ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.3001.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 3001/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně EDITPRESS spol. s r.o. , se sídlem v Praze 1, Hybernská 38, PSČ 110 00, IČ 47120347, zastoupené Mgr. Václavem Vlkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalované Ing. M. L., zastoupené JUDr. Ivanou Seifertovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 30, o zaplacení částky 128 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 191/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2007, č. j. 55 Co 461/2007-52, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem dne 10. ledna 2007, č. j. 9 C 191/2005-32, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 128 200 Kč s 8,75% úrokem z prodlení od 31. 5. 2005 do 30. 6. 2005 a dále za každé další kalendářní pololetí, ve kterém je žalovaná v prodlení, s úrokem z prodlení ve výši repo sazby vyhlášené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, ve kterém trvá prodlení žalované, zvýšené o 7 procentních bodů, až do zaplacení, do zbytku požadovaného příslušenství od 11. 4. 2005 do 30. 5. 2005 žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že dne 8. 3. 2005 uzavřeli účastníci smlouvu o zprostředkování, jejímž předmětem byl závazek zprostředkovatele (žalobkyně) vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce (žalovaná) měla příležitost uzavřít smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 4 000 000 Kč. Ve smlouvě bylo dále sjednáno, že vztah účastníků se řídí obchodním zákoníkem, a že závazek zprostředkovatele bude splněn dnem uzavření zprostředkovávané smlouvy. Výši provize účastníci smlouvy dohodli na 4,5 % z objemu zajištěného hypotečního úvěru.
Soud prvního stupně dále zjistil, že jednatel žalobkyně Ing. P. H. seznámil žalovanou s externím pracovníkem Komerční banky, a.s., Š. K., který žalované vysvětlil podmínky získání hypotečního úvěru, a dále byl přítomen jednání v pobočce Komerční banky, a.s., v Praze 7, kde žalovaná dne 22. 3. 2005 uzavřela smlouvu o úvěru ve výši 4 000 000 Kč, na jejímž základě Komerční banka, a.s., následně žalované úvěr v této výši poskytla. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaná uhradila žalobkyni při uzavření smlouvy o zprostředkování zálohu na provizi ve výši 6 000 Kč, poté jí dne 22. 4. 2005 uhradila částku 40 000 Kč a dne 26. 4. 2005 taktéž částku 40 000 Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byla řádně uzavřena platná smlouva o zprostředkování podléhající režimu §642 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Vyšel z §644 obch. zák., podle kterého vzniká zprostředkovateli nárok na provizi, je-li uzavřena smlouva, jež je předmětem zprostředkování, a dále aplikoval §647 odst. 1 obch. zák., podle něhož má zprostředkovatel nárok na provizi sjednanou, jinak obvyklou v době uzavření smlouvy o zprostředkování. Jelikož se soudní praxe ustálila na tom, že postačí, když zprostředkovatel zkontaktuje zájemce se třetí osobou, a je naplněna příčinná souvislost mezi uzavřením zájemcem požadované smlouvy a činností zprostředkovatele, soud prvního stupně uzavřel, že v dané věci došlo k naplnění smlouvy a žalobkyně coby zprostředkovatel má nárok na sjednanou provizi, neboť mezi její činností zprostředkovatele a dosaženým výsledkem – uzavřením hypoteční smlouvy žalovanou je příčinná souvislost. K vypořádání závazkového vztahu mezi účastníky ústní dohodou přitom nemohlo dojít, neboť si strany ve smlouvě výslovně sjednaly, že změny a doplňky je možné činit pouze písemně; jakákoliv ústní dohoda by proto byla neplatná.
Soud prvního stupně neshledal, že by žalobkyně ve smyslu §265 obch. zák. porušila zásady poctivého obchodního styku. Žalovaná se v článku 5.1 smlouvy o zprostředkování zavázala zaplatit zprostředkovateli provizi ve výši 4,5 % z objemu zajištěného hypotečního úvěru, jehož výše byla sjednána v článku 3.1 předmětné smlouvy na částku 4 000 000 Kč, a dále bylo v článku 5.5 bylo vymezeno, že k dohodnuté odměně bude připočítána ještě daň z přidané hodnoty. Již v době uzavření smlouvy o zprostředkování tedy žalovaná znala výši provize a ke svému závazku na zaplacení odměny přistoupila zcela dobrovolně. Nejsou tudíž splněny podmínky pro to, aby soud výkon práva žalobkyni odepřel.
Neplatnost uzavřené smlouvy o zprostředkování nemůže podle závěru soudu prvního stupně způsobit ani absence oprávnění pro zprostředkovatelskou činnost na straně žalobkyně, neboť taková okolnost má dopad pouze v rovině sféry veřejného práva, ani to, že smlouva neobsahuje datum splatnosti sjednané odměny. Dluh se stal splatným dnem následujícím po výzvě žalované k úhradě dluhu, tedy ode dne 31. 5. 2005.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. prosince 2007, č. j. 55 Co 461/2007-52, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, a to v části, jíž bylo žalobě vyhověno, potvrdil a změnil lhůtu splatnosti (výrok pod bodem I), změnil výrok o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně a zcela na ně odkázal. Odvolací soud dovodil, že žalobkyni vznikl nárok na provizi za obstarání příležitosti pro žalovanou uzavřít smlouvu o hypotečním úvěru. Stejně jako soud prvního stupně vyšel z §644 obch. zák., podle něhož je vznik nároku na provizi vázán na okamžik uzavření zprostředkovávané smlouvy. Obstaráním příležitosti k uzavření smlouvy přitom zákon (§642 obch. zák.) rozumí i samotné vyhledání osoby zprostředkovatelem a zkontaktování jí se zájemcem, za předpokladu, že jde o reálnou příležitost k uzavření smlouvy. Z obsahu předmětné zprostředkovatelské smlouvy přitom nevyplývá, že by bylo požadováno, aby zprostředkovatel aktivně působil při vlastním uzavírání úvěrové smlouvy, a rovněž neobsahuje ani jiné omezení pro zprostředkovatele, např., že by ten nesměl být činný pro obě strany úvěrové smlouvy, takže není vyloučeno, aby mu vznikl nárok na provizi od obou účastníků následně uzavírané smlouvy. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že předmětná smlouva byla sjednaná platně, přičemž nesjednání lhůty splatnosti provize (což je rozhodné pouze pro okamžik přiznání úroků z prodlení), nebo to, že žalobkyně nemá v předmětu své činnosti zprostředkování, nemůže způsobit její neplatnost.
Odvolací soud rovněž neshledal, že by jednání žalobkyně naplňovalo ustanovení §265 obch. zák., jelikož v obchodně právních vztazích mají strany širokou smluvní volnost a případy porušování zásad poctivého obchodního styku je třeba zkoumat v každém konkrétním případě ve vztahu k jeho okolnostem, jelikož obchodník nese plné podnikatelské riziko a nemůže se dovolávat toho, že určitý závazek převzal v tísni či za nápadně nevýhodných podmínek. Pokud žalovaná přistoupila na režim obchodního zákoníku, jemuž podléhá její obchodně právní vztah se žalobkyní, učinila tak zcela dobrovolně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost zakládá na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se domnívá, že závěry soudů obou stupňů jsou nesprávné, právní posouzení neúplné a chybné. Žalovaná také nesouhlasí s interpretací námitek, které v řízení vznesla.
Dovolatelka předně namítá, že žalobkyně sjednanou smlouvu o zprostředkování nesplnila, neboť tak ani učinit nemohla s ohledem na skutečnost, že není držitelem příslušné licence ke zprostředkovatelské činnosti. Žalobkyně tudíž dokázala pouze najít jiného skutečného zprostředkovatele, který měl příslušné živnostenské oprávnění, takže se stala výlučně jeho klientkou, nikoliv klientkou žalobkyně. Pokud odvolací soud v rozsudku uvádí, že žalobkyně zkontaktovala žalovanou s třetí osobou, která poskytla úvěr (tedy bankou), nemůže to být objektivně pravda.
Neplatnost smlouvy o zprostředkování dovozuje dovolatelka z absence dohody o splatnosti odměny. Taková okolnost by sice sama o sobě neplatnost smlouvy nezaložila, v tomto případě však bylo v předmětné smlouvě výslovně sjednáno, že o splatnosti bude stranami uzavřena později dohoda. Ve smyslu §270 obch. zák. pak musí být podle názoru dovolatelky tato dohoda pod sankcí neplatnosti celé smlouvy písemně uzavřena, není-li sjednáno, že nedosažení této dohody nemá vliv na platnost smlouvy.
Dovolatelka také nesouhlasí s tím, jak se odvolací soud vypořádal s její námitkou rozporu jednání žalobkyně s dobrými mravy, resp. zásadami poctivého obchodního styku. Dovolatelka se domnívá, že s obchodní etikou nekoresponduje stav, kdy smluvní strana (žalobkyně) prohlásí po převzetí sjednané finanční částky od druhé smluvní strany (dovolatelky) věc za vypořádanou a ukončenou a zároveň podá žalobu. Poukázala v této souvislosti na nerovnost účastníků předmětné smlouvy o zprostředkování, kdy dovolatelka jako nepodnikatelský subjekt nemůže být rovnocenným soupeřem žalobkyni jako podnikatelce. Získání značné provize bez poskytnutí konkrétní činnosti vedoucí přímo k výsledku označila jako diskutabilní ve vztahu k poctivému obchodnímu styku již svou podstatou. Žalobkyni proto neměla být přiznána právní ochrana uplatněného nároku.
Z uvedených důvodů navrhla žalobkyně, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil k novému projednání.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolacímu přezkumu se otevírají celkem tři otázky. V první z nich dovolatelka namítá, že podnikatel, který nedisponuje živnostenským oprávněním ke zprostředkovatelské činnosti, nemůže jako zprostředkovatel splnit své závazky ze smlouvy o zprostředkování a v dané věci tak žalobkyně ani neučinila. Při hodnocení této otázky je nutno vyjít ze skutkových zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil, a která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, neboť dovolací soud není při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Skutkovými závěry, ze kterých vycházel při svém rozhodování odvolací soud, je Nejvyšší soud vázán. V daném případě ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího vyplývá, že žalobkyně své povinnosti z předmětné smlouvy o zprostředkování splnila, výsledek byl dosažen a dovolatelka obdržela hypoteční úvěr ve výši 4 000 000 Kč. Není přitom rozhodující, že žalobkyně svůj závazek plnila prostřednictvím jiné osoby. Závěr odvolacího soudu, že nedostatek živnostenského oprávnění ke zprostředkovatelské činnosti na straně žalobkyně neměl vliv na splnění jejích závazků ze zprostředkovatelské smlouvy, není v rozporu s hmotným právem.
Druhá námitka dovolatelky směřuje k článku 5.4 smlouvy o zprostředkování. Dovolatelka namítá, že ani jeden ze soudů se nezabýval námitkou neplatnosti smlouvy s ohledem na předpokládanou dohodu o splatnosti odměny (ručně psaná část smlouvy) ve vztahu k ustanovení §270 obch. zák. Odvolací soud konstatoval, že neplatnost smlouvy nezakládá fakt, že není sjednána splatnost odměny. Tím řeší námitku, kterou žalovaná nevznáší. Dovolatelka namítá, že pokud je výslovně sjednáno, že o splatnosti bude stranami uzavřena později dohoda, musí tato dohoda, pod sankcí neplatnosti celé smlouvy, být písemně uzavřena (není-li sjednáno, že nedosažení této dohody nemá vliv na platnost smlouvy).
Této námitce nelze upřít opodstatnění, nicméně v posuzované věci neučinil odvolací soud, ani soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil, žádná skutková zjištění ohledně obsahu ujednání v článku 5.4 smlouvy o zprostředkování. U potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu však není Nejvyšší soud oprávněn zabývat se, jak výše uvedeno, jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými závěry, z nichž vycházel při svém rozhodování odvolací soud. Z těchto skutkových zjištění tedy nevyplývá možnost aplikace ustanovení §270 odst. 1 obch. zák. Je tedy zřejmé, že ani tato námitka neumožňuje dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud nemůže přisvědčit ani poslední námitce dovolatelky, že vymáhání nedoplatku sjednané provize je v rozporu s dobrými mravy, resp. zásadami poctivého obchodního styku. Žalobkyně se domáhá nedoplatku provize, jejíž výše byla ve smlouvě o zprostředkování sjednána zcela určitě, a to na 4,5 % z objemu zajištěného hypotečního úvěru, jehož výše byla sjednána na 4 000 000 Kč. Dovolatelka tedy při uzavření smlouvy o zprostředkování dobře znala výši provize, k jejíž úhradě se zavázala. Pokud žalobkyně svůj závazek vyvíjet činnost směřující k tomu, aby žalovaná měla příležitost uzavřít smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 4 000 000 Kč, splnila a dovolatelce byl Komerční bankou, a.s., poskytnut hypoteční úvěr v uvedené výši, nárok na sjednanou provizi vymáhá důvodně. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §265 obch. zák. je nutno učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. V dané věci však v průběhu celého řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že vymáhání nároku žalobkyně na sjednanou provizi je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Z výše uvedených důvodů je nutné uzavřít, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jelikož se nejedná o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem. V rozhodnutí odvolacího soudu se ani neřeší právní otázky o právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo které jsou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešeny rozdílně.
Nejvyšší soud proto, aniž by se věcí mohl dále zabývat, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu