ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.2015.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 2015/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně I. R. & C. spol. s r.o. , zastoupené JUDr. P. P., advokátem , proti žalovanému M. A. , zastoupeného JUDr. K. M., advokátkou , o zaplacení 230 762 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 120/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. srpna 2008, č.j. 2 Cmo 151/2008-122, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. P. P., advokáta.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. srpna 2008, č.j. 2 Cmo 151/2008-122, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2007, č.j. 4 Cm 120/2006-83, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 230 762 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% p.a. z částky 230 762 Kč od 2.2.2004 do zaplacení na účet žalobkyně a zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soud prvního stupně přiznal žalobkyni podle §153b odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) rozsudkem pro zmeškání žalobou požadovanou částku včetně úroků z prodlení za nezaplacení této částky včas, neboť žalovaný se bez důvodné a včasné omluvy nedostavil k prvnímu jednání dne 14.2.2007, které se ve věci konalo, a to i přes poučení soudu o možných následcích nedostavení se k soudu uvedených v předvolání k jednání, které mu bylo řádně doručeno dne 27.12.2006, stejně jako mu byla řádně doručena žaloba.
Soud prvního stupně pokládaje skutková tvrzení žalobkyně, uvedená v žalobě, za nesporná, měl za prokázané, že mezi předchůdkyní žalobkyně, jako leasingovým pronajímatelem a žalovaným, jako leasingovým nájemcem, byla uzavřena leasingová smlouva, žalovaný předmět leasingu převzal, avšak řádně nehradil leasingové splátky, pročež leasingový pronajímatel od smlouvy odstoupil a žalovaný byl povinen uhradit leasingovému pronajímateli nároky vyplývající z ujednání o předčasném ukončení smlouvy ve Všeobecných smluvních podmínkách. Vzhledem k prokázané skutečnosti, že uvedená pohledávka leasingového pronajímatele za žalovaným byla žalobkyni postoupena, přiznal žalobkyni žalobou požadovanou částku včetně úroků z prodlení.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30.6.2007, č.j. 4 Cm 120/2006-89, zamítl soud návrh žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání, jestliže žalovaný návrh odůvodnil tím, že jednání nemohl stihnout, protože byl v práci. Žalovaný se dostavil k soudu prvního stupně až následující den po nařízeném jednání a omlouval svoji neúčast na jednání tím, že pracuje na noční směny a ze zaměstnání chodí dále na brigády.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání podle §153b odst. 1 o. s. ř., jestliže se žalovaný bez důvodné a včasné omluvy nedostavil k prvnímu jednání soudu, a to i po poučení o možných následcích nedostavení se k soudu uvedených v předvolání k jednání, které mu bylo řádně doručeno, a jestliže v žalobě uvedené skutkové okolnosti odůvodňovaly oprávněnost uplatněného nároku po hmotně právní stránce.
Odvolací soud dospěl k závěru, že je po právu potvrdit rozsudek soudu prvního stupně pro zmeškání, kterým byla žalobkyni přiznána požadovaná částka včetně úroků z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, maje za to, že toto rozhodnutí řeší otázku zásadního významu a je proti němu dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolává se nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Je přesvědčen, že nebyly naplněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání. Uvádí, že v řízení projevoval zájem o jeho průběh a snažil se vyvrátit žalobní tvrzení. Domnívá se, že soud měl přihlédnout k tomu, že jeho postup v řízení, který nesplňoval určité náležitosti, byl zapříčiněn nedostatkem jeho právních informací. Dále namítá, že nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání ani po hmotně právní stránce. Pokud leasingový pronajímatel odstoupil od smlouvy, došlo k zániku smluvního vztahu, proto je přesvědčen, že nebyl povinen za dobu po odstoupení od smlouvy platit leasingové splátky, jestliže jako leasingový nájemce předmět leasingu už neužíval - po odstoupení od smlouvy vrátil předmět leasingu leasingovému pronajímateli. Poukazuje rovněž na to, že z tvrzení žalobkyně není zřejmé, proč požaduje právě částku 230 726 Kč. Žalobní tvrzení považuje za neúplná, která podle něj neumožňovala vyhovět návrhu.
Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání, neboť má za to, že tvrzení dovolatele jsou pouze účelového charakteru s cílem prodloužit délku trvání sporu. Je přesvědčena, že žalovaným uvedená překážka nedostavení se k jednání není takovou překážkou, která by žalovanému skutečně znemožňovala se jednání účastnit.
Podle článku II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (19.8.2008), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu.
S ohledem na námitku žalovaného, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, je nutno připomenout znění ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř.: „Zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§45b o. s. ř.) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů a ve věcech uvedených v §118b o. s. ř. nejméně třicet dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.“
Ústavní soud v usnesení ze dne 28. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 370/98, konstatoval, že nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces, vydá-li soud rozsudek pro zmeškání a využije tak nástroje, který je určen k tomu, aby postihl toho účastníka řízení, který po řádném doručení předvolání nejméně pět dnů přede dnem, kdy se má jednání konat, bez důvodné a včasné omluvy zmešká první jednání, které bylo ve věci nařízeno (nyní - které se ve věci konalo).
Omluva je z hlediska §153b o. s. ř. včasná, jestliže soudu došla před prvním jednáním, které se ve věci konalo. Za důvodnou omluvu je třeba považovat takovou omluvu, kdy žalovaný tvrdí takové skutečnosti, které jsou způsobilé jeho neúčast u jednání soudu omluvit. Při posouzení důvodnosti omluvy je možno vzít v úvahu jen ty skutečnosti, které byly soudu známy v den konání prvního jednání před vydáním rozsudku pro zmeškání (srov. Občanský zákoník, komentář, J. Bureš, L. Drápal, Z. Krčmář a kolektiv, 7. vydání, r. 2006, vydavatel C.H.BECK, str. 704).
V dané věci oba soudy správně dospěly k závěru, že žalovaný se bez důvodné a včasné omluvy nedostavil k prvnímu jednání. Ve smyslu §153b o. s. ř. a 0uvedeného usnesení Ústavního soudu nebylo porušeno právo žalovaného na spravedlivý proces.
Namítá-li dovolatel, že nebyly naplněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání po hmotně právní stránce z důvodu neuvedení dostatečných skutkových okolností v žalobě pro přiznání nároku, je třeba učinit závěr, že oba soudy správně dospěly k závěru, že žaloba obsahovala tvrzení, která vedla k závěru přiznat žalobkyni požadované plnění. Soudy správně dovodily na základě předmětné leasingové smlouvy, jejíž součástí byly Všeobecné leasingové podmínky s uvedením důsledků po zániku smlouvy, že je po právu přiznat žalobkyni požadované plnění, kterého se v žalobě domáhala, spočívajícího v uhrazení leasingových splátek žalovaným žalobkyni po odstoupení leasingového pronajímatele od smlouvy pro neplnění smluvních ujednání žalovaným - řádným nehrazením leasingových splátek [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.1.2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, v němž bylo judikováno: „Sjedná-li si leasingová společnost (pronajímatel) ve smlouvě s leasingovým nájemcem pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek, tedy i splátek splatných po odstoupení od smlouvy, není výkon tohoto práva v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po odstoupení od smlouvy (po odebrání vozidla leasingovému nájemci)“].
Napadené rozhodnutí nemá tedy v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neřešil-li odvolací soud otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Protože dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 360 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 10. února 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu