ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.1815.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 1815/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce Ing. Z. Š., správce konkurzní podstaty úpadkyně GKR PRAHA s.r.o., se sídlem v Litoměřicích, U Stadionu 2, PSČ 412 01, IČO 25400304, zastoupeného JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá 16, proti žalovaným 1) Mgr. J. J. a 2) A. J., oběma zastoupeným JUDr. Petrou Farskou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 5, o zaplacení částky 1 974 285 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 3 C 249/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2008, č. j. 29 Co 694/2007-151, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 23. července 2007, č. j. 3 C 249/2005-130, zamítl žalobu na zaplacení částky 1 974 285 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 399 109 Kč od 8. 11. 2001 do zaplacení, ve výši 7,5 % ročně z částky 753 252 Kč od 11. 12. 2001 do zaplacení, ve výši 7,5 % ročně z částky 460 558 Kč od 22. 12. 2001 do zaplacení a ve výši 2 % ročně z částky 174 355,35 Kč od 21. 2. 2004 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi žalovanými jako objednateli a úpadkyní jako zhotovitelkou byla dne 10. 7. 2001 uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem byla dostavba kompletního díla (rodinného domu) na pozemku p. č. 389/11 v Horoměřicích. Smlouva obsahuje dohodu o smluvní pokutě za nedodržení smluvních termínů provedení díla, jakož i za nedodržení termínu splatnosti faktury nebo zálohového listu. Pro nedodržení termínu výstavby a nedodržování podmínek sjednaných ve smlouvě žalovaní dne 6. 12. 2001 od smlouvy o dílo odstoupili a vyčíslili smluvní pokutu (1 792 731,24 Kč) a další pohledávky (270 101,20 Kč). S těmito pohledávkami se žalovaní přihlásili do konkurzu dne 10. 4. 2006.
Z dopisu ze dne 15. 12. 2001 soud zjistil, že žalovaní jím provedli úkon směřující k započtení, kterým byla pohledávka úpadkyně z faktury č. 10021 ve výši 399 109 Kč započtena proti části pohledávky žalovaných na úhradu smluvní pokuty. Dále jednostranně započetli i jejich nárok na zbývající část smluvní pokuty za úpadkyní ve výši 2 250 752 Kč proti pohledávce úpadkyně za žalovanými na úhradu dosud provedených prací v uvedeném období. Tento písemný úkon byl odeslán doporučeně na adresu úpadkyně, ale zásilka zůstala nepřevzata. Pošta sdělila, že zásilka nebyla vyžádána. Dne 2. 2. 2002 provedli žalovaní další úkon k započtení na faktury č. 10025 a 10026, na něž jednostranně započetli nárok na zaplacení zbývající části smluvní pokuty ve výši 1 717 086,08 Kč za úpadkyní proti její pohledávce za žalovanými na úhradu daně z přidané hodnoty ve výši 134 607,84 Kč.
Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2006, č. j. 44 Cm 1/2005-58, soud prvního stupně zjistil, že tímto rozsudkem soud určil, že nevykonatelná pohledávka ve výši 2 062 832,44 Kč přihlášená do konkurzního řízení pod č. 29 je po právu jako pohledávka s uspokojením ve 2. třídě věřitelů. Jednalo se o pohledávku ze smluvní pokuty z ujednání smlouvy o dílo ze dne 10. 7. 2001. V konkurzním řízení bylo prokázáno, že zhotovitelka nesplnila podmínky smlouvy, a to přestože byla na podmínky stavby včas upozorněna. Soud uzavřel, že nárok žalobců (v tomto řízení žalovaných) je po právu s tím, že vyčíslení pokuty bylo provedeno správně.
S ohledem na závěry citovaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda došlo k započtení pohledávek žalovaných ve vztahu k úpadkyni. Dospěl k závěru, že dopisy ze dne 15. 12. 2001 a 2. 2. 2002, které byly úpadkyni řádně doručeny, lze považovat za započtení pohledávky pode §358 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Pokud tedy došlo k prokázání pohledávky a bylo dále prokázáno, že nárok na zaplacení smluvní pokuty ze strany žalovaných je opodstatněný, žaloba nebyla podána důvodně.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. ledna 2008, č. j. 29 Co 694/2007-151, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, výrok pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně změnil co do výše náhrady nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud zopakoval dokazování dopisem zástupce žalobce (správně úpadkyně) ze dne 7. 12. 2001. Vzal za prokázané, že žalobce (úpadkyně) tímto dopisem reagoval na dopis žalovaných ze dne 6. 12. 2001, kterým poprvé vyúčtovali pohledávku za žalobcem (úpadkyní) ze smluvní pokuty, a žalobce (úpadkyně) tímto dopisem potvrzoval přijetí této uplatněné pohledávky žalovaných a dnem následujícím po obdržení této výzvy se dostal do prodlení s plněním tohoto peněžitého závazku. Odvolací soud dospěl k závěru, že z důvodu odstoupení od smlouvy vzniklo žalobci (úpadkyni) podle ustanovení §351 odst. 2 obch. zák. právo na vrácení plnění odpovídajícího rozsahu provedených prací, žalovaným právo na vrácení plnění, které na takto provedené práce již žalobci (úpadkyni) poskytli.
Soud prvního stupně dle odvolacího soudu správně vyšel ze skutkových zjištění a právních závěrů uvedených v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2006, č. j. 44 Cm 1/2005-58, kterým bylo zjištěno, že pohledávka ve výši 2 062 832,44 Kč přihlášená žalovanými do konkurzního řízení je po právu. S ohledem na to dospěl odvolací soud k závěru, že k započtení pohledávky žalobce (úpadkyně) a žalovaných došlo okamžikem, kdy se dopisy ze dne 15. 12. 2001 a 2. 2. 2002 dostaly do dispoziční sféry úpadkyně, přičemž v podrobnostech odkázal odvolací soud na rozhodnutí soudu prvního stupně.
V řízení nebylo prokázáno, že by po prohlášení konkurzu vznikla nová pohledávka žalobce, která by byla pohledávkou konkursní podstaty, na níž by pohledávky žalovaných nebylo dle zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, možné započíst.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Dovolatel nesouhlasí s postupem, jakým byla věc projednána a jakým způsobem byly hodnoceny jednotlivé důkazy a jak byly tyto důkazy prováděny.
Dovolatel nesouhlasí s tím, že pohledávky za žalovanými uplatněné žalobou zanikly započtením. Podle názoru žalobce byla ze strany žalovaných započítávána neexistující pohledávka. Žalovaní dopisem ze dne 6. 12. 2001 vyúčtovali smluvní pokutu a vyzvali úpadkyni k její úhradě. Úpadkyně s vyúčtovanou smluvní pokutou nesouhlasila, žalovaní přesto provedli jednostranné započtení. Žalovaní se bránili proti žalobou uplatněnému nároku tím, že faktury č. 010021, č. 011125 a č. 010026 byly uhrazeny formou započtení. Žalobce ovšem opakovaně namítal, že žalovaní započítávali neexistující pohledávku, jelikož neměli nárok na zaplacení smluvní pokuty, a proto nemohly závazky žalovaných zaniknout započtením. Žalobce dále namítl, že pokud se týká možnosti jednostranného započtení, pak občanský zákoník v ustanovení §580 s platností i pro obchodní závazkové vztahy stanoví, že kompenzabilní jsou pouze pohledávky stejného druhu, přičemž jednostranná kompenzace předpokládá existenci pohledávek a splatnost obou pohledávek. Závazky žalovaných vůči úpadkyni tedy nemohly zaniknout započtením. V této souvislosti žalobce upozornil na skutečnost, že v „rekapitulační faktuře“ č. 3001 byla rovněž žalovaným vyúčtována daň z přidané hodnoty a 10% pozastávka, přičemž tyto částky měly být v souladu se smlouvou o dílo účtovány po skončení stavebních prací a odstranění případných vad a nedodělků. V době započtení tedy tento nárok úpadkyně ještě neexistoval. Pokud se týká faktury č. 3001, žalovaní dopisem ze dne 24. 2. 2004 žalobci sdělili, že tuto fakturu neuznávají, neboť veškeré pohledávky úpadkyně za žalovanými byly v plné výši uhrazeny dne 21. 12. 2001 a 6. 2. 2002 formou zápočtu. Otázkou tak zůstává, na co konkrétně bylo žalovanými započítáváno, když závěrečná faktura byla vystavena úpadkyní dne 9. 12. 2003 a splatnost nastala dnem 20. 2. 2004, tj. v době po prohlášení konkurzu.
Pokud se jedná o existenci pohledávky žalovaných na zaplacení smluvní pokuty, má dovolatel za to, že soud prvního stupně pouze odkázal na citované rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ohledně existence žalované pohledávky a nadále se zabýval pouze tím, zda došlo k započtení pohledávky žalovaných za úpadkyní, tedy k zániku pohledávek žalobce. Podle dovolatele se měly soudy zabývat též námitkami žalobce, kterými žalobce odmítal oprávněnost nároku žalovaných na zaplacení smluvní pokuty a neměl mechanicky přebírat názory Krajského soudu v Ústí nad Labem, byť je toto rozhodnutí pravomocné.
Dovolatel dále namítá, že i kdyby byla prokázána existence pohledávek žalovaných za žalobcem z titulu smluvní pokuty, nemohlo dojít k zániku pohledávek úpadkyně započtením, neboť úpadkyni nebyl žádný z jednostranných projevů žalovaných, jimiž mělo dojít k započtení, doručen.
K tvrzení žalovaných, že v řízení nebylo ze strany žalobce prokázáno, že práce, jejichž zaplacení se žalobce domáhá, byly skutečně provedeny, dovolatel uvedl, že s ohledem na spory mezi účastníky již v průběhu provádění díla podal soudu návrh na nařízení předběžného opatření, aby zamezil žalovaným nakládat s předmětnými nemovitostmi. Tomuto návrhu nebylo vyhověno, tentýž soud však posléze žalobci vytýká, že neunesl v tomto směru důkazní břemeno a neprokázal, jaké konkrétní stavební práce a v jaké hodnotě byly na nemovitosti provedeny.
Žalobce vytýká provedenému řízení i vady, které spočívají v nesprávném hodnocení důkazů. Žalobce má za to, že prokázal, že práce byly na díle provedeny, rovněž prokázal, že pohledávka žalobce nemohla zaniknout započtením. U každého z těchto tvrzení však bylo soudem bez dalšího konstatováno, že tvrzené skutečnosti nebyly dostatečně prokázány, aniž by bylo zjevné, v čem konkrétně je spatřována nesprávnost tvrzení, či v čem konkrétně je důkaz nevěrohodný.
Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Dovolatel v dovolání uvádí, že nesouhlasí s postupem, kterým byla věc projednána, a se způsobem provádění a hodnocení důkazů soudem prvního stupně a soudem odvolacím, čímž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. K uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. však nelze při posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlížet. Omezení posuzování přípustnosti dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. je dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolací soud při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Skutkovými závěry, ze kterých vycházel při svém rozhodování odvolací soud, je dovolací soud vázán a při rozhodování o dovolání proti potvrzujícímu rozsudku, kdy je třeba přípustnost dovolání posuzovat podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, není správnost skutkových závěrů oprávněn přezkoumávat. Dovolací přezkum se v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. otevírá zásadně jen posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu, nikoliv jiným otázkám. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky dokazování nemohou před dovolacím soudem doznat změny.
Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání nemohl přihlédnout ani k námitce dovolatele, že řízení trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávmího) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná. Tento závěr se týká i tvrzení dovolatele, že řízení trpí vadou spočívající v tom, že soud prvního stupně při posuzování existence pohledávky žalovaných za úpadcem z titulu smluvní pokuty odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2006, č. j. 44 Cm 1/2005-58, a sám se nezabýval námitkami žalobce, kterými žalobce odmítal oprávněnost nároku žalovaných na zaplacení smluvní pokuty.
Dovolatel dále namítá, že započtení bylo žalovanými provedeno na neexistující pohledávku z titulu smluvní pokuty. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a odvolacího soudu nelze dovodit, že by odvolací soud tuto otázku posoudil v rozporu s hmotným právem a že by tudíž posouzení této otázky založilo přípustnost dovolání.
Pokud pak dovolatel tvrdí, že žalovaní minimálně zčásti provedli zápočet proti dosud nevzniklé pohledávce úpadkyně (daň z přidané hodnoty a 10% pozastávka vyúčtované fakturou č. 3001), pomíjí, že odvolací soud učinil dovolatelem nezpochybněný závěr, že žalovaní dopisem ze dne 6. 12. 2001 odstoupili od smlouvy a v důsledku této skutečnosti pak podle ustanovení §351 odst. 2 obch. zák. stranám vzniklo právo (a povinnost) provést vzájemné vypořádání poskytnutých plnění. Jestliže tedy žalovaní dopisy ze dne 15. 12. 2001 a ze dne 2. 2. 2002 podle skutkového zjištění odvolacího soudu provedli zápočet své pohledávky na zaplacení smluvní pokuty vůči pohledávce úpadkyně vzniklé ji podle ustanovení §351 odst. 2 obch. zák., učinili projev započtení vůči již vzniklé pohledávce úpadkyně. Podle závěru odvolacího soudu se pohledávka na zaplacení smluvní pokuty stala splatnou dne 8. 12. 2001. Vzhledem ke skutkovému zjištění odvolacího soudu, že žalovaní vyúčtovali smluvní pokutu dopisem ze dne 6. 12. 2001, který byl úpadkyni doručen dne 7. 12. 2001, nelze dovodit, že by odvolací soud učinil závěr o splatnosti smluvní pokuty v rozporu s hmotným právem. V rozsudku ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 90/2006, Nejvyšší soud dovodil, že v občanskoprávních závazkových vztazích i v obchodních závazkových vztazích lze jednostranně započíst splatnou pohledávku proti pohledávce, která ještě není splatná. Zánik pohledávek v takovém případě nastane okamžikem, kdy projev vůle směřující k započtení dojde věřiteli pohledávky, která ještě není splatná. Započtení tedy nebránilo, že pohledávka úpadkyně se dosud nestala splatnou.
Dovolatel konečně namítá, že úpadkyni nebyl žádný z kompenzačních projevů žalovaných doručen. Tato námitka je však v rozporu se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, podle něhož naopak se tyto dopisy žalovaných dostaly do dispoziční sféry úpadkyně. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 805/2006, jenž byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 104/2008, tato skutečnost postačuje k závěru, že došlo k započtení pohledávek.
Z výše uvedeného je zřejmé, že v posuzované věci nebylo shledáno, že by odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, dovoláním napadené rozhodnutí nebylo založeno ani na právní otázce, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešeny rozdílně. Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Dospěl proto k závěru, že dovolání žalobce není ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proto je – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalovaným žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. prosince 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu