ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.3073.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 3073/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobce ESSOX s. r. o., se sídlem Senovážné nám. 231/7, České Budějovice, PSČ 370 01, IČ: 26764652, proti žalovanému F. B, zastoupenému Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem Velké nám. 29, Hradec Králové, PSČ 500 03, o zaplacení 502.565,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 77/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. března 2008, č. j. 22 Co 2963/2007-78, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. března 2008, č. j. 22 Co 2963/2007-78, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. července 2007, č. j. 9 C 77/2007-44, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl rozsudkem ze dne 26. července 2007, č. j. 9 C 77/2007-44, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 33.171,- Kč s 2 % úrokem z prodlení z částky 11.057,- Kč od 16. 7. 2004, od 16. 8. 2004 a od 16. 9. 2004 do zaplacení (výrok I.), dále, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částečně vyúčtovanou smluvní pokutu ve výši 5.000,- Kč (výrok II.) a konečně, že návrh žalobce na zaplacení částky 464.394,- Kč s 2 % úrokem z prodlení z této částky od 16. 10. 2004 do zaplacení, se zamítá (výrok III.). Ve výroku IV. soud uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 74 %, tj. částku 38.400,- Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že převážná část žalobcem uplatňovaných nároků z předčasně ukončené leasingové smlouvy ohledně osobního automobilu byla ke dni podání žaloby podle §106 odst. 1 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) promlčena.
K odvolání žalobce i žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem v záhlaví označeným rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci III. o zamítnutí návrhu žalobce potvrzuje (výrok I.), kdežto ve výroku v odstavci IV. o nákladech řízení se mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 84,8 %, tj. částku 52.502,30 Kč (výrok II.). Ve výroku III. rozhodl odvolací soud o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení 61.169,30 Kč.
Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, avšak odvolání žalovaného důvodné je.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním posouzením soudu prvního stupně ve věci samé. Právní vztah mezi účastníky z leasingové smlouvy se řídí ustanovením §262 odst. 4 větou poslední obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“), když žalovaný není podnikatelem a na odpovědnost z tohoto vztahu se použije občanský zákoník, a to i na promlčení práva z odpovědnosti za škodu. K námitce žalovaného se právo žalobce promlčelo ve dvouleté promlčecí době podle §106 odst. 1 obč. zák.
Z obsahu dopisu žalobce žalovanému ze dne 22. 9. 2004 vyplývá, že nejpozději toho dne se žalobce jako poškozený prokazatelně dozvěděl o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá a od toho dne tudíž počala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba. Pro posouzení promlčení je nerozhodné, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě částky 502.565,- Kč, eventuelně k odevzdání předmětu leasingu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání do všech jeho výroků s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“).
Dovolatel je toho názoru, že v dikci ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. „kdy se poškozený dozví o škodě“, je obsažena i podmínka, že se poškozený dozví o tom, z jakého právního titulu mu škoda vznikla, kteroužto skutečnost odvolací soud vůbec nevzal v úvahu.
Dovolatel se domnívá, že z leasingové smlouvy a jejich obchodních podmínek plyne, že žalobce byl nejprve povinen vyzvat žalovaného k vydání předmětu leasingu (bez ohledu na skutečnost, že mu v předmětném dopise přímo uvedl možnost místo vydání předmětu leasingu uhradit vyčíslenou pohledávku) a až následně, pokud nebude možné předmět leasingu vydat, může po žalovaném žádat náhradu škody. Tento názor žalobce opírá zejména o ujednání v odst. 11 a 28 smluvních podmínek, které cituje.
„Nebezpečnost“ právního názoru odvolacího soudu spatřuje dovolatel v případě, že by došlo k zabavení předmětu leasingu a k jeho prodeji, neboť tím by se doba pro uplatnění nároku zkracovala na minimum a nedošlo-li by k zabavení předmětu leasingu a jeho prodeji do dvou let, došlo by k promlčení nároku. Často také nelze předmět leasingu od klienta včas získat, klient může vydání protahovat např. nevydáním „velkého“ technického průkazu. Žalobce bude obtížně dokazovat nemožnost vydání předmětu leasingu. Proto by se za den, kdy se poškozený dozví o škodě, měl pokládat den, kdy se dozví o skutečnostech, které nezpochybnitelným způsobem kvalifikují jeho nárok na náhradu škody.
Dovolatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu, popř. i zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání má dovolání za nepřípustné. Žalobce žádnou otázku zásadního právního významu neuvádí. Soudy obou stupňů k námitce promlčení rozhodly správně. Žalovaný navrhuje odmítnutí, resp. zamítnutí, dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podle čl. II. bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud poté, po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), se zabýval přípustností dovolání, jelikož dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání v daném případě může být přípustné ve věci samé podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které také dovolatel odkazuje, tj. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) [a tak tomu v tomto případě není] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel žádnou právní otázku zásadního významu výslovně neformuloval. Jen z obsahu dovolání lze vyvodit, že dovolatel má za nesprávný výklad ustanovení §106 odst. 1 obč. zák., provedený odvolacím soudem, pokud jde o dikci „kdy se poškozený dozví o škodě“, neboť od toho dne (pokud se poškozený dozví i o tom, kdo za škodu odpovídá a o tom v daném případě nebylo pochyb) počíná běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba na právo (nárok) na náhradu škody. Dovolatel míní, že vědomost o škodě musí zahrnovat též právní titul (důvod), z něhož škoda vznikla.
Dovolatelem formulovaná právní otázka však vychází z chybného právního posouzení podstaty právního vztahu, vzniklého mezi účastníky na základě předmětné leasingové smlouvy. Vzhledem k tomu dovolací soud dospěl k závěru, že právní posouzení věci je v rozporu s hmotným právem a dovolání je tak přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nárok, vymáhaný žalobcem jako leasingovým pronajímatelem po žalovaném jako leasingovém nájemci, představuje majetkové vypořádání po zrušení smlouvy (odstoupení) v důsledku porušení smluvních povinností žalovaným (neplacení leasingových splátek). Bez ohledu na znění (terminologii) smlouvy nejde proto v daném případě o nárok na náhradu škody (srov. čl. 28 smluvních podmínek jako součástí smlouvy). To vyplývá ze struktury předmětného nároku žalobce, uplatněného v žalobě.
Z právního posouzení předmětného nároku jakožto majetkového (finančního) vypořádání po zrušení smlouvy bude proto nezbytné se znovu zabývat právní podstatou nároku včetně event. otázky promlčení nároku.
Dovolací soud v této otázce odkazuje na sjednocující stanovisko a judikaturu Nejvyššího soudu při posuzování finančního leasingu a nároků leasingového pronajímatele (srov. zde zejména Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 9. 2010, čj. Cpjn 2004/2007, k některým otázkám předčasného zániku závazků z leasingových smluv v případě finančního leasingu (dále jen „Stanovisko“), popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, č. j. 23 Cdo 4122/2008-100) a nebo rozsudek NS z 13. 1. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008 – rozhodnutí velkého senátu). V uvedeném stanovisku Nejvyššího soudu se výslovně mj. uvádí, že pokud dojde k vrácení předmětu leasingu leasingovému pronajímateli z důvodu předčasného ukončení leasingové smlouvy pro okolnosti na straně nájemce, v důsledku čehož se nenaplní sjednaný účel leasingové smlouvy, nemění se tím nic na povinnosti nájemce uhradit zůstatek pořizovací ceny předmětu leasingu, splátky splatné do ukončení smlouvy a dosud nezaplacené úroky. Vzhledem k tomu, že tyto „položky“ jsou zpravidla rozpuštěny ve zbývajících leasingových splátkách, požadují některé leasingové společnosti při takovém předčasném ukončení smlouvy i nadále zaplacení zbývajících dlužných leasingových splátek s tím, že učiní splatnými také splátky, které byly podle smlouvy splatné až později (po ukončení leasingové smlouvy… pak bývají leasingoví nájemci podle konkrétních ustanovení některých leasingových smluv povinni též hradit leasingové společnosti náklady spojené s vrácením předmětu leasingu s tím, že v případě uskutečněného prodeje předmětu leasingu se dluh leasingového nájemce sníží o výnos z tohoto prodeje (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 2 Cmo 380/2005).
Z uvedeného tudíž jednoznačně vyplývá, že předmětný nárok žalobce nelze právně posuzovat jako nárok na náhradu škody se všemi z toho plynoucími právními důsledky. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tak naplněn.
V dalším řízení bude proto nutné nejprve postavit najisto, zda v dané věci jde o obchodní závazkový vztah, popř. fakultativní obchodní závazkový vztah (§262 odst. 1 obch. zák.), jak je nutné aplikovat §351 obch. zák. nebo zda jde o vztah občanskoprávní, pak je nutné aplikovat §451 a 457 obč. zák a tomu odpovídající ustanovení o promlčecí době, tj. §394 odst. 1 obch. zák. či §107 obč. zák. – dále viz Stanovisko.
Pokud jde o leasingové splátky, na něž vzniklo právo na zaplacení před odstoupením od smlouvy, je nutné promlčení posuzovat samostatně ve vztahu k jednotlivým do uvedené doby nezaplaceným splátkám.
Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.) a poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2010
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu