ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.202.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 202/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce: D. H., proti žalovanému: T. M., podnikající pod obchodní firmou Tomáš Medřický BM Telekomunikace, IČ 64585239, zastoupenému JUDr. Karlem Matějkou, advokátem se sídlem Legerova 44, Praha 2, PSČ 120 00, o zaplacení 255.860,50 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 119.708,30 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 308/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2008, č. j. 12 Cmo 397/2007-214, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2008, č. j. 12 Cmo 397/2007-214, v části výroku I., jíž byla změněna část výroku II. rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé se zamítá .
II. Dovolání směřující proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2008, čj. 12 Cmo 397/2007-214, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 14. května 2007, č. j. 19 Cm 308/2001-177, rozhodl, že řízení se v částce Kč 91.914,53 zastavuje (výrok I.), dále žaloba o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 17.491,63 jako splatné zákonné úroky z prodlení ve výši 16% p. a. do 6. 10. 2000 dle uznání dluhu, dále o povinnosti zaplatit částku Kč 119.708,30 jako sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,3% denně vyčíslenou ke dni 6. 10. 2000, o povinnosti zaplatit žalobci částku Kč 255.860,50 jako rozdíl původní dlužné částky jistiny po odečtení od utržené částky za prodej vozidla a odpočtu nutných nákladů, dále o povinnosti úhrady sjednaného úroku z prodlení ve výši 0,05% denně z dlužné částky Kč 1,162.065,20 ode dne 7. 10. 2000 do 4. 12. 2000 vše výši Kč 33.699,90, dále ohledně sjednaného úroku z prodlení ve výši 0,05% denně z dlužné částky Kč 660.742,80 od 5. 12. 2000 do 21. 1. 2001 ve výši Kč 15.527,50 ohledně sjednaného úroku z prodlení ve výši 0,05% denně z částky Kč 255.860,50 od 22. 1. 2001 do zaplacení, se zamítá (výrok II.) a konečně že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce Kč 107.370,- (výrok III.).
Soud prvního stupně se řídil usnesením odvolacího soud ze dne 20. 3. 2006, č. j. 8 Cmo 337/2005-105, kterým byl zrušen předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. 5. 2004 a vyšel z právního hodnocení Dohody o prodeji zástavy – vozidla Jaguár XI.6, SPZ AED 82-41 ve vlastnictví žalovaného s tím, že v zástavní smlouvě z 6. 10. 2000 uvedená cena 850.000,- Kč není dohodnutou cenou vozu, ale jen vyjádřením názoru účastníků o jeho hodnotě. Soud poukázal na to, že podle §299 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) je povinností zástavního věřitele včas upozornit zástavce a dlužníka o zamýšleném výkonu zástavního práva. K tomu však žalobce přistoupil až dopisem ze dne 28. 11. 2000 v souvislosti s problémy se zpeněžováním zástavy, přičemž žalovaný v reakci na tento dopis prostřednictvím svého právního zástupce žalobci výslovně sdělil, že nesouhlasí s prodejem předmětu zástavy za částku nižší než Kč 850.000,-. Žalobce proto i bez dalšího nebyl oprávněn pokračovat v prodeji zástavy, když věděl, že hodnotu vozu zástavní smlouvou určenou není schopen prodejem docílit, třebaže žalovanému dopisem z 28. 11. 2000 snížení hodnoty zástavy sdělil.
Soud prvního stupně se dále zabýval kompenzační námitkou uplatněnou žalovaným podle §98 o. s. ř., kterou soud posoudil podle §97 o. s. ř. Žalovaný uplatnil újmu, kterou mu žalobce způsobil protiprávním jednáním při prodeji zástavy, kterou představuje škoda vzniklá rozdílem mezi hodnotou zástavy a kupní cenou dosaženou prodejem zástavy. Tuto škodu posuzoval soud podle §373 an. obch. zák. Soud dovodil, že žalobce postupoval při prodeji zástavy v rozporu se zákonem a způsobil, že předmět zástavy byl prodán za výrazně nižší, než oceněnou hodnotou vozidla, čímž žalovanému způsobil škodu, protože částka utržená za prodej nepokryla dluh, který měl být prodejem zástavy splacen. Prostým porovnáním částky oceňující hodnotu vozu na Kč 692.700,- a výši dluhu v částce Kč 660,742,80 s připočtením splatných zákonných úroků z prodlení ve výši 17.491,63, činil dluh celkem Kč 678.23,43 a proto soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaným uplatněná námitka započtení za pohledávkou žalobce je poprávu a soud tudíž shledal žalobu neoprávněnou, neboť pohledávka žalovaného převyšuje pohledávku žalobce. Vzájemným započtením pohledávek účastníků došlo k jejich zániku.
Soud prvního stupně žalobu v meritu věci zamítl, jak shora uvedeno.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným bod II. výroku rozsudku soudu prvního stupně potvrdil v části, ve které byla zamítnuta žaloba v rozsahu o zaplacení nutných nákladů spojených s prodejem vozidla Kč 24.117,70, smluvní pokuty Kč 119.708,30, úroku z prodlení ve výši 0,05% denně z částky 24.117,70 od 5. 12. 2000 do 21.1. 2001 v celkové částce Kč 566,80 a úroku z prodlení ve výši 0,05% denně z částky Kč 24.117,70 od 22. 1. 2001, do zaplacení, avšak bod III. a zbývající část bodu II. výroku změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci Kč 231.742,80 s úrokem z prodlení 0,05% denně z této částky od 22. 1. 2001 do zaplacení, úrok z prodlení v celkové částce Kč 17.491,63, úrok z prodlení ve výši 0,05% denně z částky Kč 1,137.947,50 do 7. 10. 2000 do 4. 12. 2000 v celkové částce Kč 33.025,90 a úrok z prodlení ve výši 0,05% denně z částky Kč 636.625,10 (do 5. 12. 2000 do 21. 1. 2001 v celkové částce Kč 14.960,70 (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl odvolací soud, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před osudy obou stupňů ve výši Kč 41.224,70.
Odvolací soud dovodil, že odvolání žalobce je důvodné jen z části.
Odvolací soud se především ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uzavřená zástavní smlouva neopravňovala žalobce prodat zastavené vozidla žalovaného zn. Jaguár, protože mezi účastníky nebyly dohodnuty podmínky a způsob prodeje, stanovení minimální prodejní ceny, nejzazší doba prodeje apod. Proto je nutno považovat část zástavní smlouvy, ve které je bez dalšího dohodnuto právo věřitele zástavu prodat, za neplatnou dle §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) Platnost či neplatnost části smlouvy však není předmětem sporu. Okolnost, že žalobce porušil uskutečněným prodejem motorového vozidla zástavní smlouvu nemá žádný vliv na existenci dluhu žalovaného, specifikovaného v uznání dluhu z 6. 10. 2000. Na rozsah nároku žalobce má vliv okolnost, kolik žalobce za prodaný automobil obdržel a vzhledem k úkonu započtení žalovaným tvrzené náhrady škody, zda zaplacená cena odpovídala skutečné tržní ceně automobilu. V tom směru se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že cena vozu Kč 850.000,-, stanovená v zástavní smlouvě, není dohodnutou cenou, nýbrž jen orientačním údajem vyjadřujícím představou účastníků o hodnotě zastaveného automobilu.
Na základě provedených důkazů učinil odvolací soud skutkový závěr, že žalobcem dosažená prodejní cena Kč 429.000,- Kč odpovídá skutečné tržní ceně. Za tuto cenu nelze považovat znalcem Ing. Novákem (dle zadání žalobce) stanovenou částku Kč 692.700,-, neboť jak sám znalec vypověděl, při výpočtu ceny nevzal v úvahu závady na automobilu, jež specifikoval autorizovaný servis Jaguár Moravia a.s.
Odvolací soud neshledal, že by žalovanému vznikla uskutečněným prodejem vozidla za cenu Kč 429.000,- škoda a žalovanému proto nevzniklo právo na její započtení proti žalobnímu nároku.
Odvolací soud proto uzavřel, že je oprávněný nárok žalobce na zaplacení pohledávky Kč 255.860,50 uznané žalovaným v uznání dluhu ze dne 6. 10. 2000, avšak snížené o částku Kč 24.117,90, požadovanou žalobcem jako nutné náklady související s prodejem. Odvolací soud tudíž změnil podle §212 a §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. část bodu II. výroku napadeného rozsudku tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci částku Kč 231.742,80 s dohodnutým úrokem z prodlení 0,05 % denně od 22. 1. 2001 do zaplacení.
Odvolací soud dále souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o oprávněnosti nároku na zákonný úrok z prodlení ve výši 17.491,63 Kč [pod bodem 2)], avšak neshledal oprávněným započtení žalovaného ohledně jím uplatňované náhrady škody a proto i v této části změnil část bodu II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a uložil žalovaného zaplatit žalobci i tuto částku.
Odvolací soud pak zčásti změnil bod II. výroku rozsudku odvolacího soudu co do úroků z prodlení, odpovídajících jím přiznaným částkám jistin.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání do části bodu I., jíž byl změněn bod II. výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé a dále proti výroku III. o nákladech řízení, tedy kromě té části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající žalobu.
Dovolatel poukazuje na přípustnost dovolání proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a odvolacímu soudu vytýká, že provedené důkazy hodnotil způsobem, který zcela odporuje ustanovení §132 o. s. ř. Zejména napadá skutkový závěr odvolacího soudu, že žalobcem dosažená prodejní cena Kč 429.000,- odpovídá skutečné tržní ceně.
Dovolatel namítá, že v zástavní smlouvě uvedená cena vozu Kč 850.000,- byla stanovena dotazem u autobazaru na základě dohody obou stran, a proto nemůže jít ani o cenu vymyšlenou, ani o cenu exaktní, nicméně pro obě strany přibližnou. Sám žalobce svým znalcem stanovil hodnotu vozidla na Kč 692.700,-. Společnost Jaguár Moravia a. s. doporučila prodejní cenu Kč 600.000,-. Odvolací soud ohledně ceny nevyšel z objektivních podkladů, ale z jednostranné představy žalobce.
Dovolatel vytýká, že závěr odvolacího soudu, že prodejní cena vozidla odpovídá reálné hodnotě po odečtení ceny za opravu, je „konsensní“, neboť běžný servis, který prohlédl předmětné vozidlo, předložil stanovisko, že na vozidle se nemusí nic měnit, stav odpovídá stáří vozidla a nejsou tu žádné závady, které by bránily jeho užívání. Dovolatel nemůže souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že si znalec odhadl vozidlo na částku Kč 692.700,-, ale že nepřihlédl k závadám, které na vozidle byly a které jsou specifikovány a.s. Jaguár Moravia a.s. Odvolací soud vycházel pouze ze zprávy žalobce bez dalších důkazů, přitom žalobce vozidlo, patřící žalovanému prodal bez vědomí a souhlasu žalovaného. Vozidlo mělo v době prodeje minimálně cenu Kč 700.000,- a žalovaný – namítá dovolatel – musí ještě zaplatit rozdíl mezi směšnou prodejní cenu, kterou má odvolací soud za přiměřenou, a cenou reálnou.
Dovolatel je ochoten akceptovat hodnotu stanovenou znaleckým posudkem, i když s ním plně nesouhlasí, nemůže však akceptovat cenu Kč 429.000,-.
Dovolatel uzavírá, že odvolací soud nesprávně a jednostranně zhodnotil provedené důkazy a má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve stručném vyjádření k dovolání má dovolání za nedůvodné a pouze účelové.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podle bodu 12. č. l. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle znění občanského soudního řádu, účinného před 1. 7. 2009. Tak je tomu též v daném případě.
Nejvyšší soud poté konstatoval, že dovolání vykazuje náležitosti a splňuje podmínky stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.) a na prvním místě se zabýval přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je v tomto případě přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož výslovně směřuje proti té části výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jíž byl změněn bod II. výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i proti závislému výroku o náhradě nákladů řízení.
Jako důvod dovolání uvádí dovolatel sice nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti však podle obsahu dovolacích námitek napadá „jednostranné zhodnocení provedených důkazů“ a nesprávný skutkový závěr o reálné prodejní ceně předmětného vozidla.
Dovolatel tudíž obsahově uplatňuje důvod dovolání podle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popř.poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinnou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkového zjištění, apod.
Dovolatel především nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že dosažená prodejní cena Kč 429.000,- odpovídá reálné tržní ceně. Předmětem sporu tak činí pouze výši ceny vozidla, když má za to, že cena, za kterou bylo vozidlo prodáno, je neodůvodněně nízká.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (viz str. 7 a 8) vyplývá, že tento soud při závěru ohledně výše ceny předmětného automobilu v době jeho prodeje hodnotil řadu důkazů (viz zejména dopis společnosti Jaguár Moravia, a. s. z 21. 5. 2004, v němž se sděluje, že obdobné vozy byly prodány za 298.000,- Kč, popř. za 350.000,- Kč, dále fax společnosti Jaguár Moravia, a. s., ze dne 16. 11. 2000, kde byla doporučena cena 600.000,- Kč, a to po provedení servisních zásahů v ceně 113.550,83 Kč s tím, že chybí určitá příslušenství – nářadí, rezerva, vozidlo nevybaveno airbagy – osvědčení společnosti CEBIA, s. r. o., ze dne 19. 10. 2000 (podle něhož bylo předmětné vozidlo v USA odhlášeno z důvodu havárie a posouzeno jako totálně zničené, posudek znalce Ing. Nováka z 22. 10. 2000, v němž je uvedena časová cena vozidla ve výši 692.700,- Kč) a dospěl k závěru, že prodejní cena ve výši 429.000,- Kč dosažená v lednu 2001 odpovídá skutečné tržní ceně. K tomu odvolací soud dále uvedl, že za tržní cenu nelze považovat znalcem stanovenou cenu, neboť podle výpovědi znalce tento při výpočtu ceny nevzal v úvahu závady na automobilu specifikované specializovaným servisem Jaguár Moravia, a. s. Dále vzal v úvahu, že trh pro tato exkuzuivní vozidla je malý a že vozidlo se prostřednictvím autorizovaného prodejce nepodařilo prodat za 750.000,- Kč a odborný servis odhadl reálnou cenu ve výši 600.000,- Kč avšak s tím, že cena opravy by přesáhla 120.000,- Kč.
Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že odvolací soud při stanovení ceny předmětného vozidla vycházel z provedených důkazů a jeho skutkové zjištění má oporu v provedeném dokazování. V hodnocení důkazů není logický rozpor. Odvolacímu soudu nelze též vytknout, že by nesprávně hodnotil provedené důkazy.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že odvolatelem uplatněný dovolací důvod není naplněn a proto dovolání v rozsahu, v němž byla napadena část výroku I. odvolacího soudu, jíž bylo rozhodováno ve věci samé, zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Pokud dovolatel výslovně napadl též výrok II. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není proti tomuto výroku dovolání přípustné (viz ust. §238, §238a, §239 o. s. ř.), a proto byl Nejvyšší soud nucen dovolání v tomto rozsahu odmítnout (§243b odst. 5 o. s. ř. v souvislosti s ust. §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a s přihlédnutím k tomu, že žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2010
JUDr. Ing. Jan H ušek
předseda senátu