která má právnické vzdělání ve smyslu ust. §241 odst. 1 v spojení s odstavcem 3 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
V potvrzovaném případě je dovolání přípustné podle ust. §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ust. §104 odst. 1 o. s. ř.
Dovolací soud je podle ust. §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, a pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jsou relevantní jen otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp.jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Takovou vadou mj. je, bylo-li rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů (§229 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
V posuzované věci rozhodnutí odvolacího soudu o nároku žalobce na zaplacení neuhrazené splátky půjčky ve výši 7.950.000,- Kč a na zaplacení penále za prodlení s úhradou zůstatku půjčky, která byla žalované poskytnuta na základě smlouvy o poskytnutí půjčky ze dne 12. 9. 1994 a smlouvy o poskytnutí investiční dotace č. 04619211 ze dne 3. 6. 1993, spočívá na závěru, že dle ust. §7 o.s.ř. a §30 odst. 1 a 6 tehdy platného zák. č. 576/1990 Sb. není dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí o těchto nárocích uplatněných v žalobě ze dne 29. 11. 2002.
Nejvyšší soud České republiky opakovaně ve svých rozhodnutích (viz např. rozsudek ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 69/2005) konstatoval, že podle ust. §30 odst. 1 a 6 zák. č. 576/1990 Sb., neoprávněně použité nebo zadržené prostředky státního rozpočtu republiky nebo státních fondů republiky jsou subjekty, kterým byly poskytnuty, povinny odvést ve stejné výši státnímu rozpočtu republiky, popř. státnímu fondu republiky. Zároveň jsou tyto subjekty povinny zaplatit penále ve výši 1 promile denně z neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků, nejvýše však do výše této částky. Dále dovolací soud dovodil, že odvod neoprávněně použitých nebo zadržených částek, jakož i penále, uloží územní finanční orgán. Dovolací soud neshledává v posuzovaném případě důvodu odchýlit se od uvedeného právního názoru a závěr odvolacího soudu je s ním v souladu.
Nejvyšší soud České republiky s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalobce není důvodné a proto dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že dovolateli, který po procesní stránce zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, bylo uloženo nahradit žalované k rukám jejího advokáta částku 12.257,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 6, §10 odst. 3, §14 a 15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, §13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a 19 % DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu