ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.2920.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 2920/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , Územní pracoviště v hl. m. Praze, Rašínovo nábř. 42, Praha 2, PSČ 128 00, proti žalovanému Alcredo, s. r. o. , se sídlem Vraná nad Vltavou, Nádražní 101, IČ 27 17 12 99, zastoupenému JUDr. Jiří Pánkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2688/6c, PSČ 370 01, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 299/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2007, č. j. 28 Co 34/2007-48, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl rozsudkem ze dne 10. května 2006,č. j. 10 C 299/2005-28, že se určuje, že vlastníkem specifikovaných pozemků, zapsaných na LV č. 365 pro k. ú. Komořany, obec Praha u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, je Česká republika s tím, že náhrada nákladů řízení se žalobci nepřiznává.
Soud prvního stupně v odůvodnění dovodil, že kupní smlouva ze dne 17. 9. 2004, kterou uzavřel se žalovaným jako kupujícím, likvidátor Fondu dětí a mládeže v likvidaci jako prodávající, je pro rozpor s článkem I. bod 6. písm. f) zákona č. 364/2000 Sb. absolutně neplatná (§39 občanského zákoníku – dále též „obč. zák“.) a proto na základě neplatné smlouvy nemohlo dojít k přechodu vlastnického práva na žalovaného. Vlastníkem předmětných nemovitostí je tudíž nadále žalobkyně.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně na základě dostatečného dokazování učinil správná skutková zjištění a rověž jeho právní hodnocení zjištěného skutkového stavu je v zásadě správné.
Odvolací soud především dovodil se zřetelem na ustálenou soudní praxi, že soud prvního stupně správně posoudil splnění procesních předpokladů pro úspěch žaloby na určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. Správně byla shledána jako nepřípadná i námitka žalovaného poukazující na rozpor žaloby s dobrými mravy, neboť podle konstantní judikatury nemůže být uplatnění žaloby na určení vlastnictví chápáno jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Ani další odvolací námitky žalovaného nemohou obstát ve vztahu k meritu věci, když podle článku I. bod 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb. ta část majetku, se kterou přísluší Fondu dětí a mládeže hospodařit, a jež přede dnem 1. října 2003 nebyla převedena podle písm. b, c), d) nebo e) cit. ustanovení, se bezúplatně převede na občanská sdružení dětí a mládeže, občanská sdružení zabývající se tělovýchovou a sportem, školy a školská zařízení, popř. na územní samosprávní celky, a to v souladu s usnesením Poslanecké sněmovny přijatým na návrh vlády, pokud tyto osoby písemně požádají likvidátora o převod tohoto majetku do 29. února 2004. Likvidátor za tímto účelem vypíše nové výběrové řízení do 31. ledna 2004, jehož podmínky stanoví usnesení vlády. Pro zbývající část majetku, se kterou přísluší Fondu hospodařit, platí po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech písm. c) cit. bodu – tedy úplatná forma převodu na základě veřejné soutěže – obdobně.
Odvolací soud je toho názoru, že argumentace žalovaného o neopodstatněnosti vyčkávání likvidátora s úplatným převodem předmětného majetku do doby rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatném převodu za situace, kdy předmětné nemovitosti byly vyřazeny z výběrového řízení, neodpovídá dikci zákona. Úspěšná nemůže být ani námitka odmítající doslovný výklad sporného ustanovení s odkazem na úpravu likvidace v §70 až 75 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) pro jeho subsidiární povahu (čl. I. bod 9 zákona č. 364/2000 Sb.).
Odvolací soud z uvedených důvodů shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným a podle §219 o. s. ř. jej potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání „ v celém rozsahu, ve všech jeho výrocích“, s odkazem na přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a na důvodnost podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci a má zato, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel nesouhlasí se závěry soudu odvolacího i soudu prvního stupně, zejména s doslovným výkladem čl. I. bod 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., že byl úplatný převod předmětných nemovitostí možný až po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech. Podle mínění dovolatele povinnosti likvidátora vyčkat rozhodnutí Poslanecké sněmovny je třeba rozumět tak, že se logicky týká pouze majetku, který byl k bezúplatným převodům schválen vládou a o němž také Poslanecká sněmovna následně rozhodla. Chápat povinnost likvidátora tak, že je povinen vyčkat s prováděním úplatných převodů obecně až do doby rozhodnutí Poslanecké sněmovny, tj. v daném případě do 2. 11. 2004, bez ohledu na to, zda se bude v Poslanecké sněmovně o tomto majetku rozhodovat, a přerušit tak průběh likvidace, je zřejmě nesprávné a v rozporu s účelem zákona. Sama vláda ČR stanovila v čl. 3 písm. j) přílohy č. 1 k usnesení č. 98 ze dne 28. 1. 2004, že s majetkem, o který nikdo v rámci bezúplatných převodů neprojeví zájem, se nakládá tak, že automaticky přechází do skupiny k jinému způsobu vypořádání podle čl. I. bod 5 písm. c) výše cit. zákona. Vzhledem k tomu, že vláda sporné nemovitosti k bezúplatnému převodu nenavrhla, nemohla ani Poslanecká sněmovna rozhodovat o jejich bezúplatném převodu.
Dovolatel se neztotožňuje ani se závěrem odvolacího soudu, že na výklad ustanovení čl. I. bod 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb. není možné vztahovat úpravu likvidace, obsaženou v ustanoveních §70 až 75 obch. zák., a odkazuje na čl. I. bod 9 zákona č. 364/2000 Sb. Činit úplatné převody je nejen zákonnou možností, nýbrž zákonnou povinností likvidátora, a z toho platí jen dvě výjimky v souvislosti s 1. a 2. kolem bezúplatných převodů, kdy bylo likvidátorovi nařízeno tzv. blokačními ustanoveními v zák. č. 364/2000 Sb. a zák. č. 79/2002 Sb. dosud neukončené a probíhající veřejné soutěže zrušit ke dni 1. 3. 2002 a 1. 10. 2003. V souvislosti se 3. kolem bezúplatných převodů, které probíhalo v roce 2004, nebylo však žádné blokační ustanovení do zák. č. 364/200 Sb. žádnou novelou začleněno, zřejmě proto, že šlo o kolo poslední.
Dovolatel má zato, že při převodu předmětných nemovitostí byly dodrženy všechny zákonné podmínky, kupní smlouva je platná a žalovaný se stal vlastníkem nemovitostí.
Dovolatel rovněž napadá závislý výrok o nákladech řízení a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky v prvé řadě konstatoval, že podle čl. II bodu 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související ustanovení, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Na základě zákona č. 153/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, dnem 1. 7. 2009 přešla z Ministerstva financí na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále též „Úřad“) příslušnost hospodařit s majetkem, ke kterému vznikla Ministerstvu financí příslušnost hospodařit podle čl. I. bodu 6 zákona č. 364/2000 Sb. o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů ve znění zák. č. 428/2003 Sb. Úřad počínaje dnem 1. 7. 2009 za stát vykonává práva a plní povinnosti týkající se předmětného majetku a vystupuje za stát před soudy ve věcech, které se tohoto majetku týkají. Nejvyšší soud k této nové právní úpravě přihlédl při označení účastníků v záhlaví rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a vykazuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání, jelikož dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V daném případě může být dovolání přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní význam po právní stránce [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Uvedené přípustnosti dovolání se dovolatel také dovolává.
Dovolatel napadá výklad ustanovení čl. I. bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zák. č. 364/2000 Sb.“), jak jej provedl soud prvního stupně a soud odvolací. Dovolací soud se s výkladem odvolacího soudu ztotožňuje, poněvadž plně odpovídá pravidlům právního výkladu, zvláště výkladu gramatického a logického a judikatuře Nejvyššího soudu - viz dále.
Podle čl. I. bodu 5 písm. f) poslední věty zákona č. 364/2000 Sb., ve znění zákona č. 428/2003 Sb. s účinností od 12. 12. 2003, pro zbývající část majetku – tj. pro tuto jeho část, která nebyla převedena na v tomto písmenu vypočtené subjekty – se kterou přísluší Fondu hospodařit, platí po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech písmeno c) obdobně. V čl. I. bod 5 písm. c) cit. zákona pak bylo stanoveno, že zbývající část majetku [po bezúplatných převodech na oprávněné subjekty vyjmenované pod písm. b) výše cit. ustanovení] ve správě Fondu a podíly Fondu v jiných právnických osobách, úplatně převede na jiné osoby na základě veřejné soutěže.
Ústavní soud ČR ve svém stanovisku ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl ÚS – st. 1/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 9, pod č. 1, vyslovil, že v případě aplikace právního ustanovení nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad ratione legis před výkladem jazykovým.
Nejvyšší soud se výkladem článku I. bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb. zabýval již v rozhodnutí ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3140/2006, v němž uvedl, že argumentace směřující ke zpochybnění doslovného výkladu cit. ustanovení nemůže obstát. Předmětná ustanovení podle jejich gramatického znění a v souvislosti s navazujícími ustanoveními nelze vyložit jinak, než že úplatné převody na základě veřejné soutěže mohly následovat až po usnesení Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech, přičemž je nerozhodné, zda o určitém majetku vláda podala příslušný návrh Poslanecké sněmovně. Zákon evidentně a jednoznačně přiznává Poslanecké sněmovně právo o bezúplatných – a tedy vice versa o úplatných – převodech rozhodnout. Tomu nasvědčuje i logický výklad – nebylo možno provést jakýkoli úplatný převod před rozhodnutím Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech jako celku.
Stejně rozhodl Nejvyšší soud též ve sporu mezi týmiž účastníky v rozsudku ze dne 30. září 2009, č. j. 32 Cdo 2926/2008-72.
Jelikož Poslanecká sněmovna rozhodla usnesením č. 1324 ze dne 2. 11. 2004, byly až do tohoto data úplatné převody blokovány pod sankcí neplatnosti. Kupní smlouva, uzavřená se žalovaným dne 17. 9. 2004, přede dnem 2. 11. 2004, je tudíž pro rozpor se zákonem absolutně neplatná (§39 obč. zák.), vlastnictví k předmětným nemovitostem tak nemohlo na žalovaného přejít a nadále zůstalo České republice.
Výklad rozhodných ustanovení provedl odvolací soud správně a napadenému rozhodnutí nelze vytknout rozpor s hmotným právem. Rozhodnutí taktéž nemá po právní stránce ve věci samé zásadní význam, neboť dovolací soud již ve svých rozhodnutích předmětnou právní otázku již vyřešil, a proto dovolací soud neshledal dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c), o. s. ř.), a to včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení, proti němuž není dovolání taktéž přípustné (§238, §238a a §239 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 o. s. ř. a s ohledem na to, že žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly tak, že žádnému z účastníků jejich náhradu nepřiznal.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu