ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.1869.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 1869/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně M. T. s.r.o., zastoupené JUDr. J. B., advokátkou proti žalované M. V., zastoupené JUDr. M. T., advokátem , o zaplacení částky 1 006 707 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 42 Cm 155/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2008 č. j. 2 Cmo 311/2007-154 takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč k rukám JUDr. M. T., advokáta , do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. října 2007 č. j. 42 Cm 155/2006-107 ve znění opravného usnesení ze dne 12. ledna 2009 č.j. 42 Cm 155/2006-181 zamítl návrh žalobkyně, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 006 707 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení ceny zboží – pracovních oděvů, ukládacích regálů a jiných skladových zásob, paragonové tiskárny a software C. V, které žalovaná v průběhu měsíce února 2005 od žalobkyně převzala. Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastnicemi probíhalo jednání o odkoupení uvedeného zboží, vše však probíhalo v ústní formě a k uzavření písemné kupní smlouvy mezi účastnicemi nedošlo, cena zboží převzatého žalovanou sjednána nebyla. Předmětné zboží sice bylo dodáno do nově zprovozněných prostor žalované umístěných vedle její prodejny s autotmely, nicméně žalovaná již před jednáním s žalobkyní o uvedeném zboží (a také poté) prodávala pracovní oděvy. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná nakládala s uvedeným zbožím jako vlastník, a že z provedených důkazů vyplývá, že žalovaná zboží převzala od žalobkyně pouze k uskladnění, takže žalobkyně neprokázala svůj nárok na úhradu kupní ceny.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. listopadu 2008 č. j. 2 Cmo 311/2007-154 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze shodného tvrzení účastníků o tom, že veškerá jejich uskutečněná jednání proběhla pouze ústní formou, takže při zkoumání toho, zda mezi účastníky došlo platně k uzavření kupní smlouvy podle ustanovení §409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák“), které nezakazuje uzavření kupní smlouvy ústní formou, vycházel z provedeného dokazování, a to z výpovědí svědků, kteří se měli podle žalobkyně příslušných jednání zúčastnit, a dále z účastnických výpovědí a z jejich tvrzení obsažených v jednotlivých podáních. Jednatel žalobkyně F. Š. uvedl, že cena za pracovní oděvy byla tvořena součtem jednotlivých aktuálních skladových cen každého jednotlivého kusu zboží podle účetní evidence žalobkyně, bývalá jednatelka Z. Š. pak vypověděla, že „nákupní cena zboží bude činit průměr kupní ceny, to, co bylo v počítači“, jednotlivé částky řešeny nebyly, mluvilo se o částce 1 200 000 Kč za zboží jako celek a tuto částku žalovaná akceptovala. Žalovaná však tyto skutečnosti nepotvrdila a odmítala, že by došlo k jakémukoliv ujednání o ceně zboží, bylo proto nutno vycházet z dalších provedených důkazů. Z výslechu navržených svědků však odvolací soud nezjistil, že by se někdo z nich zúčastnil jednání o ceně zboží. Jak vyplývá z §409 odst. 2 obch. zák., představuje kupní cena podstatnou náležitost kupní smlouvy, musí být dohodnuta ve smlouvě nebo musí být alespoň stanoven způsob jejího dodatečného určení, ledaže z jednání o uzavření smlouvy vyplývá vůle stran ji uzavřít i bez určení kupní ceny. Vzhledem k tomu, že v dané věci nebylo potvrzeno ani žalovanou, ani svědecky, že by došlo ke sjednání kupní ceny, ani způsobu jejího určení, ani nebyla uzavřena dohoda, že kupní smlouva se uzavírá bez určení kupní ceny, dospěl odvolací soud k závěru shodnému se soudem prvního stupně, a sice, že k prokázání platného uzavření kupní smlouvy o prodeji pracovní oděvů mezi účastnicemi nedošlo. Soud přitom přihlédl ke skutečnosti, že žalovaná se o zboží žalobkyně zajímala, a nezávazně s ní o odkoupení jednala. To neplatí pro software C. V., který žalovaná, jak vyplývá z výpovědi svědka M. K., zakoupila pro sekci její hlavní aktivity, a to prodej podkladových materiálů pro lakovny s ohledem na to, že její software byl zastaralý a neodpovídal jejím potřebám. Odvolací soud tak uzavřel, že veškeré zboží a zařízení je dosud bezplatně uskladněno u žalované, která má zájem na jeho odstranění. Nelze proto usoudit ani na to, že by uložením zboží u žalované došlo z její strany k získání majetkového prospěchu na úkor žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které žalobkyně shledává v jeho závěru, že nedošlo k prokázání platného uzavření kupní smlouvy na prodej pracovních oděvů. Žalobkyně je toho názoru, že kupní cena za dodané zboží byla stanovena zcela určitě, a argumentuje tím, že předložila soudu fakturu č. 20003/05, v níž byl uveden úplný seznam zboží, které mělo být předmětem kupní smlouvy, včetně uvedení jeho názvu, počtu kusů, ceny bez daně a ceny s DPH, takže součtem jednotlivých položek na uvedené faktuře byla dosažena celková kupní cena za dodané zboží. S tím podle jejího názoru koresponduje i výpověď svědkyně Z. Š., která pouze hovorovou řečí uvedla způsob, jakým bylo jednáno s žalovanou o ceně za dodané zboží. Žalobkyně dále poukázala na dodávku účetního počítačového programu C. V., u něhož byl způsob stanovení kupní ceny stejný jako v případě pracovních oděvů. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v řešení otázky, zda „lze namítat nedostatek podstatné náležitosti kupní smlouvy dle §409 obch. zák., když na základě totožného ujednání o obsahu kupní smlouvy strana kupující část dodaného zboží bez jakékoli výhrady zaplatila“. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání zhodnotila dovolání žalobkyně jako nepřípustné, neboť nenaplňuje zákonné podmínky vyplývající z §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. - napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam nemá a postrádá jej podle jejího názoru i dovolatelkou vymezená „otázka zásadního právního významu“. Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., a obsahuje stanovené náležitosti, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatelka v posuzované věci sice namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci, z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání je však zřejmé, že v prvé řadě nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatelka především napadá skutkové zjištění soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil, a sice, že k prokázání platného uzavření kupní smlouvy na prodej pracovních oděvů nedošlo, neboť nebyla sjednána kupní cena, ani nebyl stanoven způsob jejího dodatečného určení, když podle jejího názoru z provedených důkazů – zejména z faktury a výpovědi svědkyně Z. Š. vyplývá, že cena za dodané zboží byla stanovena zcela určitě, o čemž svědčí i okolnost, že u počítačového programu C. V. k uzavření kupní smlouvy a úhradě kupní ceny žalovanou došlo. Odvolací soud však z citovaných důkazů takový závěr nedovodil. Uvedeným postupem tedy dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění ohledně uzavření kupní smlouvy, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Dovolací soud však při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Skutkovými závěry odvolacího soudu je Nejvyšší soud vázán a není v dovolacím řízení oprávněn přezkoumávat v případě potvrzujícího rozsudku jejich správnost.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10 000 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částky 2 060 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. ledna 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu