ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.2805.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 2805/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně GE Money Auto, s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, PSČ 140 00, IČO 601 12 743, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti žalovanému J. P. , zastoupeného Městskou částí Praha 4, se sídlem Praha 4, Táborská 350, jako opatrovníkem, o zaplacení 128 536,53 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 97/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2008, č.j. 23 Co 9/2008-77, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 12. října 2007, č.j. 21 C 97/2007-54, výrokem I. zamítl žalobu na zaplacení 128 536,53 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5% p.a. od 18.3.2005 do zaplacení a dále ohledně úroku z prodlení ve výši 2,5% p.a. z částky 167 112,31 Kč od 18.3.2005 do 24.4.2007; výrokem II. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 167 112,31 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5% p.a. od 25.4.2007 do zaplacení; výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně má právo na zaplacení částky 167 112,31 Kč, představující součet částek, které žalobkyně oprávněně zahrnula do vyúčtování po předčasném ukončení leasingového vztahu po odcizení předmětu leasingu (vozidla) dne 16.6.2003, a to na základě platně uzavřené leasingové smlouvy ze dne 21.5.2003, jako smlouvy nepojmenované ve smyslu §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jejíž součástí byly ve smyslu §273 odst. 1 obch. zák. i Všeobecné pojistné podmínky (dále jen „VSP“). Úroky z této částky přiznal soud ode dne následujícího po doručení žaloby opatrovníku žalovaného, když žalobkyně neprokázala, že by závěrečné vyúčtování z leasingového vztahu doručila žalovanému před tímto datem. Část požadovaného nároku ve výši 128 536,53 Kč, která měla představovat tzv. odúročenou finanční službu, soud prvního stupně zamítl z toho důvodu, že uvedený pojem finanční služby nepovažoval za jasný a srozumitelný a když žalobkyně ani po výzvě soudu neobjasnila, jakým způsobem má být finanční služba odúročována, tj. jakou sazbou a také k jakému datu je tato sazba vztažena, proto tuto část smluvního ujednání posoudil podle §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) jako neurčitou a tedy neplatnou.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 27. února 2008, č.j. 23 Co 9/2008-77, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném zamítavém výroku I. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 128 536,53 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5% p.a. od 25.4.2007 do zaplacení; ohledně příslušenství za dobu od 18.3.2005 do 24.4.2007 z částky 167 112,31 Kč a z částky 128 536,53 Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyhověl odvolání žalobkyně, jímž se domáhala změny zamítavého výroku, týkající se rozhodnutí o částce 128 536,53 Kč, neboť na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ujednání v čl. X. odst. 8 a čl. VIII. odst. 1.5 VSP lze vyložit podle §266 odst. 1 obch. zák. ve spojení s §35 odst. 2 obč. zák. tak, že smyslem těchto ujednání bylo vypořádání veškerých nároků ze zaniklé smlouvy a že termín odúročená finanční služba (diskontované ušlé výnosy) podle čl. X. 2.6. VSP představuje odečtenou finanční službu u všech budoucích leasingových splátek po datu pojistné události. Konstatoval, že v případě předčasného ukončení smlouvy je tato služba součástí částek, které budou při vyúčtování započteny ve prospěch žalobkyně. Odvolací soud uzavřel, že obsah daného pojmu finanční služby i výše této finanční služby byla žalovanému, resp. oběma účastníkům, dostatečně známa, a to především ze splátkového kalendáře, jenž tvořil součást smlouvy, jestliže u každé splátky byla finanční služba vyčíslena konkrétní částkou 3 387,72 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že termín odúročená finanční služba je srozumitelný a určitý. Namítá, že ze smlouvy a ani z VSP nevyplývá jakým způsobem má být finanční služba odúročována, tj. jakou sazbou a také k jakému datu je tato sazba vztažena, jak správně podle dovolatele dovodil soud prvního stupně. Má za to, že žalobkyně neprokázala nárok na diskontované ušlé výnosy ve výši 128 536,53 Kč včetně příslušenství. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle článku II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (27.2.2008), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou (§241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a z obsahu dovolání vyplývá, že se opírá o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani takové vady v dovolání nenamítá.
Dovolací soud se proto dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Dovolací soud dospěl k závěru, že námitka dovolatele o neplatnosti ujednání o odúročené finanční službě není důvodná. Odvolací soud správně vyložil ujednání o odúročené finanční službě ve VSP podle §266 odst. 1 obch. zák. ve spojení s §35 odst. 2 obč. zák.
Ustanovení §266 odst. 1 obch. zák. stanoví, že projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Odvolací soud správně dovodil, že z ujednání o vypořádání veškerých nároků ze zaniklé smlouvy vyplývá, že odúročená finanční služba představuje odečtenou finanční službu u všech budoucích leasingových splátek po datu pojistné události, které je povinen žalovaný, jako uživatel předmětu leasingu, zaplatit leasingové společnosti v případě předčasného ukončení smlouvy. Odvolací soud správně dovodil, že tato finanční služba je součástí částek, které budou při vyúčtování v souvislosti s předčasným ukončením leasingu započteny ve prospěch žalobkyně. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že obsah daného pojmu odúročené finanční služby byl žalovanému dostatečně znám, a to zřetelně zejména z odsouhlaseného splátkového kalendáře, v němž výše této finanční služby byla u každé splátky vyčíslena konkrétní částkou 3 387,72 Kč. Odvolací soud tedy v souladu s hmotným právem vyložil projev vůle účastníků směřující k dohodě o odpočtu finanční služby z budoucích leasingových splátek po datu pojistné události a o její výši.
Odvolacímu soudu tedy nelze vytknout, že by učinil nesprávné právní posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Uplatněný dovolací důvod není naplněn a rozsudek odvolacího soudu je správný. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu