ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.3102.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 3102/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobců a) J. D., bytem a b) V. D., obou zastoupených JUDr. Evou Winklerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Zelený Pruh 1294/52, proti žalovanému M. K., zastoupenému JUDr. Petrem Valentou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Krkonošská 17, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 58/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2008, č. j. 18 Co 414/2007-218, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 140 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Evy Winklerové, advokátky, se sídlem v Praze 4, Zelený Pruh 1294/52.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 v pořadí druhým rozsudkem ze dne 25. května 2007,č. j. 19 C 58/2002-196, uložil žalovanému zaplatit žalobcům částku 190 000 Kč s 10% úrokem z prodlení od 6. 9. 2000 do zaplacení (výrok pod bodem I), ohledně částky 10 000 Kč s 10% úrokem z prodlení od 6. 9. 2000 do zaplacení žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV).
Soud prvního stupně zjistil, že na základě inzerátu žalovaného v tisku, v němž nabízel přenechání nájmu stánku s občerstvením, hodlali žalobci za odstupné ve výši 200 000 Kč tento stánek v Praze 4 – Modřanech převzít, a to včetně zásob a vybavení stánku. Dne 26. 6. 2000 uzavřeli s žalovaným smlouvu označenou jako dohodu o budoucím uzavření smlouvy o přenechání pronájmu a žalovaný zároveň převzal zálohu ve výši 100 000 Kč. Bylo sjednáno období zkušebního prodeje, při kterém měly tržby dosahovat denní výši 4 000 Kč. Dne 27. 6. 2000 stejní účastníci uzavřeli kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo vybavení a zásoby předmětného stánku. Poté dne 3. 7. 2007 žalovaný převzal zbytek sjednané částky ve výši 100 000 Kč a současně se písemně zavázal, že převzaté peníze vrátí, pokud žalobci s pronajímatelem nájemní smlouvu neuzavřou. K uzavření nájemní smlouvy s pronajímatelem nedošlo, žalobci proto dopisem ze dne 6. 9. 2000 od předmětné smlouvy odstoupili a vyzvali žalovaného k převzetí stánku a vrácení peněz. To však žalovaný neučinil, stánek byl poté v roce 2002 zasažen povodní a jeho vybavení bylo zničeno.
Po právní stránce posoudil soud prvního stupně vztah účastníků podle obchodního práva, neboť se jednalo o závazkový vztah mezi podnikateli při výkonu jejich podnikatelské činnosti a po provedeném výkladu vůle účastníků k datu před podpisem listin z 26. 6. 2000 a 27. 2000 dospěl k závěru, že došlo ve smyslu §275 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) k uzavření dvou typově různých smluv – kupní smlouvy podle §409 obch. zák., která se týkala zásob a vybavení stánku, a smlouvy nepojmenované smíšené s převažujícími prvky smlouvy o zprostředkování, která se týkala závazku žalovaného vyvinout činnost směřující k tomu, aby měli žalobci příležitost uzavřít s pronajímatelem nájemní smlouvu ohledně předmětného stánku, přičemž obě tyto smlouvy byly ve smyslu §275 odst. 2 obch. zák. na sobě závislé. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že peněžitý závazek žalobců zaplatit žalovanému částku 200 000 Kč neobstojí vůči požadavku určitosti právních úkonů podle §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť není zřejmé, jaká část má představovat kupní cenu za movité věci a jaká část provizi za zprostředkování, event. odstupné. Taktéž obsah závazku žalovaného není ve smlouvě dostatečně určitě vymezen, soud prvního stupně proto uzavřel, že smlouvy jsou ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatné a účastníci se musí vypořádat podle obecných zásad o bezdůvodném obohacení podle §451 a násl. obč. zák. Každá ze smluvních stran je tak povinna vrátit druhé straně vše, co podle neplatné smlouvy dostala (§457 obč. zák.). Žalovaný je povinen vrátit žalobcům přijatou částku 200 000 Kč. U žalobců je situace složitější, neboť přijaté zásoby již byly spotřebovány a zařízení stánku bylo vlivem vyšší moci při povodni zničeno. Žalobci samozřejmě nejsou povinni vydat žalovanému předmětný stánek, jelikož žalovaný nikdy vlastníkem tohoto stánku nebyl. Co se týče spotřebovaných zásob zboží, jejich hodnotu v současné době zjistit nelze. Soud tak určil výši nároku postupem podle §136 o. s. ř., a to v částce 10 000 Kč. Ohledně zničených movitých věcí tvořících vybavení stánku bylo v řízení prokázáno, že žalobci opakovaně žalovaného vyzývali k převzetí těchto věcí (je nerozhodno, že žalobci tak činili z důvodu, že podle svého názoru od smluv platně odstoupili). Žalovaný na tyto výzvy nijak nereagoval, čímž se ovšem dostal do prodlení věřitele (§370 a násl. obch. zák.) a přešlo na něj nebezpečí škody na věci (§372 odst. 1 obch. zák.), čímž se rozumí i zničení věci bez ohledu na to, z jakých příčin ke zničení došlo (§368 odst. 2 obch. zák.). Žalovaný tak nemůže po žalobcích požadovat ani vydání věcí, ani náhradu škody na věcech. Po zápočtu plnění ve výši 10 000 Kč za spotřebované zásoby je tak žalovaný povinen žalobcům zaplatit částku 190 000 Kč.
Pro úplnost soud prvního stupně dodal, že z důvodů uvedených v odůvodnění jeho rozhodnutí by spor vyzněl stejně i v případě, že by uzavřené smlouvy byly posouzené jako platné.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. února 2008, č. j. 18 Co 414/2007-218, ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, který je tak, jak byl zjištěn, mezi účastníky prakticky nesporný. Odvolací soud přijal závěr, že smlouvy účastníků lze podřadit pod režim §269 odst. 2 obch. zák., když uzavřeli nepojmenovanou smlouvu, jejímž obsahem bylo více závazků. Ztotožnil se s právním názorem soudu prvního stupně, že tyto závazky nebyly dostatečně určitě vymezeny a stíhá je tak sankce absolutní neplatnosti podle §37 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nezbytnosti vypořádání vzájemných nároků účastníků podle zásad o bezdůvodném obohacení, neboť plněním žalobců na základě neplatného právního úkonu ve prospěch žalovaného vznikl na jeho straně majetkový prospěch, který je podle §451 odst. 2 obč. zák. povinen žalobcům vydat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle kterého lze namítat nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatel uvedl, že podle jeho názoru byla mezi účastníky uzavřena jediná inominátní smlouva, kterou bylo založeno více závazků. Konstatoval, že se jeví nesporným, že žalobci nemohou žalovanému vrátit zásoby, poukázal však na to, že tyto zásoby byly prodány a žalobci si ponechali zinkasované tržby. Dovolatel nesouhlasí s tím, že oproti částce 190 000 Kč mu žalobci nevrací ničeho, čímž je porušen princip synallagmatického plnění. I když v řízení nebyla prokázána přesná hodnota přenechaných zásob, ze skutečnosti, že ve zkušební sedmidenní lhůtě dosáhly denní tržby částky 4 000 Kč, je podle názoru dovolatele zcela zjevné, že částka 10 000 Kč, na kterou byly zásoby ohodnoceny, nemá oporu v provedeném dokazování. Žalovaný navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně, který podle jejich názoru zjistil správně a úplně skutkový stav a dospěl ke správnému závěru o absolutní neplatnosti smluv účastníků. Princip synallagmatického plnění porušen nebyl, když na plnění přijaté žalovaným bylo správně započteno plnění přijaté žalobci, jehož výši soud ocenil volnou úvahou vzhledem k tomu, že převzaté zboží bylo spotřebováno. Žalobcům nemohlo být uloženo, aby vydali žalovanému vybavení stánku, které si neponechali, a poté co je žalovaný odmítal převzít, je se stánkem vrátili majiteli. Žalobci navrhli zamítnutí dovolání.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé; o takový případ se však v dané věci nejedná.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V dané věci odvolací soud v usnesení ze dne 15. prosince 2004, č. j. 18 Co 433/2004-71, zavázal soud prvního stupně závazným právním názorem, že mezi účastníky jde o obchodní závazkový vztah. Tento právní názor však žalovaný v dovolání nenapadá. Takovou procesní situaci Nejvyšší soud již řešil a dospěl k závěru, že nenapadá-li dovolatel nesprávnost právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v jeho předchozím rozhodnutí, jímž bylo prvé rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno, a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení, může být o přípustnosti dovolání proti tentokrát potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé uvažováno jen z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007). Od závěrů vyjádřených v tomto rozhodnutí se dovolací soud nemá důvod odchýlit ani v posuzované věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí ve věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Pokud dovolatel namítá, že mezi účastníky byla uzavřena jediná inominátní smlouva, kterou bylo založeno více závazků, shoduje se v tomto tvrzení se závěrem odvolacího soudu. Tento závěr tedy nenapadá.
Dovolatel dále namítl, že ohledně movitých věcí tvořících vybavení stánku, byl porušen princip synallagmatického plnění. V řízení však bylo zjištěno, že žalobci opakovaně žalovaného vyzývali k převzetí těchto věcí, přičemž je nerozhodné, že tak činili z toho důvodu, že dle svého názoru od smluv platně odstoupili. Pokud žalovaný na tyto výzvy nijak nereagoval, dostal se podle závěru soudu prvního stupně (a tím i závěru odvolacího soudu, který správnost jeho právního posouzení věci akceptoval) do prodlení věřitele ve smyslu §370 a násl. obch. zák. a přešlo na něj nebezpečí škody na věci. Podle ustanovení §368 odst. 2 obch. zák. se škodou na věci rozumí i zničení věci bez ohledu na to, z jakých příčin ke zničení došlo. Žalovaný proto nemůže po žalobcích požadovat ani vydání věcí, ani náhradu škody na věcech. Dovolací soud se s těmito závěry ztotožňuje.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem a nejsou splněny ani další předpoklady vyjádřené v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., neboť odvolací soud se zabýval konkrétními smluvními podmínkami, což vždy představuje otázku posouzení konkrétního případu, takže jeho rozhodnutí nemůže mít obecný dopad na případy obdobné povahy, není možno dovodil, že by rozhodnutí odvolacího soudu řešilo otázku zásadního právního významu.
Zásadní právní význam napadeného rozsudku nemůže založit ani námitka dovolatele, že v řízení nebyla prokázána přesná hodnota přenechaných zásob. Tím totiž dovolatel nenapadá právní posouzení věci, nýbrž je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými závěry, k nimž odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) ohledně ceny zásob umístěných ve stánku dospěl. Žalovaný tak uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., podle kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází zle skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, dovolatel je tudíž oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle tohoto ustanovení, jen z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro nesprávné právní posouzení věci. Dovolací soud není při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí odvolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí, Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a proto je Nejvyšší soud – aniž se mohl věcí dále zabývat - podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalobců sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 12 840 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. července 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu