ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.2011.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 2011/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Santander Consumer Finance a.s. , se sídlem v Praze 5, Šafránkova 1, PSČ 155 00, IČ 25103768, zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, proti žalovanému R. K., zastoupenému JUDr. Danielou Šormovou, obecnou zmocněnkyní, bytem v Praze 6, Nad Kajetánkou 27, s adresou pro doručování - Praha 6, U Třetí baterie 6/112, o zaplacení částky 181 656,14 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 462/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2007, č. j. 22 Co 44/2007-56, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2007, č. j. 22 Co 44/2007-56, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. srpna 2006, č. j. 11 C 462/2005-39, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou na žalovaném domáhala zaplacení částky 181 656,14 Kč s příslušenstvím s tím, že dne 31. 3. 2003 uzavřeli leasingovou smlouvu č. 030051135, jejímž předmětem byl leasing vozu Volkswagen Passat 2,8 V6 syncro Compl. Žalovaný se zavázal k úhradě zálohy ve výši 90 000 Kč a následně k 36 měsíčním splátkám po 10 435 Kč a po uplynutí finančního pronájmu k úhradě zůstatkové hodnoty vozu jako kupní ceny ve výši 1 000 Kč. Pro neplacení splátek po dobu delší než 1 měsíc odstoupila žalobkyně od smlouvy. Finanční vyrovnání v žalované částce je součtem nesplacených splátek v celkové výši 155 945 Kč, nákladů spojených s vymáháním ve výši 24 872,14 Kč a nákladů na zákonné pojištění ve výši 839 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 30. srpna 2006, č. j. 11 C 462/2005-39, zamítl žalobu na zaplacení částky 181 656,14 Kč s 2% úrokem p.a. od 29. 9. 2003 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní jako leasingovým pronajímatelem a žalovaným jako leasingovým nájemcem byla v režimu obchodního zákoníku uzavřena dne 31. 3. 2003 leasingová smlouva č. 030051135, jejíž nedílnou součástí byly všeobecné smluvní podmínky pro leasing motorových vozidel (dále jen „VSP“); předmětem smlouvy byl osobní automobil Volkswagen Passat 2,8 V6 syncro Compl. Žalovaný vozidlo převzal a užíval, po dobu delší jednoho měsíce však sjednané měsíční splátky řádně neplatil. Žalobkyně proto úkonem ze dne 15. 9. 2003 od smlouvy odstoupila, vozidlo žalovanému odebrala a poté je prodala třetí osobě za 107 000 Kč. Protokolem o finančním vypořádání ze dne 31. 5. 2004 bylo zjištěno, že náklady spojené s odebráním a prodejem předmětu leasingu činily 24 872,14 Kč, náklady zákonného pojištění 839 Kč, dlužné splátky 262 945 Kč, penále 36 331,23 Kč, celkem 324 987 Kč. Cena prodaného vozidla činila 107 000 Kč, žalovaný měl tedy u žalobkyně dluh ve výši 217 987 Kč. Soud prvního stupně posoudil předmětnou leasingovou smlouvu podle §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) jako smlouvu nepojmenovanou a dospěl k závěru, že leasingovému pronajímateli vznikl nárok na zaplacení pouze těch leasingových splátek, které odpovídaly době trvání (existence) nájmu, tedy do odebrání předmětu nájmu resp. do dne odstoupení od smlouvy. Dovodil dále, že článek 6.3.4 VSP nelze vykládat tak, že by se dnem odstoupení od smlouvy staly splatnými i ty leasingové splátky, které dosud nedospěly, neboť v režimu obchodního zákoníku se může stát splatným pouze takové právo, které vzniklo. Jestliže tedy právo na zaplacení sjednané splátky dosud nevzniklo, nelze takové právo učinit splatným. Pokud tedy bylo ve smlouvě dohodnuto, že leasingový pronajímatel má nárok na zaplacení všech zbývajících leasingových splátek, tedy i po odstoupení od smlouvy, je toto ujednání podle závěru soudu prvního stupně ve smyslu §265 obch. zák. v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. května 2007, č. j. 22 Co 44/2007-56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Dovodil, že leasingový pronajímatel se nemůže domáhat zaplacení leasingových splátek splatných po odstoupení od leasingové smlouvy, i kdyby to bylo ve smlouvě dohodnuto, neboť takové jednání je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák. a nepožívá právní ochrany. Odvolací soud se zároveň ztotožnil se soudem prvního stupně, že leasingový pronajímatel se nemůže domáhat zaplacení leasingových splátek splatných po odstoupení od leasingové smlouvy ani z titulu náhrady škody ve smyslu §379 obch. zák., byť by to bylo ve smlouvě dohodnuto. Uplatněný nárok nelze považovat ani za smluvní pokutu, jak namítala žalobkyně, neboť se odvolacímu soudu jeví v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, aby po zániku smluvního vztahu vznikl žalobkyni nárok na sankční plnění v podobě do budoucna nesplacených splátek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Ten je podle jejího názoru dán tím, že řeší právní otázku, která je soudy prvního stupně, odvolacími soudy i soudem dovolacím rozhodována rozdílně, napadené rozhodnutí má proto zásadní význam pro řešení sporů o placení leasingových splátek i v jiných případech. Nesprávnost právního posouzení shledává dovolatelka v právním závěru odvolacího soudu, podle něhož je ujednání ve VSP zakotvující povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni po zániku smluvního vztahu souhrnnou částku odpovídající výši všech zbývajících měsíčních leasingových splátek poníženou o splátky pojištění do konce leasingové smlouvy v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák. S poukazem na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), v nichž je preferována zásada smluvní volnosti stran při uzavírání smluv v obchodních vztazích, zdůraznila dovolatelka inominátní charakter leasingové smlouvy, kdy je pro vztah jejích účastníků rozhodující obsah práv a povinností sjednaných ve smlouvě. Žalovaný jako leasingový nájemce byl tedy podle smlouvy povinen především splácet včas a řádně leasingové splátky, tuto svoji povinnost však neplnil, žalobkyně naopak všechny své povinnosti, které jí ze smlouvy vyplývaly, splnila – uzavřela kupní smlouvu s dodavatelem předmětu leasingu vybraného žalovaným, zaplatila kupní cenu a umožnila žalovanému užívání předmětu leasingu. Pokud by za této situace neměla žalobkyně nárok na smlouvou sjednanou úhradu všech leasingových splátek, bylo by odměněno soustavné porušování leasingové smlouvy, nikoliv její řádné plnění. Kupní cena předmětu leasingu činila 210 000 Kč, žalovaný uhradil na splátkách pouze částku 62 610 Kč, takže jen prostým odečtem těchto částek je nutno dojít k závěru, že žalobkyni vznikla ztráta ve výši 147 390 Kč. Výtěžek z prodeje předmětu leasingu přitom nelze podle názoru dovolatelky na tuto ztrátu započítat, neboť to neukládá žádné ustanovení leasingové smlouvy, ani VSP. Jedná se o výlučný příjem žalobkyně, žalovanému by nárok na tuto částku vznikl pouze za situace řádného hrazení leasingových splátek.
Žalobkyně dále poukázala na to, že odvolací soud nevzal v úvahu nárok žalobkyně jako subjektu, jehož předmětem podnikání je poskytování leasingu, na přiměřený zisk z této činnosti, neboť investicí do předmětu leasingu určeného pro žalovaného mu poskytla finanční službu a má proto nárok na její kompenzaci. Odvolací soud taktéž nezohlednil ztrátu žalobkyně spočívající ve snížení hodnoty předmětu leasingu při jeho prodeji, a to v důsledku jeho užívání žalovaným. Žalobkyně se dále ohradila proti závěru odvolacího soudu, že nelze uplatnit nárok na smluvní sankci představovanou nesplacenými leasingovými splátkami. Všechny částky uvedené ve sporném článku 6.3.4. VSP mají sankční a zajišťující charakter. Žalovaný je totiž povinen je zaplatit až v situaci, kterou předvídá článek 6.3.1 VSP, tedy v případě, že podstatným způsobem poruší smluvně sjednané povinnosti, jejichž splnění je tímto způsobem zajištěno. Předmětné ujednání ve VSP proto podle názoru žalobkyně neodporuje zásadě poctivého obchodního styku, naopak by bylo nepoctivé připravit leasingového pronajímatele nejen o zisk, ale i o finanční prostředky, za které vozidlo pro žalovaného koupil.
Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval nejprve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Dospěl přitom k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť právní otázka placení splátek leasingu za dobu od předčasného zániku leasingové smlouvy do doby jejího předpokládaného zániku na základě dohody v leasingové smlouvě byla v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu posouzena v rozporu s hmotným právem.
Nastolenou právní otázku placení leasingových splátek splatných po předčasném ukončení leasingové smlouvy řešil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, publikovaném na www.nsoud.cz , v němž velký senát Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že pokud si leasingová společnost (pronajímatel) ve smlouvě s leasingovým nájemcem sjedná pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek, tedy i splátek splatných po odstoupení od smlouvy, není výkon tohoto práva v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po odstoupení od smlouvy (po odebrání vozidla leasingovému nájemci).
Při řešení nastolené otázky placení leasingových splátek po zániku leasingového vztahu vyšel Nejvyšší soud z účelu a smyslu finančního leasingu.
Konstatoval, že v praxi jsou rozlišovány především dva základní druhy leasingu – leasing finanční a leasing operativní. Zatímco operativní leasing obvykle nezakládá právo na následné odkoupení věci a jeho primární funkcí je funkce užívací, klíčovou funkcí finančního leasingu (o nějž jde i v posuzovaném případě) je pořizovací funkce a jeho cílem je zpravidla konečný převod vlastnictví k předmětu leasingu.
Finanční leasing lze vymezit jako závazkový vztah, jehož podstatou je závazek poskytovatele leasingu (pronajímatele) předat příjemci leasingu (nájemci) na určitou dobu do užívání věc či jinou majetkovou hodnotu, kterou pronajímatel obvykle za tím účelem pořídí do svého vlastnictví, a závazek nájemce uhradit náklady spojené s pořízením leasingu prostřednictvím leasingových splátek. Nájemce má obvykle právo na koupi předmětu leasingu do svého vlastnictví za cenu, která bývá označována jako zůstatková či zbytková, neboť vyjadřuje rozdíl mezi cenou předmětu leasingu, resp. náklady spojenými s pořízením předmětu leasingu, na počátku a celkovou výší té části leasingových splátek, kterými je pořizovací cena předmětu leasingu splácena. V této souvislosti se hovoří o pořizovací funkci finančního leasingu, která jej kvalitativně odlišuje od nájmu, u něhož je primární funkce užívací. Nájemce nese již od počátku leasingového vztahu rizika (nebezpečí škod) spojená s předmětem leasingu, jakož i náklady spojené s jeho užíváním (údržba, daně, pojištění). Leasing je označován za leasing finanční právě proto, že se závazky pronajímatele omezují na finanční služby (pořízení věci, předání do užívání a její prodej na konci leasingového vztahu).
V případě finančního leasingu jde o účelové pořízení věci, práva či jiné majetkové hodnoty podle potřeb, výběru a určení nájemce s využitím cizích zdrojů – zdrojů poskytovatele předmětu leasingu. Smyslem tohoto specifického soukromoprávního institutu je tak zajistit za úplatu financování věci pro nájemce, který se k ní chová od okamžiku jejího předání jako k věci vlastní se všemi riziky na straně nájemce (nese rizika spojená s předmětem leasingu i náklady spojené s jeho provozem, údržbou a opravami), a nikoli s riziky na straně vlastníka, jak je tomu ve smlouvách o nájmu. Leasingový pronajímatel sice zůstává po celou dobu trvání leasingu vlastníkem předmětu leasingu, jeho práva a povinnosti související s vlastnictvím předmětu leasingu (s výjimkou práva věc zcizit nebo zatížit právem třetí osoby) však náležejí nájemci. V rámci finančního leasingu je na nájemce přenášena odpovědnost za předmět leasingu i nebezpečí a rizika s ním spojená, čímž se finanční leasing typově odlišuje od běžného nájmu (a nelze jej tudíž ustanoveními o nájemní smlouvě poměřovat).
Leasingovým společnostem, byť jsou vlastníky předmětu leasingu, na rozdíl od nájemního vztahu nezáleží na tom, zda a do jaké míry leasingoví nájemci zhodnocují předmět leasingu. Rovněž tak nemají zájem na tom, aby se věc, jejíž jsou po dobu trvání leasingového vztahu vlastníkem, vrátila do jejich dispozice, nýbrž jejich cílem zpravidla je, aby po zaplacení všech leasingových splátek přešel předmět leasingu do vlastnictví leasingového nájemce. Je tomu tak proto, že leasingové společnosti pořizovaly předmět leasingu do svého vlastnictví nikoli s cílem vyvíjet podnikatelskou činnost jeho provozováním, nýbrž z důvodu uzavírané leasingové smlouvy v rámci poskytovaných finančních služeb. Do dispozice leasingové společnosti se předmět leasingu dostane zpět proto obvykle pouze tehdy, pokud leasingovou smlouvu nedodrží nájemce (typickým příkladem je neplacení leasingových splátek). Jestliže dojde k vrácení předmětu leasingu leasingovému pronajímateli z důvodu předčasného ukončení leasingové smlouvy pro okolnosti na straně nájemce, v důsledku čehož se nenaplní sjednaný účel leasingové smlouvy, nemění se tím nic na povinnosti nájemce uhradit leasingové společnosti dosud nezaplacený zůstatek pořizovací ceny předmětu leasingu, splátky splatné do ukončení smlouvy a dosud nezaplacené úroky. Vzhledem k tomu, že tyto „položky“ jsou zpravidla rozpuštěny ve zbývajících leasingových splátkách, požadují některé leasingové společnosti při takovém předčasném ukončení smlouvy i nadále zaplacení zbývajících dlužných leasingových splátek s tím, že učiní splatnými také splátky, které byly podle smlouvy splatné až později (po ukončení leasingové smlouvy). Z ekonomického hlediska jde přitom o stejnou částku – součet pořizovací ceny předmětu leasingu a úroku z pořizovací ceny, kterou zaplatila leasingová společnost za předmět leasingu, se rovná úhrnu všech leasingových splátek, neboť v leasingových splátkách jsou uvedené položky obsaženy. Z důvodů výše popsaných pak bývají leasingoví nájemci podle konkrétních ustanovení některých leasingových smluv povinni též hradit leasingové společnosti náklady spojené s vrácením předmětu leasingu s tím, že v případě uskutečněného prodeje předmětu leasingu se dluh leasingového nájemce sníží o výnos z tohoto prodeje (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 2 Cmo 380/2005).
Sjedná-li si tedy leasingová společnost (pronajímatel) ve smlouvě s leasingovým nájemcem pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek, tedy i splátek splatných v období od předčasného zániku leasingové smlouvy do doby jejího předpokládaného zániku na základě leasingové smlouvy, není výkon tohoto práva s ohledem na účel a smysl finančního leasingu v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po ukončení smluvního vztahu.
Pokud dovolatelka dále uváděla, že žalovaný nemá nárok na zápočet výtěžku z prodeje předmětu leasingu oproti jeho dluhu u žalobkyně, neboť se jedná o její výlučný příjem, je nutno konstatovat, že tato její námitka je nerozhodná, neboť žalobkyně již v žalobě snížila žalovanou částku spočívající v neuhrazených leasingových splátkách o kupní cenu získanou prodejem předmětu leasingu.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s uvedenou sjednocující judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu