ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.2566.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 2566/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobce C.S.A. , zastoupeného Ing. Mgr.M. Ch., advokátem, proti žalované J. F. s.r.o. , zastoupené Mgr. M. I., advokátem, o zaplacení 55 289,25 USD s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 32/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. února 2009, č.j. 11 Cmo 283/2008-131, 11 Cmo 295/2008, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Ing. Mgr. M. Ch., advokáta.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. února 2009, č.j. 11 Cmo 283/2008-131, 11 Cmo 295/2008, potvrdil ve věci samé rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2007, č.j. 50 Cm 32/2004-73, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 55 289,25 USD s 3% úrokem z prodlení p.a. od 2.2.2003 do zaplacení a zaplatit náhradu nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem a společností A.T. a.s. docházelo k uzavření kupních smluv podle §409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a že uvedená společnost nezaplatila cenu dodaného zboží. Dne 9.9.2002 mezi žalobcem a touto společností, za níž jednal předseda představenstva Ing. J. F., byl sepsán „Protokol o stretnuti“, v němž uvedená společnost uznala svůj závazek vůči žalobci a dohodla s ním způsob jeho úhrady. Téhož dne bylo sepsáno „Doplnenie 1 k protokolu“, v němž bylo dohodnuto, že v případě nesplnění vyrovnání závazku pohledávky žalobce společností A. T. a.s. bude tento závazek automaticky převeden na žalovanou. Podle závěru obou soudů žalovaná převzala dluh uvedené společnosti ve smyslu §531 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a stala se dlužníkem vedle původního dlužníka.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně odmítl námitku žalované, že právní úkony učiněné v dané věci jsou neplatné z důvodu podepsání uvedených dokumentů Ing. J. F. pod protiprávní pohrůžkou. Oba soudy dospěly k závěru, že taková skutečnost, která by měla vést k závěru o neplatnosti právních úkonů učiněných Ing. J. F. nebyla prokázána. Odvolací soud při posouzení uvedené námitky přihlédl rovněž k dopisu ze dne 27.9.2002, z něhož zjistil, že Ing. J. F. v něm zástupci žalobce sdělil, že jeho firma je schopna splnit jím nabízený harmonogram plateb v USD, což vedlo odvolací soud k závěru, že dokument o uznání závazku a přistoupení k dluhu byl podepsán ze strany zástupce žalované dobrovolně, jestliže žalovaná nabídla splátkový kalendář k úhradě dluhu. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně v tomto kontextu nepochybil, neprováděl-li další dokazování, a to zejména výslechem navržených svědkyň, které ani nebyly podpisu dotčených listin přítomny. Navíc odvolací soud odkázal na §267 odst. 2 obch. zák., podle něhož ve vztazích upravených tímto zákonem neplatí ustanovení §49 občanského zákoníku, v němž je stanoveno, že účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit.
Odvolací soud rovněž zamítl námitku, že listina „Doplnenie 1 k protokolu“ je neurčitá a nesrozumitelná, neboť v uvedené listině bylo výslovně uvedeno, že v případě nesplnění vyrovnání závazku otevřené pohledávky 112 571,25 USD firmou A. T. a.s. vůči firmě C. S.A., bude tento závazek automaticky převeden na firmu J. F. s.r.o., přičemž bylo zároveň konkrétně uvedeno, jak budou určité sumy vyrovnány.
Proti rozsudku odvolacího soudu do jeho potvrzujícího výroku II. ve věci samé podala žalovaná dovolání s tím, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolává se s odkazem na §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. důvodu nesprávného právního posouzení uplatněného nároku a dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že řízení bylo postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vadu řízení spatřuje v tom, že byl zamítnut návrh na provedení výslechu svědkyň, které měly vypovědět okolnostech podepisování dotčených listin zástupcem žalované.
Dovolatelka má za to, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, nesprávně právně posoudil platnost předmětných listin z hlediska jejich srozumitelnosti a určitosti a svůj závěr o určitosti právního úkonu odvolací soud ani nijak neodůvodnil.
Soudy se podle dovolatelky rovněž nedostatečně zabývaly relevantními důvody a dalšími aspekty kontraktace účastníků, které by mohly vést k jednoznačnému závěru, že žalovaná přistoupila k dluhu na základě svobodné vůle projevu.
Podle názoru dovolatelky je nepřípadná argumentace odvolacího soudu ustanovením §267 odst. 2 obch. zák., protože žalovanou nebyla namítána při podepisování předmětných dokumentů tíseň, ale absence svobodné vůle na straně žalované, jako obligatorní náležitosti právního úkonu.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku ve věci samé a rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované navrhl jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že dovolání není přípustné, jelikož postrádá otázku zásadního právního významu.
Podle článku II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (12.2.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází z neúplného dokazování, jak dovolatelka namítá tím, že nebyly provedeny jí navržené důkazy výslechem svědkyň, pak tato námitka by mohla vést k závěru, že řízení by mohlo být postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může však dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se však v dané věci nejedná, brojí-li dovolatelka proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu spočívající v neprovedení určitých důkazů.
Směřuje-li dovolatelka další svoji námitku do nedostatečného odůvodnění závěru odvolacího soudu o určitosti a srozumitelnosti předmětných posuzovaných listin, namítá tím ve skutečnosti v tomto směru nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu. V takovém případě by řízení rovněž mohlo být postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jak už ale bylo výše uvedeno, z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se v uvedené námitce však nejedná.
Při posouzení otázky určitosti a srozumitelnosti dotčené listiny „Doplnenie 1 k protokolu“ ze dne 9.9.2002 vyšel odvolací soud ze zjištění, že v této listině bylo výslovně uvedeno, že v případě nesplnění vyrovnání závazku otevřené pohledávky 112 571,25 USD firmou A. T. a.s. vůči firmě C. S.A., bude tento závazek automaticky převeden na firmu J. F. s.r.o. V předmětné listině bylo zároveň konkrétně uvedeno, jak budou určité sumy vyrovnány. V této souvislosti je nutno připomenout, že při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Pokud tedy odvolací soud na základě uvedených skutkových zjištění dovodil, že žalovaná převzala ve smyslu §531 odst. 2 obč. zák. dluh společnosti A. T. a.s. a stala se dlužníkem vedle původního dlužníka, není jeho závěr v rozporu s hmotným právem.
Namítá-li žalovaná, že její právní úkony učiněné v dané věci v souvislosti s uznáním dluhu a převzetím dluhu zástupcem žalované Ing. J. F. jsou neplatné z důvodu podepsání uvedených dokumentů Ing. J. F. pod protiprávní pohrůžkou, je třeba konstatovat, že takový skutkový závěr soudy neučinily. Oba soudy dospěly k závěru, že skutečnost, že by Ing.J. F. podepsal předmětné listiny pod protiprávní pohrůžkou, nebyly prokázány. Odvolací soud i zdůvodnil, jak dospěl k danému skutkovému závěru. Konstatoval, že při posouzení uvedené námitky vyšel rovněž z dopisu ze dne 27.9.2002, z něhož zjistil, že Ing. J. F. v dopise adresovaném zástupci žalobce sdělil, že jeho firma je schopna splnit jím nabízený harmonogram plateb v USD.
Pokud tedy skutkové okolnosti nasvědčovaly tomu, že zástupce žalované podepsal předmětné listiny na základě své pravé a svobodné vůle, nelze učinit závěr, že by odvolací soud i v tomto směru rozhodl v rozporu s hmotným právem, dovodil-li, že dotčené listiny podepsané zástupcem žalované Ing. J. F. byly uzavřeny platně a žalovanou zavazují.
Poukazuje-li dovolatelka na nepřípadnou argumentaci odvolacího soudu ustanovením §267 odst. 2 obch. zák., je na místě konstatovat, že na použití uvedeného ustanovení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Pouze navíc na uvedené ustanovení odkázal. A jak už bylo výše uvedeno, předpokladem závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam je řešení právní otázky, která měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, nemá-li rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Není-li dovolání žalované přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 360 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 11. února 2010
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu