ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.2627.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 2627/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně Vodovody a kanalizace Vysoké Mýto, s. r. o. , se sídlem ve Vysokém Mýtě, Čelakovského 6/II, IČ: 259 23 099, proti žalované Vysokomýtské nemocnici , se sídlem ve Vysokém Mýtě, Hradecká 167, IČ: 712 07 856, zast. JUDr. Jiřím Lukášem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 160, o zaplacení 656.602,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 196/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. února 2008, č. j. 19 Co 463/2007-84, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 2. 2008, č. j. 19 Co 463/2007-84, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále též jen „ soud prvního stupně “) rozsudkem ze dne 10. 5. 2007, č. j. 5 C 196/2006-57, rozhodl tak, že řízení ohledně částky 656.602,- Kč zastavil (odst. I výroku), zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 163.134,20 Kč (odst. II výroku), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 41.354,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (odst. III výroku), rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (odst. IV výroku), a rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši 18.090,- Kč žalobkyni prostřednictvím účtárny soudu prvního stupně (odst. V výroku).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. února 2008, č. j. 19 Co 463/2007-84, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 3.134,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a 160.000,- Kč ve splátkách po 10.000,- Kč měsíčně počínaje dubnem 2008 pod ztrátou výhody splátek (odst. I výroku), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (odst. II výroku).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že předmětem sporu byla mj. částka 651.077,- Kč představující tvrzený dluh žalované na vodném a stočném, vyúčtovaný na základě smlouvy o dodávce vody a odvádění odpadních vod za vyčištění septiku a likvidaci kalů na ČOV Šnakov dle ústně uzavřené smlouvy o dílo. Tato částka byla splatná ke dni 21. 3. 2006. Následně byly uzavřeny písemné dohody o splátkách dluhu. Žalovaná však řádně svůj dluh neplatila, a proto žalobkyně přistoupila k vymáhání pohledávky včetně smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně sjednaného ve smlouvě č. 10602/05 ze dne 25. 7. 2005 pro případ prodlení s placením vodného, stočného a úroku z prodlení ve výši 9 % p. a. v případě prodlení s hrazením ceny díla vyfakturované žalované fakturou č. 32044 ze dne 28. 2. 2006. V průběhu řízení před soudem prvního stupně žalovaná dlužnou jistinu ve výši 656.602,- Kč uhradila a soud prvního stupně po částečném zpětvzetí žaloby řízení v tomto rozsahu zastavil. Předmětem řízení tak zůstal spor o zaplacení částky 204.489,- Kč představující smluvní úrok z prodlení.
Odvolací soud shledal správnými skutková zjištění soudu prvního stupně a shodně s jeho názorem dovodil, že vztah mezi účastníky se řídí ustanovením obchodního zákoníku a zejména §261 odst. 1, §536 a násl. a §369 odst. 1, neboť žalobkyně je podnikatelem a svoji podnikatelskou činnost provádí v rámci svého předmětu podnikání. Žalovaná je příspěvkovou organizací zřízenou samosprávnou územní jednotkou Pardubickým krajem a její činnost se týká zabezpečení veřejných potřeb. Soudu prvního stupně však odvolací soud vytkl, že na posuzovaný případ nepřiléhavě aplikoval ustanovení §265 obchod. zák., jelikož žalovaná, jež převzala v době svého vzniku dluhy od svého právního předchůdce Nemocnice Vysoké Mýto, příspěvkové organizace města Vysoké Mýto, neplnila své povinnosti plynoucí jí ze smlouvy o dodávce vody a odvádění odpadních vod, přičemž nebylo tvrzeno, že by žalobkyně své smluvní závazky porušila. Jednání žalobkyně požadavší úroky z prodlení v souladu s platnou smlouvou a obchodním zákoníkem nelze dle odvolacího soudu považovat za jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obchod. zák., pokud po žalované požadovala v období do 18. 10. 2004 úroky z prodlení po právním předchůdci žalované – Nemocnici Vysoké Mýto, která byla tehdy příspěvkovou organizací města Vysoké Mýto a zároveň většinovým vlastníkem žalobkyně. Odvolací soud při uložení povinnosti žalované zaplatit částku 160.000,- Kč zohlednil obecně známou špatnou platební morálku zdravotních pojišťoven, na jejichž platbách je žalovaná závislá, a uložil ji platit shora uvedenou částku ve splátkách, jež nepřiměřeně neoddálí úhradu celkové dlužné částky žalobkyni a současně neohrozí finanční situaci a současně ani neohrozí činnost žalované.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 12. 5. 2008 napadla žalovaná rozsudek odvolacího soudu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a), písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
V odůvodnění dovolání žalovaná zejména uvedla, že žalobkyně ve Vysokém Mýtě provozuje dle zák. č. 274/2001 Sb. vodovodní a kanalizační síť a dle §8 odst. 7 tohoto zákona uzavřela dne 25. 7. 2005 s odběratelem - městem Vysoké Mýto a plátcem vodného a stočného – žalovanou smlouvu o dodávce vody a odvádění odpadních vod č. 10602/05. Dále uvedla, že ujednání čl. XI odst. 3 uvedené smlouvy o povinnosti žalované hradit úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za vodné a stočné je pro rozpor s občanským zákoníkem neplatné. Možnost sjednání úroku z prodlení není uvedeno ani v samotném zákoně č. 274/2001 Sb. ani v prováděcí vyhlášce č. 428/2001 Sb., upravující mj. náležitosti smluv o dodávce vody a smluv o odvádění odpadních vod, a proto s ohledem na povahu těchto smluv je obecným předpisem zákoník občanský a nikoli obchodní, jak dovodil odvolací soud, přičemž tento výklad dle dovolatelky potvrzuje i výklad č. 20 ze dne 7. 2. 2005 Ministerstva zemědělství ČR k zákonu o vodovodech a kanalizacích a souvisejícím právním předpisům, jež při výkladu ust. §16 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích dovodilo, že při uzavírání smlouvy o dodávce vody platí obecná ustanovení obsažená v občanském zákoníku. Domáhala-li se žalobkyně zaplacení úroku z prodlení dle úpravy obsažené v obchodním zákoníku, přestože se jejich vztah řídí zákoníkem občanským, je její požadavek neoprávněný, neboť ujednání je neplatné.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudky osudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání, jak plyne z předkládací zprávy soudu prvního stupně a obsahu spisu, nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) s ohledem na čl. II bod 12 zák. č. 7/2009 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu účinného do 30. 6. 2009 (dále též jen „ o. s. ř. “) a poté shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalovanou), včas, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud ČR zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 3.134,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a 160.000,- Kč ve splátkách po 10.000,- Kč měsíčně počínaje dubnem 2008 pod ztrátou výhody splátek (odst. I výroku).
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změně rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že při posuzování oprávněnosti nároku žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky představující neuhrazené platby za vodné a stočné dle smlouvy o dodávce vody a odvádění odpadních vod č. 10602/05 ze dne 25. 7. 2005 aplikoval ustanovení obchodního zákoníku a nikoli zákoníku občanského. Je přesvědčena, že na vztahy neupravené zákonem č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (dále též jen „ zákon o vodovodech a kanalizacích “), a vyhláškou č. 428/2001 Sb., kterou se provádí zákon č. 274/2001 Sb., lze subsidiárně použít toliko občanský zákoník a nikoli zákoník obchodní, přestože se s názorem soudů obou stupňů ztotožňuje v tom, že žalobkyně je podnikatelem a její činnost provádí v rámci svého předmětu podnikání a žalovaná je příspěvkovou organizací zřízenou samosprávnou územní jednotkou Pardubickým krajem, přičemž její činnost se týká zabezpečení veřejných potřeb.
Podle §261 odst. 2 obch. zák. se obchodním zákoníkem řídí rovněž závazkové vztahy vzniklé mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se tyto závazkové vztahy týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomu účelu se za stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb.
V posuzovaném případě je zřejmé, že smlouva o dodávce vody a odvádění odpadních vod č. 10602/05 bylo žalovanou jako příspěvkovou organizací zřízenou samosprávnou územní jednotkou (krajem) uzavírána za účelem zajištění provozu zdravotnického zařízení, nikoli při podnikatelské činnosti za účelem dosažení zisku. Dále je zřejmé, že touto smlouvou byly zabezpečovány veřejné potřeby, jimiž se rozumí služby, na kterých je obecný zájem a mezi ně patří mj. i služby zdravotnické (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2115/98, popř. ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 478/2004).
Vzhledem k tomu dospěl dovolací soud k závěru, že předmětný závazkový vztah se neřídí částí třetí obchodního zákoníku, tj. ani ust. §369a obch. zák., neboť nejde o státní příspěvkovou organizaci ani veřejnoprávní korporaci. Námitka dovolatele o aplikaci občanského zákoníku je tedy správná a dovolání je tak důvodné.
Dovolací soud s ohledem na závěr, že posuzovaný závazkový vztah se řídí občanským zákoníkem, má za to, že je třeba pro případ prodlení se zaplacením ceny předmětu plnění aplikovat v dané věci ust. §517 odst. 2 obč. zák., neboť v tomto vztahu vystupuje příspěvková organizace zřízená samosprávní územní jednotkou.
Z odůvodnění i rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že tento soud se aplikací ust. §517 odst. 2 obč. zák. nezabýval, a proto je jeho právní posouzení věci neúplné a tedy nesprávné.
Nejvyšší soud České republiky proto rozhodl tak, že rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude podle §243d odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu